Pěkně zpracovaný silný příběh. Velmi dobře se to četlo. Dětské myšlenky byly dost autentické :-)
Poslední část bych asi trochu zkrátila, oproti ostatním už nebyla tak "zajímavá".
Dám 4 hvězdy, protože miluju kočky a protože je tam krásný záměr jim pomoct. Ale přiznám se, že nějaká hlavní pointa příběhu mi asi unikla. To věčné skákání odnikud nikam pro mě bylo spíš frustrující. A tak si říkám: nebylo by lepší u knihy, která má za cíl svým vznikem pomoct, kdyby v sobě nesla něco více srozumitelného, možná i více milého?
Co se mi ale moc líbilo, byla postava Příběhu – taková zajímavá myšlenka dát mu lidskou podobu :-)
Jak jsem začala knihu číst, tak jsem si říkala: co to je proboha za styl psaní? A o pár stránek dále jsem si na to zvykla a začlo mě to mega bavit :-)
Jak to tak plynulo, přišlo mi to jak rozdělené do tří částí: super, depka, už trochu nuda. Ale celkově hodnotím jako fajn knihu, kterou bych známým doporučila. A jsem zvědavá na Marta děti nechce.
Pěkná myšlenka, příjemný příběh, ale bylo tak tááák moc natáhnuté a zbytečně. První polovina knihy mi přišla zajímavější právě pro ten „tajemný“ rozměr toho, proč Christina udělala to, co udělala a co Grace na Ibize objeví. Dál už to bohužel nebylo tolik zajímavé...
Hezky se to četlo. Bylo to něco trochu jiného než na co jsme u Petry zvyklí, ale i když tady na to někdo brblá, mně se kniha moc líbila a po knihách o komunistech a válkách mi fakt sedla.
Jsem člověk, který odešel ze zaměstnání kvůli své vášně :-)), takže mě zajímalo, co mi k tomu Cal poví. Nevím úplně, jak to hezky shrnout, ale řekla bych, že myšlenka je správná, ale není úplně šťastně podaná.
Věta na obalu „Vášeň je na nic, práci snů získáte díky dovednostem“ je pravdivá jen částečně. Vášeň totiž není na nic. Díky vášni lidí máme spoustu zajímavých projektů, vynálezů atd.
Cal tam uvádí příklady lidí, kteří svou práci milují a jak k tomu dospěli. Např. Ryan Voiland, úspěšný farmář. Píše se tam, že se tomu věnoval od dětství. Už jako puboš pěstoval na zahradě rodičů borůvky a ty pak prodával u cesty. Myslíte si, že pro to neměl nadšení? Že ho to vůbec nenaplňovalo, nezajímalo? Dále se v textu objevuje, že si nastudoval mnoho knih o zahradničení. Prosím vás, bude to dělat člověk, který pro to není aspoň trochu nadšený? Asi těžko...
Další zmínění lidé měli také často štěstí jak hrom. Archeolog Kirk French čistě náhodou natočil „poklad“ u někoho na dvorku, když o nějaký čas později se na univerzitu obrátila televize a hledala podobný materiál pro své vysílání. A zrovna se jim to líbilo (taky asi nic jiného nebylo, že? :-))) Prostě štěstí.
Cal tam taky obdivuje to, jak Pardis Sabetiová dostala obrovský grant na výzkum, při němž se snaží najít geny, které jsou odolné proti některým smrtelným nemocem. OMG, kdo by ji ty prachy nedal?? Nikdo nechceme umřít...
A ke konci knihy se dozvídáme, že on se teprv hlásí do svého prvního zaměstnání a tudíž celá kniha je postavená jen na základě rozhovorů s lidmi, kteří jsou úspěšní a z nichž někteří měli prostě jen haluz.
Nicméně, já souhlasím, že člověk, který je opravdu dobrý ve svém oboru, si pak může vymýšlet a uzpůsobit si ten život, jak chce. Ale nesouhlasím, že se tam dostanete bez vášně. Abyste se stali v něčem fakt dobří, musíte to dělat dlouho a s nějakým nadšením. Bez toho to prostě nevydržíte. A to jsem si zas ověřila u sebe.
„Lidé totiž potřebují i pohádky, alespoň občas.“ Přesně tak, taková pohádka to byla.
Úplně nejlíp to podle mě vystihuje Göteborgs-Posten na zadní straně knihy:
„Backmanovy lidské komedie jsou působivé a dojemné; chytí vás za srdce, protože na pozadí vší grotesknosti a místy okázalé výřečnosti zrcadlí bolest z toho, že žijeme jako stíny těsně pod povrchem.“
Tak těžké čtení, že někde za polovinou jsem myslela, že to snad nebudu schopná dočíst. Neustále jsem přemýšlela nad tím, proč? Proč tohle lidi dělali? Jak mohli být tak krutí? Napadá mě jediná odpověď – byli nemocní. Psychicky. Nenormální. Protože normální člověk něčeho takového schopný není. A bohužel jsou a vždy budou mezi námi, jen teď máme štěstí, že je systém nastavený jinak...
Když jsem knihu brala do ruky, trochu jsem se bála, že to bude nuda. Ale kdepak, je napsaná čtivě, jen kolem roku 1980 byla už místa, kdy to pro mě nebylo tolik zajímavé. Možná proto, že vlastně to hlavní (jak vznikli a jak se k něčemu probojovali) už bylo řečeno.
Na začátku Phil píše, že se ty boty prodávaly samy. Jsem se musela pousmát a říct si: no jó no, to se podniká snadno, když trh není přesycený. Ale když jsem četla dál, nebylo to vůbec tak jednoduché, jak to na začátku vypadalo. A jako junior podnikatel si z tohohle beru fakt hodně. Několikrát byli v situaci, kdy to s nima vypadalo dost zle a vždycky se z toho nějak dostali. Někdy to bylo štěstí, někdy to bylo tím, že to byla jejich vášeň a nedělali to jen pro prachy...
A zásadní uvědomění, ačkoliv není vůbec překvapivé, že i když už ten business nějak jede, problémy nikdy nepřestanou přicházet. Nikdy :-)
Tuhle kuchařku mi donesl Ježíšek a musím říct, že se trefil :-))
Už jsem vyzkoušela hodně receptů a zatím žádné zklamání, vždy chutnalo a taky to bylo poměrně rychle hotové. Patří k těm „zdravějším“ kuchařkám a tak ani nemám výčitky.
Za mě mohla obsahovat více polívek a nějakého sladkého pečení, ale vyřádím se i tak.
Takové pěkné téma a téměř všechny povídky smutné. To je škoda.
Nejvíc ve mně zůstala povídka Učitelka od Jakuby Katalpy a Dobrý skutek od Marka Epsteina. A Nedokončená skica od Lidmily Kábrtové by třeba někomu mohla otevřít oči, aby se vyjádřil :-)
Kniha mě úplně pohltila – tady by se dalo říct do svých hlubin, které byly zkraje poněkud smutné, ale později přece jen vyšlo slunko.
Vypadá to, že mám další oblíbenou autorku :-) Havířovina, Těžké duše a teď Mořská Eva jsou fakt super kousky. Musím říct, že se mi hodně líbilo takové netradiční téma a jak se navzdory nereálné věci k tomu vlastně reálně postavila. Rozhodně doporučuji :-)
Jedna hvězda za obálku knihy, jedna hvězda za to, že je kniha o kočkách, které miluju. A to je vše a to jsem ještě milosrdná.
Je to jak výcuc z různých knížek. Jaká tam je myšlenka vlsatně? Nevím.
Jednou Ziggy píše jak kočka, podruhé je to zadumaný filozof a potřetí se ozývá jak největší cool frajer, co používá sprostá slova. Do toho je tam povídka, která je úplně ulítlá a být to v knize, která je celá taková, tak se mi to líbí, ale tady absolutně mimo nějaký kontext.
A jako perla největší je překlad. Někdy jsem si souvětí na tři, čtyři řádky četla několikrát, potom jsem zhruba pochopila, co tím chtěl autor říct, ale to snad nikdo před vydáním nečetl nebo co. Uvedu příklad:
Po prvním pozorování ohledně její výživy a její schopnosti usměrňovat se, což jí umožňuje správné fungování těla, jak je možné, že přes to všechno je tak málo nemocná, ať je jaké chce roční období.
Úplně se ztotožňuju s komentářem pode mnou od raphelia.
Příběh jako takový byl pro mě nějak nemastný neslaný, ale ten jazyk, ty obraty a slova, která jsem před tím v mnoha případech ani neslyšela, to mě baví. Katka píše skvěle, ale na Šepot z lesa tohle nemělo.
Každopádně se mi líbilo to prolínání se skutečnými událostmi a ty popisy okolo toho. To rozhodně stojí za vyzdvižení.
Teeda. Na začátku jsem nečekala, že se mi to bude tak líbit. To zpracování, ten příběh i haiku.
Milý příběh, místy hořkosladký, plný haiku, se kterým jsem se setkala poprvé a které jsem si hned podle pravidel zkoušela skládat:
Šťastná s paničkou,
přede si kočka,
starosti odplouvají.
Příběh se mi líbil, hezky plynul, občas se tam mihlo nějaké to klišé, ale proč ne. Bylo to zase takové trochu jiné.
Co mi ale teda fakt vadilo, byl překlad. Použité citoslovce „Och“ se v knize vyskytlo určitě v desítkách. Už jste se někdy bavili s Čechem, který by to v mluvě používal? Já teda ne. Taky mě dostalo, když se dospělá žena bavila s malou holčičkou a řekla ji: „Nyní pojďme vybrat pohádku.“ Lol. A v neposlední řadě tam byly gramatické chyby. Škoda, zážitek z knihy to degradovalo.
Když jsem knihu začala číst, tak jsem si říkala: ach jo, tak to bude nuda. Je to kniha psaná terapeutkou, která se to snaží laikovi polopaticky vysvětlit. Ale často jsem měla problém udržet soustředění a uvědomit si, co mi vlastně chce říct. Ono to není napsané špatně, ale hodně suše. A je to obrovská škoda, protože ty myšlenky jsou super a věřím, že to může někomu v krizi pomoct. Ale jestli je někdo v depce, tak tady se asi neprokouše ani první kapitolou.
Kniha je sice určená spíše pro děti (od 12 let), ale já jsem byla zvědavá, jestli nabídne i něco mně jako designéru samoukovi. Taky se mi hodila do čtenářské výzvy.
Kniha má pár kapitol, které jsou dobře řazené. Je tam zmíněna historie i současnost a ačkoliv se všeho dotýká tak nějak povrchově, pro ty děti je to v téhle formě podle mě ideální a srozumitelné. Super jsou za mě otázky na konci kratších kapitol k zamyšlení, ty můžou dát hodně právě nám dospělým.
Dost se mi líbí ilustrace i častý vtip v nich.
Pokud máte doma mladého nadšeného designéra, tuhle knihu mu dejte přečíst :-)
