gumkacik komentáře u knih

Neurazilo, nenadchlo.

1 07.10.2022

Při čtení synovi jsem tu a tam něco přeskočila, něco upravila. Čistě nevýchovný přístup mi není blízký. Přijde mi, že maminka v knize se chová jako robot bez vlastních emocí, který má všechny reakce na dítě nastudované od Katky z kurzu Nevýchovy.

1 28.07.2022

Nevím, jestli je kniha blízká dnešním dětem, ale mně a synovi blízká nebyla. Spousta podivných slov se mi špatně četla, opakující se pasáže byly únavné.

21.07.2022

Super knížka pro děti. Bavila syna i mě. Vtipné vyprávění, které má spád, dítě udrží pozornost. Na některé úkoly byl syn ještě malý (4 a půl roku).

21.07.2022

Často při vaření "podvádím" a některé kroky v receptech vynechávám, protože se mi zdají jako nadbytečné. Podle toho ale taky často vypadá výsledek :D U Florentýny si podvádět nedovolím, protože mi jako jedna z mála vysvětlí, PROČ se nevyplatí daný krok přeskočit. Kdykoli se chystám vařit něco, co jsem ještě nezkoušela, jako první zabrousím na její web, kde je vše dokonale vysvětleno (včetně nákupu vhodných surovin).

6 05.08.2021

Kniha obsahuje přehled základních problémů, které vás na cestě rodičovství mohou potkat a zaskočit. Ujistíte se tak, že vaše dítě není fracek, ale že to, co předvádí, je vzhledem k jeho věku celkem normální. Rady jsou stručné a začínají většinou slovy "neberte to osobně" či "zůstaňte klidní". Tak ještě prosím knihu na téma: jak zůstat klidný, pokud čirou náhodou nepraktikujete zen buddhismus.

3 24.02.2021

Pokud jsou pro vás rady Marie Kondo samozřejmostí (jak se často v komentářích opakuje), tak vám upřímně gratuluji. Já, jako věčný chaotik, jsem opakovala donekonečna přesně ty chyby, na které Marie Kondo upozorňuje - uklízela jsem zásadně po místnostech, nikdy po kategoriích. Nechávala jsem si vnutit oblečení po rodině a po kamarádkách (vždyť je to přece škoda vyhodit) a nikdy jsem ho nenosila. Věci, které jsem dostala jako dárek, jsem nevyhodila, přestože mi roky ležely na dně skříně. Mám to v genech. Naše rodina syslí kde co. Hromadíme, přeskládáváme sem a tam, zásadně nevyhazujeme. Proto mi i pasáže, kdy se Marie Kondo tak trochu podivně a teatrálně loučí s věcmi, přišly celkem inspirativní. Kniha mi celkově přišla vtipná a dodala mi energii vrhnout se do úklidu a převrátit svůj dosavadní přístup vzhůru nohama. Mimochodem kritika, že se nejedná o úklid ve smyslu leštění oken, mi příjde zcestná. Kniha jde přece přímo k jádru problematiky uklízení - jak uklidit takovým způsobem, aby se dal pořádek snadno a trvale udržet. Pozn.: videa, kde Marie Kondo ukazuje, jak skládá oblečení, se dají najít na youtube.

2 24.08.2019

Těšila jsem se na dobrou severskou detektivku, ale tohle mě bohužel zklamalo. Přišlo mi to zmatené, motivy postav nedostatečné, Erika mě štvala a celkově mi nebyl sympatický snad nikdo. Camilla Läckberg asi nebude můj šálek kávy.

01.06.2019

Nápad výborný, začátek knihy velmi slibný, ale pak to nějak přestalo fungovat. Autorka má nesporně fantazii, ale pokud vytvořím svět, který má svá vlastní pravidla a zákonitosti, musím čtenáře alespoň trochu zasvětit do toho, jak to celé funguje. Popravdě se mi místy zdálo, že to neví ani samotná autorka a prostě tam sází, co ji zrovna napadne. Přiznám se, že hlavně ke konci už jsem vůbec nechápala, co se děje, kde jsme, kdo patří ke komu a proč. Autorka napěchovala knihu zástupem celkem zajímavých postav, které ale zahlédneme jen z rychlíku. Např. postava Dvakrát zabité Katherine...čtenář za ní tuší skvělý příběh, který se ale bohužel nedozvíme. Knize by prospělo, kdyby autorka námět důkladněji rozpracovala, rozdělila jej do více knih a nesnažila se všechno nacpat do jedné.

4 16.01.2019

Při čtení knih Gillian Flynn se neubráníte dojmu, že většina jejích literárních postav - převážně žen - by zoufale potřebovala psychiatra a že mít normální vztah se svými rodiči je něco velmi neobvyklého. Flynn umí zachytit napjatou a jedovatou atmosféru amerického maloměsta se všemi jeho úchylkami a násilnostmi, které se schovávají za vybělenými úsměvy místních.

1 25.11.2017

Kniha se bude líbit někomu, kdo má rád pozvolné vyprávění o obyčejném životě několika postav a rád se nechává unášet atmosférou japonské kultury. Mně ale bohužel nesedla. Děj byl pro mě nezáživný, k postavám jsem si nevytvořila vztah. Knihu jsem nechtěla vzdát, ale do čtení jsem se musela nutit, protože jsem nebyla vůbec zvědavá, jak to dopadne.

3 05.11.2017

Jsou autoři, u kterých mám pocit, že jejich jednotlivé knihy jsou si sice velmi podobné, ale přesto mě baví. U Mornštajnové tomu tak bohužel není. Schéma, které autorka využívá v knize Slepá mapa už na mě v Hotýlku nezafungovalo. Opět se zaměřuje na jednu rodinu, kterou zachycuje v průřezu generacemi. S každou generací zároveň nasajeme určitou atmosféru, která dané časové období provází. Postav je mnoho, ale žádné z nich se nedostaneme pořádně pod kůži. Vyprávění tak klouže po povrchu a stává se výčtem životních situací, kterými si jednotlivé postavy prošly. Možná by se vyplatilo, zúžit záběr.

3 15.09.2017

Díru do literárního světa tímto počinem Hartl neudělá, ale jako odlehčené čtení na léto k vodě to ujde. V ději je velké množství "náhod", čímž se vytrácí uvěřitelnost. Rozdělení knihy na různé pohledy dvou sourozenců je celkem fajn. Doporučuji začít Veronikou, z pohledu Jáchyma totiž její postava vyzní dost nesympaticky, zatímco v její části vyprávění najdeme k jejímu chování i nějaké ty důvody. Co se Jáchyma týče, jeho část knihy má větší spád. Jeho zážitky mi ale příjdou, jakoby si tady Hartl plnil své chlapecké sny - ať už cestovatelské či erotické.

7 11.08.2017

Od autora jsem přečetla dvě knihy - Páté roční období a Vodní andělé. U obou knih mám stejné výhrady. Malin mi k srdci nepřirostla a nezdá se mi, že by byla nějak výjimečně schopná vyšetřovatelka. Hlasy ze záhrobí mi vadily. Když je někdo mrtvý, tak by vyšetřování své vlastní vraždy neměl komentovat. Autor se na příliš mnoha místech vyžívá v teoretizování nad zlem a lidskou lhostejností, místo aby trochu popohnal děj. Další knihy od autora mě nelákají, jeho styl psaní mi příliš nesedí.

11.08.2017

Zpočátku mě kniha bavila, ale pak už mi vyprávění splývalo - střídání restaurací, drogy, neustálé zdůrazňování drsného žargonu kuchařů (nechápu, proč je z něj Bourdain tak nadšený). Celkově popsaný "macho svět" kuchařů mě nijak neoslovil. Naopak mě nadchnul v závěru knihy zmíněný styl Scotta Bryana - ona výjimka ve světě kuchyní, ostrov rozumu a klidu, "kde se všechno netočí kolem péra, péra a zase péra" (autorova slova str. 257). Co se týče grafického zpracování, obálka knihy je matoucí. Bourdaina jsem neznala a překvapilo mě, že knihu napsal Američan, který vařil v New Yorku. Podle zběžného pohledu na obálku jsem čekala spíš důvěrnosti z domácí kuchyně obyvatel Středního východu. Vzhledem k tomu, jak zvědavě po knize pokukovali spolucestující ve vlaku, jsem asi nebyla jediná :D

1 24.07.2017

Tohle byl pro mě přešlap. Přečetla jsem v rámci čtenářské výzvy, ale kniha jde úplně mimo mě. Jak tématem, tak zpracováním. O knize jsem si předem nic nepřečetla, takže jsem nevěděla, do čeho se pouštím. Příběh se vyvíjel celkem dobře, ale od okamžiku, kdy Mack obdržel onen záhadný vzkaz a vydal se do chatrče, jsem už jen zírala, do které díry to Alenka zase spadla. Pokud nejste nábožensky založený člověk, doporučuji se knize vyhnout. Pokud jste ateista, který navíc přišel o někoho blízkého, kniha Vás pravděpodobně dost vytočí.

4 15.05.2017

Petra Soukupová je velmi empatická autorka, která se umí lehce vžít do charakterů různých postav majících protikladné zájmy. Ústředním tématem tří povídek jsou rodinné vztahy a rivalita mezi sourozenci. V určitých pasážích se mi vybavily vlastní zážitky z dětských let - pokoj nuceně sdílený se sestrou, který by často pro nás obě nebyl dostatečně velký, ani kdyby se zázračně nafouknul do velikosti celého světa :) U každého příběhu máme pocit, že je to celé nějak špatně, ale zároveň chápeme všechny zúčastněné strany a to, proč jednají, jak jednají.

3 15.05.2017

Název knihy je zavádějící. O vegetariánství tady vůbec nejde. Jedná se o upozornění na postavení žen v tradičně patriarchální jihokorejské společnosti. Jedna z žen se najednou "porouchá" a přestane plnit svou určenou roli. Následuje reakce okolí, které chce, aby se žena opět začala chovat normálně, tedy v souladu s doposud zavedeným řádem. Okolí přitom reaguje dvěma způsoby: zaprvé - chceme ženy, které bez problému a bez řečí plní svou funkci, ale zároveň za druhé - nás tyto ženy příšerně nudí a přitahuje nás jinakost (viz reakce švagra na proměnu hlavní hrdinky či úvodní slova jejího manžela o její průměrnosti).

2 15.05.2017

Zajímavá výpověď o životě autorky, která podněcuje debatu o autonomii pacientů s duševní chorobou. Má člověk v psychotickém stavu právo rozhodovat sám o sobě? Do jaké míry je možno ke zvládnutí jeho chování použít fyzické síly či násilné aplikace medikamentů, které pacient odmítá? Elyn Saks balancuje na tenké hranici. Samozřejmě chce být vnímána jako člověk, který má právo rozhodovat sám o sobě. Na druhou stranu v jejím nitru probíhají procesy, které sama zvládnout nedokáže a nedá se vyloučit, že díky nim může představovat pro své okolí v určité chvíli riziko. Na otázku, zda představovala někdy pro lidi kolem sebe nějaké nebezpečí, v závěrečném rozhovoru odpovídá: "Myslím si, že tam nakonec nějaké nebezpečí hrozilo, ale nebylo nijak obrovské. Jsem velice vděčná za to, že jsem nikdy nikomu neublížila." Elyn ale ve své knize konkrétně uvádí několik případů, kdy mělo propuštění psychotického pacienta (či vysazení léků) na jeho vlastní žádost pro jeho okolí fatální následky.
Zdá se až neuvěřitelné, že člověk trpící takovými stavy, jaké popisuje Elyn, dokáže vystudovat a vést v rámci možností normální život. Málokdo má takovou vůli jako ona.

2 10.05.2017

Connie Willis je skvělá spisovatelka, ale je třeba mít s ní svatou trpělivost. Čtenář nakonec dostane, pro co přišel, musí se k tomu ale zdlouhavě pročíst. Téma je nadmíru zajímavé a citlivé a autorka se jeho zpracování zhostila se ctí. Bavilo mě balancování mezi vědou a mystikou. Na rozdíl od předchozího komentáře mi ale připadalo, že spád knihy trochu vázne a omáčky je tam až dost. V textu je často zabíháno do nepodstatných podrobností, postavy se nesmyslně nahání sem a tam, nebo mají mlhavé představy něčeho, co jim stále a stále uniká, dialogy se opakují. Člověk by s klidným svědomím seškrtal 200 stran a nic by se nestalo. Ke konci knihy se navíc podruhé rozbíhá koloběh pátrání a přicházení na kloub celé věci, která již byla čtenáři jednou objasněna. V kontextu knihy to sice smysl dává, nicméně čtenář je ze všeho toho nahánění se, vypípávání se pagerem a nikam nevedoucích slepých uliček unaven. Podobné výhrady jsem měla i ke Knize posledního soudu, která se mi ale četla o poznání lépe.

1 21.04.2017