horkosladka komentáře u knih

Tato kniha není literatura, ale otevřená zpověď. Proto literárně nehodnotím. Míšu nevnímám jako spisovatelku, ale jako citlivou ženu, která se v životě dostala do pasti, ale podařilo se jí z ní dostat ven. Citliví lidé mají sklony k únikům z tvrdé reality. Věřím, že Michaela v sobě našla sílu, která ji bude provázet i nadále. Co se týče jejího vztahu s manželem, popisovaném v knize, tam byly momenty, kdy jsem si říkala, proč s ním je, když na ni dokázal vztáhnout ruku apod., ale nemohu víc soudit, protože jsem nebyla v jejich kůži. Knihu a otevřenost autorky, která nemá problém před veřejností promluvit o narůstajícím společenském alkoholismu, vnímám jako odvážný počin. Myslím, že Míša není ani tak spisovatelka jako žena bojovnice, která dokázala zvítězit sama nad sebou. Zápisník alkoholičky je jedním z prostředků, jak se se závislostí vypořádala a věřím, že mnoha lidem v podobné situaci může tato kniha pomoci podívat se na svůj problém a začít ho řešit.

Je to dobře napsané, čtivé, jsou tam i zajímavé myšlenky, taky trochu filosofie. Příběh mě bavil, ale nelíbilo se mi, že několik protagonistů učiní sebevraždu, aniž by čtenář pořádně pochopil proč... Ale to je nejspíš japonská mentalita. Velmi častým slovem je v knize onanování, což mi sice nevadilo, protože nejsem puritán, ale některé popisy sexu mi už přišly otravné. Zajímavá postava Naoko působila od začátku až do konce záhadně, čekala jsem nějaké rozuzlení, ale nepřišlo. Psychologie postav byla jen lehce načatá, zbytek si čtenář musel domýšlet, zato hlavní vypravěč a postava Toru se svěřuje s intimními detaily možná až moc... Konec mě svým podáním zklamal, i když jsem ho takový očekávala, ale příběh mohl být završen jinak. Oceňuji ale téma a skvělý styl psaní. Opravdu se to četlo samo. Dávám 3-4 hvězdičky.

Manifest začíná extrémně: "Život v této společnosti je přinejlepším příšerně nudný a žádná z jeho stránek se nijak podstatně nevztahuje k ženám, takže je na občansky probuzených, odpovědných a odvážných ženách, aby vzaly věc do rukou, svrhly vládu, zrušily finanční systém, zavedly úplnou automatizaci a zlikvidovaly mužské pohlaví." Autorka je považována za radikální feministku. I když jsou výroky v téhle malé knížečce značně kontroverzní, jsou zde i zajímavé myšlenky a podněty k zamyšlení.
Překladatelka manifestu dává na konci textu vysvětlení: "Feminismus je dnes názor - asi jako vegetariánství - je reakcí na přemrštěný kolektivismus a mocenský model, který v životě civila nemá co dělat. SCUM Manifesto musíme vnímat ne jako ideologii, ale jako bolestný výkřik Valerie Solanas, děvčátka znásilněného vlastním otcem, jako hypercitlivou reakci na odosobněný, centrálně řízený svět. Takže po vypořádání se (doufejme) s rasismem je feminismus dalším krokem na cestě k důstojnému soužití všech lidských bytostí - k humanismu - a jako takový bude (doufejme) za pár let zbytečný."

2 29.03.2021

(SPOILER) Kniha je skvěle napsaná, ale humorné mi to až tak nepřišlo. Spíš mi bylo hlavního hrdiny dost líto, jak mu jeho povedená babička pořád sprostě nadávala. A odtrhla ho od matky. I slza mi ukápla. Ale za tím vším je hluboký sociální podtext. Co s člověkem dokáže udělat život, ztráta, nenaplněné sny...
Autor popisuje dětství malého Saši s nadhledem a chování duševně narušené babičky nám servíruje tak, aby to vyznělo vtipně a smířlivě. Pokud autor v takovém prostředí skutečně žil, pak ho obdivuji. Já sama nepocházím z funkční rodiny, a přiznám se, že v některých momentech mi chování Sašovi babičky připomnělo náladovost mé matky, ale kdybych žila s babičkou, která by si přede mnou v záchvatu zuřivosti začala nehty drásat obličej, asi bych propadla šílenství taky.
Přesto je kniha velmi originální a jsou v ní roztomilé momenty, třeba příhody z dětského ozdravného sanatoria. Popis dospělých dostává pohledem dětskýma očima tragikomický nádech a v tom je kouzlo celé knihy. V souvislosti s tématem knihy jsem si vybavila citát L.N.Tolstoje: ,Všechny šťastné rodiny jsou si podobné, každá nešťastná rodina je nešťastná po svém. “
A tady ukázka z knihy: ,Poprosím mámu, aby mě pochovala doma pod podlahu, vymyslel jsem jednou. Tam nebudou červi, nebude tam tma. Máma bude chodit kolem, já se na ni budu spárou dívat a nebude to tak děsivé, jako když mě pohřbí na hřbitově. Když jsem dostal takový nápad..jedinou překážkou bylo to, že by mě babička mohla mámě nedat. A dívat se skrz spáru na babičku se mi nechtělo. Proto jsem se babičky narovinu zeptal:,Až umřu, můžete mě pochovat u mámy pod podlahu?,Babička mi odpověděla, že jsem úplný kretén a že mě můžou pochovat jedině na zadním dvorku psychiatrické léčebny.,..

10 17.03.2021

Pro mě naprostá dokonalost. Autorka je mi ve svém vnímání tak blízká, že při některých pasážích knihy jsem měla pocit, jako bych to napsala já sama, ale já nic tak brilantního zatím nenapsala. Tato zvláštní kniha, která pojednává o existenciální a tvůrčí krizi, ve mně paradoxně probouzí chuť psát, ačkoliv sama tvůrčí krizi prožívám. Může se zdát, že jde o dost depresivní téma, ale myslím, že je spíše popisem období ztracenosti, se kterým se v životě setkává mnoho lidí. A člověk, který něco takového prožívá, může v knize najít své vlastní pocity a díky tomu pocítit, že s tím není sám...

,...je načase odložit, ne-li přímo opustit břemeno těch mých nerealistických ambicí. Začít užívat veškeré zbytky intelektu prostě k tomu, abych se uzdravila, to má být můj nejvyšší cíl. Je načase vyrovnat se s tím, že jsem průměrná, a přestat z toho dělat pohřební záležitost.,

Frankie je v knize 26 let, o samotě, v domě po babičce, se snaží vyrovnat sama se sebou. Jako výtvarnice sebe samotnou zkouší z různých uměleckých děl na témata, která nějak souvisí s tím, nad čím zrovna přemýšlí. Fotografie mrtvých zvířátek, které text provázejí, svérázný, až asociální postoj ke světu, který Frankie dává čtenáři jako podnět k zamyšlení, rozhodně není sousto pro každého. Přesto je kniha velmi opravdová a v tom spočívá její kouzlo.

....,Doktorka na to nic neříká. Já jsem se svou odpovědí podivně spokojená. Ano, říkám si v duchu, to je ono. Nejsem nemocná, jenom ztracená. A ztracenost je stav, který se dá docela snadno napravit. Zatímco choroba, zejména duševní, je naopak obtížná, nepostižitelná, nenapravitelná. Ta myšlenka mě uklidňuje, dodává mi odvahu. A tak mluvím dál.
,Se mnou vlastně nic moc není, říkám, jenom prostě nejsem jako ostatní, nechci to, co chtějí oni. A to je špatné, chci říct, že podle nich je to špatné, a já mám pocit, že oni se cítí povinni mě nějak znormalizovat, že jim nepřipadá v pořádku, když někdo nechce to co oni, rozumíte?,

6 01.03.2021

Po dlouhé době kniha, do které jsem se od začátku ponořila. Příběh o ,nenormálních, lidech, kteří žijí pod tíhou následků traumatu z dětství. Alice a Mattia, dvě osamělá prvočísla, které spojuje právě ona osamělost. On odmítá svět, ona se cítí světem odmítána. Oba jsou poškozeni tím, co se stalo v jejich dětství. Asociální podivín a matematický génius a fotografka anorektička. Jejich zvláštní a jaksi nedokončený vztah. Tíha jejich minulosti. Snaha být ,normální,. Navzdory depresivnímu téma, celkově příběh nevyznívá skepticky. Spíše ukazuje na odlišnost a problémy v komunikaci ve vztazích. Rozhodně nutí přemýšlet. Konec měl poněkud rychlý spád, trošku zkazil na dojmu, ale určitě knihu doporučuji všem, kteří přemýšlí o životě a cítí se ,divní,.

8 11.01.2021

Tohle je pro mě nejlepší kniha roku 2020. Příběh svobodomyslne Eugenie, která vidí duchy, a proto jí otec považuje za bláznivou a nechá ji umístit mezi duševně choré a příběh přísně racionálně uvažující ošetřovatelky Genevieve, která díky setkání s Eugeniní pozná, co je to víra, mě zcela pohltil. Živě jsem si představovala to vězení mezi stěnami ústavu Salpetriere a omezenost, nesmyslné konvence a postoj k ženám, které se v té době odlišovaly a nezapadaly do společenských měřítek, co je a co není normální. Kniha má být zfilmována, tak jsem zvědavá...

10 28.10.2020

Jako milovnice a sběratelka parfémů jsem sáhla po této knize s touhou dozvědět se něco víc o alchymii vonných esencí. Parfémy jsou v příběhu spíše na pozadí, ale vůbec to nevadí. I tak dostanete chuť koupit si něco speciálního, co by podtrhlo vaši osobnost. Koneckonců, o tom parfém přece je. Vyjádřit kým jste vůní, ve které se cítíte dobře. Trochu jsem se bála, že to bude červená knihovna, ale byla jsem mile překvapena. Čtivý příběh s perfektními dialogy, zajímavými myšlenkami, myslím skvělý námět na zfilmování. Prolínají se tu příběhy dvou žen v různých časových liniích, nechybí trocha napětí a tajemna. Móda, parfémy, Paříž, New York... 30. a 50. léta. Vzpomněla jsem si na výrok Coco Chanel: "Žena bez parfému nemá budoucnost."

Krásná kniha, která vás vrátí do Japonska o mnoho let zpátky. Obyvatelé městečka Cučiury ve vyprávění vzpomínají na svou práci, na staré časy, na chudobu, ve které žili a na hodnoty a zvyky, které vyznávali. Obchodník s tofu, gejša, jakuza, výrobce rohoží tatami, prodavači rýže, smíšeného zboží... Několik příběhů ze života prostých lidí. Z knihy jsem si odnesla pocit, že tehdy lidé pracovali mnohem více než my dnes, žili těžce a v chudobě, přesto znali hodnotu věcí, slušnost a poctivost. Vážili si věcí i hodnot.

10 05.10.2020

Životní příběhy žen, které to neměly a nemají lehké. K tomu pohled psychiatra, psychologa. Nebylo to špatné, příběhy jsou ze života, některé vás chytnou za srdce, ale na druhou stranu, takových osudů jsou mraky a nikde se o nich nepíše, ať už se týkají žen nebo mužů. Třeba ženy závislé na nakupování, alkoholičky, matky samoživitelky, ženy týrané, trpící anorexií, žijící s psychopatem, ženy s nízkým sebevědomím... Příběh každé takové ženy by vydal na samostatnou knihu. Tohle byla taková rychlopsychoporadna. Vzhledem k tomu, že příběhy žen zde nejsou vyprávěny v souvislostech, tak si spoustu věcí musí čtenář i psycholog domýšlet. Jedna věc je předkládaný problém, druhá věc je příčina...

6 30.09.2020

Umíráš steskem během odpoledne
Za zmalátnělou zdí
Přístav Prahy
Planeta benzínu a garáží
Sluncem zmožený zpocený hlavonožec
Lidské moře se vzdouvá na náměstí
Cítíš jak praská pokožka chodníků
Na okamžik tě ústy pohltí rovnoramenný bůh
Sežvýká a vyplivne zpět
Do světa prázdných ulic

...kočky viděly záhyby zakázané čtvrti
Tvůj pocit: čas pracoval proti tobě
Nedojdeš dál než do koupelny

Líbí se mi, že je kniha napsána z velké části formou rozhovorů. Žádné poučování a návody na život, ale jen osobní zkušenosti a rady několika známých osobností, které si prošly profesním a psychologickým vyhořením. To vše okořeněné komentáři člověka schopného velkého nadhledu, Radkina Honzáka. Jak je v knize trefně poznamenáno, vyhoření se pravděpodobně vyhne člověku bez ambicí, spíše línější povahy, z čehož vyplývá, že nejvíce ohroženou skupinou jsou lidé, kteří zvládají hodně aktivit, mnohdy workoholici, často lidé v pomáhajících profesích nebo v zaměstnáních, kde jsou neustále vystaveni stresu a nutnosti reagovat a komunikovat s lidmi. Syndromem vyhoření jsou ohroženi také lidé, kteří na sebe kladou vysoká měřítka, touží po dokonalosti a špatně snáší selhání. Přetěžují se, jedou doslova nadoraz, neumí odpočívat, snaží se všem vyhovět i na úkor sebe, jsou sami se sebou navzdory úspěchům mnohdy nespokojení. Vyhořet může opravdu každý, kdo přestává respektovat své energetické hranice. Naše energie je jako studna, ze které čerpáme energii pro život. Ale není bezedná. Když vodu ze studny vyčerpáme, trvá pak dlouhou dobu, než se studna zase naplní. Vyhoření se projevuje zejména psychosomatickými potížemi - celkovou únavou, ztrátou zájmů, stažením se ze sociálních kontaktů, podrážděností, bolestmi hlavy, břicha... Symptomů je celá řada, u každého je individuální průběh, ale když zavčasu rozpoznáme plížící se problém, můžeme předejít psychickému a fyzickému kolapsu, jaký si prožil např. Aleš Cibulka.

7 24.09.2020

Když jsem knihu otevřela, tak jsem byla zpočátku zklamaná, protože kniha neobsahuje fotografie. Nakonec jsem ale byla mile překvapená, kolik zajímavostí jsem se o Marilyn dozvěděla. Marilyn byla velká čtenářka, v její knihovně bylo 430 knih, vystřídala 43 bydlišť, měla endometriózu (tu mám bohužel taky), spávala nahá jen s parfémem Chanel No. 5, měla také ráda hotdogy a šampaňské. Její matka byla schizofrenička, svého otce nikdy nepoznala. Trpěla pochybnostmi o sobě a depresemi, byla závislá na barbiturátech, brala sedativa, kterými zaháněla úzkost a nespavost. Jak řekl její bývalý manžel, dramatik Arthur Miller: "Snad kdyby byla větším cynikem nebo se ještě více vzdálila realitě, možná by ještě žila. Byla však básnířkou, která na rohu ulice recituje davu, který se z ní snaží servat šaty..."

5 10.09.2020

Tak tohle je opravdu krásná kniha, takové pohlazení na duši. Milý a moudrý příběh o přátelství kocoura Nana a mladého Satoru Mijawakiho, kteří spolu cestují stříbrnou dodávkou za Satorovými přáteli z dob dětství a mládí. Satoru hledá někoho, komu by mohl předat kocoura Nanu, aby se o něj postaral. Líbí se mi vyprávění z pohledu kocoura a také nádech melancholie, kdy se pomalu odkrývá ztráta z minulosti a tušení nevyhnutelného...

"Ani na město, kde jsme žili,
na pole se sazeničkami rýže,
moře a bouřící vlny,
na horu Fudži na obzoru,
hřející televizi ve tvaru krabice,
kočičí tetičku Momo,
vznětlivého zrzavého Toramurua,
loď, která spolkne desítky aut,
na psy, kteří v místnosti pro převoz zvířat
při pohledu na Satorua vrtěli ocasy,
bílou činčilu, co mi popřála good luck,
rozlehlou krajinu Hokkaidó,
na fialové a žluté květiny podél cesty,
traviny vlnící se jako mořská hladina,
na koně pasoucí se na louce....
....na nic z toho nikdy, nikdy nezapomenu...."

12 31.08.2020

"Jestli budeme i nadále žít pro budoucnost a za naši hlavní přednost považovat schopnost logického myšlení, tak se brzy staneme pouhými parazity žijícími na úkol nezměrného stroje. Racionalizace života nemusí být vůbec tak rozumná, jak se mnozí domnívají. Když si uvědomíte, že je nerozumné se obávat, vaše obavy to rozhodně nezmenší, naopak začnete mít mnohem větší obavy z toho, že se chováte nerozumně..." (Alan Watts)

I když kniha vyšla v 80. letech, je stále aktuální a myslím, že shrnuje vše podstatné na toto téma. Základem duševní pohody a "čistoty" je schopnost koncentrace.

(SPOILER) Meditativní a melancholický příběh osamělé ženy, o jejím vyrovnávání se s bolestí z minulosti a snahou navázat vztahy v přítomnosti. Napsáno pěkně, niterně, ale konec mě trochu zklamal, nudilo mě to.

Kniha, která vás buď nadchne, nebo nudí od začátku. Snažila jsem se vydržet asi do půlky, kdy jsem knihu poslouchala jako audioknihu, ale nevydržela jsem. Na monotónním popisu sběru bylin a monologu hlavní postavy jsem neshledala nic zas tak zajímavého. Ani jsem nepřišla na to, jakou duševní nemocí hrdinka trpí. Žít dobrovolně osaměle a být zaujatá sbíráním bylin přece není nemoc. To že člověk nemá vyřešenou minulost, je druhá věc. Prostě mi to nesedlo. Jediné, co oceňuji, je schopnost autorky vyvolat v čtenáři pocit napětí.

Po dlouhé době knížka z oblasti seberozvoje, která mě hned dostala. Vtipné a trefné psychologické postřehy k tématu deprese a negativního myšlení mi mluví z duše. Určitě to znáte, určitě se v některých částech poznáte. Ty vnitřní hlasy vašeho kritika, které vás bičují, co jste měli udělat, ale neudělali, jak jste tlustí, neschopní, k ničemu, jak jsou všichni okolo vás lepší... Neustálý vnitřní monolog mysli, která se ne a ne zklidnit. Jedna má kolegyně trefně poznamenala, že se dneska lidi ve všem moc hrabou. No a tím si vlastně kolikrát škodíme.
Žijeme v době neustálé honičky za uspokojováním svých tužeb. Dosáhneme jednoho cíle a hned chceme víc... Musím tohle, musím tamto. Ale když všechno uděláme, štěstí se nedostavuje. Nebo jen na chvíli. Jak teda žít? Spočívá štěstí v tom vyniknout nad ostatními, sklízet jeden úspěch za druhým, pořád něco dělat, o něco usilovat, nebo se všeho vzdát, odejít někam do lesů a tam jen sedět na kameni a snažit se nemyslet na nic? Kolotoč stresu se ve 21. století jen tak nezastaví. Konzum vládne světu. Do toho jsme neustále ve svých myslích připraveni k boji. Jenže evoluce způsobila, že naším protivníkem už není pravěká zvěř, ale nejisté hrozby jako válka, bomby, viry, nesplacení hypotéky, bezdomovectví apod. To co nás trápí, není hlad a bída, ale to že nevypadáme a nevyděláváme tolik jako celebrity a nevíme co se sebou... Kniha je kombinací psychologie a poznatků z neurovědy, které jsou podány srozumitelně a zábavně. Autorka popisuje i své zkušenosti s depresí, kterými si prošla. Nechybí ji sebeironie a nadhled. Jednou z možností, jak se vymanit ze stresujících myšlenek, je seberegulace, schopnost všímavosti - pozorování svých myšlenek. Protože jedině, když se naučíme své myšlenky pozorovat, budeme schopni mít nad nimi kontrolu. Nejde o to, abychom se nikdy nerozčílili, nikdy necítili smutek, závist, úzkost.... Jde o to, abychom se tyto pocity naučili vnímat. Abychom pochopili, že to jsou jen pocity, ne my samotní. Jsme tvární, protože náš mozek je tvárný. Věřím, že máme schopnost ovlivňovat, jak budeme reagovat na své okolí. Máme schopnost ovlivňovat svůj vnitřní monolog. Pokud věříte, že se svými geny nic neuděláte a že jste předurčeni opakovat chování vašich předků, nebo vám stačí řídit se podle vašeho horoskopu, tak vás tato kniha asi moc nezaujme. Každému vyhovuje jiný přístup k lidské psychologii. Je pravda, že o mozku moc nevíme, ale víme, jak fungují hormony a některé látky v těle a existují stále nové poznatky o tom, že můžeme změnou myšlenek měnit strukturu mozku. Je to jako přeprogramování počítače. Těžká práce. Ale proč ne? Třeba se jednou zasmějeme tomu, že jsme chodili k psychiatrovi, který se nemohl podívat do naší hlavy, jak to tam funguje, a proto nám nabídl jako jediné řešení antidepresivum. (Neříkám, že by se mi líbilo, aby mi někdo hleděl do hlavy.) Co není, ale může být. Vše je otázkou vývoje. Porozumění mozku znamená pochopení, kdo jsme. Čím víc toho budeme vědět o mozku, tím víc toho budeme vědět o sobě.

6 02.07.2020

Z knížky:

Moje vnější já: klidné, veselé, přátelské a pohodové.
Moje vnitřní já: směs frustrace, šílenství a totální beznaděje.
Syndromy sociální kocoviny: bolest hlavy, únava, skleslost, hněv a frustrace, potřeba zmizet ze světa.
Léčba sociální kocoviny: dobré jídlo, skvělá kniha, oblíbená hudba, být sama v tichu, laskavé objetí od toho, koho mám ráda.

Tak pod tohle bych se podepsala. Trefné a místy vtipné postřehy introvertní holky, pro kterou je být delší dobu ve společnosti více lidí utrpením. Taky mě vyčerpává komunikace s více lidmi a kolikrát nevím, o čem se bavit, pokud se nemůžu bavit o tom, co mě zajímá. Introvertům vysává energii neupřímná společenská interakce a nadměrná stimulace. Stejně jako hlavní hrdinka trpím pocity nejistoty a obavou, že jsem pro druhé divná. A taky jsem typ INFJ. Velkou roli v komunikaci s druhými hraje sebevědomí. Tahle hrdinka ho zrovna moc velké nemá. Když vás chce okolí pořád předělávat, tak si přestanete věřit, to je přece jasný. Začnete se nenávidět za to, jací jste a googlit na netu různé diagnózy. Ale přitom jste prostě jen introvert :-)
Celkově pěkné a roztomilé ilustrace, téma zpracováno hravě a srozumitelně. Doporučuju hlavně pro teenagery.
Ona ta komiksová forma působí mile a celkově mi to přišlo takové pohodové a vtipné čtení, ale když si člověk uvědomí realitu, jak jsou dneska oceňováni hlavně extroverti, tak to vlastně zas tak veselé není, že se introverti musí stále tak přemáhat a přizpůsobovat většině, jen aby nebyli za divné asociály.

11 23.06.2020