Ence komentáře u knih

Překlad je místy tak kostrbatý a nejednoznačný, že je třeba jednu větu přečíst několikrát a měnit složení jejich větných členů, dokud nezačne dávat smysl. Proto je četba mnohdy mnohem náročnější, než by musela být.
Na druhou stranu teď už vím, že je to tím, že překlad není "výpočetně vlídný" ;-)
Ruku na srdce. Samotné algoritmy v běžném životě použitelné nejsou ani omylem, ale obecnější (až filozofické) poznatky z informatiky mi přišly velmi cenné a zamyšleníhodné.

2 05.12.2021

Připadá mi, že se autor nedokázal vcítit do myšlenek svých postav, ale naopak postavy (a děj) ohýbá tak, aby se vcítily do jeho vlastních konzervativních pocitů. Život dnešního člověka je prezentován jako meta a univerzální patent na štěstí, ke kterému se hrdinové vědomě i nevědomky přiblížují. Tak třeba odloučení od Mary Lou je sice trýznivé, ale Bentley nikdy nezpochybňuje své zprotivení se příkazům, které k těmto pocitům vedly.

Místy to dost kulhá. Telepatie se využívá v autobusech (které je možné opravovat dlátem a kladivem), ale ve vězení a u soudu se požívá středověkých mučicích technik. Kontrolor přestává být kontrolorem, aby mohl spáchat sebevraždu. Hlavní hrdina cítí úctu k přírodě v pohodlí autobusu s prakticky neomezeným přídělem plechovkek sterilních potravin a se zásobou dárků pro svou milou (která sama přiznává, že ho nemiluje), atd., atd.

Zdá se mi, že přání je v této knize otcem ne až tak promyšlené myšlenky.

5 24.10.2021

Zárodek by tam byl, ale hrozně moc tomu chybí. Děj je naivní, zkratkovitý, a příliš přímočarý. Dialogy jsou prachbídné. Postavy jsou mluvící a konající roboti bez špetky lidskosti. Hans Křivák, co zabíjí na potkání, zneklidní při zmínce o jeho rodině. To tlačení do role záhadného záporáka je příliš na sílu, stejně jako v případě jeho protipólu, tj. Wolframa. V průběhu obléhání hradu je největší starostí léčba zraněných koní. Neumětel kat zabije klíčového svědka, prohlásí, že se to pro slabé srdce stává, a reakce Rožmberka je: "To se nemělo stát." Ti co mají postavení protěžují své oblíbence, aniž by k tomu měli jediný důvod. Neodůvodněné krutosti střídají bezdůvodné milosti – obojí je řízeno náhodou a rozmary počasí. Osud postav mi přitom zůstával zcela lhostejný.
Souhlasím s tím, že román je dobrý možná tak jako oddychovka někam k moři. Nic víc, nic míň.

5 14.07.2021

Nemohu se ubránit dojmu, že hlavní hrdinové jsou pomatení, nevyrovnaní a přecitlivělí lidé vyznavající rozpornou, nesoudržnou a nepromyšlenou filozofii, které jakákoliv zásadní a základní otázka rozpláče anebo na celé týdny uvede do stavu hluboké duševní trýzně.
Příběh je nepřesvědčivý a rozvláčný. Zejména natahovaný závěr Františkova (ne)umírání důkladně ověřil sílu mé vůle.

1 03.07.2021

Nesrozumitelný, bez ladu a skladu řazený soubor konfuciánských ponaučení. Smysl většiny odstavců mi unikal. Mnohé nelze pochopit bez znalosti čínského kontextu doby. Překladatelé samotní na mnoha místech poznamenávají, že je smysl textů nejasný. Všemi odstavci se vine podřízenost a služba řádu, učení se a získávání mravní síly. Bohužel však se mnou Konfuciova nauka nerezonovala. Uvítal bych asi spíše jakýsi souhrnný výtah myšlenek, který by mě uvedl do Konfuciovy nauky a do jeho doby.

27.06.2021

Příliš popisný autorčin styl, časová neukotvenost a neustále skákání do budoucna, které připraví čtenáře o jakékoliv překvapení (proboha proč?), nesympatické postavy, jejichž osud mě pramálo zajímal, znuděnost 80 % knihy kde i popis telekineze, věštění a aviatiky působí nezáživně.

Kontrastní závěrečné pasáže jsou ale silným čtenářským zážitkem a jsou po táhlých výpiscích z rodinné historie doopravdy skličující. Jen škoda, že mnoho čtenářů nebude mít trpělivost a odloží knihu dříve, než k nim dospějí.

4 01.05.2021

V porovnání s prvním dílem neuvěřitelná bída.
Doslov autora, kde vychvaluje svoji genialitu a sebejistě tvrdí, že by každý skvělý prvek ve sci-fi už dávno objevil, považuju (zejména v kombinací s tímhle brakem) za solidní úlet.

(SPOILER) No páni, to byla ale ptákovina.
"Lidé ten hmyz prostě nevyhubili."
"Díky, Ta Š'." Wang podal detektivovi ruku.
"I já děkuju." Ting popadl jeho druhou ruku... Proč mám pocit, že dialogy a psychologii postav i Trisolaranů vytvářelo pětileté dítě? Nevím, jestli je to čínskou náturou, ale připadá mi, že jsem celou dobu četl o nějakých androidech s porouchaným generátorem emocí a ne o lidech. Navíc stejně hloupě jako autorovy lidské postavy působí i mimozemšťané, což je dvojité faux pas. Nejen že působí hloupě, ale hlavně stejně, což považuji za větší problém. Tak třeba Führer Trisolaris nechá svého vědátora dělat šílené multidimenzionální hokus-pokusy (a taky mimochodem zmrazit celou planetu) a celý plán si nechává vyložit až potom a ještě se mu omluví... :-D

To, že Trisolaris svůj plán prozradí Zemi, byl také hodně dobrý oslí můstek. Kdyby to neudělali, tak není o čem psát, že ano? Možná tak pouze o chaotických výsledcích z urychlovačů částic. Vůbec je celá kniha tak směšně prvoplánová a stupidní, že mi to připomíná filmovou žumpu, která vyžaduje po svém divákovi jedinou věc konzumuj a hlavně moc nepřemýšlej :-D

Hvězdu dávám za popis vědeckého bádání na základně a za objevení slunečního zesilovače. Bohužel popis vědy Trisolaranů je opět naivní a hloupoučký. Kupříkladu je zřejmě problém rozvinout proton do správné dimenze (ty teatrální vlákna, anuloidy a krychle si mohl autor taky odpustit). Ale když už to nějak uplácáme, tak asi není vůbec žádný problém do první 2D proton-roviny, kterou tato civilizace kdy stvořila, vypalovat PC obvody založené na narušování silné interakce protonu, výsledné protonové samoopravitelné PC zase hezky pěkně zabalit, teleportovat skrze vyšší dimenze a začít ho okamžitě ovládat na mezihvězdnou vzdálenost v reálném čase. Dokonce to umí udělat bububu obrázky vypálené na lidskou sítnici. Na to, že ufouni takovou strukturu nikdy předtím nevytvořili, o ní mají a priori docela dobrý přehled, disponují příslušnými technologiemi a dokonce mají čas i na to vymýšlet podobné hovadiny typu wow-efektů a easter-eggů... Naoknec to ale nevydrží a stejně je adventistům všechny vyspojlujou :-D

Moje oblíbená postava byl ten chronický lenoch a matematik. Z jeho apatie ho nevyvedou ani výhružky smrtí, ani mrtvá manželka. Myslím, že když ji viděl rozstřílenou na podlaze, tak pokrčil rameny, zapnul si vedle v pokoji PC a vylepšoval své evoluční algoritmy. Fakt týpek... :-D

12 16.07.2020

Kniha je na mě moc velký "freestyle". Připadá mi, že informace k jednotlivým výdechům jsou podávány bez jakéhokoliv ladu a skladu. Autor prostě píše o tom, co ho zrovna napadne. Chybí jakákoliv osnova, nebo sjednocující styl. Mnohdy se také dozvídáme, jak autor hodnotí to či ono (např. úroveň graffiti, architektonickou kvalitu nějaké budovy, atp.), přičemž ale jaksi zapomíná oddělovat fakta od svých hodnocení.
Chybí popis velmi mnoha obrázků. Čtenář v podstatě odhaduje, co takové obrázky znázorňují, což je zejména u odstavců, které zmiňují více výdechů, opravdu velká potíž. Proč je takový problém připsat popis ke každému obrázku, je pro mě záhadou. Obrázky jsou opět řazeny tak nějak náhodně. Možná to byl záměr. Nevím.

Měl jsem trochu problém se zvoleným fontem. Je totiž příliš malý a navíc bezpatkový. Tvar písma mi také nevyhovuje (vertikálně nesymetrická písmena s "těžištěm dole" – např. 's' a 'x' – vypadají opravdu zvláštně).

Při čtení jsem měl pocit, že autor má o výdechy opravdu upřímný zájem a podařilo se mu upoutat k výdechům i mou pozornost, za což bych mu chtěl poděkovat.

1 14.07.2020

Coelho nezvládá konce svých knih. Po neuvěřitelně stupidním závěru Alchymisty přišel předvidatelný a příliš čitelný závěr zde.
Na knize oceňuji snad jen začátek, kdy jsou popsány pádné a přesvědčivé argumenty pro ukončení (nejen) Veroničina života. Následující pasáže jsou nezáživná slátanina s naivními bláboly a nezajímavými postavami.

8 09.03.2020

Kniha není určena nezasvěceným čtenářům. Je psaná velmi složitě, abstraktně a na můj vkus příliš nesrozumitelně (používání příliš mnoha cizích slov s nejasným významem mi vždy zavání umělými a nereálnými konstrukty).

Jungův článek a názor na synchronicitu je formován na základě neověřených Rhineových experimentů. To Pauli je alespoň zdrženlivější a zmiňuje nutnost jejich potvrzení. Vědecká obec však nebyla schopna Rhineovy výsledky reprodukovat – podle Junga zřejmě pro malý zájem a zápal ;-)

Z četby této knihy si mimo pocitu nepochopení vůbec nic neodnáším.

2 29.02.2020

Na můj vkus je kniha příliš patetická a emocionální. To by samo o sobě nevadilo, ale v kombinaci s nesympatickými a vadnými hrdiny už ano. Alice je rozmazlená anorektička, která samu sebe nikdy nepřijala. Neváhá přitom kvůli své minulosti zničit i život svého manžela (zřejmě jediné optimistické osobnosti v románu). Knize nepomáhá ani Mattia, vzhledem k tomu, že je jedním z nejotravnějších literárních hrdinů, se kterým jsem se kdy setkal. Při jeho rozkládání pohybu náušnice do os kartézského systému jsem protáčel oči v sloup. Veškeré scény s Mattiou mi připadaly směšné, trapné a nereálné. Také jsem neměl pocit, že by měl Aspergera (už jen vzhledem k popisu jeho raného dětství). Průměrný čtenář podle mne nemůže Mattiovi a podobným postavám rozumět a proto si z příběhu o takových postavách pro sebe ani nic odnést.

Mnohými opěvovaný výrok: „Lidé jsou často vězni svého neštěstí a své samoty v podstatě dobrovolně, nikoli proto, že by nevěděli jak z ní ven.“ je opravdu nosným prvkem románu. Při komplexní úvaze jej však nepovažuji za pravdivý nebo dopovězený. Připadá mi, že je to povrchní zkratka. Neštěstí, jehož jsou lidé "vězni" chrání tyto lidi před větším neštěstím, které číhá vně takového vězení.

3 25.01.2020

Začátek příběhu líčený skrze oči malého Bunnyho a orientovaný na těžbu ropy, obchod, otcovu praxi a jeho rady, na poměry v bohatých kruzích, na hádky vlastníků pozemků, nebo třeba na volné chvíle v Paradise považuji za velice zdařilý. Třináctiletý přemýšlivý Bunny je pro mě čitelnou a pochopitelnou postavou, se kterou jsem se neměl problém celkem rychle ztotožnit.

S přibývajícími stranami se však příběh mění a dostává stále více politického a agitačního náboje, což je vzhledem k povaze podnikatelské činnosti hlavních protagonistů pochopitelné. Zdá se mi však, že na úkor politiky jsou upozaděny nosné prvky a kniha se stává hůře čitelnou a méně záživnou. Události už nejsou popisovány průběžně, ale zkratkovitě až v jejich důsledcích, motivy jednání postav nejsou vysvětlovány, jejich myšlenky a vnitřní boje nejsou prezentovány v podobném duchu jako na začátku knihy. Navíc jsou machinace s koncesemi a hlasy, ropné lobby, univerzitní poměry atp. popisovány zkratkovitě a nesrozumitelně (můj názor). Kvůli těmto vlivům se mi takřka všichni hrdinové s Bunnym v čele postupně odcizili a příběh pro mě přestal být atraktivním.

Postava tesaře (náhoda?) Paula coby neochvějného poctivce, socialisty a posléze komunisty na mě nepůsobila věrohodně, sympaticky ani spasitelsky. Samotný závěr díla je těžce depresivní a bohužel se na mně minul účinkem. I když se mi poslední řádky nečetly snadno, závěrečná smršť zlých a tragických událostí a podivná pasivita postav na konci přesáhly únosnou a uvěřitelnou mez.

2 20.01.2020

Četl jsem vydání od DOBROVSKÉHO s.r.o. edice Omega z roku 2013. To, že už na obalu je čtenáři vyzrazen defacto celý děj je neodpustitelné, ale ještě bych to přežil. Musím ale říct, že tolik chyb, překlepů a snad i špatného vkládání přes ctrl+c ctrl+v (např spojení písmen 'ni' je v knize velmi často vloženo jako 'm', velké J jako hranatá závorka ], apod.) jsem ještě neviděl. Na každé stránce (bez přehánění) jsou asi dvě chyby. Nakladatelství odvedlo opravdu bídnou práci. Na mé hodnocení to však nemá vliv.

Co se týče samotného románu, souhlasím s komentářem uživatele Faunik. Alkohol je pouze prostředek úpadku, ale hlavní příčina tkví v jednoduchosti, naivitě a celkové plochosti hlavních postav. Gervaise v jednom kuse nadává na bídný osud, který ale ona sama utváří svoji nečinností a prohýřenými úsporami. Nevěřím, že prostí lidé nedohlédnou dál, než za to co budou dnes obědvat. S její osobností, hloupostí a pasivitou jsem se prostě nedokázal ztotožnit. Zola se ani nesnaží vysvětlit, jak postavy uvažují a co v hloubi duše prožívají – místo toho zaplní přes 100 stran detailním popisem svatby a hostiny v krámu. Možná že se ale právě absencí jakýchkoliv niterných pochodů snažil o to, aby byly jeho postavy pouze nemohoucími lodičkami unášenými na vlnách krutého osudu. To se mu bezesporu podařilo, ale pouze za cenu, že jeho hrdinové nepůsobí živě a lidsky.

2 27.10.2019

Na Murakamiho 'magickém realismu' mi nevadí přítomnost magična a nevysvětlitelna v reálném prostředí (i když nazývat něco takového realismem mi přijde silně přehnané). Ba právě naopak – oceňuji, že jeho příběhy nejsou dopovězené a obnažené na kost.
Nemohu se však smířit s pocitem, že Murakamiho postavy na mě působí jako loutky, které někdy vědomě, jindy nevědomky plní nějaký vyšší cíl, nebo poslání aniž by k tomu měly jakékoliv motivy a důvody. Zcela očividné je to v případě pana Nakaty (za mě velmi otravné a nudné postavy), který zcela nechápe motivy a důsledky svého jednání.
Jenomže se nemůžu ubránit dojmu, že v Kafkovi na pobřeží jsou pány Nakaty úplně všechny postavy. Snad každý z hrdinů absolutně netuší, proč dělá to, co dělá, a mnohdy netuší ani to, co se kolem něj a v něm vlastně děje. Jejich jednání však vždy vede k nějakému (jim neznámému) cíli. Hrdinové si pak to, čeho si myslí, že dosáhli, subjektivně interpretují a koloběh se opakuje. Celé to pak působí jako velmi zajímavý příběh s prázdnými postavami, které jsou svým způsobem mrtvé a bez vůle, které pouze jedou po kolejích, co jim Murakami vytyčil. I když je krajina, kterou projíždějí zajímavá, nechci číst o strojích, ale o lidech.

4 06.08.2019

Četba Mistra a Markétky byla jedním slovem utrpení. Prostě jsem nevěřil tomu, že v závěru nepřijde jakási osvětlující pointa – bohužel stalo se. Od začátku do konce provádí Satan se svou svitou trapné fígle a kouzla, aby se v prostředku knihy zúčastnil bálu, na který vlastně nechce, v doprovodu jakési Markétky královny Margot, které nateče koleno. Na závěr všichni odletí na létajících koních a vidí Piláta Pontského, jak se svým psem stoupá po měsíčním paprsku do nebeského Jeruzaléma. Ještě jsem zapomněl na benzinový vařič, podpalování budov a střelbu do karet. Fascinaci touto knihou a její nadhodnocování nedokážu pochopit.

Z dítěte se stala dospělá žena a z dětského, ale niterného a upřímného byť temného příběhu se stal příliš promyšlený, opatrný a také povrchní popis života dospělé Christiany F. Bohužel je to popis velmi chaotický a tak nějak řídký. Děj nemá časovou linii, o mnoho událostech se čtenář dozvídá až v okamžiku, kdy je psáno o jejich následcích, osobnosti aktérů jsou skryty, motivace ke způsobu chování hlavní hrdinky je málokdy vysvětlena, atp. Dost možná to z rozhovorů s Christianou napsat ani jinak nejde, jak o tom svědčí doslov Sonji Vukovic.

Nicméně se mi zdá, že lidé, kteří tady píší něco ve stylu: "Feťák zůstane feťákem, obrat k lepšímu se nekoná, svých závislostí se nezbavila atp." ne úplně pochopili, že Felscherinow nikdy drogy přímo neodsuzovala (stejně jako její knihy). Spíše o nich píše ve stylu "něco daly, něco vzaly". Třeba i u nás známá Katka začala údajně s drogami pod vlivem jejich knih (její vlastní slova v rozhovoru pro extra.cz).

4 19.01.2019

I když sdílím s E. Taberym mnoho názorů a stejný náhled na svět, nemůžu se ubránit dojmu,že kapitoly týkající se současného dění a aktérů (Zeman, Babiš) jsou silně tendenční. Ono i ty historické budou, ale člověk už je tak "zblblý" současnou interpretací dějin, že to neřeší.
Nechápejte mě špatně – s autorem v zásadě souhlasím, ale stejně mi ta jednostrannost připadala až do očí bijící. Konzervativní nacionalističtí populisté nemohou být podle mě dílem kvůli zvolenému stylu jakkoli ovlivněni.

1 18.01.2019

Zůstává pro mne záhadou, proč nemohu přijít existencionalistickým dílům na chuť, když je mi ex. filosofie srozumitelná a blízká. Už u více ex. děl mi srozumitelný a čtivý začátek sklouzl do nepochopeného kataklyzmatického konce, který jsem dočítal s odporem (zde se to stalo po odchodu Yvonne, nebo Marie). Asi u mě nedochází k tak intenzivním patologickým neurastenickým poruchám, díky kterým bych Samotáře (nebo třeba Nevolnost) pochopil a v plné míře docenil.

11.01.2019

Myslím, že by knize více slušely dvě oddělené větve (georgijská a kalifornská) než jejich propletení v závěru knihy, které na mě působilo příliš vyumělkovaně. Ostatně samotný závěr mě bohužel zklamal, protože mám vždy problém s náhlými přerody postav; zejména pokud jim je 60 let a celý svůj produktivní život se pohybují po úzké developerské cestičce a také pokud se takový přerod odehraje zčistajasna a na posledních stranách. Náhody a v mém případě i neuvěřitelnost celého Conradova příběhu také ovlivnily můj celkový dojem z knihy (na druhou stranu Conradův "den blbec" považuji za bravurní a věrohodný popis společenského metropolitního pekla).

Zaměření a styl je velmi podobný s "Bonfire of Vanities", proto bych řekl, že je velká pravděpodobnost, že komu se (ne)líbila jedna z knih, (ne)bude se mu líbit (an)i kniha druhá. V mém případě tomu tak určitě je.

P.S. Fascinuje mě formát knihy (1. vyd., BB art, 2000), protože se držela v ruce snad ještě hůř než Bible a je absolutně neskladná. Ale zase má v anglickém i českém vydání opravdu originální obálku.

30.12.2018