hladko komentáře u knih

„Pak jsem mu řekla, že už budu, on zavřel oči a řekl ach.“

Nějak se mi tu rozmáhá nešvar nedočtených knih. V minulosti jsem se raději těmto čtenářským praktikám vyhýbal. Jednak proto, že nemám v posledních letech problém s výběrem knih, které mě čtenářsky uspokojují, ale také protože v několika případech se mi potvrdilo, že vyčkat se soudem až do poslední stránky se vyplatí (např. Hlava 22). Před Rozhovory jsem, ač nerad, vzdal dočtení Sestry od Jáchyma Topola. Tomu však jistou kvalitu knihy nemůžu upřít. A to jsem ještě nevěděl, že ten pravý důvod „zřeknout se knihy v pravý čas“ teprve nastane.

V případě Rozhovorů jsem ke knize už předem přistupoval s očekáváním, které snad prožívá literární kritik, na kterého čeká nemilá povinnost pročíst se něčím, co by z vlastního rozhodnutí raději nechal pouze výlohám knihkupectví. V našem kamarádském Literárním klubu, ve kterém diskutujeme o prožitcích nad společně vybranou a právě dočtenou knihou, došlo zřejmě k výběrovému přehmatu. Ale není se čemu divit. Rozum mě/nám zůstává stát nad množstvím pozitivních kritik této knihy a snad úplnou absencí těch, které by na knihu nahlíželi opravdu kriticky. A je mi líto, že se k adorování této knihy se přidává i časopis Respekt, což mě (a nejen mě) nutí k zamyšlení, zda se literární kritiky v časopisech v některých případech pouze odněkud nepřebírají a zda autor pod kritikou podepsaný má šanci množství knih v k tomu dostatečném čase skutečně přečíst, prožít, prozkoumat, vstřebat a napsat takovou kritiku, která by byla přínosná a odrážela pouze jeho pohled na věc. Je mi líto, ale při pozitivní kritice této knihy nutně zapochybuju o sečtělosti a myšlenkovém potenciálu jejího autora. Po přehodnocení fráze, „První román Sally Rooneyové je vtipný, osobní, čtivý, nekonvenční a na debut nezvykle sebevědomý.“ z perexu jedné kritik mi zůstává pouze torzo tohoto tvrzení: „První román Sally Rooneyové je nezvykle sebevědomý“

K výhradám. Konstrukce vět je natolik jednoduchá, že ve mně evokovala pocit, že se pročítám deníkem 17leté dívky. Dějová struktura neobsahuje v důsledku nic, co by stálo za zaznamenání. Jedná se o příběh, jež si snadno dokážu představit, že prožívají mnozí mladí vysokoškoláci. V kritikách avizované intelektuální rozhovory možná probíhají mezi přáteli, ale čtenáři není dovoleno se jich zúčastnit. Vypravěčka nám sděluje, že se probíral multikulturalismus, nebo kulturní relativismus, ale nenechá k nám probublat ani zblo myšlenek, které by byly pro debatu zásadní. Pokud v příběhu absentuje silnější dějová linka, očekával bych hlubší aspoň rovinu psychologickou, popř. stylistickou. V knize se nepraktikuje ani jedna. Všechno klouže po povrchu, je zde minimální prostor pro přemýšlení o obsahu knihy a vzniká enormní prostor pro přemýšlení o tom, jak asi funguje reklamní kampaň u současných úspěšných debutů.

A možná stačí. Myslím, že už jsem věnoval zbytečně mnoho energie knize, která za to nestojí. A generační výpověď Mileniálů bude muset napsat někdo jiný než Sally Rooney. Byla by škoda si myslet, že jsou to všichni sebestřední, povrchní blbečci s narušenou emoční inteligencí.

11 12.02.2021

Těžké je se začíst a naladit na proud myšlenek Virginie Woolfové, ale vydrží-li člověk a nenechá se odradit prvními dojmy neuspořádanosti, může dojít naplnění. Nicméně…nemusí.
Virginia W. je absolutně silná ve schopnosti zprostředkovat pocit, který doprovází životní okamžiky (životamžiky), jež jsou možná samy o sobě definovány několika zdánlivě spolu nesouvisejícími detaily, kolem nichž by nepoetická duše prošla bez povšimnutí. To se ale netýká V.W., která ve Vlnách projevuje zásadní schopnost tyto detaily spatřit a básnickými prostředky je nechat knihou znít.
Právě v tomto jsou nejsilnější pravidelná impresionistická interludia, připodobňující životní etapu člověka konkrétnímu dennímu okamžiku při ustáleném pohledu do krajiny a jednoho pokoje. Perspektiva, krajina i pokoj jsou sice veskrze statické, přesto neustále dotvářeny a měněny rozličným přírodním pohybem. Tyto pasáže navozují atmosféru a korespondují s nastanuvší kapitolou, jež šestici hlavních postav pokaždé posune o několik let života vpřed.
Šest postav, mezi jejímiž myšlenkami a prožitky autorka neustále přepíná, tvoří širokou paletu lidských charakterů, nebo snad také rozdílných poloh citlivé a hluboké duše V.W., do níž nás autorka skrz tyto postavy nechává nahlédnout. Jistou čtenářskou trpělivost sice zabere, než se z „rozmazaných“ postav stanou postavy lépe uchopitelné, ale čím hlouběji se člověk v „nepříběhu“ lyrického světa Vln ocitá, tím více provázaností a retrospektiv naše „nehrdiny“ obklopuje a ti se tak stávají stránku od stránky plastičtější, celistvější a jejich prožívání a životní náhledy (spolu s knihou) čitelnější.
Proudem vědomí V.W. jsem se však ne vždy dokázal nechat unést. Často jsem se v něm také brodil, čachtal, nebo plácal. Na správnou vlnu se mi občas podařilo naskočit až díky souvislejšímu čtení. Jenomže právě množství obyčejným smrtelníkem nezachytitelných detailů, jež sice autorka lapá do sítě slov s takovou lehkostí a poetickou grandiozitou, až s toho mrazí, mi paradoxně v onom souvislejším čtení bránilo. Nechtělo se mi nádhernou poetikou Vln neobratně klopýtat, ale pokoušel jsem se jí vystavit natolik, aby procházela skrz mne do posledního písmenka. Jenomže tyto mé pokusy o exponování se u mě vyžadovaly nemalé množství energie vynaložené na koncentraci. Z tohoto důvodu se jednalo o jednu, ne-li nejtěžší, z knih, se kterou jsem měl co do činění. Nicméně, jak mi život často našeptává, s těmi nejtěžšími výstupy se pojí nejsilnější prožitky. A pokavaď lze měřit kvalitu hudby podle síly projevu jejího interpreta, jsou Vlny v síle autorčina projevu na vrcholu toho, co jsem do této doby přečetl.

11 10.11.2020

Míra prožitku spojená se čtením dozajista koreluje s počtem a hloubkou protnutí se obsahu knihy s osobní a emoční rovinou čtenářovou. Jsem protnut na mnoha úrovních, jsem protnut tolikrát a natolik, že jsem knihou krájen, prostupován a naplňován. A kniha atakuje mé srdce na úrovni emočně intenzivní zkušenosti brněnské, kde se literární obrazy překrývají s těmi osobními, obrazy brněnských zákoutí nakoukávaných v oněch nejsvobodnějších dobách zpustlých návratů z hospod, které mi daly šance bloumat a bloudit (v Blatného díle narážím už na druhý odkaz na Rosničku, hospodu z mých nejoblíbenějších). A Kniha do mě proniká skrz literární odkazy a souvislosti, jež mi byly vstřebávány během mého studia, ale především se do mě zarývá jazyk, kterým dělá knihu knihou a na kterém a za kterým je cítit ruka a srdce básníkovo, tedy ruka a srdce Martina Rainera. A kniha evokuje myšlenky a tenze básnické a nutí mě do prvních marných pokusů vepsat kus sebe do papíru. A převaluje myšlenky v mnohokrát probádávaných rovinách a znovu otevírá skříňku s tématy, které se snaží dobrat odpovědi, co z člověka dělá umělce. A opět mě svádí přiklonit se k psychologicko-environmentální koncepci, tudíž že umělec je definován především prostředím, bez kterého by možná slabě byl, ale nikdy by nebyl vyslyšen a tudíž by umělecky nežil, ale živořil.
Pro mě čtenářský prožitek roku 2019.

"Skutečné umělecké nadání je dar a prokletí. Nesmíš se jej zříci; ani to nejde. A budeš pít z tohoto zázračného pramene, dokud tě nezahubí…"

8 31.12.2019

Během letní dovolené jsem chtěl prcikovi v autě zpestřit realitu návštěvy města Tábora malou historickou přednáškou. Nicméně jsme se ženou zjistili, že toho o Táboru a husitských revolucích víme celkem prdlajs. Po návratu domů tedy nastalo hledání optimální knihy, ideálně historického románu, který by dané období popisoval. A podařilo se. Kaplický naplnil má očekávání v podstatě několikanásobně. A Kladivo v minulosti potvrdilo, že se jedná o ověřeného autora. Jistou překážkou se mi však stal rozsah knihy, kdy jsem dobral závěru až čtyři měsíce po začtení se do ní. A v mém sporadickém přístupu ke čtení se mi také stalo osudným množství postav v románu popsaných. A tak jsem se více topil, než že bych s radostí plaval. Nicméně černá díra mých historických neznalostí byla částečně zalepena a já musím smeknout před osvíceným zarputilým odhodláním tehdejších lidí, kterým se podařilo vytvořit malou nezávislou republiku městského typu, jejíž vliv nakonec dokázal několik let odolávat tlaku největších organizovaných společností, jako byla křesťanská církev, nebo Svatá říše římská.

4 18.10.2019

Já vlastně očekával ucelený dramatický román, nebo novelu. Asi že jsem měl v hlavě střípky z Michálkova filmu s obrazem Polívky v sutaně. A tak jsem omylem zapadl do filozofického běsnění člověka, černé kobky knězovi duše, který pravděpodobně prožívá své nejtemnější období v životě. Nu dobrá, tak jsem tady. Takže dobrý den.
Ale nejsem tu sám a pár přítomných jmen mě udržuje v pozornosti, protože s nimi mohou do vypravěčova monologu vstoupit pro mne důležité kontexty. Jen asi nebude úplně snadné je propojit. Deml zřejmě nepatří mezi jednoduché osobnosti (a může vlastně básník patřit?), což se projevuje v jeho nestabilních vztazích nejen s přáteli. Navíc kněz nebojící se pejorativních vyjádření a osobních erotických vyznání je jasně kontroverzní osobnost, která vždy bude společnost spíše rozdělovat. Deml, který své myšlenky postupně odhaluje, je v další chvíli opouští, aby se k nim následně mohl vrátit, tento proud směřuje k nepřítomnému adresátovi Bohumilu M. Ptáčkovi. Jemu se vypisuje z kritických nařčení knihy Mé svědectví o Otokaru Březinovi, polemizuje na téma hranic kněžského celibátu, zároveň bezprostředně formuluje své erotické touhy. Jako jeden z mála jednotících prvků Demlových asociací je zde opakující se návrat do místnosti s umírající Zezulkou, která Demlův monolog v pravidelnostech naplňuje z úst chrlenou krví.
Je mi líto, ale asi jsem chtěl být úplně někde jinde. Nicméně učím se ve své cestě se příliš neotáčet nazpátek a hlavou se mi přitom většinou honí myšlenka, že vše je vždy přesně tak, jak má být. Částí Demlovi hlavy jsem si tedy prošel, ale tato klopýtavá exkurze mě naplnila více otázkami, než odpověďmi. Což je možná vlastně správně a člověka to nutí poznat Demla komplexněji. Jenže po čem sáhnout, ctihodný pane, dále?

Velmi zajímavé nakouknutí pod pokličku života imigrantů východního bloku v Paříži 60. let. Klub nenapravitelných optimistů, je společenstvím lidí rozdílného naturelu, které spojuje především to, že je tehdejší francouzská společnost není ochotna plnohodnotně přijmout, ačkoliv ve svých domovinách se často jednalo o vzdělané a vysoce postavené lidi. Michel Marini si díky své předčasné vyspělosti nachází přátele mezi o generaci staršími členy, a čím více je poznává, tím více jsou mu poodhalovány jejich osobními tragédiemi nabyté životy, na jejichž základě je postavena základní dramatická složka knihy. Michel je také bibliofil, takže román je naplněn odkazy na jiná literární díla, což určitě potěší jiné bibliofily z řad čtenářů románu. Ostatně je nasnadě, že normální člověk se šestisetstránkovému románu vyhne obloukem.
Přirozená řada událostí románu je ohýbána také politickými událostmi 60. let, mezi které patří Francouzsko-alžírská válka a následný návrat Francouzů z kolonizovaného území, nebo rozdělení mapy světa na Východní a Západní blok. Výčet postav v románu se blíží padesátce, a tak mi byl velkou pomocí systém poznámek vedený na signetové stránce knihy, do kterého jsem zapisoval jména postav a jejich velmi stručnou charakteristiku. S mou rychlostí četby a kvalitou paměti bych byl bez tohoto seznamu v prdeli, respektive bych se v knize rychle utopil.

7 29.03.2019

Krásný knižní start do nového roku mi přinesl Ježíšek a myslím, že ani nebylo jeho cílem oslavit kulatých sto let, které zrovna uplynuly od vzniku tohoto historického románu. Sto let, které neubraly ani zblo na platnosti leitmotivu, který se lyne celou knihou, jako vůně dobrého burgundského. Leitmotivu, který rezonuje pohledem člověka, jenž je milovníkem života a jak nejlépe vystihuje sám autor: „člověka nedémonického, umělce, který jest umělcem jen svou věrností, pílí a vášní, který vyrůstá z řemesla, z denního občanského povolání, a jehož povznáší k vysokému umění jen jeho lidskost, vážnost a poctivá čistota.“ A tento dobrý člověk je vzhledem ke svým vlastnostem a ve svém optimismu plně kvalifikován v umění nejvyšším, tedy v umění žít.
Rád bych viděl svět očima Colase Breugnona, bohužel se domnívám, že tomuto stupni osvícenosti se člověk může celý život pouze přibližovat, když už se tedy nenarodí s jistou obdařeností, která mu umožňuje pozorovat svět za jakýchkoliv okolností z piedestalu moudrých, tedy s nadhledem. Ale pro pochopení samotného principu je možná důležité vzít do rukou německý výkladový slovník, ve kterém má základní instance Rollandova románu svou krásnou definici: Humor je schopnost dívat se povzneseně na nedostatky člověka, jeho každodenní problémy i složité situace.

9 11.01.2019

Autor do syžetového středu umístil pomalu umírající dítě. Proto je zcela logické, že se bude jednat o příběh, který bude atakovat čtenářovy nejhlubší emoce. Nad dítětem trpícím snad – neustrne se jen psychopat. Kdybych konstruoval knihu, která by se měla číst a prodávat, přemýšlel bych stejně jako Edo Jaganjac. Teď jsem ale nespravedlivý – Edo nekonstruoval, konstruoval život. Prožívání příběhu u českého čtenáře navíc umocňuje to, že autora je možné občas zaregistrovat v médiích, protože od roku 1993 působí jako lékař v pražském Motole.
Jedná se o bezesporu silný příběh, na němž jsou nejstrašidelnější především geografická i časová blízkost, při kterých si člověk plně uvědomuje relativnost a dočasnost svých státem garantovaných jistot, ale také rigidita a z toho plynoucí nekompetence, s jakou působila OSN ve válce v bývalé Jugoslávii. Tímto tématem se v méně či více odlehčené formě zabývají i filmy Země nikoho (2001), nebo Válečníci (1999), které mohou doplnit mozaiku o působení modrých přileb v Bosně a Hercegovině. Takže příběh by byl. Bohužel ze stylistické kvality lze poznat, že autor je především lékařem. Budeme-li ale na knihu nahlížet spíše jako na dokumentární román, umělecké jazykové prostředky nám v knize snad už tolik scházet nebudou.
To, co je mi na lidském charakteru blízké, je skromnost. A možná není úplně snadné, aby hrdina osobně napsal autobiografickou knihu, ve které se vykreslí nebývale skromně. Ono je to vlastně docela průšvih psát o sobě, když disponujete výraznými osobnostními kvalitami, protože asi horko těžko z popisu sama sebe vyjdete jako člověk pokorný. Jenomže popisovat sám sebe jako hrdinu mi přese všechno trochu smrdí, s tím si bohužel nijak nemůžu pomoci.
Přesto kniha dobrá a čtivá je a za přečtení dozajista stojí. Hlavní pozitivním výstupem pro mě po jejím přečtení tedy zůstává její silná výpovědní hodnota.

5 19.12.2018

První setkání s Anatolem na festivalu Hradecký Slunovrat bylo jako zjevení. Hned po vystoupení jsem si byl koupit knížku spíše z důvodu přímé podpory umělce, který mě nečekaně dokázal rozsvítit. A osobní kontakt je koneckonců také prohlubující zážitek. Ačkoliv na pódiu je Anatol zcela suverénní a nekompromisní, v zákulisí působí velmi příjemně a pokorně. Vlastně jsem si koupil jeho knihu bez předpokladu, že by text měl nějak zásadně fungovat oddělen od Anatolova živelného projevu. Jenomže od té doby jsem Anatola ještě několikrát nakoukával a tak se mi dnes při čtení jeho knihy v hlavě automaticky rozezní Svahilcův hlas se všemi jeho modulacemi. Přesto jeho středočeské geokulturní exkurze, groteskní autobiografické eskapády nebo politické apely budou vždy mít ten správně ohnivý účinek pouze v provedení živého slam poetry.
Myslel jsem česká politická a společenská satira je v česku vybrakovaná a mrtvá škatulka. Spletl jsem se. Objevil se Blaník…a přichází také Anatol Svahilec a s ním společensko-politický apel v nové, silné, inteligentní a nebývale vtipné formě obdivuhodné slovní akrobacie. Fandím mladým slammerům, protože věřím, že humorem by se dala vyřešit většina problémů světa.

3 13.11.2018

Chtělo by se Matěje zeptat, jaké to je býti průvodcem davů vlastním nitrem. Exkurz Banátem je totiž spíše kulisou na pozadí lyrického textu o autorově životě, který je postupně skládán z mozaiky třiačtyřiceti kratších próz. V každé z nich se autor projevuje jako citlivý pozorovatel detailů plynoucího života, které nejlépe vykreslují aktuální stavy duše – krátké okamžiky pohnutí, jež by u jiných, ne tak vnímavých, zapadly do hlušiny výraznějších, ale méně vypovídajících podnětů. Autorovým pečlivým uchopením se tak z detailů často stávají milníky. Příčiny vhozené do Dunaje z pasovských nábřeží, do Svratky z břehů brněnských a důsledky doplující po soustavě řek až do rumunského Banátu.
Pálenka je jazykově blíže poezii, než románu. Tento typ knihy si žádá čtenářovo zpomalení. Nechat se textem prostoupit, nechat jej v sobě usadit a pomalu…pomalu si jej vychutnávat.

8 09.11.2018

V létě jsem na Ondru Nezbedu narazil v Rumunsku a po přečtení jeho článku, ve kterém sugestivně a zároveň citlivě popsal rumunsko-českou atmosféru festivalu v Banátu, jsem měl chuť se ho dodatečně zeptat, zdali by nechtěl svou jazykovou kulturu vložit do nějaké knihy. Nevěděl jsem totiž, že už to udělal a nevěděl jsem ani to, že za svou knihu dostal Magnesii Literu. Taky jsem nevěděl, že napsal knihu o smrti, což je pro mě dlouhodobě oblíbené téma k diskuzi, snad právě proto, že pro mnohé je tématem tabuizovaným. Takže když jsem se o knize dozvěděl, trochu mě zamrzelo, že jsme si o smrti s Ondrou pěkně nepopovídali u píva.
Až když jsem knihu četl, zjistil jsem, že se jedná v podstatě o kompilační práci prokládanou prožitky a zkušenostmi osob, jichž se témata jednotlivých kapitol lidsky, nebo profesně dotýkají, nebo také osobními zkušenostmi autora se smrtí v jeho rodině, či pracovními zkušenostmi z mobilního hospice Cesta domů, kde působil jako pečovatel a redaktor. A zjistil jsem také, že Ondrovi se daří psát citlivě a lehce o citlivých a těžkých věcech. Nebo také to, že má osobní sensitivita na témata dotýkajících se dětí se u mě rapidně zvýšila bezprostředně po malém přírůstku do mé nukleární rodiny, a tak mě kapitola „Když umírají děti“ mohla emočně podseknout tak zásadně, jako už dlouho nic. Nicméně podstatná věc mi dochází postupně až nyní, tedy asi hodinu po dočtení knihy. Dochází mi to, jak zásadní společenský dopad by mohla mít tato kniha, která nutně kultivuje čtenářův pohled na eventuální prožívání smrti obecně, má vliv na čtenářovo prožívání smrti v jeho bezprostředním okolí a v důsledku i na osobní prožívání nastanuvší smrti vlastní. Proto si ji prostě přečtěte.

5 24.10.2018

Autobiografický román vydaný v 60. letech, mezi jehož leitmotivy patří jeden z elementárních mužských úkolů, tedy sebevymezení a sebeidentifikace, které jsou definovány především ve vztazích a postojích k osobě otce. Snad právě proto se v románu střídají nejvýznamněji dvě vypravěčské roviny, a to vyprávění otce hlavního hrdiny v dopisech z Persie, kam odjel za prací v 30. letech a druhá rovina z pohledu jeho syna, pražského novináře, který se jen těžko smiřuje s politickými nátlaky let 50.
Ne, nejedná se o jednoduchou četbu. Autor je schopen během jedné věty odskočit o několik let a propojit tak narativní síť informací napříč časem. Tato forma retrospektivních odboček rozhodně čtenáři prožitek nezjednoduší, nicméně prohloubí. To má mj. za efekt, že Vaculíkem na přeskáčku budovaná skládačka osudů a charakterů dává čím dál většího smyslu s každou otočenou stranou, s každou další kapitolou. Na čtenářském komfortu nepřidá ani skutečnost, že většina postav v románu není pojmenována přímo, ale rodinným vztahem k dvěma hlavním hrdinům příběhu. Vzhledem k tomu, že není vždy jasné, kdo zrovna danou pasáž vypráví, je třeba si dávat pozor na stylistiku, jež nám pomáhá rozlišit jednotlivé charaktery. A že v románu bylo identifikováno na šest stylistických vrstev, nás už ve finále nepřekvapí ;)
Ne, nejedná se o jednoduchou četbu, ale síla prožitku přichází, když ne přímo s komplikovaností, tak alespoň s nejednoznačností, protože taková je snad i podstata člověka. A potvrzování této skutečnosti mu zřejmě dělá dobře, tedy aspoň v mém případě tomu tak skutečně je.
Sekyra je jedinečným pohledem do komplikované duše člověka a zároveň výstižnou retrospekcí do složité doby lidí.

10 02.08.2018

Včera jsem ještě v knihovně na pultu otevřel svou první Körnerovu knihu, přečetl si její první větu a nabyl jsem vnitřního klidu. Co se první věty týče, jsem trochu pověrčivý. Dnes jsem knihu dočetl a s pocitem úplného čtenářského naplnění ji zaklapnul. O deset minut později koukám na úvodní scénu rojení včel v efektu negativního zobrazení Vláčilova filmu s podkresem výrazné hudby Zdeňka Lišky. Film na mě ale bohužel v porovnání s literárním dílem působil nepřesvědčivě a uměle. A mám pocit, že herecké výkony Petra Čepka a Jan Kačera filmu nepřidávají. Zřejmě nedokážu docenit přednosti filmu z hlediska historie kinematografie – tyto znalosti prostě nemám. Přesto, měl-li bych postupovat chronologicky, bylo by třeba nejdříve shlédnout film (1967) a následně přečíst knihu, ve které Körner vlastně dodatečně adaptuje svůj filmový scénář. A filmové postupy jsou patrné i v knižní adaptaci – popis scén připomínající pohyb kamerou, kompozice světla a stínu, úsečné dialogy, které v knižním zpracování působí zcela věrohodně. Navíc přidávají na plastičnosti jednotlivých scén, ať už jde o popisy vnitřních psychologických dramat jednotlivých postav, nebo vykreslení české a polské krajiny, které jsou nedílnou součástí románu. Ne nadarmo je Körner považován za nejvýraznějšího historického prozaika generace šedesátých let. Těším se, až příště v knihovně letmo otevřu jeho jiný historický román a nechám se uklidnit první větou. Co třeba Lékař umírajícího času?

9 19.05.2018

Fulghum v Opavě? Že by pošetilý stařík na stará kolena zbloudil? Bylo tomu tak a tak jsme 11. 6. 2016 svému tenkrát ještě nenarozenému potomku pořídili knihu a protože jsem neznal jeho budoucí pohlavní parametr, Fulghum do knihy zapsal to nejstručnější věnovaní ever, tedy: „to ?“ a přidal datum a podpis. Něž Prcik vyroste a pustí se do Poprasku, tak to ještě nějaký čas zabere a abychom jej s mamkou nepopouštěli nesprávným literárním směrem, považovali jsme za vhodné knihu předem prověřit a v případě nevhodnosti spálit. Ale Fulghum měl štěstí, respektive svým lehkým, hravým a hloubavým stylem rozehrává tatíkovy vnitřní struny a tak u nás v knihovně získal své pevné místo a já, literární rodič, ačkoliv jsem předem nevěděl do čeho že to přesně uvrtávám svého čtenářského pokračovatele, jsem nakonec se spontánním výběrem více než spokojen, protože vzal-li by si Prcik do svého života ono podstatné, co Fulghum ve své knize hlásá, byla by to nekonečná hravost, hloubavá radost ze života a smysl pro detail, což jsou vlastně parametry dětství, díky kterým, jestliže si je udržíme až do našeho stáří, budeme mít docela vyhráno.

5 18.05.2018

Jak už se píše v úvodu knihy, společným rysem všech samotářů, se kterými Palán vede v knize rozhor, je jejich důraz na duchovní rovinu. Obávám se, že lidé, kteří jsou pramálo fascinovaní přírodou, tuto knihu nedocení. A po přečtení knihy jsem stále více utvrzován v myšlence, že pravidelná, dlouhodobá, nebo nejlépe permanentní expozice přírody na člověka má zásadní vliv na jeho duchovní vnímání světa. Ale je možná i hypotéza zcela jiná, tedy že do samotářského života co nejdále od civilizace se nehrnou lidi, kteří jsou vyznavači ateismu. A právě ateismu se jeden ze šumavských samotářů vysmívá argumentem, že se jedná o v podstatě víru v to, že bůh neexistuje. A jiný samotář, zcela nezávisle, úvahu o náboženství rozvíjí na základě vlastního prožitku v přírodě a co je nutno ctít, osobní uvědomění si nějaké skutečnosti nabyté na základě intimního prožitku ve chvílích ticha a samoty jsou věci, které se do našeho náhledu na svět vtisknou mnohokrát výrazněji, než když si je do hlavy budeme nalívat studiem učebnic filozofie. A proto - ať žije houbaření a jiné tiché a pomalé expozice přírodou.

[...]Franta: Jednou jsem hledal támhle pod kopcem houby. Už jsem myslel, že žádnýho hřiba nenajdu, a najednou koukám, pod jedním krásným stromem, že bys mu tu krásu mohl závidět, nádhernej hřib. A druhej, takovýhle mackové. A támhle další. Celá zahrádka hřibů. Jak jsem byl šťastnej. Říkám si: Jdu na ně. A v tom jsem se zastavil: Ne, ne, Franto, to si musíš užít. Tak jsem si sedl do povzdálí a prohlížel si ty hříbky. Užíval jsem si tu krásu, než ji utrhnu. A když jsem se nabažil své radosti, přišel jsem k nim a koukám: Ty vole, to není hříbek, to je satan! Samej satan. Z čeho ses to radoval, ty bláho? smál jsem se sám sobě. A najednou cvak: Co blbneš, ta radost, to štěstí, které jsi před chvilkou zažíval, bylo skutečné, opravdové. A vysral jsem se na satany, sednul si zpátky na to místo a přemýšlel o tom, co je štěstí. A ta radost se mi vrátila. A už vím, že iluze o radosti může být stejná jako radost samotná. Tak je to v náboženství, ono nemusí být úplně pravdivé, ale ten prožitek je pravdivej vždycky. Jestli to je křesťanství, budhismus, šivaismus, cokoliv, to je nepodstatné. Podstatný je efekt. Mrazení v zádech. Ti satani mi dali školu.[...]

21 15.04.2018

Cílek mě nutí přemýšlet v širších souvislostech. Nutí mě nahlédnout na skutečnost jinou perspektivou, což ve spojení s aktuálností a palčivostí vybraných témat intenzivně rozšiřuje mou myšlenkovou mapu. Svým myšlením propojuje tematické celky, ale nutno dodat, že výběr dvanácti témat, které korespondují s počtem kapitol, je mi blízký. Jsou to témata, nad kterými často přemýšlím, nebo se jimi dlouhodobě zaobírám. Jsou to prostě trochu i témata má. V knize tedy nalezneme kapitoly, jež se zaobírají následujícím: Cílkova osobní historie, Jeskyně a podzemí, Krajina, Pískovce, Cesty, Klima, Geologie, Civilizace, Společnost, Umění, Česko, Cílek o sobě.
Cílek také pojmenovává neduhy doby, které jsou samozřejmě především svázané s člověkem a jeho působením, ale nejedná se o samoúčelnou kritiku. Cílek často nabízí buďto také pozitivní pohled na danou věc, nebo nastiňuje pozitivní vývojové tendence problému se týkající. V tomto kontextu v Cílkovi čtu optimistu a to je právě možná právě ona charakterová vlastnost, která mu pomáhá přemosťovat a spojovat tematické celky.
Poutník je má druhá Cílkova kniha. Krajiny vnitřní a vnější ve mně asi navždy vzbudily zájem, jenž mě nutí Cílkovi naslouchat. A Poutník časem a chaosu mě utvrzuje o tom, že Cílek by se u nás číst měl, protože je to prostě zdravé.

5 20.02.2018

Knihu jsem sfoukl před Vánoci a běžel jsem do obchodu koupit ještě jedno vydání, které jsem zaslal mému kamarádovi, jenž je můj světonázorový protivník. Ač jsme oba dva ze stejného města, knihu jsem odeslal zabalenou do balicího papíru s vánočním motivem a bez uvedení adresy odesílatele, abych v něm zbytečně nevzbudil informační předpojatost. Jeho důvtipu však jakákoliv kamufláž nebyla překážkou a byl jsem rychle odhalen, kniha byla odsouzena coby hloupá příručka pro zaprděné Američany. Informační bublinka je zřejmě jen těžko prolomitelná ve chvíli, když je možné zpochybňovat i tvrzení profesorů historie Yaleské univerzity. Dle TS: "Pravda umírá čtyřmi způsoby. Prvním je otevřený odpor vůči ověřitelné skutečnosti". Přesto kamarádovi děkuji, že si knihu aspoň přečetl.

7 07.01.2018

Démon alkohol je kniha, která může být velmi dobrou vstupní branou do světa literatury Jacka Londona, protože se jedná o hloubkovou a dlouhodobou sondu do autorova myšlení, které bylo silně formováno zásadními okamžiky jeho života, jež jsou v knize často mezi řádky nastiňovány. Samozřejmě alkohol v tomto ohledu také nechává silný zářez v autorově mozkovém závitu a definuje jak Jackův život, tak pravděpodobně i jeho smrt, ke které dochází 22. listopadu 1916, kdy se London při snaze zahnat bolesti způsobené urémií předávkuje morfiem.
Jack v názorovém shrnutí poslední 39. kapitoly kritizuje systém, ve kterém je všudypřítomný alkohol všem dostupný a ponouká ke striktní alkoholové prohibici, která snad jako jediná může spasit mladé a dosud suché lidské duše. Prohibici autor obhajuje také tím, že s abstinencí všech ostatních bez problému dokáže abstinovat i on samotný. Zároveň je patrná i Londonova snaha uzavřít s poslední kapitolou i koketování s alkoholem, což se však úplně nedaří a autor si do budoucna vytyčuje možnost příležitostného pití, protože se poněkud alibisticky popisuje jako zkušený piják, který už dobře ví, jak neprobudit své vnitřní démony. Ve výše nastíněných názorových tendencích je kniha opravdu poctivým náhledem do pijákovy duše a pijákovi jiného času i kultury (mně), může mnohé skutečnosti osvětlit dříve, než se k nim propije sám.
Z Jackova popisu mám pocit, že s alkoholem je všechno něco za něco a jestli alkohol v životě člověku něco dává, nastane den, kdy si začne vybírat své pohledávky i s lichvářskými úroky. V tom případě se může stát, že se na stará kolena nedobrovolně stanu asketou, protože mnohému ve svém životě vděčím právě alkoholu. Nicméně, jestli jsem si díky knize něco uvědomil, tak to, že cesta ke skutečně devastující formě alkoholismu může být zdlouhavá a přechod do této fáze nenápadný. A o mých tehdejších výkřicích do světa, že se alkoholikem nikdy nestanu, si dnes trochu myslím, že mohou být naopak závdavkem průběhu zcela opačného a že se můj pijácký osud může ve vzdálenější budoucnosti naplnit, podobně jako vychlazená sklenice hladinkovým ležákem. Jacku, tvoje literatura mě trochu znervózňuje.

6 12.11.2017

Do nejstarší generace pražských německých autorů řadíme Gustava Meyrinka a R. M. Rilkeho. Tito autoři, jenž byli vrstevníky autorů tzv. České moderny, se hlásili především k novoromantismu, tedy směru, který v německé literatuře představoval obdobu symbolismu a dekadence. A právě prvky těchto dvou směrů jsou vydatně zastoupeny v románu Anděl západního okna, který v sobě nezapře Meyrinkovu vášeň v okultních vědách a spiritistických naukách. Autor navíc využívá motiv příběhů reálných postav alchymistické historie rudolfínské Prahy. Dodatečné dohledávání informací o Edwardu Kellym a Johnu Dee, což jsou v románu postavy ústřední, bylo pro mne příjemným rozšiřováním kontextového povědomí, jež zároveň umocňuje přesah, který kniha ve čtenáři evokuje. Příběh románu je rozpuštěn v mnoha rovinách, které není snadné vždy jasně oddělit a určit. Postupně dochází k prolínání těchto rovin a jejich konečnému splynutí v rovinu jednu v závěrečné části knihy. Jak už zde bylo zmíněno, stojí zato nevynechat doslov Bohuslava Blažka.
Jsem rád, že jsem si o střípek rozšířil portfolio pražských německých autorů, nicméně stále je co doplňovat, protože na přelomu století jich v Praze působilo na čtyři desítky. Nicméně těch co se zapsali do dějin světové literatury je šest, což samo o sobě také není málo. Je dobré vědět, že pražský Němec není jenom Kafka.

5 06.10.2017

Kdysi, na přednášce světa-zcestovalého stopaře, se mi do hlavy zakouslo jeho moto: "Nejlepší věci na světě jsou zadarmo". Tenkrát jsem si to uvědomil a od té doby to prostě vím. Možná že také od té doby ve mně počala růst averze vůči spotřebnímu způsobu života a mnohému, co se k němu váže, zvláště pak k jeho symbolům. Např. bych se sám před sebou asi zastyděl, kdybych se octl v multikině chroupajíc krabičkovej popkorn a ve speciální přihrádce, jež je součástí sedadla, bych měl odloženou půllitrovku koly - nikomu to neberu, jen se v tom prostě necítím.
Huxley spotřebu definoval jako prostředek k tomu, aby lidé neměli čas se zastavit a rozjímat. Mohli by tam při tom totiž objevit Boha, krásu, svobodu ducha, silný prožitek apod., což jsou hodnoty Huxleyho civilizaci narušující a destabilizující, protože mohou vyvolat hlubší emoce a ty následně obecnou mezilidskou neshodu.
Podobně jako Orwell se vizionářsky věnuje způsobu ovládání mas v totalitním systému, Huxleyho prst bezostyšně ukazuje na neduhy současného světa nejen demokratických společností západního střihu, ve kterých je taktéž prožitek nahrazen zážitkem, a názorová různorodost podléhá vyprodukované uniformitě, která sice v našem případě není produktem genetického inženýrství, ale dejme tomu neschopností zorientovat se v přesyceném informačním světě a podléhat tak zjednodušujícím a často zcestným tezím. Smutný rozdíl vnímám ale také v tom, že zatímco v Huxleyho civilizaci je vše již od narození konstruováno a řízeno genetickými inženýry, my jsme si naše povrchně prožívané spotřební životy dobrovolně zvolili sami. Znáte to? "Většina lidí chodí do práce, která je nebaví, aby si vydělali peníze, které utratí za věci, které nepotřebují."

18 21.09.2017