hladko komentáře u knih

narazil jsem dnes na komentář Zdeňka Mahlera, který mi příjde v rámci tématu důležitý a výstižný:

"V Bibli je téměř všechno, ale ve Švejkovi je úplně všechno. Já si myslím, že my bychom si toho Švejka měli číst znova. My mu nerozumíme. Švejk se vůbec ničemu nevyhýbá, ten naopak do všeho vleze. Švejk takříkajíc každému velkoryse vyhoví i v tom smyslu, že ho potom usvědčuje ze zhůvěřilosti, aniž v sobě má tu zlovolnost. Švejk je sám, nemá rodinu, nemá domov, pohybuje se defakto na hraně, balancuje mezi životem a smrtí. Švejk je v podstatě figura, která se vyznačuje tím, že velice dobře ví, chápe. Kdybychom to řekli ještě jiným jménem, Švejk je v podstatě Chaplin."

15 11.01.2013

Na začátek mi přijde příhodné přiznat můj velmi pozitivní vztah k alkoholu, na němž, zdá se, nic moc nezmění ani Zolův výborný naturalistický román Zabiják. Přesto mě propracovaná psychologie jednotlivých postav a bravurně popsané prostředí nižší a střední společenské třídy obyvatel Paříže druhé poloviny devatenáctého století do románu okamžitě vtáhly. Několik románových let strávených po boku do hloubky vykreslené postavy ve mě k pradleně Gervaise přirozeně vytvořilo emoční pouto. Bylo už pak nasnadě, že jsem tak nějak celou dobu věřil ve znovunalezení Gervaisiny vnitřní síly, která jí dopomůže nejdříve do dalšího průseru nespadnout, poté se z něj ještě jednou vylízat, a to i přese všechno vnitřní tušení, že se od Zoly žádného konfetového happy endu nedočkám. A tato víra v uzdravení je Zolou pomaloučku a nekompromisně, stránku po stránce, zadupávána do prachu cesty Zlatnické ulice, jejíž neustálý klokot jako kulisa lhostejně plyne pod srdcervoucím úpadkem pradlenina života.
Čím to, že dramata, krize a utrpení lidských životů jsou čtenářsky tak přitažlivé? Je to proto, že vnitřně tušíme, že nikdy nejsme těmto osudům natolik vzdáleni, aby se nám nemohly přihodit? Je to strach z nás samých?

4 10.01.2013

Návrat Krále Šumavy je další ze série pro mne důležitých knih, po jejímž přečtení mnou ale neprostoupí povznášející pocit nově nabytých obzorů, ba právě naopak, zabředávám do poměrně hutných a chmurných myšlenek plynoucích z osobní neochoty pochopit ty, jež ve svém sobectví a krátkozrakosti nejsou sto se ponaučit z historických kontextů. Neexistují totiž rozumné argumenty, které by mohly morálně obhájit skutečnosti, jež jsou součástí naší nedávné minulosti, tedy komunistických čistek padesátých let.
Čím dál tím více také nabývám podezření, že Mašínovsko-Hasilovského hrdinu třetího odboje si soudruzi nechtěně vyrobili právě tím, že jej svou politikou uvrhli do bezvýchodné situace, ze které mnohdy nevedla jiná cesta, než právě odbojová činnost. Tedy alespoň v případě, že do rohu zatlačili člověka dostatečně horkokrevného a houževnatého, jakými Mašíni i Hasil dle mého soudu byli. Bohužel souboj jednotlivců a totalitního režimu je vždy soubojem nerovným a lidské oběti jsou jeho nejdražší daní. Navíc nejvíce postiženými jsou na konci často právě ti, jež byli v důležitém boji angažovaní nejvíce. V případě, že se vás tato kniha zaujala, rozhodně se pusťte i do knihy "Zatím dobrý" od Jana Nováka, která výborně a nezaujatě zpracovává příběh bratrů Mašínů.

15 08.01.2013

Hermann Hesse toho jistě měl mnoho co sdělit, zvláště když dokázal napchat poměrně úzkou knížku tolika myšlenkami. Jak zde zmínil JP, opravdu je lepší knihu nezbiflovat na jeden zátah, ale jen pomaloučku si ji vychutnávat, aby člověk sebou nechal všechny myšlenky v poklidu projít a doznít. Spíše jsem si liboval v první části knihy věnované dětskému myšlení a smýšlení, kdy pro mě bylo snažší vcítit se do hlavní postavy Sinclaira. Období dospívání mi přišlo myšlenkově podstatně hutnější a složitější (jak objevné:), ale o to méně protínalo můj pohled vnímání života, světa, nebo společnosti. Možná je to však dáno i tím, že co se filozofického vzdělání týče, jsem na tom podobně jako přibližně desetiletý Sinclair. Na druhou stranu je občas příjemné, když si kniha sama šáhne někam hlouběji, než kam by mi moje smýšlení samotnému dovolilo. Navíc po přečtení cítím podivné svrbění v zátylku, že na cestě sám k sobě jsem opravdu téměř na začátku...anebo je to tím podzimem?

Smysl a důraz pro detail dělá z knihy výjimečné dílo literatury science fiction, protože právě rozmáchlým a detailním popisem technického prostředí se autor pouštěl do predikcí, které ani 40 let po prvním vydaní nezní naivně. Naopak dílo na mne, co se technické kompozice týče, stále působí jako věrohodná vize budoucího cestování vesmírem. Jedna z mála věcí vyvolávající potutelný úsměv může být právě rok, jenž román nese i ve svém názvu a jenž dnes s desetiletým odstupem podsouvá domněnku, že Clark byl co se technologického pokroku týče velký optimista. Na druhou stranu, možná by takováto vesmírná plavba dnes byla možná za předpokladu, že by cestování vesmírem i nadále tvořilo základní priority velmocí, že by státy zabývající se vesmírným výzkumem dokázaly vytvořit jedinou nadnárodní korporaci (tak jak Clark naznačil) a že by příliv peněz do výzkumu byl neomezený.
V každém případě Clark pro mne stále září - komplexní hluboká myšlenka, propracované charaktery, tíživé a pohlcující napětí, skvělý styl. Cha, reklama jak vystřižená z plakátu na Avatara. A teď se zase po letech s chutí vrhnu na Kubrika....ještě mě napadá, že za zmínku jistě stojí i výborný překlad a doslov Vladimíra Svobody.

2 28.11.2012

Po přečtení odborných publikací ve mě pravidelně vzniká dilema, co bych vlastně na knize měl hodnotit? Je to ta stylistická část, nebo slohová složka? Je to informační hodnota, nebo je to obecný přínos, který mi kniha poskytla? Dilema je o to větší, jestliže se místo odborné jedná o literaturu esoterickou. Ale co kurde potom, jestliže nejsem schopen rozlišit ani to, jestli se jedná o knihu esoterickou, nebo odbornou?
K informacím obecně přistupuji s rozvahou. V informacích literatury esoterické našlapuji o to obezřetněji. B.L.Weisse jsem si v rámci dnešních možností "proklepl" a musím uznat, že jeho profesní životopis na mě zapůsobil. Říkám si, proč by si doktorand Yaleské univerzity, vedoucí katedry psychofarmakologie, později profesor psychiatrie a ředitel psychiatrického oddělení ve fakult. nemocnici v Miami, kazil vědecké renomé brakovou duchařskou literaturou? A Weiss samozřejmě toto dilema řešil především - naštěstí u něj zvítězil pocit, že pravda by se neměla tutlat.
Ono to v důsledku bude mnohem snažší - kniha může mít ohromný význam, ale pouze pro ty, kteří ji uvěří. Ale já už jsem mezi nimi :)

8 27.11.2012

Výčet negativních vlastností intelektuálního tlustoprda Ignácia J. Reillyho by jistě pokryl roli hajzlpapíru a jak už zde někdo napsal, skutečně se jedná o postavu, ze které se vám nejednou během čtení zvedne kufr. Román je vlastně zvláštní v tom, že je velmi skoupý na kladné hrdiny. Jediná postava, ve které jsem během čtení téměř našel zalíbení byl černošský chain-smoker Jones, jež jako jediný hleděl zpoza svých černých brejlí na svět s relativně zdravým životním ajvaj nadhledem a jeho komentáře vnášely trochu světla do jinak na pohled spíše smutného hlupeckého spolčení. Zbytek postav je opravdu výčtem pokřivených charakterů, o jejichž společnost věru moc nestojím a to ani v této beletrické podobě - tak nějak mi zde asi chyběla jakási kladná charakterová kompenzace. Ale satira je výsměch, karikatura a ironie, jejímž motorem je humor. Ten mne bohužel v tomto případě obešel obloukem a v tu chvíli mi jaksi nezbývá pro slizkého Ignácia a okolní lidský propletenec pochopení. Možná kdybych býval prožil dobu 60ých let v New Orleans, vypadal by tento komentář úplně jinak. A nebo taky ne ;)

10 13.11.2012

Většina knih na nás má nějaký vliv, ale jen některé mají takový přesah, že nás donutí změnit, nebo udělat něco, co bychom možná nikdy v životě neudělali, kdybychom onu knihu nečetli. Já si pořídil mandolínu. A na zbytek jsem sám zvědavý...v každém případě děkuji pane Bernières.

12 09.10.2012

Za stížnost sám sobě, že trpím neznalostí poezie, dostal jsem darem Smuténku. Knihu mám neustále při sobě, má své čestné místo v tašce přes rameno a jezdí se mnou vlakem do práce a zpět. Trpělivě čeká na mé duševní rozpoložení a čas od času na mě zavolá a vezme mě s sebou do krajiny poezie, do země tajemné a mnou dosud neprobádané. Do země, ve které ještě asi dlouho budu cizincem, ale jako cizinec v každé nové zemi budu chodit se smysly nastraženými a připravenými vstřebat příliv nových podnětů. A ty přicházejí ve stále větších dávkách...ale hodnotit ještě nemůžu.

Život žitý v přírodou nastavovaných kontextech je často obestřen různými mystérii a esoterismus nebo okultistické obřady jsou toho života důsledkem a nedílnou součástí. Dnešní převážně ekonomicky, ateisticky a racionálně smýšlející společnost není často ani ochotna připustit si existenci těchto věcí mezi nebem a zemí a sama se tak ochuzuje a vzdaluje od podstaty, s níž po tisíciletí žili naši předkové a jež je důležitou součástí našich tradic. Navíc mnoho přírodního - pohanského - bylo zadupáno do země křesťanstvím a to málo co zbylo rozprášili komunisté. Jsme odříznutí od kontextu sebe samých. Ale naštěstí jsou zde autoři jako Kateřina Tučková, krásná žena s kultivovaným projevem, která má na svědomí krásnou a kultivovanou knihu, jež pomáhá znovu stavět onen zbouraný most mezi naší minulostí a přítomností, což je činnost více než bohulibá. A ačkoliv se nejedná o literaturu faktu, kde bychom mohli lpět na veškerých skutečnostech v knize popisovaných, ale o beletrický román v němž i fikce hraje svou důležitou roli, většina popisovaných událostí se podle autorky měla skutečně odehrát. Navíc beletrie si jistě najde svou širší čtenářskou základnu a jak řekla stará Baglárka - aspoň tomu lidi budou líp rozumět. A já dodávám - neboť se jich to více dotkne.

30 26.09.2012

Knížku jsem začal číst na trajektu po cestě na Island a na Islandu jsem ji i dočetl. Záměr vybrat knihu, která by korespondovala s duší okolní krajiny se vydařil a prožitek obou, krajiny i knihy, se tímto zintenzivnil . Věřím, že jsem si vytvořil cestovatelsko-čtenářský precedens. Myslím si, že Islanďané jsou se svou krajinou provázáni více, než většina ostatních evropských národů a je to dáno různorodostí, drsností, izolovaností, magičností, uhrančivými prostory, ale především krásou tamější krajiny. Vzájemné silné propojení specifické krajiny a člověka se pak odráží v jejich hudbě, filmu i literatuře. Postavy malé islandské vesnice z románu Letní světlo, a pak přijde noc jsou ve své izolovanosti tlačeny klást si existenciální otázky, uvědomují si relativitu plynutí času i tenkou strunu propojení života a smrti. Román malých osudů pak nabývá na hloubce a poetičnosti. Vřele doporučuji knihu i zemi, nejlépe však kombinaci obého.

8 17.09.2012

Knihu jsem četl v zahraničí. Svou jsem dočetl a v naší cestovatelsko-čtenářské skupině na mě tato tak trochu zbyla. A je to škoda. Ženská superinteligentní hyperhrdinka ovládající 22 jazyků a se kterou není záhodno si ani vyměnit pohled, protože by to mohlo znamenat, že se jí "odstíny barev změní v šedou a v hrudi ji začnou bušit válečné bubny" - ne děkuji. Nejde o žánr, jde o to, jakým způsobem je kniha psaná - a v tu chvíli vidím jen povrchnost hned vedle klišé...dle mého názoru brak.

5 09.09.2012

Ospalý zimní den je pokradmu přemáhán šerem a stopy Holek se pomalu ztrácí ve špinavém sněhu. Nad koncem světa, na česko-polském pomezí, se vznáší duch Williama Blakea - tak nějak sem patří.
Jsi-li zapáleným nimrodem, budeš pravděpodobně mít problém se ztotožněním se s myšlenkovými pochody hlavní postavy tohoto víceúrovňového románu. Budeš pravděpodobně nesouhlasit s označením z anotace "morální thriller" s argumentem, že na zabíjení zvířat není nic nemorálního, ba naopak - jedná se o čin přirozený, zakotvený v historických kontextech. Jsi-li však nimrodem citlivým a vybaveným silnými empatickými sklony (protimluv?), může se v tobě při čtení probudit zásadní ideové schisma. Ale jak jedna ze současných, nejčtenějších polských autorek zmiňuje: "bez rozporu není pokroku".

6 09.08.2012

Tuhle knížku bych chtěl po kapitolách předčítat svým dětem, možná právě proto, že se jedná více o "pohádku", než o autobiografii autora F.Cartera, který svého času knihu takto prezentoval. Bohužel se zdá, že Carter jeho život žil paradoxně v silném kontrastu s hodnotami vyznávanými v jeho knize (politik a propagátor segregace černochů, zakladatel militantní skupiny odštěpené od Ku Klux Klanu), což u mě notně vzbuzovalo otázku důvěryhodnosti a opravdovosti obsahu knihy, tedy předkládaných základních principů indiánského života a jejich soužití s Mon-o-lá. Nicméně nahlížím-li na knihu trochu jako třeba na Mayovku a pokusím-li se odprostit od názoru na autora (koneckonců jako vím jen málo co o tom, jakým je člověkem kterýkoliv jiný autor, jehož kniha mě zasáhla) je třeba zmínit, že se mě kniha vnitřně dotkla a velmi mě zahřála. Snad s tím má co do činění i to, že si s sebou už asi napořád nesu kousek indiánské duše ze svých dětských let ;)

13 20.07.2012

Chlapi si často, než sfaraju šolem dole do štreky, skočí do kantýny na jedneho bubáka, aby trochu pustili rosu. Dole se posadí se na firungy, počkaji na sebe až se daji do kupy a pak šmarujou do reviru. Berou-li to přes svažnou, je slyšet funění a mamrání na ten skurveny život. Na čelbě ze sebe strhají propocené košile a posedají si na okory. Jako každou šichtu vytahnou fasované balíčky a mamraj, že taku svačinu si mužou strčit do piče, nebo ať se s ni zadusí ředitelova stará. A pak se de robit na čelbu. Ale najede-li se do pestrých vrstev, de enom o to se v te skurvene ďuře nedokaličit.

8 22.06.2012

Jak hluboko musí člověk klesnout, aby si uvědomil a přijmul základní rovnici života? A je nutné se pro pochopení potopit až na dno? Alexandr Solženicyn tam byl a ví:

[...Nehoňte se za přeludy, za majetkem, za tituly: toho dosáhnete po desítkách let, zaplatíte za to nervy a přijdete o to za jedinou noc. Žijte s vyrovnanou převahou nad životem - nebojte se neštěstí, nežeňte se za štěstím, vždyť je to všechno jedno: ani hořké netrvá věčně a sladkého nikdy není vrchovatě. Spokojte se s tím, že nezmrznete a že vám žízeň a hlad nervou svými spáry útroby. Jestliže nemáte přeražený hřbet, můžete na obě nohy, hýbáte oběma rukama, vidíte na obě oči a slyšíte na obě uši - komu byste chtěli co závidět? A proč? Vždyť závist užírá ze všeho nejvíc. Protřete si oči, očistěte srdce - a pak si budete nade vše vážit těch, kteří vás mají rádi a jsou vám nakloněni. Neurážejte je, nenadávejte jim, ani se z nikým z nich nerozcházejte ve zlém: vždyť nevíte, třeba je to váš poslední čin před zatčením a zůstanete tak v jejich paměti!...]

19 31.05.2012

Obšírné znalosti vody v jakékoliv formě, jen když se její teplota pohybuje pod bodem mrazu, to je cit Petera Høega pro sníh a je obdivuhodný. A Peter Høeg nám zprostředkovává vyprávění pomocí nadprůměrně inteligentní Smilly Jaspersonové, dcery grónské Inuitky a dánského úspěšného lékaře, která se, coby dítko násilně vykořeněné z Grónska, jen špatně adaptuje v moderní dánské společnosti. Smille se totiž nejlépe prožívá svět v kamikách kdesi v ledovo-sněhovém pustém království, které asi nejvíce koresponduje s jejím vnitřním emočním světem, a které je naopak na druhém konci tepelného spektra vnímání průměrného západoevropana. Navíc Smilla nepatří mezi bezproblémové a jednostranně kladné postavy a jeden z jejích největších problémů je ona sama v konfrontaci s dánskou společností, jež je v knize vystavena intenzivní kritice a to za její vztah a přístup ke Gróňanům, jejichž asimilaci doprovázela a doprovází řada problémů.
Vše víše zmíněné je zde zasazeno do čtivého hávu detektivního příběhu, který však svou hloubkou, informační hodnotou i onou kritikou aktuálních sociálních problémů přesahuje standardní roviny tohoto žánru.

6 02.04.2012

Panu Emotovi se nedá upřít jedno. Objevení a krásná fotografická dokumentace fascinující vlastnosti vody, tedy proměnlivosti zmrazených vodních krystalů v závislosti na emitované pozitivní, nebo negativní energii. Pan Emoto bohužel svůj objev nekriticky implementuje na všechno, co se mu dostane pod ruce - vždyť jen málo co neobsahuje, nebo není obklopeno nějakou formou vody, že ano. A lidé, ve své podstatě, jsou vlastně suchozemští vodníci, že ano. Obecné vzorce platné pro spokojené prožití života jsou zde neustále podpírány Emotem objevenými vlastnostmi vody, přesněji vibracemi, jejihž největšími vysílači i přijímači jsou samozřejmě lidé. A ona zanícená "navšechno-aplikace" v mých očích degraduje knihu na povrchní brožuru á-la "Jak konečně začít žít svůj život!" Přesto samotná myšlenka "inteligentní" vody je veliká, krásná pro mě i uvěřitelná. Bohužel forma, kterou je nám v této knize myšlenka předávána, a na ní nabalené množství myšlenkového balastu, je formou nešťastnou a to je velká škoda. Naštěstí si však každý z nás může doma vyzkoušet pokus s rýží a vodou a empiricky si tak prokázat docela dech-beroucí spojitost mezi psanou formou negativní energie a vodou. A v tu chvíli možná knihu vytáhneme z koše a řekneme si, sákryš, Emoto, ty dacane, koneckonců...
Jenomže tím pro mě vzniká velké dilema. Jak mám, kurdec-palec, knihu ohodnotit?

Vrchovatá míra cynismu, sarkasmu a vygradované sexuální pudovosti je asi více než potřebná k překlenutí množství beznaděje, kterou je schopna nemocnice, Dům páně, vyprodukovat. Nicméně tenhle drsnější způsob prožívání mi vyhovuje - nebo lépe řečeno - se mi dobře čte. Hlavní hrdina, čerstvý doktor Roy Basch, však do citové pustiny sklouzává jen nerad a tak se, především sám před sebou, snaží tíži své roční stáže vyvážit morálním sebezpytem, protlačovaným nadhledem a právě sarkastickým humorem. A právě proto se kniha neutápí v bezvýchodné "Caveovské" beznaději, ze které už není cesta ven. Vynikající román, který budu doporučovat jen těm, kteří zrovna neřeší své akutní zdravotní potíže se svým, doposud důvěru-budícím, lékařem.

5 27.01.2012

Drsná satira, která se svou sloní vahou opírá do současné konzumní společnosti, církví, sekt a s nimi spojených výplachů hlav a vše prorůstající komercializace. A Palahniukovi, zdá se, nevadí mít ruce zmarasené krví. Možná právě naopak. Během skromného formátu své knihy nemá např. problém vyhladit celou sektu. Kniha na mě působí, jakoby jste amplitudu opisující život lidské společnosti protáhli do rovin ad absurdum. Není proto podivu, že zde není nouze o hutný cynismus, který tvoří zásadní ingredienci knihy a posouvá tak žánr od rovin těžkých, svíravých do těch odlehčených a humorných. Přesto ve mě průběžně bujel pocit znechucení společností jako takovou, která neschopna ukojit své nekonečné požadavky musí v důsledku uvíznout uprostřed bezbřehé znuzenosti. Podobné pocity snad pociťovali i protagonisté Klubu rváčů, jež však znám pouze z filmového zpracování, ze kterého je ale i přes to cítit Palahniukův rukopis (což jako zásluhu jistě nelze upřít i D. Fincherovi).

2 22.12.2011