horkosladka komentáře u knih

Tohle je prostě čirá nádhera.

Až jednou zestárnu, pro co budu žít?
Má mysl bude svobodná jak otevřený prázdný dům.
Nenechám se znovu zotročit hmotou,
jedinou prací bude být sám sebou.
Nad stráň rozkvetlou zlatými dešti stoupá měsíc,
v bambusovém lese naříká vítr.
Vleču se o holi a donekonečna si recituji básně,
na východní stranu malého pavilonu dopadá stín květů.

5 11.02.2024

Skvělá kniha, srozumitelná, vhodná i pro laiky. Velmi stručně a jasně vysvětleny principy orgánových hodin, tedy v kterém časovém rozmezí pracuje dráha konkrétního orgánu a k tomu rady jak podpořit jejich funkci. V knize najdete také praktické návody na masáže jednotlivých bodů, které mohou napomoci rozproudění zablokované energie v těle. Kniha, ke které se určitě budu vracet.

25.01.2024

Meditativní kniha, ke které si uvaříte čaj nebo kávu a zapomenete na chvíli na všechny starosti. Kniha plná inspirace, tichého snění, zastavení v čase. Každá fotografie v sobě uzamyká jeden okamžik, ve kterém Patti umí zvěčnit kouzlo starého, zaprášeného, téměř zapomenutého, vzdát hold věcem, lidem a místům, ke kterým má niterný vztah. V každé fotce a krátkém popisku se skrývá trocha poezie, kousek samotné Patti. Když jsem knihu zavřela, začla jsem přemýšlet, jak by asi vypadala moje Kniha dní... Doporučuji všem staromilským duším.

Velmi čtivá autobiografie jednoho zajímavého člověka, který popisuje příhody ze svého života. V této obsáhlé knize sledujeme postupně životní období brněnského rodáka a člověka mnoha tváří, jeho vzlety a pády, nabyté zkušenosti, profesní dráhu, uměleckou činnost, názory na politiku a společnost, erotické zážitky a především cestu k autentičnosti, která je jakýmsi skrytým posláním celé knihy. S některými autorovými názory nesouhlasím, ale hodnotím kladně styl psaní a vtipné slovní obraty.
Příznačný název "Propast naděje" vystihuje autorův celoživotní pocit, se kterým se učí žít a tvořit, přijímat rány osudu a navzdory osobním neúspěchům a trápení žít podle hesla Carpe diem.
Na knize oceňuji především autorův smysl pro humor a vypravěčský talent, kdy umí běžnou všední záležitost proměnit ve vtipný nadhled, udělat z obyčejnosti něco neobyčejného. Během čtení jsem se několikrát nahlas zasmála, což se mi při četbě už dlouho nestalo. Mám jen jednu výtku a tou je grafická úprava knihy.
Autora jsem měla možnost potkat krátce osobně a musím říct, že je to opravdu nepřehlédnutelná osobnost, řekla bych pro někoho i kontroverzní, neboť se v něm snoubí dvě protichůdné síly. Na jednu stranu přísný smysl pro spravedlnost a morálku, možná až povýšenost nad ostatní, na druhou stranu nenasytnost ve smyslových požitcích, zejména v sexu. Právě tato rozporuplnost a rozmanitost je tím, co vytváří kolem autora auru tajemnosti. Kdo vlastně je Roman Kratochvíl? Kdo je John Wittness? Člověk plný zásad a jasných až akurátních postojů nebo bohém a milovník žen, který odmítá dospět? Možná je tím vším a ještě víc... Jak autor sám píše: "Propast naděje je bezedná - chcete-li, její hloubka je nekonečná. Ale snad i mně se ještě podaří dosáhnout jejího zlatého dna..."
A na konci knihy poznamenává: "Pokud jste dočetli knihu až sem, tak toho víte o mém životě skoro tolik jako já". Kniha je tedy zároveň velmi osobní zpovědí, což samo o sobě dodává na její hodnotě.

1 17.12.2023

"Ukažte mi způsob, jakým se národ stará o své mrtvé, a já vám změřím s matematickou přesností, jak moc jeho příslušníci oplývají láskyplným soucitem, respektují zákony dané země a jsou oddáni vyšším ideálům." (úryvek z knihy)
Knihu Hledání dobré smrti doporučuji všem, pro které není téma smrti tabu a kteří si někdy položili otázku, jak by se chtěli nechat pohřbít. Kniha není tak morbidní, jak by se mohlo na první pohled zdát. Autorka sice používá černý humor, ale jinak je to velmi seriózně napsaný cestopis, kde autorka předkládá čtenáři odlišný způsob pohřbívání podle zemí, které navštívila. Smrt, které se bojíme, je tu podána jako něco přirozeného, co by nemělo být odděleno od života. Náš způsob pohřbívání mrtvých se jeví autorce jako něco neosobního, jde především o byznys. Když nám někdo zemře, nevíme si s tou situací rady. Obracíme se na pohřební služby, sami nechceme mít se smrtí nic společného... Chybí v tom hluboký zážitek, rituál, delší čas na truchlení... Kniha nabízí srovnání různých kultur pohřbívání a celkově zamyšlení nad tím, jak ke smrti přistupujeme. Určitě doporučuji přečíst všem, kterého tato tematika zajímá.

3 09.08.2023

Čekala jsem oduševnělý literární jazyk, filosofický příběh. Jsem zklamaná. Číst knihu pro mě bylo sebepřemáháním. Názor ať si udělá každý sám. Styl psaní na mě působil vulgárně, tvrdě a úsečně, celkově mi číst knihu bylo nepříjemné a pořád jsem si během čtení kladla otázku, tohle opravdu napsal ten Lukavec, co se prezentuje jako slušný a jemný člověk ve videích na zákonech bohatství? Používání vulgarismů mi do příběhu nezapadalo a nechápala jsem, v jaké souvislosti je autor používá. Kniha na mě působila jako totální chaos. Ani líbivý konec celkový dojem z knihy nezachránil.

Hugo Haas mi přirostl k srdci. Je to miláček, který mi umí svými filmy zvednout náladu. Jeho životní příběh mě dojímá k slzám. Muselo to pro něj být strašné žít s tím, že jeho židovskou rodinu poslali fašisti na smrt... Žít v emigraci a bát se vrátit do rodného Brna, bát se vzpomínek... Osud jeho syna Ivana, osamění ve stáří, astma...Kniha se četla sama, ale nebudu hodnotit kvůli zkresleným informacím. Na internetu jsem dohledala, že se Hugo narodil 19. února, v knize se píše 18. února a dokonce se rozebírá horoskop. Tohle mě na knize zklamalo. Ale jinak doporučuji dozvědět se o tomto skvělém českém herci a komikovi více. Pro mě je to krásná lidská bytost. Jeho filmy jsou pohlazením na duši.

"Byl rozhodující pro celý můj život. Dal mému životu nový směr." (Romy o Delonovi)
"Vždy jsem ji miloval. Znamená pro mě 24 let mého života a mého srdce." (Delon o Romy)

5 06.02.2023

Myslím, že tato knížka je skvělou výpovědí instagramové generace. Byť sama instagram ani facebook nevedu, i když jsem ročník 1989, líbí se mi, že autorka vystihuje podstatu srovnávání na sociálních sítích, jak se každý snaží ukazovat v tom lepším světle a sdílí jen to líbivé.
"Mrak" je zamyšlením nad tím, co vlastně od života generace současných třicátníků chce, jak tápeme a stále hledáme sami sebe, aniž bychom pořádně věděli, co je důležité. Chceme kariéru, rodinu, užívat si? A chceme to všechno najednou?
Texty jsou rozděleny na úvahy a příběhy. Mně osobně více sedly kratší úvahy, protože jsou velmi aktuální a Anně Basikové se podařilo trefně a stručně vystihnout problémy generace mileniálů.
Ukázka z knihy: Prahneme po smysluplné práci, nebo jen chceme dát smysl svým životům? Žijeme prací, nebo se jen snažíme zaplnit prázdno? Dokážeme si ujasnit a správně srovnat priority? Po čem vlastně toužíme? V čem opravdu vidíme smysl života? Najdeme ho na dně filtrované kávy? Máme rádi svůj skutečný život?

Na téma všudeopěvované sebelásky celkem dobrá knížka s praktickými radami jak se cítit líp sám se sebou. Nic převratného, ale napsáno je to hezky a srozumitelně. Co bych ale vytkla, že už podle názvu knihy je to zaměřeno jen na ženy. Jako by se nedostatek sebelásky týkal jen ženského pohlaví... Pokud hledáte knihu, která vám poradí jak o sebe pečovat, meditovat, jíst zdravěji a co zlepšit, abyste měla lepší náladu, tak je to fajn, ale jestli chcete zapracovat na své sebeúctě a sebedůvěře, sáhla bych asi po jiném titulu.

1 12.01.2023

Odborná publikace, která však propojuje fakta s praxí. Není to knížka, kterou zhltnete za dva dny. Je potřeba si ji dávkovat postupně. Není to lehké čtení, byť se příběhy lidí s různými traumaty čtou dobře. Otevírá to v člověku staré rány a nutí se zamyslet, jak někdy naše minulost je s námi stále přítomná a jak ovlivňuje naše chování a způsob myšlení. Naše tělo skutečně sčítá rány. Psychosomatické problémy jsou toho důkazem. Mnoho lidí s prožitým traumatem mají chronické zažívací potíže, migrény, bolesti zad a celkově velmi aktivní nervovou soustavu, která reaguje na podněty mnohem citlivěji než člověk, který trauma nezažil. Z knihy si odnáším poselství, že trauma je potřeba zpracovat, tzn. otevřeně si o něm s někým důvěryhodným promluvit, psát si o svých pocitech a vnímat své tělo, emoce, co se v nás děje, být schopni to pojmenovat a uchopit, i když je nám to nepříjemné. Důležitá je psychická podpora nejbližších a pochopení od svého okolí. Hodně lidí se totiž od své bolesti z traumatu odštěpí, aniž by ho zpracovali (aby byli schopni dál žít) a pak nevědomě žijí v neustálém napětí a strachu. Líbí se mi, že psychoterapie rozvíjí různé formy léčení. Kéž má každý traumatizovaný člověk možnost nalézt dobrého přítele nebo terapeuta, který mu dá pocit důvěry, přijetí a pochopení.

"....Zahradu jsem pohrabal dle instrukcí. Mám pocit, jako by mě někdo znásilnil. Vlastní dům se zahradou, říkám si v domě, který není můj. Uprostřed zahrady, která taky není moje. Má není ani plíseň v rozích, ani průvan syčící okolo oken. Ozve se tlumená exploze. Výbuchy doprovázející každé zapálení archaického plynového kotle na chodbě už mě po pár dnech ani nezneklidňují. Vchod, chodba, kuchyň, místnost a pak ještě jedna. A to je všechno. Víc, než jsem měl v té sklepní kóji na periferii města, za kterou jsem odevzdával dvě třetiny platu. Když jsem chtěl vidět nebe, musel jsem vylézt po žebříku k okýnku u stropu. Přes nebe se komíhaly kotníky spěchajících. Tady se mohu svobodně dívat z okna. Párkrát se mi tam do okna někdo vychcal, vzpomínám. Zde se mohu svobodně dívat z několika oken, pomyslím si. Nasaju vůni kávy. A plísně. ...Za chvíli abych se šel připravit na hodinu. Dvě a dvě jsou čtyři, uklidňuju se, ale co když se mě zeptají, co z toho vyplývá, děsím se. Co když budou chtít vědět, co jiného ještě vím s jistotou, svírá úzkost mé útroby. Jako by mi nepatřila ani má střeva. Po zdi leze pavouk. Pomalu, ale s jistotou. Závidím mu. Ve střevech žijí kolonie bakterií, které ovládají imunitu i náladu. Základní pohled na svět určují bakterie produkující výkaly. Jsem chodící opice sbírající do úmoru potravu pro civilizaci uvnitř střev. Ani hovna nejsou moje. Dvě a dvě jsou čtyři...."
..."Vytáhnu z lednice máslo....Dokonalou čtvrtku másla. Kravám ve velkochovech odebírají telata, na vemena jim připojí hadice v kóji, v níž se nemohou ani otočit, a na umělém světle je vysají k smrti. Krávy. Zvířata chytřejší než psi a kočky, s rozvinutým sociálním životem. Krávy, o kterých víme, že citlivě vnímají utrpení a teskní pro druhé. Z jejich bolesti a utrpení máme plné regály másla. Jejich děti popraví a nakrájí na vídeňské řízky. Když jsem se rozhodl vzepřít se tomuto průmyslovému holokaustu a nahradil máslo avokádem, dočetl jsem se o měsíc později, že zvýšená evropská poptávka po tomto delikátním ovoci vede pěstitele v Chile k vysávání řek a podzemních vod, protože je extrémně náročné na vodu. Vesničanům vysychají studny a jsou odkázáni na špinavou vodu dováženou v cisternách. Uhlíková stopa avokáda převyšuje banány i kávu. Netuším, který druh snídaně je horší. Mám strach, zda se i konzumací chleba nepodílím na zatím netušeném bezpráví či genocidě na druhém konci světa. Za skoro každým zbožím se skrývá řetězec utrpení a bolesti, pomyslím si ve chvíli, kdy si s vypětím všech sil ukrojím kus másla a položím ho na krajíc chleba. Zakousnu se do něj coby představitel nejkrutějšího živočišného druhu na planetě."

Ano, fáze měsíce a menstruace ovlivňuje prožívání a chování ženy, a proto bychom se my ženy měly začít opět chovat jako ženy, naslouchat svému tělu a uvědomit si, že právě kvůli menstruačnímu cyklu jsme zranitelnější a emotivnější než muži. Jsme to přece my, kdo na svět přivádí nový život, a proto bychom měly vnímat, jak citlivé jsme, když se v průběhu měsíce měníme, působí na nás hormony, připravujeme se na početí. Okolí by to mělo chápat a nedívat se na to jako na slabost, ale jako na přirozenou součást ženského života.
Dnes, v době antikoncepce, psychofarmak a velkého stresu a tlaku na výkon, je těžké dovolit si být ženou, která si dovolí odpočívat, když z jejího těla odchází krev a má menstruační bolesti. Myslím, že společnost je stále především společností mužů, mužské aktivní energie, která je v rozporu s únavou a rozjímáním ženy, která právě menstruuje. Ženy by měly mít v zaměstnání nárok aspoň na jeden den volna v měsíci, aby mohly regenerovat své síly. Stále více neplodných žen, žen s různými ženskými potížemi, psychickými... Jdeme proti své přirozenosti. Tuto knihu bych doporučila spíše mužům než ženám, aby pochopili, proč se nám ženám mění nálady, proč v určitou část měsíce cítíme energii a v jiné propadáme depresi a plačtivosti nebo návalům vzteku.

Praktická kniha o čínské medicíně z hlediska výživy, ve které se autor zaměřuje na problém většiny západních lidí - unavenou slezinu a možnosti jak opět posílit svůj "střed". Rady jak dát své tělo a stravovací návyky opět do pořádku, působí velmi střízlivě, lze je reálně praktikovat. Pravidelnost, dostatek spánku, tři jídla denně, nejlépe teplá (např. polévka), jedno jablko denně atd... Dostat z těla vlhkost a horkost, které škodí slezině i dalším orgánům - ledvinám, játrům. Žít podle přirozených instinktů a poslouchat, co tělu dělá dobře nebo škodí. Samozřejmě především stres a vše s ním související...

Praktická knížka, která pomůže ženám pochopit, jak ovlivňují hormony psychosomatiku člověka. Kniha obsahuje odborné informace, ale také rady jak se stravovat, co pomáhá při zvýšené produkci nebo naopak nedostatku určitého hormonu a také v ní najdete pár receptů.

"...úspěch si přeje každý z nás. Musíme se však sami sebe zeptat: Co pro mě úspěch znamená? Více peněz? Fajn. Zdravá rodina? Šťastné manželství? Práce pro druhé? Sláva? Duchovní cesta? Možnost se vyjádřit? Dělat umění? Nechat po sobě svět lepší, než jaký byl, když jsme na něj přišli? "Co pro mě znamená úspěch?" Dál si tuhle otázku pokládejte. Co je vašim bohatstvím? V čem spočívá váš význam? Odpovědi se časem mohou měnit, což je v pořádku, ale dejte si pozor na jedno: ať už je vaše odpověď jakákoli, nedělejte nic, co by mohlo ohrozit vaši duši. Vaší prioritou musí být, kdo jste, kým chcete být, a neztrácejte čas ničím, co půjde proti vaší povaze."

5 26.04.2022

"Neustálý boj s touhou žít a touhou nežít, i kámen je vyhlazen do jemného dotyku pod pádem zešílevších vod toho nejstrmějšího z vodopádů.
Ztrácím se v hudbě. Ztrácím se v pocitech, ve vlnách, jsem vynášen a ponižován, svět se odvíjí jak horečka, v hlavě mi cválají koně, kopyta víří ten zastřený prach v mém mozku, jak je možné vydržet ten úprk a nezešílet, nezešílet ze svobody, z propasti, z vesmíru, z nekonečna, které mi skýtá má duše, můj mozek, můj nekonečný výlet do galaxií tisíci fantazií?
Ano. Jsem tady. Jsem muž, člověk a svoboden. Mám nespočetné možnosti, jak se zbláznit. Neudělám to. Jsou to nebezpečné výlety a já chci konat dobro, i když bych mnohokrát vraždil..."

"....Při pohledu na pokoj, na diskrétně šedivé stěny a nevkusný nábytek, jím zacloumal odpor, najednou měl plné zuby tohohle laciného a cizího světa, jeho uřvané, nezakořeněné a smyslné kultury, téhle množiny chytrých, špinavých, sebestředných opů, sprostých a lhostejných k tomu, že se jim jejich chatrná civilizace rozpadá pod rukama.
Padlo na něj to, co už několikrát dříve, těžká letargie, únava světem, tímhle zběsilým destruktivním světem a jeho planým brebentěním. Měl dojem, že to může rovnou vzdát , že byla hloupost se do toho před více než dvaceti lety vůbec pouštět. Unaveně se rozhlédl kolem sebe. Co tady dělá, na cizí planetě, třetí od Slunce, sto milionů mil od domova? Vstal, vypnul televizor, zabořil se do křesla, pil dál, už v hlavě cítil alkohol, a bylo mu to jedno."

8 30.01.2022

Velmi čtivě napsaný příběh Toyen - Marie Čermínové, která předběhla svou dobu. Tato avantgardní nekonvenční malířka surrealismu byla stejně záhadná jako její obrazy. Její jméno je u nás v Česku spojováno s umělcem Jindřichem Štyrským, se kterým ji pojilo velké přátelství, vzájemná inspirace a tvorba. Stála také u zrodu Devětsilu a skupiny surrealistů v ČSR. Toyen se přátelila s Vítězslavem Nezvalem, Jaroslavem Seifertem, Karlem Teigem a mnoha dalšími osobnostmi tehdejší literární scény. Většinu života ale prožila ve Francii v okruhu svých intelektuálních a uměleckých přátel, např. André Bretona, Paula Eluarda a dalších... Zajímavá žena, jejíž intimní život zůstává záhadou stejně jako její vnitřní svět, díky kterému vznikly její fantastické obrazy. Knihu vřele doporučuji všem milovníkům umění Toyen, ale také těm, kteří mají rádi historii a literaturu. Za mě naprosto skvěle napsaná kniha, která jen prohloubila můj zájem dozvědět se více o této jedinečné umělkyni.

9 18.01.2022

Tato kniha není literatura, ale otevřená zpověď. Proto literárně nehodnotím. Míšu nevnímám jako spisovatelku, ale jako citlivou ženu, která se v životě dostala do pasti, ale podařilo se jí z ní dostat ven. Citliví lidé mají sklony k únikům z tvrdé reality. Věřím, že Michaela v sobě našla sílu, která ji bude provázet i nadále. Co se týče jejího vztahu s manželem, popisovaném v knize, tam byly momenty, kdy jsem si říkala, proč s ním je, když na ni dokázal vztáhnout ruku apod., ale nemohu víc soudit, protože jsem nebyla v jejich kůži. Knihu a otevřenost autorky, která nemá problém před veřejností promluvit o narůstajícím společenském alkoholismu, vnímám jako odvážný počin. Myslím, že Míša není ani tak spisovatelka jako žena bojovnice, která dokázala zvítězit sama nad sebou. Zápisník alkoholičky je jedním z prostředků, jak se se závislostí vypořádala a věřím, že mnoha lidem v podobné situaci může tato kniha pomoci podívat se na svůj problém a začít ho řešit.