Hanina61 komentáře u knih

Tak jsem se například dozvěděla, že ta moje neúnavná kytka pilea, co neustále přivádí na svět nová miminka, pochází z Číny... a nejenom to, ale i spoustu dalších zajímavosti o všemožných pokojových rostlinách. Opravdu milé čtení, které mě coby milovnici pokojovek velmi potěšilo (já jsem totiž taky tak trochu bába Kytka)... A navíc jako vždy parádní ilustrace... :-)

Četla jsem si je nahlas v češtině a skoro jsem litovala, že neumím francouzsky... La lune et le givre...
V básních prokládaných krátkými texty můj nadevše oblíbený básník kouzelným způsobem vypráví o večerních oknech, o zahradě, o Dušičkách, o nočním větru, o Adventu... a jako dárek navíc tu a tam ze stránek vyskočí typická Reynkova černo/hnědo/bílá ilustrace...
Za všechny jen jednu...

PRVNÍ SNÍH

Na střechu se touhy snesly,
jež jsi vpustil do oblak,
po pěšinách květy kreslí
šlépějemi černý pták.

Chumelí se. Zahrada má
bělostí se zajíká.
Hrdá je a sladká, sama
zamlklá a veliká.

V štěpu veverka se choulí,
nehýbá se, patří plaše.
Podobá se zlaté kouli
v rukou starce Mikuláše.

Já lituju jen toho, že ta knížka není pětkrát silnější... Při jejím čtení jsem se usmívala a často smála nahlas. Děkuju, milá Radůzo, že jsi mi tak krásně zvedla náladu a taky oživila vzpomínky na dětství...

Kolik hrůzy a bolesti se v těch verších skrývá...

MÁCHA (LADISLAV)

K čemu je nám klasik lieber Ignaz?
Když v červnu 68
pátral Jiří Brabenec
novinář neohroženec
po vrahu číhošťského faráře
jeden estébák
před ním prohodil
- Bejkovcem ho mlátil
ten co se jak básník, jmenuje -
- Sova? Neruda? Hálek? -
- Ne! Ten od Máje -

Já jsem z Gajdošíkovy knihy docela nadšená, tím spíš, že jsem příběh o Hansi Hagenovi znala z dřívějška a navíc se mi poštěstilo prohlédnout si vloni Malou i Velkou Ameriku, prochodit si tamní štoly a podívat se i na ten strašidelný zvon, ocitnout se u zamřížovaných skalních oken vedoucích do lomu... takže jsem si dokázala krásně představit, jaké by to muselo být, kdyby zhasla všechna světla a člověk se ocitl v naprosté ztmě, kde číhá cosi zlého. Krásně navozený pocit strachu a čirého zoufalství, autorovi se jeho prvotina opravdu povedla, takže se budu těšit na jeho další knihy... :-)

Když jsem přečetla první díl série, Pád do tmy, říkala jsem si, je to skvělá knížka, ale teď si dám od Madison Harper na chvíli přestávku, přečtu si jiné dvě tři knihy a pak se pustím do dalšího dílu. A myslela jsem si, že to tak udělám i po přečtení Volání o pomoc. Jenže ouha, ono mě to tak strašně chytlo, že si žádnou přestávku nedávám a okamžitě pokračuju třetím dílem, protože ten druhý je opravdu výborný, jinými slovy, série mě chytla a už nepustí. Víc snad netřeba dodávat, prostě bezva čtení... :-)

Kniha je to velká, přetěžká, obsahem nádherná, plná celostránkových i menších fotografií. Je rozdělená do několika kapitol, kde mě kupodivu víc než Pražský hrad a Karlův most nebo Staroměstské náměstí zaujaly kapitola Dlažba ulic a chodníků, v nichž autor neskutečně poeticky zachytil třeba obyčejné kanalizační vstupy a dláždění, nebo kapitoly Voda a zeleň, Domovní znamení či Židovské město, kde se soustředí na detaily pomníků. Dál pak představuje Müllerovu vilu a rezidenci primátora. Lahůdka pro milovníky Matičky Prahy.

Hodnotím z pohledu dospěláka. Nedávno jsem přečetla Černíkovu Malou medvědí knížku, a ta mě docela nadchla, tak jsem si půjčila její pokračování a opět mě méďové pobavili, i když v předchozí knize se mi ilustrace Alžběty Skálové přece jen líbily o krapet víc.
Tady oceňuji, že jsou dětem zábavnou formou vysvětlena různá rčení jako třeba co to znamená kupovat zajíce v pytli, mít básnické střevo nebo táhnout za jeden provaz... :-)

Tulačina

Žlutě zdraví janovec metlatý
Luční zvonky snášejí se na zem
Modré z nebe
Kvete zde kartouzek
Ty slzičky rozedraných mezí
Vánek dovádí ve vysoké trávě
A v aleji ke Svaté Trojici
Rdí se první třešně
Zaskřípe písek pod nohama
Zachrastí štěrk ve vyschlé kaluži
Polní cesta se vine jak písnička:
Klobouk a hůl
Chleba a sůl
Klobouk a hůl a kousek chleba
Víc tulákovi není třeba...

Četla se mi krásně, radostně, tahle užitá lyrika páně Kroutvora... jako by svoje básně skládal přímo na toulkách, na místech, která kdy navštívil, při pozorování (třeba barokního) počasí, poslechu hudby, v antikvariátu, ba dokonce při velkém úklidu... jako by čtenář byl všude s ním... Líbilo se mi to moc a Josefa Kroutvora mám stále raději... :-)

"Samotné putování je svým způsobem sebepoškozováním a sebetrýzněním, po čase vás bolí nohy, máte hlad a žízeň. Poutník ale neumdlévá, je to žrout krajiny, cpe se jí od výhledu k výhledu na cestě odnikud nikam, žízeň zahání u studánek a hlad olizováním známek lepených na pohlednice z cest. Jeho jasnozřivost se stupňuje, náhle si všímá věcí, které jinak neregistruje a pravidelný dusot jeho podpatků ho uvádí do transu...." říká v samotném závěru Vokolkovy knihy jeho přítel a spolupoutník Milan Jakobec...

Tímto jsem završila celý cyklus Cest za horizont, a ač bylo Léto prvním v tomto cyklu, přečetla jsem je jako poslední, protože jsem začala Podzimem a to bylo, přiznávám, už před šesti lety. Hned poté jsem přečetla Zimu a pak jako bych na pokračování zapomněla, a vrátila jsem se k němu až letos v březnu Jarem a nyní Létem. Celá tetralogie je nádherná, ta letní je navíc věnovaná místům, která dobře znám a jsou mému srdci milá, ať už je to Slánsko, Strakonicko či Pojizeří, přičemž na úvod si přečteme krásné pojednání o letním slunovratu. I tuto knihu zdobí staré grafiky a kresby krajin, říká se jim veduty.
Moc a moc tuto "příručku pro poutníky a cestovatele" doporučuji všem, kdo se s otevřenýma očima i srdcem toulají krajinami kolem nás... :-)

Ještě krásněji nekorektní než první díl, autorka se trefně "naváží" do všeho a do všech. Četba nikoliv pro každého - tenhle humor prostě nesmíte brát ani trochu vážně. Navíc je to dokonalé odreagování od mnohem depresivnějšího příběhu v autorčině též šumavském příběhu v knize Vona. Četla jsem ji ve vlaku a chechtala jsem se u toho nahlas.

PS. Akorát mi tam trochu chyběl příslušník západoindického kočovného etnika Palermo Rolex Lakatoš neboli Pája z Cejlu... nicméně Březen/Duben to aspoň částečně vynahradil... :-)

Milé vyprávění a k tomu nádherné ilustrace pana Svolinského.

Přidávám se k těm, pro které je tahle knížka krásnou vzpomínkou na dětství. Moc se mi líbila a četla jsem ji stále dokola... :-)

Tak nádherné, byť krasosmutné, pohlazení po duši, že si je člověk odměřuje po kouscích, aby mu vydrželo co nejdéle. Mám ráda malířskou i literární tvorbu Bohuslava Reynka a nedávno jsem pro sebe objevila Josefa Kroutvora. Spojení textů obou autorů (plus dalších včetně Miloše Doležala nebo Suzanne Renaud) a k tomu krásně nostalgické černobílé fotografie úžasně zachycující nenapodobitelnou atmosféru místa tvoří skutečný knižní skvost.

Snažila jsem asi do poloviny knihy, protože mě příběh zaujal, ale pak už to nešlo. Bohužel ji odkládám do nedočtených a nehodnotím... Nejde o příběh samotný, ten je podle mě přímo skvostný - v originále - ovšem český překlad knize velmi, velmi ublížil. Není jen "špatný, opravdu nedobrý", jak hodnotí uživatel Yopie77, je přímo strašlivý. Každý, kdo umí aspoň trochu anglicky, musí poznat, že jde o doslovný překlad anglických vět, frází a idiomů a mám podezření (a nejsem sama), že zde zapracovala umělá inteligence. Aniž bych se chtěla dotknout pana překladatele, nechápu, jak se mohl pod něco takového podepsat, a jak to mohlo projít přes odpovědného redaktora, jazykového redaktora a korektorku.. "Tvrdé zakoulení očima" bych ještě snesla, ale že "Eamon opustil svoje nohy", to si nějak nedovedu představit. "Začal se sunout v bocích, otáčel jejich pár jako dvě ohrožené ručičky na hodinách" - to jako otáčel párem boků??? "Cítil, jak se mu nohy začínají zadírat", "jejich náladě naskakovala modřina s každým úderem o zem nachovější"... to je jen pár příkladů z jedné stránky... Závěr: knize bylo překladem velmi ublíženo a nedoporučuji ji nikomu, kdo má aspoň trochu cit pro jazyk, protože bude trpět.

Často se stane, že díky četbě jednoho spisovatele objevíte jiného, a právě takto jsem poznala Johannese Urzidila, o kterém se zmiňuje můj oblíbený Josef Kroutvor ve své knize "Přeháňky. Malé prózy: 1967-2025, črty špačkem a krátké příběhy" (a pozor, ke Kroutvorovi mě zase přivedl současník Aleš Palán). Jsem opravdu ráda, že jsem tohoto autora objevila. V (této) útlé knize následují po úvodní básni povídky, ve kterých se autor krásným jazykem vyznává z lásky k Šumavě a jejímu původně česko-německému obyvatelstvu, k lesům, tůním, mokřadům, všudypřítomnému tajemnu... a také vyjadřuje svůj obdiv k (dalšímu oblíbenému autorovi) Adalbertu Stifterovi...
Doporučuji všem, kdo mají rádi starou Šumavu...

JDU STARÝM LESEM

Jdu sám a sám přes starý les.
Chladně ční stromy do nebes.
Jdu. Stejně stopu ještě dnes
smyje déšť, svane blesk a běs.

Jak jestřáb krouží nade mnou
bouře tmou mraků tajemnou.
Rozcestník někam vede mhou,
kde slova v nic se rozlehnou.

Nad slatí vzduch se nepohne.
Bůh vyslyš mne, než světlo dne
zajde tam do tmy bezedné,
kde tma k tmě lne a potká mne.

Noc zhloubi samý šum a svist,
bezpomocí jsem si tu jist.
Za listem zlehka padá list,
dech číchsi kroků mám v nich číst?

Přiznám se, životopisy nejsou zrovna moje parketa... Když jsem ale v knihovně na polici objevila Vypravěče, půjčila jsem si ho, s tím, že knihu po kouscích přelouskám. Nakonec jsem ji přečetla skoro na jeden zátah a bylo to čtení tak zajímavé, objevné a milé, že bych nejraději dala ještě víc než pět hvězd. Skvělý muzikant Dave Grohl se projevil i jako skvělý vypravěč, který si na nic nehraje a se skromností sobě vlastní vypráví příběh o svém životě od dětství až po dnešek. O někdy až neuvěřitelných náhodách, které utvářely jeho život, muzikantský i osobní. A není to jen vyprávění o něm, ale i o celé řadě známých hudebních legend, které ovlivnily jeho muzikantskou dráhu, ať už to byla setkání krátká nebo na celý život. Čtete a v hlavě se vám samy od sebe rozezní songy od Nirvany, Foo Fighters nebo Them Crooked Vultures, ale taky třeba od Nine Inch Nails, Rush, AC/DC, Toma Pettyho, Paula McCartneyho, Lemmyho ("Nebudu říkat jeho příjmení ani příslušnost ke kapele, protože pokud ještě nevíte, o koho jde, tak se s vámi musím rozejít.") a dalších.
Prostě lahůdka pro milovníky skvělé muziky a dobrých knih. Vřele doporučuji...

Musím se přiznat, že doposud jsem o spisovatelce Haně Doskočilové a ilustrátorce Heleně Pěkné, neslyšela. Až teď, když jsem v knihobudce v Písku našla tuhle knížku. Cestu vlakem domů jsem tedy strávila četbou milého krátkého povídání o dětech z vesničky Kaprotůně v zátočině u řeky, odkud se na druhou stranu dostanete jen přívozem. Taky by se mi tam líbilo... :-) Příběh doplňují kouzelné obrázky a já už hledám v katalogu knihovny další autorčiny dětské knížky. Tahle teď bude mít místo v naší obecní knihobudce.

Moderní "sci-fi pohádka" s velmi neotřelým námětem, která mě v knihovně zaujala obálkou, doma pak samotným příběhem a ilustracemi. Hodnotím z pohledu dospěláka, dětem (přinejmenším klukům) by se měla líbit určitě. Kromě zábavného příběhu obsahuje hluboké poselství pro nás Pozemšťany. Jak hodně bychom v dnešním rozervaném světe potřebovali Železného muže i toho vesmírného netopýra, anděla, draka či co, aby ta podivná, blažená hudba sfér proměnila lidi tak, že by přestali vyrábět zbraně a žili vedle sebe v míru...

Shodou okolností jsem si z dětského oddělení přinesla dvě knížky zároveň: "Knížku o postelích a dvě pohádky navrch" od Sylvie Plath a "Železného muže" od Teda Hughese, aniž bych tušila, že ti dva byli svého času manželé...

Po Vokolkově Očarovaném lese, který se mi líbil převelice, jsem sáhla po jeho Hercynském lese. Zde bylo čtení o něco náročnější, protože básně nejsou prokládány krátkými příběhy tak jako v předchozí knize, ale jedná se o kratší či delší epické básně, které někdy dávají dohromady příběh, jindy jsou spíš představou, kterou si čtenář musí sám vizualizovat. Je třeba číst velmi pečlivě, věnovat pozornost každému slovu, každému spojení. Autor míchá dohromady prvky pohanské a "postmoderně" křesťanské, keltské, taoistické. Snad nejvíc se mi líbila úvodní báseň, Hercynský les a pak také celek "Kdo jsi?" připomínající čtrnáct (respektive patnáct zastavení Kristových). Skvělý je též doslov Michala Jareše s názvem "O poezii střední Evropy", kde autor shrnuje, co to vlastně je nebo byl Hercynský les.

Rozprostírá se mezi nicotou a prázdnotou,
naplňuje nicotu a prázdnotu.
Rozrůstá se. Prorůstá Dolním a Horním světem.
Obrazem a odrazem. Jsoucím a nejsoucím.
Pohlcuje. Pokrývá. Překrývá a zakrývá.
Vrůstá do propastí polosvěta,
kořeny osahává kamenné dno podzemní oblohy.
Les. Od kořenů až do korun silný.
S rozkoší polyká duše zmámených poutníků,
do krve zraňuje pozorné oči lovců,
ale většinou mlčí a zatvrzele se spokojuje
s pouhou ozvěnou dávno pronesených slov.

(úryvek z úvodní básně sbírky)