Endy17 komentáře u knih
Stará čeština je na čtení trochu náročnější, ale poetičnost příběhů a Nerudovo vypravěčské umění nezklamou ani po mnoha desetiletích.
Komiks bez obrázků, se vším ostatním, co lze od komiksu čekat. Včetně rychlého děje, potoků krve, přiměřené dávky sexu a nepřiměřeného množství citoslovcí.
Kniha O myších a lidech je rozhodně klasikou, velmi silným příběhem o přátelství až za hrob. O nenaplněných snech a o radosti, kterou samotné snění přináší.
Plameny zářivé čekaly na svůj český překlad takřka půl století - možná v době svého vzniku u nás nenašly pochopení. Příběh se přelévá do tří různých prostředí, aniž by to jakkoli ovlivnilo jeho vývoj. Autor nám tak ukazuje, že není zas tak důležité ČÍM člověk je, ale JAKÝ je a jaký vede život.
Překvapilo mě, jak může být kniha o politice čtivá, jak může být vrcholný politik do určité míry naivní i jak je společenská situace v tak netradiční zemi, jakou je Island, podobná té naší. Možná je Jón Gnarr tak trochu vizionář anebo si z nás všech dělá legraci, ale rozhodně dokáže jedním dechem pobavit i donutit k zamyšlení.
Vcelku zajímavý námět, ze kterého mohl vzniknout hezký příběh - bohužel forma alegorie, kterou autor zvolil, pro mě byla takřka utrpením a knihu jsem dočetl jen s velkým sebezapřením.
Po přečtení komentáře uživatele Messiአuž je těžké napsat něco objevného a jen neopakovat to, co už bylo řečeno.
Vzniku téhle knihy musela předcházet velká práce se shromážděním materiálů a jejich zakomponováním do uvěřitelného celku. Bohužel je na díle znát, že jde o autorovu prvotinu - kdyby se stejného tématu ujal Vítězslav Jareš dnes, výsledek by byl ještě o třídu lepší. Takhle čtenář v příběhu narazí na několik logických chyb a jazyk občas připomíná rodokapsové sešity (kapitola 61 mě vyloženě otrávila).
Obsahově se nabízí srovnání s Mafií v Praze a jejím pokračováním Mráz přichází z hradu, ale tyhle knížky Michal Viewegh napsal na vrcholu své kariéry a o několik let později. Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby inspiraci k napsání svých knih našel právě v Intrikánech.
Mimořádně silný příběh, který zobrazuje život Američanů v takové podobě, jakou si dnes nedokážeme představit.
S jednou drobnou technickou připomínkou - vlak netroubí, vlak houká, eventuelně píská - je tahle kniha vrcholem toho, co jsem v roce 2016 přečetl.
Genialita Zdeňka Svěráka je znát v jeho práci s českým jazykem ve všech formách jeho tvorby, ať už se jedná o scénáře, písňové texty nebo jako v tomhle případě o literární činnost.
Těžko se asi najde čtenář, který by neznal filmy natočené podle Svěrákových předobrazů. Takže je předem jasné, že Karel Pávek je vlastně Marián Labuda a děda Komárek nenapodobitelný Josef Kemr. Děj filmů přesně nekopíruje předlohu, ale rozdíly jsou spíš kosmetické a pro čtenáře tak pokračování příběhu není překvapením. Přesto nás autor dokáže donutit tu k úsměvu, tu k dojatému pomrkávání očima. A určitě i k tomu, že se ke knize s notoricky známým dějem budeme opakovaně vracet.
Většinou bývá pokračování horší, ale v tomhle případě bych řekl, že dvojka mírně převyšuje první část. Averze vůči Emilovi je sice stále patrná, ale už není leitmotivem. Vyprávění o cestování autor umí, recenze použitého vybavení místo doslovu je praktickým závěrem.
Celkově bych řekl, že průběhy detektiva Crosse mají kvalitativně sestupnou tendenci. V tomhle je kromě nevídané brutality nepochopitelně často podrobně vyjmenovaný jídelníček celé rodiny, o stránkách jako vystřižených z červené knihovny ani nemluvě. Ale závěr je nečekaný, překvapivý - a rozhodně vybízející rychle sáhnout po dalším díle.
Autor je odborník na jachting a několikrát to dokazuje přiliš obšírným popisem úkonů na moři. Také vražda zrakově indisponovaným střelcem na mě nezpůsobila příliš věrohodně. Celkově je ale kniha, jak jsme u Františka Niedla zvyklí, příjemným pohodovým čtením, které nezklame.
Nejprve mě oslovil autor, hned na to jeho kniha. Mám pocit, a to nejen z Hlavní role, že jsme s panem Jarešem naladění na stejnou vlnu, a snad proto mě jeho díla opravdu zaujala.
Těžko hodnotit čtyři v jednom, rozhodně ale můžu říct, že podruhé bych si tuhle knížku nekoupil.
Tahle kniha mi trochu připomíná sérii o Sharpovi - na pozadí skutečných historických událostí se hrdinný bojovník zamiluje do krásné domorodky... Příběh je také podobně čtivý a stránky rychle ubývají. Možná až moc rychle.
Bohužel, i v tomhle díle jsem zakopnul o gramatickou chybu, což se mi u nově vydaných knih stává čím dál častěji (str.70- ohně svítili)
Velké očekávání bylo předznamenáním velkého zklamání.
Rozhodně nejde ani náznakem o literaturu faktu, spíše snad o historický příběh pro mládež. Ačkoli anotace slibuje "nové překvapivé okolnosti nálezů Rukopisů a zpochybňuje možnost, že by šlo o padělky", nic z toho čtenář v knize nenajde. Jednak se píše pouze o rukopisu jednom, a sice Královedvorském, dále okolnosti jeho nálezu jsou velkou fabulací (otázka je, jestli na čtenáři, nebo na českém národu). Zpochybnění padělků v knize také nehledejte, snad jen to, že padělately nebyly nám známé osoby.
Autor sejmul z beder Hankových, Lindových (ale i Sklenčkových, Borčových a Horčičkových) břímě falsifikátorů, a udělal z nich obyčejné podvodníky. Ať už má pravdu učebnice dějepisu nebo Přibský, Hanka a Linda byli, bez ohledu na nepochybně dobré úmysly, podvodníci.
Bohužel, autor (nebo snad korektor) nemůže působit věrohodně, pokud předkládá čtenáři dialogy neodpovídající době děje, pokud si plete Uhříněves s Hoříněvsí a pokud není schopen uhlídat věk jedné z vedlejších postav. Barunka Mádlová nám tak mezi stranami 45 a 113 omládla o celý rok.
Skandál století není špatnou knihou, čte se dobře a čtenář s hlavními postavami může sympatizovat. Pokud si nepřečtete anotaci a budete očekávat jen trochu dobrodružný příběh na historickém pozadí, příjemně si ukrátíte sychravé podzimní odpoledne.
Lyricko poetické vyprávění řezbáře z francouzského venkova je (podle závěrečného slova o autorovi) jakýmsi divertimentem - a tenhle výraz asi opravdu dílo nejlépe vystihuje.
Všichni víme, že Josef Vinklář byl vynikajícím hercem. Doposud jsem ale netušil, že byl také excelentním vypravěčem.