Obyvatelé

Tak jo, kde začít... O Obyvatelích by se dala napsat disertace a je dost pravděpodobný, že ji někdo do budoucna napíše, nebo dokonce, že už jí někdo zvesela smolí doma na kompu. Je toho (jako obvykle) strašně moc, hrne se to na vás ze všech stran, všude plno sraček, prachu a suti. Ten obrázek na obálce skorem vystihuje přesně Řehákovu poetiku. Směs všeho možnýho. Zvolna degradující a rozpadající se vnější i vnitřní svět. Jo, je to vlastně docela dobrý, a já mám Jakuba Řeháka rád a těším se na každou jeho sbírku a rád se k němu tu a tam vracím. Je v tom jeho rozevlátym a žvanivym stylu něco magickýho, něco pražskýho, něco měšťáckýho, co vás chytne za oholený koule a nepustí; něco, co je mi hrozně blízký a co mě jednak baví, ale druhak vlastně taky dost sere. Řehákovi básně jsou jak IPA od Matušky - skvělý, exkluzivní, ale po pár pivech ji už nechcete ani vidět. Je to neustálá ambivalence, neustálý přelevání pocitů; a to neumí každej. Řehák teda jo. A v Obyvatelích jde zas jako by o dům dál nebo o patro vejš, nebo je to o pivo víc... jak kdo chce. Nehodnotím. Doporučuju.

Umíráš steskem během odpoledne
Za zmalátnělou zdí
Přístav Prahy
Planeta benzínu a garáží
Sluncem zmožený zpocený hlavonožec
Lidské moře se vzdouvá na náměstí
Cítíš jak praská pokožka chodníků
Na okamžik tě ústy pohltí rovnoramenný bůh
Sežvýká a vyplivne zpět
Do světa prázdných ulic

...kočky viděly záhyby zakázané čtvrti
Tvůj pocit: čas pracoval proti tobě
Nedojdeš dál než do koupelny