Sláma i hedvábí: Život na japonském maloměstě před sto lety

“Název čepce cunokakuši znamená „zakrytí růžků" a naznačuje, že žena po svatbě může vystrčit růžky, ale před ní je musí pečlivě skrývat.”

Velmi krásná kniha bohužel hlavně ale obrazem (obálka, obrázky) a méně už obsahem. Jednotlivé kratičké kapitoly sice osvětlují život v Japonsku na začátku dvacátého století, ale jen formou popisného vyprávění bez jakéhokoli děje. Proto vás kniha zhruba od poloviny začne zcela určitě mírně nudit.

Jako první jsem od autora četl knihu Zpověď šéfa jakuzy, u níž mi více vyhovoval ucelený způsob vyprávění zachycující život jedné konkrétní postavy, takže se nevyhnu srovnání.

Sláma i hedvábí se sice věnuje stejnému tématu i historickému období, ale na rozdíl od zmíněného „pokračování“ je výrazně roztříštěnější. Vyprávění se totiž skládá výhradně z velmi krátkých, útržkovitých výpovědí různých lidí, které se většinou soustředí jen na jednu konkrétní činnost – na způsob jejich obživy a přežití rodiny.

To samo o sobě není úplně velká výtka, někomu to naopak může vyhovovat. Obě knihy jsou zpracováním i obsahem opravdu pěkné, já ale preferuji spíš celistvější vyprávění.

Nejdůležitějším aspektem této knihy je možná to, že si při čtení člověk naplno uvědomí, že se dnes máme všichni jako prasata v žitě a ta věčná nespokojenost a naslouchání různým populistickým řešením z různých stran není vlastně vůbec namístě...

Relativně útlá kniha, která v podobě vyprávění lidí Vás přenese do Japonska na začátku 20.století- jak se tenkrát žilo,...

Když kniha v Česku vyšla, byl jsem zrovna okouzlen podobnými lokálně blízkými (i když vlastně nesrovnatelnými) Hovory se spodinou a tak mi Sláma i hedvábí padla do noty. V té době jsem o Japonsku prakticky nic nevěděl, snad krom notoricky známých informací o období Meidži nebo roli v I. a II. světové válce. Ohledně života obyčejných lidí jsem byl prakticky tabula rasa. Tato kniha byla proto užitečným doplněním, navíc zaměřeným na dobu proměňujících se zvyků a příchodu modernějších dob. Vše v jednom, ideální.

Zaujalo mě především to, jak moc je japonská společnost klidná... Třeba když vyprávění o rozmařilosti bohatých zní jako velmi velmi umírněná oslava zdejší. Co by tehdejší Japonci říkali na současné české, a co teprve moravské, oslavy? K tomu opakovaně zmiňovaná úcta (k zaměstnavateli) nebo z pozůstatků feudálních dob. Ty největší odlišnosti/zajímavosti jsou stále mnohem blíž evropskému chování, než tomu nejbizarnějšímu ze zmíněných čínských Hovorů nebo různorodých východoevropsky zaměřených knih od Světlany Alexijevič. Japonsko je (resp. bylo) jiné, ale stále pochopitelné...

A co mě zaujalo? Mj. noční hlídač, který klape špalíky, aby ostatní slyšeli, že nespí. Obchodníci, kteří byli připraveni pohostit a nasytit své zákazníky v době oběda. Nebo zvyk splácení dluhů jen dvakrát do roka, kdy dlužníci utíkali z domů a schovávali se různě po městě. "...a druhý den ráno, když se potkali s člověkem, kterému byli dlužni, si oba navzájem přátelsky popřáli "šťastný nový rok." Aby byl někdo takový nezdvořák a neurvalec, že by hned na nový rok vymáhal splacení dluhu, to bylo za starých časů nemyslitelné."

Měl bych jen jedinou výtku, a to, že ilustrace nejsou vždy zaměřeny na zmiňovaná témata či termíny - druhy účesů, oblečení, bot... Stylem i podobou jsou vítané, připravené více na míru by ale rozhodně neškodily. Naštěstí je dnes vyhledávač různorodých obrázků a termínů v každém chytrém telefonu.

"Rozdíl mezi tím, jak se žilo v minulosti, a tím, jak se žije dnes, je tak obrovský, že si občas říkám, jestli se mi to všechno jen nezdá ve snu."
Věta, kterou je zakončena tato neobvyklá kniha vytvořená z rozhovorů s obyvateli města Cučiura v Japonsku, jak se tam žilo před sto lety.

Nenápadný klenot mezi knihami, který vás na pár stránkách přenese do Japonska raného dvacátého století. Je úplně jedno, kolik toho o této zemi víte (i když určitá znalost určitě zážitek ještě vylepší), krátké texty vám zaručeně zprostředkují velmi konkrétní představu, jak tam život před sto lety vypadal. Snad jen stroj času a cesta parníkem na druhý konec světa by k tomu mohla posloužit lépe...

Velmi rád bych si přečetl nějaké podobné dílo, sesbírané rozhovory "obyčejným" doktorem, z našeho středoevropského prostoru.

V porovnání s dnešní dobou, krušné a těžké časy. Pěkná kniha

Provedení knihy výrazně převyšuje obsah. Chápu obrovskou hodnotu pro samotné Japonce, byla jsem nadšená z obrázků, ale do čtení jsem se od poloviny musela trochu nutit.
Snad knize nepatrně ublížilo to o čem píše belerofontes?
Nebo je to tím, že netrpím nekritickým hlubokosklonem před pokrokem japonské a vůbec asijské kultury?

Zaujala mě vtipná informace o prvních dámských spodních kalhotkách a o Evropě jsem našla toto:
"Spodní kalhotky s dlouhými nohavicemi ušité z hedvábí, lnu nebo sametu jsou doloženy z oblasti dnešní Itálie již z roku 1510. "

A stále mi při čtení šlo hlavou to, co zmiňuje muf-rodrigo - v jak nechutném blahobytu a dekadenci žijeme dnes . . .
3/4

Tato kniha je umělecké dílo. Milé čtení o přetěžkých dobách.
Neskutečné, kam se Japonsko dokázalo posunout za pouhých sto let.

Autentický pohled do všedního života Japonců první poloviny 20. století.

já už ani nevím, jestli lze napsat něco, co už přede mnou nenapsali...mám velmi ráda japonskou literaturu a po Slámě a hedvábí jsem sáhla s očekáváním..které bylo naplněné. Velmi se mi líbil celý ten příběh a pointa vzniku - jak lékař zapisuje vzpomínky svých pacientů (něco podobného zažívam po celou svoji praci - akorát já ty příběhy jen poslouchám :))..spoznáváme různé společenské vrstvy, lidi vzdělané, méně vzdělané, bohatší i chudé...a opět zopakuji kolegy - jen jsem koukala, v jakých nuzných podmínkách se kolikrát v Japonsku žilo. CO bylo u nás, víme...ale jak to měli v krajině vycházejícího slunce, jsem si vůbec nedokázala představit. Jak lidi kolikrát díky bídě sahali k nejkrajnějšímu řešení - "probírat" vlastní dět. A jak se to dalo přežít...kolik štěstí dokázala přinést miska rýže. Miska bílé rýže. A nebo naopak návštěva školy, do které bylo nutno dojít pěšky bez bot několik kilometrů (vzpoměla jsem děti z Beskydských osad ;)) Jak těžký život měli rybáři, ženy rodící na člunech za plného rovozu, táhnoucí káru s rybami...jak se vyrábí tradiční nábytek či došková střecha. KOlik práce a lidského umu bylo zapotřebí..velmi zajímavý byl i popis práce kadeřnice včetně obrázkové dokumentace náročných účesů. Zvyky ohledně svatby. Oko i duši potěšily ilustrace, kterých klidně mohlo být i víc. Jsem ráda za tyto střípky a možnost nahlédnutí do života malého japonského člověka -- protože díky info od belerofontes jsem se dozvěděla, že v japonském originále existuje limitovaná verze, kde je těch příběhů ještě mnohem a mnohem víc...
děkuji za nevšedný a skvělý čtenářský i vizuální zážitek !
a samozřejmě doporučuji..

Úžasná kniha. Tolik zajímavých informací! Vůbec jsem netušila, jak nyní vyspělá země byla ještě nedávno úplně jiným světem.

Vyvedená knížka s kvalitním zpracováním (křídový papír, obálka, ilustrace). Příběhy lidí počátku minulého století v Japonsku. Sice mi připadlo, že se občas příběhy podobají, ale hned se objevil nějaký jiný zajímavý. V každém případě bylo vidět, jak zoufale chudí lidé na vesnici bývali, to si ani nedokážeme představit, a u nás to asi nebylo až tak jiné. Žijeme v nechutném blahobytu a dekadenci, čekám, kdy udeří nějaká katastrofa, co nás probere. Knížka je zajímavá, krásná, ale tak na jedno přečtení, asi si ji v knihovně nenechám a až si ji žena přečte, pošlu ji dále.

Vynikající soubor příběhu, vzpomínek a vyprávění, který rozhodně stojí za přečtení.
Život holt není peříčko v žádné zeměpisné délce i šířce, ani v zemi, která je obehnaná zvláštním nádechem tajemna a cizična, a jež je většinou oslavována za jiné, viditelnější, příspěvky evropskému způsobu vnímání světa.
Inu, zdá se mi, že třeba Češi mají k Japoncům blíže, než by si, třeba, sami byli ochotni připustit. Ale to je jen taková moje malá spekulace, dojem s právě dočtené výborné knihy...

Nedá mi než souhlasit se všemi předchozími co knihu velebí. Především„cérka“ to vystihla velmi dobře a sice že pět hvězd je málo…
Džuniči Saga je vzácný člověk.Tím,jak odhalil a uchoval hodnotu vzpomínek starých Japonců - konkrétně generace narozené na přelomu 20.století, která jakoby prožila několik životů.Tak dramaticky se totiž za posledních sto let změnila japonská společnost…
Jediné co zamrzí je, že kniha neobsahuje všechny původně sebrané příběhy. Prý vybrány byly pro českého čtenáře jenom ty nejzajímavější, nikoli ty nejdrastičtější. Všechny příběhy dokonce neobsahuje ani jedno z klasických japonských vydání knihy, ani anglický překlad.
Nejúplnější verze vyšla pouze prý v jakési limitované edici v Japonsku.

Nádherná kniha o, mnohdy, obtížném a strastiplném životě na venkově. Až k neuvěření, jak rozdílný život byl před “pouhými” sto lety.

Vše už bylo řečeno, opravdu krásná kniha po všech stránkách.

Úplně sváteční čtení - velmi krásná a milá kniha - obálka jak ručně dělaná, stránky z křídového papíru, barevné i perokresbou vyvedené ilustrace, výborný překlad...Samotný obsah je barvitým vyprávěním rodáků maloměsta Cučiury o jejich kultuře, zvycích, profesích, úmorné práci a životu, ale i zábavě minulého století.
Člověk při tom pochopí, že ne nadarmo jsou dnes Japonci se svou pracovitostí, smyslem pro detail a ohledem k tradicím i předkům průmyslovou velmocí.

Krásná kniha zpracováním (křídový papír, ilustrace, vazba), ale i obsahem. Jak si tak člověk čte o starém Japonsku, tak mu je líto, že spousta tradic a řemesel už je v nenávratnu pryč (i když ani ten starý svět nebyl zdaleka ideální)... Kniha plná inspirace a ponaučení, že se dá žít prostý, naplněný život i s "málem".