Eremites komentáře u knih

Koncentrace deprese, úzkosti a beznaděje. Sepsaná strojově, bezemočně, odtažitě, bezvýchodně. Esence marnosti. Bez děje i příběhu. Postavy ploché, šedé, zaměnitelné, nudné. Zdánlivý obraz současné společnosti. Autorčina obsese psychofarmaky, které jsou (zřejmě) zároveň příčinou i následkem vší té prázdnoty a rozkladu. Žádný náznak lidskosti či možného východiska.
Autorka se s urputným odhodláním točí stále dokola na místě, rochní se v popisech vší té vnitřní hrůzy, prázdnoty a nesmyslnosti současného žití, hledá nová a nová slova, kterými to ještě lze přiblížit, více zdůraznit, zveličit, čtenáře tím zasypat, zahrnout, ušlapat, zničit. Aby na konci toho všeho, s pohrdavým a škodolibým úšklebkem v tváři kopla naposledy a odkráčela s výrazem "Máte, co jste chtěli, šmejdi. Poznáváte se?".

Skvěle namluvené Terezou Dočkalovou. Má můj velký obdiv, že to zvládla namluvit a neskočit při tom z okna. Já při poslechu mnohokrát překonávala dávicí reflex.

Komentář od Sigurd_Lesandi mi hovoří z duše.

31 10.03.2023

Mám neuvěřitelné štěstí na spřízněné čtenářské duše kolem sebe, díky kterým mi poslední dobou prochází životem mimořádně skvělé knihy, přinášející mi při jejich čtení či poslechu tetelivé blaho v srdeční i mozkové krajině.

Vlastně ani přesně nedokážu definovat, čím si mne Olive Kitteridge a ostatní lidé z jejího světa tak získali. Snad to je díky autorce, které se podařila důkladná sonda do životů (ne)obyčejných, a přitom velmi rozmanitých, obyvatel jednoho malého městečka v Maine. Možná to, že jejich příběhy jsou podány až drsně upřímně, bez patosu, pozlátka a citového vydírání. A kdoví, jestli ve mě není tu kousek z Olive, tu z jejího syna Christophera či jejich sousedů z městečka, a proto jsou mi tak nějak známí a svým způsobem blízcí.

Plně se ztotožňuji se slovy překladatelky v doslovu knihy:
"Elizabeth Strout má pochopenie pre malomestskú mentalitu a jej obmedzenia, pričom vie, že na útek a na návrat je nevyhnutná veĺká dávka odvahy a neustáleho vyvažovania priznaného a zamlčaného, výčitiek a odpustenia. (...) Pričom požitok z čitania prichádza z pochopenia, že dokážeme žiť, len keď sa uprimne zaujímame o ĺudí, hoci ich nemožeme vystát."

Olive jsem četla ve slovenštině, což můj zážitek povýšilo ještě o stupínek výš. Slovenština je prostě krásná... A mezi námi, obálka slovenského vydání je mi vizuálně mnohem příjemnější než toho českého.

69 02.10.2020

Báječný anglický humor suchý jako podzimní listí, břitkostí konkurující Excalibru krále Artuše a přitom laskavý jako staré dobré psisko.

Tímto velice děkuji HerrPilotovi za doporučení tohoto báječného autora a doplnění tak velké zející mezery v mých znalostech klasické britské literatury. Jsem si jistá, že obyvatelé zámku Blandings zůstanou už napořád v mé mysli coby staří známí, ke kterým se budu ráda opakovaně vracet.

"Asi se půjdu projít k jezeru."
"Co tam budeš dělat?"
"Pouze se utopím. Zabiju tak sebe i čas..."

65 02.10.2020

Velký respekt a úcta k autorce knihy, náhradní mámě a neskutečně odvážné bojovnici nejen za napsání této knihy, ale hlavně za to, co pro ty dvě ztracené duše dokázala udělat, a že je i přes všechna trápení, problémy a starosti dokázala zahrnout takovou spoustou lásky.
Jsem si jistá, že v dnešní době, kdy partnerství i manželství leckdy krachují na naprostých banalitách, kdy si lidé zvykli jít cestou nejmenšího odporu a potíže neřešit, nýbrž obcházet, tohle dokáže opravdu jen málokdo.
Oceňuji mimořádnou upřímnost autorky při psaní této knihy. Zcela otevřeně popisuje své chyby a přehmaty, kterých se (z neznalosti, v dobrém úmyslu) dopouštěla; situace, kdy se citová a psychická deprivace obou děvčat projevila naplno a soužití tak představovalo spíše horor; ale i chvíle naplněné vzájemnou láskou.

Tahle kniha by měla patřit mezi základní literaturu pro všechny, kdož uvažují o pěstounství či osvojení dětí, ale pro svou čtivost, pravdivost a lidskost může oslovit v podstatě každého přemýšlejícího jedince, ať už s dětmi či bez nich.

Určitě si nenechám ujít i pokračování příběhu této odvážné rodiny.

"Hledání cesty. Bylo by hezké říct, že jsem si holky rázem zamilovala a hned jsem cítila to, co člověk cítí ke svým dětem... Sama jsem si to po určitou dobu namlouvala... Ale nebyla to pravda."
"Ale i když jsou krize a holky mají nějakou nepochopitelnou regresi, a nejlépe obě najednou a já nevím, co dřív, a mám pocit, že se nic nedaří - nakonec si vždycky uvědomím, že bych stejně neměnila... Všechny ty stresy a zmatky a práci navíc a práci, která často vypadá zbytečná... to všechno bych nevyměnila za svůj předešlý klid a finanční dostatek v prázdném bytě."
"Spousta lidí se možná ptá: "Stojí to za to?" Ano, stojí to opravdu za to? Stojí všechny ty investované city a práce a zklamání a ztracené iluze za to, když výsledek je více než nejistý? (...) Láska přece není o výsledcích. (...) Jsme rodina - možná atypická, možná problémová, ale taková, ve které není nouze o lásku. A to je to, na čem skutečně záleží..."

52 02.10.2020

Od pana Honzáka jsem četla už vícero kniha a pokaždé mě dostal jeho nadhled, obrovský záběr vědomostí (nejen lékařských, ale i kulturních, historických) a hlavně styl humoru, kterým dokáže prošpikovat i těžká, či poněkud méně zajímavá témata.

Ovšem touto knihou mířil přímo na mne. Bohužel se mi nedostala do rukou "za pět minut dvanáct", jako spíše hodně po dvanácté (vzhledem k mé probíhající několikaměsíční nemocenské). Těžko říct, zda bych jí dokázala pozorně vnímat a něco změnit ještě před kolapsem. Jak se znám, tak asi ne. Jsem z těch lidí, pro které je i pád na ústa (lidově držku) pohybem kupředu. Lépe řečeno, je často právě tím zásadním posunem vpřed. A dobře mi tak :-)

V každém případě, i když už jako já shoříte jako to bájné pečené kuře (Fénix, samozřejmě), tato kniha je velmi užitečným nástrojem, umožňujícím pochopit, co že se vlastně stalo, proč stávkuje celé tělo, za co v něm mohou kteří trpaslíci ("Pomocí trpaslíkové teorie lze konečně popstavit model VŠEHO, což je odvěký cíl vědy") a jak přenastavit software ve vlastní hlavě, aby k dalšímu požáru už nedošlo ("Dokonalost neexistuje! Cokoliv může být dobré, ale nikdy dokonalé. Zeměkoule není žádná dokonalá koule, přestože se nám tak z vesmíru jeví. Je to vymlácený šišoid a kdyby ty nejhorší prohlubně a nerovnosti nezakrývala voda, byl by na ni značně nemilý pohled.")

Tahle kniha bude mít své čestné místo na mém nočním stolku. Jako hubatý neznaboh si dovolím tvrdit, že pro mé duševní zdraví je to ta nejlepší knižní medicína, kterou bych měla užívat pravidelně (na rozdíl třeba od oblíbeného bestselleru nočních stolků - Bible).

57 08.08.2020

"Kam mizí slova,
vzpurní zrádci,
dezertéři
staré bárky
před ponorem?

Kam mizí slova,
naše plachty,
naše kotvy,
spásné kruhy
v čase zhouby?"

(La Grande Sophie)

Úvodní báseň z knihy velmi výstižně definuje ústřední téma příběhu. Příběhu o ztrácení slov, společně se ztrácením se ze života. O stárnutí, odcházení a vděčnosti. O mimořádné síle slov.

Knihy si většinou nevybírám cíleně. Obvykle ke mě přicházejí samy, svou cestou a v čase, který uznají za vhodný. Za poslední měsíc je to již druhá kniha na téma stárnutí, nemoci, chátrání těla i myšlení, odcházení.
Zatímco Úterky s Morriem mne lehce pohladily a zanechaly ve mě tichý pocit klidu, Vděk mne objal jako mohutný říční proud emocí a unášel mně skrze ostré výčnělky myšlenek, pohoupal mou duši v klidnějších vlnách soucitu, potopil mne v hlubinách výčitek a vděčnosti, až mě zmáchanou, znavenou a omletou říčními oblázky zanechal na kamenité pláži plné slunečních paprsků.

Delphine de Vigan to umí. Umí vdechnout do slov to podstatné, zachytit nepolapitelné.
Děkuji.

63 07.08.2020

Se vší úctou k paní Peterové (které si vážím jako člověka), tohle se opravdu nepovedlo.

Navnaděna titulem knihy jsem čekala pohled "z druhé strany", pohled psycholožky na své klienty a jejich problémy, nějaké postřehy, úvahy, zamyšlení, prostě cokoliv zajímavého z této profese. Dostalo se mi několika "příběhů" ( to snad ani nebyly příběhy, pouze klišovité šablonovité náčrty), které více než cokoliv jiného připomínaly slohovou práci žákyně základní školy (případně poněkud méně nadané žákyně školy střední).

Mohu jen doufat, že autorka je mnohem lepší psycholožkou než spisovatelkou.

33 07.08.2020

Auvajs.
Tohle byl velmi nečekaný karambol, aneb když jednou sázka na jistotu nevyjde. Něco jako když se na vaší každodenní trase do práce, kterou dokážete jít i poslepu, objeví nečekaně jakási překážka a bací vás přímo mezi oči.

Natěšeně jsem si z místní knihovny nesla úlovek od mého milovaného autora, netušíc ani omylem téma příběhu (neb stále zavile odmítám být vlastněna chytrým mobilem). Po prvních pár stranách četby se nadšení proměnilo v úžas a několikeré ujišťování, jestli není titulní strana "přišita" na úplně jiný titul. Nebyla. Úžas vystřídalo znechucení.

Jelikož jde o knihu krátkou, a autor prostě psát umí, dočetla jsem až do konce (brodíce se při tom stránkami obsahujícími více než malé množství slov typu "šukat, souložit, píchat, sperma, ejakulát" a podobně). Vtipu bylo v celé knize rozhodně méně než živých spermií u stoletého starce nad hrobem. O grácii, anglickém humoru a laskavém nadhledu z ostatních Dahlových děl ani nemluvě.

Ať se snažím sebevíc, nedokážu tohle prapodivné cosi ocenit více než dvěma umolousanými hvězdami (jedna za mou slabost pro autora, druhá za styl psaní a za to, že to utrpení naštěstí rychle skončilo.)
Roalde, budu předstírat, že jsem o strýčku Oswaldovi jaktěživ neslyšela. V zájmu nás obou.

41 07.08.2020

Útlá nenápadná knížka napěchovaná až po okraj nádhernými slovy o drsné době s mnoha bestiálními i obdivuhodnými činy.

Ovšem pozor - toto není kniha, která \"se čte sama\", která předkládá čtenáři fakta a události důkladně předžvýkané, zpracované a lehce stravitelné. Tuším, že se zde naplno projevila pedagogická nátura autora (pedagogické studium - byť nedokončené - na Karlově Univerzitě), kdy po čtenáři vyžaduje soustředěnost, znalosti a hlavně ochotu si případné mezery ve znalostech nedávné historie naší země v průběhu četby doplňovat.
A přiznávám, že jsem těch mezer, ba přímo propastí, ve znalostech měla přehršel. Díky dnešní instatní době už jsem ani nemusela během čtení obíhat knihovny, stačilo použít internet.

Jiří Padevět má úžasný dar slova. Dokáže několika větami navodit dokonalou atmosféru doby, zhmotnit pocity, dostat se čtenáři pod kůži. Jeho poetické slovní obraty jsou vyjímečné. Ano, jde o opakované stylistické ztvárnění (viz. komentář od uživatele níže), ale myslím si, že to byl záměr. Krátkými hutnými útvary dokáže vystihnout vše podstatné. Rozvláčnost by byla na škodu.
Některé příběhy mi pronikly hluboko do srdce a mrazivými prsty tam zanechaly jizvy.

Tahle kniha vyžaduje čtení pomalé, dávkování střídmé, užívání dlouhodobé, nezbytně doplněné přemýšlením. Tudíž to prostě nemůže být kniha pro každého, dokonce ani pro většinu našeho národa. Neboť kdyby byla většina lidí schopna úvah přesahující jejich každodenní pinožení, vypadalo by to v naší zemi poněkud jinak. Bohužel.

Odložím si zde pár úryvků.

"Zvedl hlavu, sundal si klobouk a oprášil z něj strouhanku rzi. Jako by toho červenohnědého prášku nebylo všude dost, jako by ho neměl v očích, uších, v puse, po celém těle. Rezavění těla i mysli. Přes šedý mrak nakouklo na rezavou zemi slunce a obtočilo světlo okolo trubek. (...) Bohumil Hrabal se rozhlédl po dvoře a napadlo ho, že jeho smích bude z té rzi okolo taky červený. Ze slunce upadl kousek rzi, a jak si zrovna odplivl, zaskřípalo to mezi zuby."

"Anastáz Opasek se dívá na béžově natřené dveře cely. Slovo "doživotí" mu táhne hlavou jako karavana pouští. Vstane, dojde k těm dveřím a prstem na ně namaluje kříž. Pak se začne modlit. Co je doživotí proti věčnosti."

"Na hladině se lámalo světlo březnového slunce a nechávalo na vodě spoustu střepů. Kupodivu nešly ke dnu, ale houpaly se na hladině jako opuštěné lodě. Házel lopatou, a jak to dopadlo do vody, pozhasínalo to pár těch střepů, nebo lodí. (koncentrační tábor Auschwitz-Birkenau)"

46 31.07.2020

Arťom aneb Cesta tam a zase zpátky... ruským metrem, dvacet let po jaderné katastrofě, která zbytek přeživších poslala do podzemního vyhnanství. Příběh je něco mezi pohádkou (putování hlavního hrdiny je prošpikováno zázračnými náhodami, umožňujíc mu přežít naprosto cokoliv), hororem (hutná atmosféra temných tunelů bývalého metra, nábojnice jako nová měna této podzemní civilizace, samopal jako nejcennější majetek jedince, věčná tma a celá plejáda roztodivných potvor a nestvůr) a filozofickým pojednáním na téma: jakékoliv náboženství, víry, sekty a ideologie jsou jen berličkou lidstva zaplňující prázdno v duši malého bezvýznamného člověka.

Nápad i atmosféra jsou vykresleny skutečně skvěle (obzvláště když jsem četla knihu ušima ve skvělém podání Filipa Čapky). Ale ten zbytek poněkud drhne - jako by se autor nemohl rozhodnout, který žánr to vlastně má být (viz. výše). Kromě hlavního hrdiny jsou všechny postavy jen jakousi kulisou pro Arťomovo putování a přemítání. Vedlejších postav je mnoho přemnoho, stejně jako jednotlivých stanic metra, kterými Arťom putuje (pro neruštináře s naprosto splývajícími názvy). Bohužel většina z nich zmizí/zemře dříve, než je čtenář stačí poznat a vytvořit si k nim nějakou vazbu.

Ve snaze vměstnat do příběhu co nejvíce různých -ismů, sekt a ideologií, se záměrem je vykreslit jako zrůdné a slepé koleje člověčího myšlení (zcela pochopitelně), nacpal autor do každé jedné stanice metra jinou sebranku - Arťom se tak setkává během své odysey s komunisty, fašisty, kapitalisty, marxisty, svědky Jehovovy, primitivním kmenem věřícím na Velkého červa... Myslím, že v tomto případě platí známé ´méně je více´.

Shrnuto, doposloucháno - příběh s velkým potenciálem čtyř hvězd, přičemž ta čtvrtá postupně vyhasla s přibývajícími zázraky ála bůh ze stroje a zvyšujícím se množstvím roztodivných fanatiků na metr čtvereční ruského metra.

45 29.07.2020

Škoda, že jsem tuhle knihu nepotkala tak před dvaceti lety. Rozhodně bych ji v té době více ocenila, mé tehdy ještě méně cynické a neokoralé mladé já by jásalo nad optimistickým poselstvím, úžasnými úvahami na různá životní témata /shrnuto ve zkratce: láska, vztahy a rodina jsou důležitější než prachy/ a faktem, že se dá i přes rychle postupující degradaci těla umírat smířeně a vcelku radostně.
Moje nynější cynické, životními zkušenostmi značně zdrsnělé já, dokáže ocenit už jen skutečnost, že kniha byla vůbec napsána a to moc hezky, nepateticky, upřímně.
Po loňském (taktéž celkem dlouhém a bolestném) umírání mého dobrého přítele jsem toho o smrti (v rámci smiřování se s jeho odchodem) přečetla poměrně dost, v tomto mě už příběh nikam dále neposunul.
Taktéž s myšlenkou, že i když je člověk plně závislý na péči druhých - a to i v těch nejzákladnějších a nejintimnějších záležitostech lidského těla - přesto může zůstat u pozitivního smýšlení a smířit se s tím, se nijak neztotožňuji. Pevně doufám, že můj konec bude rychlý a k okolí co nejméně péče vyžadující.

49 29.07.2020

Tak především, tohle opravdu není detektivka. Myslím si, že tahle zavádějící informace na přebalu a v anotaci může částečně za celkem nízké hodnocení zde na DK. Čtenáři, kterým je román šit na míru po něm možná právě kvůli zařazení mezi "severské detektivky" nesáhnou a naopak, milovníci Nesba či Keplera musí být nutně velmi zklamáni a rozčarováni.

Černá voda je poměrně rozsáhlý, pomalu plynoucí román z prostředí nádherné švédské přírody a jedné vesničky ztracené částečně ještě v minulosti. Ekmanová krásně zpracovala naturel původních obyvatel vesnice a nově příchozí komunity hledající utopistický ráj. To vše sice na pozadí dvou zneklidňujících vražd, jejichž vyšetřování se spíše vine příběhem jako vedlejší dějová linka.
Pro mne velmi příjemně strávený čas, kdy jsem díky autorce prostředí švédské vesnice a přírody vnímala skoro všemi smysly.

52 21.08.2019

Tak dlouho jsem si sumírovala komentář, až to Metla (viz. níže) dokonale popsala za mně :-) K jejímu komentáři asi není moc co dodat, shrnula to moc pěkně a výstižně.

Takže snad jen, že jsem tento (druhý) díl četla až po třetím dílu, který byl pro mě ovšem prvním - ehmm...uznávám, trochu chaos. Chtěla jsem tím říct, že mi konečně některé situace a okolnosti ze třetího dílu Loty dávají smysl a zapadly do správných chybějících mezer. Proto i hodnocení je o fousek vyšší.
Lotu si nejde neoblíbit. Celá série je skvělá, svižná, místy poněkud drsná oddechovka pro dospělé :-)

43 21.08.2019

Ač tohohle bláznivého grafomana čtu velmi ráda, kolem téhle bichle jsem kroužila poměrně dlouhou dobu, než jsem se odhodlala zaklepat na přebal a vstoupit...

Ovšem stálo to za to! Zvláštní synchronizací (kterou pozoruji celkem často, asi má literární Bůh velký smysl pro detaily) došlo k propojení mého momentálního, poněkud asociálního, naladění s tímto postapo příběhem, ve kterém lidstvo vymírá rychleji než nosorožci v Africe a kde není místo na lítost či přílišný soucit. A zcela upřímně se přiznávám k pocitům jisté škodolibosti či zadostiučinění, kdy v určité části knihy končí jeden každý odstavec Kingovými slovy "Žádná škoda" (kdo četl, ví).

Co jsem na téhle objemné knize hodně ocenila (krom toho, že se dá v nouzi použít jako zbraň těžkého kalibru, případně jako posilovací závaží místo činek) je reálnost příběhu. Nadpřirozena zde moc není, v anotaci zmiňovaný Flagg je spíše archetypem zla a temné stránky lidí obecně než ďáblem odkudsi z pekelných vrstev. Příběh je dokonale propracovaný a uvěřitelný, dokonce místy tak sugestivně, že při kýchnutí člena rodiny jsem se na okamžik dokonale vyděsila. Pro katastrofu globálního dopadu není potřeba srážka s meteoritem, invaze mimozemšťanů ani obživlých zombíků. Lidé si na vytvoření inferna dokonale vystačí sami... A nemám nejmenší iluze o tom, že takové vojenské tajné (a možná ani ne tak moc tajné) laboratoře s velmi zajímavými preparáty nejsou tak docela fikcí.

V první části příběhu se rychlostí blesku rozšiřuje virus a lidí je stále méně a méně... mezi hlavní skupinku přeživších patří Nick - hluchoněmý klučina, Glen - postarší sociolog malující nevkusné krajinky, Stu - chlapík co toho moc nenamluví, Harold - zakomplexovaný přemoudřelý mladík neschopný dospět, Fran - čerstvě těhotná mladá žena, Larry - nepříliš úspěšný rockový muzikant, Lloyd - vrah a lump k pohledání, Tom - mentálně zaostalý jedinec a jeden pes. S tímto prapodivným obsazením rozehrává King famózní hru o přežití, která se z první fáze chaosu a zmatku snaží vybudovat nové společenství na bázi demokracie a zároveň bojovat proti druhé části přeživších, kteří se postavili na stranu temna.

"Hledáme jiné lidi. Proč si myslíš, že to děláme?
Rozpačitě na něj pohlédla. "No, protože je to správné", odpověděla. "Lidé potřebují jiné lidi. Nikdy jsi to necítil? Když jsi byl sám?"
"Ano. Kdybychom neměli jeden druhého, zbláznili bychom se samotou. Když jsme spolu, blázníme ze sebe navzájem. Když jsme spolu, stavíme míle letních chat a o sobotních nocích se zabíjíme."

Prostřední část popisující zoufalou snahu nastolit jakýsi řád je poněkud nudnější, ale mám dojem, že to byl zcela autorův záměr - ukázat na nesmyslnost určitých zažitých dogmat. Závěr je nesmírně strhující bitvou mezi archetypálním dobrem a zlem, přičemž autor neváhá odpravovat hrdiny, které jste si zrovna oblíbili.

Celý příběh je jako bonus prošpikován bystrými úvahami nad lidstvem jako celkem (většinou pronášenými ústy sociologa Glena), ekologií, nad potřebou či zbytečností přílišné organizace, nad mírou svobodné vůle a sílou manipulace s lidmi a mnoha dalšími aspekty lidského hemžení.
Ukázka jedné z (bohužel velmi pravdivých) úvah:

"Protože si skutečně myslím, že všechny nové společnosti, aspoň ty v západní kultuře, budou znovu stavět na technice. Je to škoda a určitě by to nebylo nutné, ale bude to tak, protože jsme všichni lapeni. Nebudou si pamatovat - nebo nebudou chtít pamatovat - kam nás to dovedlo. Špinavé řeky, díra v ozónové vstvě, atomová bomba, znečištění atmosféry. Budou si pamatovat jedině to, že jim kdysi bývalo v noci teplo, aniž se příliš snažili."

Pro mne je tahle kniha to nejlepší, co jsem od Kinga četla. Geniální.

63 21.08.2019

Tahle kniha je pro mne tak trochu záhada. Vesnické romány s lehkými prvky červené knihovny nebývají zrovna mým oblíbeným žánrem.
Přesto se mi líbila doslova od první strany, příběh mne do sebe vtáhl bez varování jako tornádo. Najednou jsem byla součástí příběhu, částí úvodní bouře, ve které klopýtá neznámá žena s dítětem v náručí. Nevím, zda to bylo způsobeno krásným jazykem autorky či stylem psaní, nebo prvkem magického realismu prostupujícím celým příběhem. Možná vším dohromady. Možná ve mě zarezonovalo něco podvědomého, něco z genů mých předků.

V každém případě je to velmi povedený příběh, který se čte velmi dobře a lehce, s prvky napětí i hřejivých a milých stránek života na vesnici v minulém - tedy vlastně už předminulém - století.

53 21.08.2019

Knihy o mafiánech, mafiánských bossech a klanech, Sicílii a vůbec téhle části lidské mozaiky nečtu. Protože mě nebaví. Tedy... nebavily. Dokud jsem zcela náhodou neslyšela část audioknihy jakožto nahodilý závozník (či spolujezdec) jednoho Puzova obdivovatele a čtenáře. To ve mě začal hlodat červíček zvědavosti, jak to asi pokračuje... a už jsem byla v té mafiánské síti lapena jako bezbranná moucha predátorem z živočišného kmene klepítkatců. A jelikož neumím audio knihy poslouchat v tělesné nečinnosti a zároveň mimo domov, stihla jsem během poslechu celého románu generální úklid domu a málem i jeho přestavbu. A sebe takřka uštvat k smrti, protože to bylo děsně napínavé a nedokázala jsem přestat poslouchat a tím pádem přestat splašeně běhat sem a tam...

Tímto se Mariu Puzovi omlouvám, když jsem jeho tvorbu z neznalosti považovala za nudnou a nezajímavou. Umí (tedy uměl) psát bravurně, napínat čtenáře (či posluchače) jak špagát, vymyslet báječný a originální závěr příběhu. Určitě si časem přečtu - či poslechnu - i jeho slavného Kmotra. Nejlépe až bude potřeba nějaká rozsáhlá rekonstrukce bydlení...

47 21.08.2019

V které části naší Galaxie se mi Stopařův průvodce až dosud schovával?
Jak je možné, že tak báječná, k životu naprosto nezbytná, kniha, která je přibližně stejně sta...ehm... mladá jako já, se mi připletla do mých knihomolských pracek až teď? Toť galaktická záhada...
A přestože je Stopařův průvodce již takto letitý, neztratil nic ze svého kouzla a vtipu. Bavila jsem se královsky a vím určitě, že tento průvodce mi v mé KPZ-tce (tedy Knihovně poslední záchrany, fungující na principu záchranného člunu v nečekaných bouřích života a poryvech lidské blbosti) nesmí rozhodně chybět! Mé vidění světa zase někdo dokonale zhmotnil do písmen a slov a velmi mi tím zpříjemnil život. Ach, děkuji ti, libovolnáimaginárníentito :-)

Citátů a postřehů bych tentokrát mohla vybrat spoustu, jenže to bych musela opsat skoro celou knihu... tak alespoň ždibek:

"Stále více lidí se přiklánělo k názoru, že udělali nenapravitelnou chybu už tehdy, když slezli ze stromů. Někteří dokonce tvrdili, že chybou bylo vůbec kdy na stromy lézt, že měli všichni pěkně zůstat v oceánech"

- ano, ano, ano, jsem vyloženě oceánský typ :-)
Takže vážení, až naši "naprosto zanedbatelnou nepatrnou modrozelenou planetu" zničí jedna "strašlivě pitomá katastrofa", rozhodně NEPROPADEJTE PANICE.

59 21.08.2019

Chmmm...
Tak nevím, asi jsem si při čtení seděla na vedení či jsem snad dle vysokých hodnocení mých "oblíbených" očekávala něco jiného, prostě první pokus (a pravděpodobně také poslední) stát se fanynkou Dánova fanklubu nevyšel. Ale možná jsem jen nepochopila autorův smysl pro humor a ironii... fakt z těch policajtů dělá takové blbce záměrně? Nebo je to, nedej Manitou, reálný obraz skutečnosti dle autorových mnohaletých zkušeností s vyšetřováním zločinu (jak se píše na přebalu knihy)?
Nevím, v každém případě mi celé slavné oddělení vražd k srdci (ani jinému orgánu) nepřirostlo, spíše se mi jevilo jako směska více či méně ujetých osobností. Způsob psaní - zásadné krátké "i" v každé přímé řeči a jako by fonetický přepis hovorové řeči - mi rovněž emoce nevylepšil. A několikrát opakující se slovo "přives" - ve smyslu přivezl, dokonce mimo přímou řeč, mi způsobovalo intenzivní skřípění zubů i v bdělém stavu.

Tak za co ty tři bludné hvězdy? Za celkem reálný pohled na divokou porevoluční éru plnou mafiánských praktik, kdy šlo jen steží odlišit zločince od policajta. Taky za to, že čtení odsejpalo bez větších zádrhelů jako písek v přesýpacích hodinách. A do třetice za vcelku povedenou ústřední zápletku.

41 08.05.2019

Další příjemná oddechovka od královny detektivek.
Říkám si, kam na ty zápletky Agatha chodila, mě by se zavařily malé šedé buňky už po pracném vymyšlení jednoho případu...

Tentokrát jde o soubor kratičkých detektivních povídek, či spíše takových rozverných jednohubek tříbících čtenářovu pozornost.
Nicméně přece jen mám radši, když jde o delší ucelené příběhy, kdy nás milý Poirot celou knihu napíná jak prostěradlo, vodí za nos, chodí kolem horké kaše, aby v brilantně vybroušeném závěru bylo vše jinak, než čtenář tušil.

44 08.05.2019

Naše první setkání - coby autora a čtenáře - Na Chesilské pláži nebylo zrovna vydařené.I proto jsem k Betonové zahradě Iana McEwana přistupovala lehce naježená a s kriticky nakrčeným čelem. Jenže příslib puntiku do Čtenářské výzvy byl příliš lákavý, obzvlášť když šlo o pouhých sto stran útlého formátu...

Ač 40 let starý (ehm, vlastně mladý, vzhledem k mému roku narození) román, líbil se mi mnohem více než akutálnější Chesilská pláž. Více jsem to autorovi věřila, byl tehdy ještě takový "svůj". Vcelku chápu, že v době svého prvního vydání mohl vzbudit pozdvižení, znechucení či šokovat, ovšem nerozumím, proč by tyto emoce měl vzbuzovat i v současných čtenářích. Nemyslím si, že by tohle dílo bylo nějak zvrácené či úchylné či šokující, v době kdy se knižní trh hemží detektivkami a thrillery plnými rozřezaných mrtvol a brutálními sadistickými druhy vražd, je tohle jen slabý čajíček z třetího luhování téhož pytlíku Jemči.
Stejně jako u Chesilské pláže píše McEwan studeně, odtažitě a tak podrobně, až vám to jde na nervy, ale vztahy mezi hlavními postavami jsou tentokrát mnohem hlubší, propracovanější, uvěřitelnější. A bez moralizování a kazatelsky zdviženého prstu na konci, což je fajn.

Pokud si ovšem chcete čtení alespoň trochu užít, nečtěte předem anotaci. Myslím, že by mohla být nominována na cenu za co nejkratší zhuštění obsahu stostránkového díla se všemi podstatnými zvraty.

54 28.04.2019