gaidzin
komentáře u knih
Můj názor na Beneše nebyl moc pozitivní, proto jsem se rozhodl mu dát další šanci a sáhl po knize francouzského historika. Co se týká Beneše, moc mu to u mě nepomohlo, spíš naopak, seznam jeho přešlapů se ještě rozšířil.
Marès je historik. Takže předkládá fakta a nechává na vás, abyste si udělali svůj názor. Což je v pořádku, tak to má u historiků být, ale o to je těžší se knihou prokousat. Dostanete prostě hromadu faktů a citací a přeberte si to.
Docela zajímavá byla poslední kapitola, kde se autor věnuje vývoji názorů na Beneše po jeho smrti, a bere to od začátku do konce, tedy od komunistů v 1948 až po Havla nebo Topolánka. Beneš prostě není ani černý ani bílý a i proto bude v české společnosti ještě dlouho rezonovat.
Hra na efekt. Autor se snaží vzbudit dojem, že čtete propracovaný, promyšlený originální, moderní fyzikou podložený sci-fi příběh s přesahem do psychologie postav. Akorát, že vůbec.
Postavy jsou plytké, neprochází žádným pořádným vývojem, žádná pořádná rozmáznutá morální nebo psychická dilemata, ač se jich pár nabízelo. Některé postavy jsou dokonce pro příběh úplně zbytečné. Navíc mnoho z nich se zachová absolutně nelogicky. To samé logika příběhu, uff. A fyzika? Exploatace populárních termínů jako kočka, paralelní vesmír, nebo struny pouze dokazuje, že autor viděl možná nějaký díl The Big Bang Theory.
A název knihy? Proč se to vlastně jmenuje Temná hmota? Já si to vysvětluju tak, že tou temnou hmotu si máme zaplácnout mozek, abychom prostě nemohli přemýšlet.
Velmi příjemné překvapení. V prvním dílu nám autor ukázal, že má vymyšlený svět s tajemným a nebezpečným nepřítelem, umí zarámovat do solidního příběhu nejen děj, ale i postupné odkrývání prostředí i postav, nebojí se kombinovat žánry (Atwoodova část byla normálně detektivka), dokáže občas někoho nechat zemřít (za mě klidně houšť), ale hlavně, umí psát.
Půlhvězda navíc, že je to domácí produkce. Těším se na další díly.
Jak vzniklo Československo jsem četl už mnohokrát. Ale jak to bylo se vznikem Jugoslávie, jaké byly územní nároky třeba Řecka nebo Bulharska nebo co chtěli na konferenci Japonci, tak to pro mě bylo úplně nové.
A taky mnohé osobnosti už nejsou jen jména, ale najednou jsou to lidé s příběhem, názory a postoji. Třeba prezident Wilson u mě tak trochu spadl z piedestalu, naopak mě pobavila princezna Maria Rumunská a opět zabodoval můj relativně nově objevený oblíbenec Jozef Piłsudski.
Tak kdo zaujme vás? A vůbec, existuje někdo, kdo fandil Italům?
Já, fanoušek Kulhánka, a jakto, že jsem o Pavlovském ještě neslyšel?
Půl hvězdy navíc za ten kombajn!
Chápu, že kniha, která vychází v roce 2018, musí mít v názvu kombinaci slov jako Vznik, Československo a 1918. Ale to není hlavní téma, nebo spíš to není jediné téma knihy, pan Rychlík popisuje rozpad Rakousko-Uherska z pohledu všech národů monarchie. A to v našich krajích není zrovna často k vidění. Samozřejmě, nejvíce času je vněnováno českému a slovenskému prostředí, jak domácímu tak i zahraničnímu, ale i tak jsem se vždy těšil třeba na polskou část a třeba toho Piłsudského si budu muset ještě někde pořádně nastudovat.
Mohu doporučit.
Zábavně a čtivé napsané, Kim je uvěřitelná hlavní postava, se kterou se snadno sladíte, příběh je promyšlený, prostě detektivka tak, jak si ji představuji.
Připisuji paní Marsons na seznam jmen, která je třeba sledovat a jdu shánět další díl.
Tohle opravdu ne. Špatně.
Klišovité postavy.
Příběh neoriginální a hlavně neuvěřitelně děravý.
A styl psaní? Haló, copak to nevidíte?
Omlouvám se všem fanouškům autora, ale tohle vypadá, jako by to psala velice špatná AI.
Mnoho učitelů na základních a středních školách se moderní české historie bojí, možná i proto, že 20. století není ještě tak úplně historie, jak sami často říkají i autoři. Nicméně pánové Stehlík a Groman se moderní české historie určitě nebojí. Nevyhýbají se ani citlivějším tématům jako je vysídlení Němců po válce nebo Nečasova mise před Mnichovem.
Kniha je tvořená krátkými stručnými kapitolkami, které popisují a vysvětlují situaci v tom kterém konkrétním období a na ně jsou navázany další doplňující informace. Některé jsou čistě faktografické jako statistiky a grafy, jindy jsou to dobové články z novin, přepsané rozhlasové přenosy nebo ukázky z dobové literatury. Kniha je tedy dokonalým dítětem svých rodičů, historika a odborníka na historii médií.
Pokud vás jen trochu zajímá česká moderní historie, není co řešit. A těch doporučení na další knihy ... Já osobně si jdu sehnat toho Kriegela.
Pokud v prvním díle byli naši hrdinové někde Level 1 a před každým nebezpečím museli utéct, tak v tomto díle už postoupili tak na level 5 a už některé slabší potvory dokážou porazit. To je asi hlavní rozdíl mezi jedničkou a dvojkou. Logicky tudíž musí nastupovat silnější potvory než trollokové.
V čem se Jordanova tvorba odlišuje od ostatních fantasy, alespoň tedy pro mne, že mi vůbec nevadí popisy. Opravdu. Jako všichni mám rád, když se příběh hýbe a něco se děje, ale u Jordana si to užívám komplet. Možná je to překladem paní Dany Krejčové, to nedokážu posoudit, ale je to opravdu čtivé i v těch popisných částech. Teď mě napadlo, paní Krejčová překládá i Malazské Knihy padlých od Eriksona, další mou oblíbenou sérii, takže to asi nebude náhoda.
Unpopular opinion, ale snové sekvence, které mě obyčejně v jiných knihách docela často iritují, jsou v tady úplně v pohodě. Nejspíš to souvisí i s předchozím odstavcem, jsou nejspíš dobře napsané a přeložené. Alespoň pro mě, prostě jsme si s panem Jordanem i s paní Krejčovou padli do noty.
Předchozí chvála samozřejmě neznamená, že by nebylo co vytknout, ale to jsou v principu drobnosti. 700 stránek jsem dal za týden, tím je asi řečeno vše.
Jednoduchý vzkaz pro ty, kdo ještě nečetli. Tohle prostě musíte přečíst. Dokonce bych se nebál říct, že tohle by mohl být dobrý kandidát na povinnou četbu. Na jednu stranu zábavné, na druhou plné zajímavých myšlenek a ideí, které samy o sobě by si zasloužily hlubší rozbor.
Ač byla kniha napsána v roce 1959, v dnešní době je aktuálnější než kdy jindy.
Špinavá fantasy. Ano, při čtení téhle knihy se ušpiníte, anebo alespoň já jsem se tak cítil. A i když jsem četl v teple a suchu, stejně se na mě lepila promoklá košile, ruce jsem měl špinavé od bláta, ve kterém jsem ležel, abych se skryl před trolloky a mizelci. Cítil jsem škrábance od trnů keřů, ve kterých jsem hledal úkrtyt. A kručení v břiše a nevyspalost. I když ta mohla být skutečná, protože jsem knížku nechtěl moc odkládat.
Tam, kde by si jiní pomohli větou typu "Po týdnu trmácení starou a neudržovanou cestou stanuli hrdinové před branou města XY", tak tam vás pan Jordan tou cestou provede a v tom bahně vás pěkně vymáčí. Nevím, ale nevzpomínám si na žádnou fantasy, která by byla takto sugestivní.
Pokud vás zajímá jen příběh, může se vám to zdát zdlouhavé. Ale já si tu špínu za nehty docela užil.
Napsat závěrečný díl hrdinské fantasy bývá i pro spoustu renomovaných autorů docela problém. Někteří ta svá zakončení očividně bojkotují a píšou ... jak to říct, prapodivnosti, (že, pane Sapkowski), někteří je raději vůbec nenapíšou. Zdravím, pane George R. R. Martin.
Pan McClellan s tím problém nemá. Očividně měl vše předem promyšlené a i když z rukávu vytáhl nějaké nové postavy, vše fungovalo dobře. Poslední díl navíc nebylo jen směrování ke konci trilogie, ale naši hrdinové si ještě ušli kus vývoje. Za mě to bylo důstojné rozloučení, i když bych snesl nějakou tu smrt hlavní postavy. Já tipoval Bena, no nic.
Podle mapek na začátku knihy je vidět, že svět, kde žijí prachmistři, je veliký a je tam mnoho prostoru pro nové příběhy a nové postavy. Takže už se těším, kdo nahradí Bena, Michela a Vloru v dalších příbězích.
Na začátku se musíte rozhodnout, jak budete román vnímat. Buď jako biografií, kterou tedy vůbec není, nebo jako fikci inspirovanou reálnou osobou.
Já to z počátku bral jako biografii a nestačil se divit. Šéfredaktor zjišťuje, zda umí egyptsky? Stephanie nadává jugoslávsky? Z Clermont-Ferrandu udělají Clermont-Freeand. Málem jsem skončil dřív než jsem došel na stránku 40.
Pak jsem začal brát román jako fikci. Sama autorka při vyjmenování pramenů uvádí další knihy novinářů a spisovatelů (!!), nikoliv údaje z archivů, svodek a hlášení různých armád a jejich špionážních a kontrašpionážích útvarů. Podstatné je, že od té doby kniha začala fungovat.
Najednou jsem četl román, který je sice trochu inspirovaný americkou popkulturou superhrdinů, které nic nezastaví a stačí jen chtít, ale budiž. Díky použité ich-formě se snadno vžíváme do Nancyina příběhu a prožíváme s ní jak její soukromý život, tak kariéru odbojářky.
Románů o silných ženských hrdinkách není nikdy dost a Nancy Wade si zaslouží všechnu tu pozornost a obdiv. Sakra, to by byl seriál pro Netflix. Už vidím tu rudou rtěnku v trailerech.
Respekt, Nancy Wade.
Tohle to je ten druh knihy, která vám nedovolí ji odložit. Koukáte na hodiny, ony ukazují půl třetí ráno, vy víte, že byste měl jít spát, ale stejně vás to láká ... ještě jednu kapitolu a pak už určitě půjdu
Pokud jsem jedničku vynachválil, tak dvojku musím vynést do nebes. Z Michela se stala jedna z mých nejoblíbenějších postav, Ben si urazil taky pěkný kus vývoje, Vlora dokázala, že sama unese celou dějovou linii a hlavně, Ka-Poel je zpátky a v plné parádě. A už to není jen přítelkyně Taniela, ale pěkně se nám usadila do centra celého dění.
A příběh pěkně kvapí dál. Michelova dobrodružství v hlavním městě by vystačila na svou vlastní knihu, Ben neustále něco hledá, ať je to artefakt, nebo nový životní postoj, nebo další nepřítel, nebo vyrovnání s minulostí. A kolem něj se vrší mrtvoly nepřátel se zabodnutým kopím v oku nebo s podříznutým hrdlem, samozřejmě. A Vlora drží celou knihu pohromadě, je to ta jistota.
Jakže se to jmenuje ten další díl? Krev říše? To toho zase moc nenaspím ...
Všechny tři díly Prachmistrů od mne dostaly maximálních 5 hvězd. Takže, když jsem zjistil, že pan McClellan napsal další trilogii, navíc ze známého světa Prachmistrů, tak nebylo co řešit.
Jsou spisovatelé, co se vybičují k jednomu velkému životnímu dílu a zbytek tvorby už nedosáhne kvalit jejich Magnum Opus. To naštěstí není případ pana McClellana.
Tento příběh navazuje časově na Prachmistry a jen se přesouváme na jiný kontinent. Určitě potěší návrat Vlory, která nám dorostla do velké a silné lady, a časem se vrátí i ... no prostě se těšte. A nové postavy? Jak Ben Stykes, tak Michel Bravis jsou barvité postavy s potenciálem, který nepřijde vniveč. Vůbec, práce s postavami, to je silná stránka pana autora. Kdo by nemiloval Ka-Poel, že?
Pokud postavy jsou silnou stránkou knihy, tak úplně to samé lze říct i o příběhu. Jeho jednotlivé linie se nejprve pěkně nezávisle a nesměle rozbíhají, aby se začaly potkávat a proplétat. A když je potřeba, dokáže autor šlápnout na plyn a dodat příběhu další rozměr. A jako ti nejlepší dostihový koně, nechává si dost síly i na závěrečnou rovinku.
Brian McClellan to u mne vyhrál, momentálně jeden z nejlepších autorů fantasy. Už se těším na Zlobu říše.
Hlavní problém této novely je to, že to není novela. Je to drama, které dramatik přepsal do nedivadelní formy. Opravdu jsem se při čtení viděl sedět v hledišti divadla a na jevišti je "ta ona židle" a dveře do "kavárny" dělají CLANG-DONG, kdykoliv nová postava vejde na jeviště.
Těžko pak hodnotit jako ucelenou novelu, když se dílko vlastně skládá ze 4 nezávislých aktů. The Sisters byly dobré, ale pro mne byla nejsilnější část Husband and Wife, ta mě docela zasáhla. Pořád to mám v hlavě. Jak se na tuhle situaci může člověk připravit? A Fusagiho dopis? Skvělé. Už jen kvůli této části knihu můžu doporučit.
Čteno v angličtině. Japonský originál ještě nedávám. Snad brzy.
Mám rád fantasy a zbožňuju dobrou kávu, takže bylo jasný, že tu knihu musím přečíst. Před čtením jsem neměl ponětí, co to znamena feel-good fantasy, ale byl jsem otevřen novým přístupům.
No, kde začít. Tak třeba postavy. Černobílé a ploché postavy, vlastně pouze bílé. Těch "zlých" jsem napočítal asi tak dvě. Vývoj a psychologie postav? Všechno má být feel-good, takže žádné vnitřní rozpory, tenze, nic.
Prostředí, které v každé dobré fantasy vybudí vaší představivost, se zde scvrklo v popis prostředí kavárny. Žádné majestátní krajiny, propracovaný systém magie, různých druhů obyvatel světa (kocouromor měl určitě potenciál), komplikovaná historie plná zášti, nic, co by mě nakoplo si popisovaný svět představit.
Příběh zde není vůbec žádný. Jen do kavárny přibývají nové postavy a nápisy na reklamní stojan před kavárnou.
Rád si nechám vysvětlit, co jsem měl v knize hledat. Opravdu, klidně mi napište. Ale prozatím jsem s feel-good fantasy skončil.
P.S. Přidána jedna hvězda k hodnocení, že autor odolal a nedal do knihy hodného a milého draka, co má rád flat white.
Těžké hodnocení.
Očekával jsem srdceryvný příběh plný emocí, ale to v knize nehledejte. Připravte se na popis světa gejš někdy kolem 1930, kdy je do něj vržena naše hlavní hrdinka. To samo o sobě by nebylo nic špatného, jako milovníka japonské kultury jsem to uvítal.
Jenže.
Kniha vznikla na základě rozhovorů autora se slavnou gejšou Mineko Iwasaki, která se sama narodila až roku roku 1949. No, kdyby Mineko-san byla spokojená s tím, co napsal autor, tak ho nežaluje a nevydává vlastní knihu. Takže pokud vás zajímá Japonsko a geiša (geiko v kyotském dialektu), tak si k tomu najděte ještě knihu od Mineko Iwasaki Geisha: A Life. Bohužel, česky nebyla vydána, pokud vím.
Goldenova kniha sama o sobě vůbec není špatná, ale je to pouze jeden pohled, byť veskrze zajímavý. Ale hodnocení po mě nechtějte :)
Jsou knihy, kdy od začátku do konce víte, kam příběh směřuje a máloco vás dokáže překvapit. Vše máte prostě tak trochu pod kontrolou. A pak je tu pár knih, kde se cítíte jako na malém člunu v dokonalé mořské bouři. Za každou vlnou čeká další překvapení. Když je člun dole mezi vlnami, tak ztrácíte přehled, ale pak zase vystoupá na vršek vlny a vy se kocháte báječným výhledem. A pak zase dolů ...
Takže pokud si rádi užíváte jízdu, kde to nemáte vždy pod kontrolou, tak nastupte, zvedněte ruce nad hlavu a křičte. A užijte si jízdu.
"Všichni jsme osamělé duše. Vyplatí se být pokorný, jinak nás přemůže sebeklam, že něco ovládáme, že nám něco patří."