Ema22 komentáře u knih

Kniha mě pohladila a poučila. Četla jsem ji trochu na přeskáčku. Myslím, že se k ní budu často vracet. Chci zodpovědět položené otázky, na což potřebuji pořádně tlustý sešit (nebo složku ve svém ntb?). Líbí se mi přestávky po kapitolkách, protože číst marťana na jeden zátah nelze, nebo lze, ale pak nad ním není čas přemýšlet.
"Pokud si tedy opravdu přejete, aby vás někdo neměl rád, nikdy jej nepusťte ke slovu. Vy přece všechno víte nejlépe. Čas od času mu dejte slovo - jenom ale proto, abyste zjistili, v čem se vlastně zase mýlí. Pozorně jej sledujte, abyste nepropásli chvíli, kdy se bude muset nadechnout, protože to je ten pravý okamžik pro vás, abyste začali opět neomylně radit, poučovat, vysvětlovat. Toto je zaručený recept, jak se co nejdříve dostat do komunikačního pekla." s. 196

5 01.06.2020

Knihu jsem dostala od své starší sestry, abych lépe porozuměla sobě, svým třem sourozencům, svým dětem, rodičům. Ráda čtu knihy, které mě utvrzují v mém přesvědčení. Spoustu věcí tak nějak vím, jen na ně občas zapomínám. Nemá smysl si zpětně vyčítat, co jsem udělala špatně, hledím kupředu, to můžu ovlivnit. Staré chyby ne. Pousmála nad tím, že ženy musí provést změny ve svém životě do padesátky, to teda moc času nemám:) Záclony měním skoro pravidelně a hodlám v tom vytrvat. Do dětského pokoje chodím po zaklepání a raději se nerozhlížím, trochu těhotná jsem myslím nebyla nikdy a na tom posluhování budu muset zapracovat.
Jen mám dojem, že je v knize role otce dost podceněná, nějak se autorům z výchovy vytratil.
Záznamy telefonních hovorů z auta jsou psané velmi čtivě, trochu bych ubrala na neformálnosti. Doporučuji kamarádkám a posílám dál:)

6 29.04.2020

První díl trilogie mě velmi potěšil, druhý byl slabší. Nyní jsem opět spokojena. Odpočinkové vypravování se spoustou myšlenek, které mě provázejí po několik týdnů.
"Mysl je jako zahrada...a ty rozhoduješ o tom, co v ní bude růst: jestli plevel, nebo květiny."

3 31.03.2020

Ač jsem se každý večer na četbu těšila, jsem zčásti zklamaná. Autor se podle mého trochu vykrádá. Je příjemné si připomenout některé události z prvního dílu, ale těch připomenutí je v knize dost a nejen jich. Přibývá situací, kdy si Serena, Sam a další někde sednou a povídají si, co kde slyšeli a četli. Kavárnu navštíví nejmenovaný biolog a v celé následující kapitole se dozvídáte, jaké knihy napsal a co je jejich obsahem. Postřehy to jsou zajímavé, ale nepůvodní. A příhoda s marshmallows mi je hodně povědomá.
Opět oceňuji mnoho podnětných myšlenek: "V porovnání s mnoha lidmi máme docela pohodný život. Nežijeme v žádné válečné zóně. Nemusíme skrývat svou sexuální orientaci ani náboženské přesvědčení. Můžeme jíst, co chceme, oblékat se, jak chceme, a chodit, kam chceme, díky bohu za to. A přes to všechno se nesnesitelně nudíme."
"Kdyby nějaký předmět, dosažený cíl nebo vztah byl skutečným zdrojem štěstí, pak by každý, kdo něco takového má, měl být šťastný. Ale nic takového ještě nikdy nikdo nenašel...když věříme tomu, že naše štěstí závisí na něčem, co momentálně nemáme, pak nemůžeme být skutečně šťastní tady a teď. A to je na to nejsmutnější. Protože tady a teď je jediný čas, ve kterém můžeme být skutečně šťastni. Nemůžeme být šťastni v budoucnosti, protože ta ještě neexistuje."

4 23.02.2020

I když je mi tolik, kolik mi je, u věšení prádla se vždycky zasměju. A nejen u něj. Prší. Zmokne nám prádlo. Mám moc ráda knihu i animované pohádky, mohla bych se na ně dívat každý rok bez omrzení.

19 22.01.2020

Není to veselé čtení, opravdu ne. Zvlášť když se vás osobně dotýká. Knížka má zajímavou kompozici, kombinuje rámcovou, retrospektivní a vložené deníkové zápisy. Rozhovory mezi Anou a Annou rychle posouvají děj dopředu, autentické dialogy dalších postav vás udržují v napětí, jak to vlastně všechno skončí(?).
Zvlášť mě oslovily popisné pasáže detailů, např. "Na parapetu leží mrtvá moucha. Jak je tu asi dlouho? (...) Zkroucená muší křídla odrážejí světlo ze staré lampy na stropě. Divím se, že ji ještě nesežral žádný pavouk. Těch je tu určitě také mnoho. Chci do ní cvrnknout, ale nedosáhnu na parapet, tak ji tam nechám jen tak ležet."

Je mi smutno z bezmoci a samoty autorky, ale současně obdivuji její odvahu vyložit karty na stůl a podělit se o své prožitky a vnímání reality (pro mnohé nepřijatelné a nepochopitelné).
"Čím víc se snažím pochopit samu sebe, tím víc se ztrácím.
Kdo vlastně jsem?
(...)
Křičím z plných plic, volám o pomoc, ale nikdo mě neslyší. Asi mluvím jiným jazykem a nikdo mi nerozumí. Proč mi nikdo nepomůže? Proč si nikdo nevšiml, jak mi je, a nechali to dojít tak daleko?"

7 08.12.2019

Ráda čtu Garyho, už asi 25 let. Kniha, ač poměrně útlá, skrývá v skromném časoprostoru opět spoustu zajímavých myšlenek. Přiznám se, otevřela jsem e-knihu, začetla se a zhlédla film z roku 1979, pak se opět začetla. Kniha je nesrovnatelně lepší. Jako by ústy Michella promlouval vypravěč Života s krajtou. Ve filmu místy vytržený z kontextu, v knize mnohem srozumitelnější. A jakoby náhodou opět téma dobrovolné smrti. Myslím, že si napíšu Ježíškovi.
"Noci byly ostrovy. Rty jsem bloudil po horkých plážích. Bojoval jsem proti spánku, který je vždycky trochu zloděj."
"Máme-li dvě těla, přicházejí chvíle, kdy nás je jen půl."

3 02.11.2019

Knihu jsem četla na své poměry velmi dlouho. Kapitoly o lidech mě dost nudily, zato pavouci nenechali spát. Spousta informací technického rázu mě minula úplně.
"Vše se dá použít jako nástroj. Vše je užitečné."
A závěr? Dost idealistický. Opice a pavouci na cestě ke hvězdám. Zázračný nanovirus. Hm.

3 24.09.2019

Odpočinkové čtení. Dost mě iritovalo, že jsem v půlce knihy, a stále nevím, co se na tom zpropadeném grilování stalo. Mám ráda napětí, ale tady bylo zbytečně protahované. Jinak byla kompozice dobře promyšlená. Na muj vkus vic nakousnutych témat, která vyšuměla do prázdna (třeba hromadění).

6 16.08.2019

Jako dlouholetý majitel psa jsem si uvědomila, co všechno můžu vylepšit a na čem pracovat. Kniha je doprovázena spoustou krásných fotografií, je přehledná a srozumitelná. Na můj vkus se však některé informace opakují zbytečně často.
Měla jsem Maxe, nyní Emu, že by mě autor trochu nachytal?
"Když jsem venku se svými psy, snažím se zapojit všechny smysly - stejně jako oni."

3 22.07.2019

Příjemné čtení se spoustou zajímavých myšlenek. Zvlášť mě zaujala bdělá mysl a "Náš pocit štěstí nebo neštěstí neutváří podmínky, v jakých žijeme, ale to, jak se na ně díváme." Sama ke štěstí potřebuju další kočku, to vím už dávno.
Jeska je bezprostřední svou láskou k jídlu a citům ke kocourovi ze sousedství. Rozhodně sáhnu po dalších dílech a vyzkouším meditaci v podání Ivany Jirešové.
"Budeme-li moudří, mohou největší problémy vést k těm největším prozřením."

7 10.07.2019

Autorčin styl je velmi čtivý, příběh silně předvídatelný, přesto jsem byla zvědavá, jestli se Annie nakonec dá dokupy s doktorem Protivou. Rozhodně stojí za to si užívat drobné radosti, udělat si čas od času radost a vychutnat si třeba dobrou snídani z hezkého nádobí. Kniha mi dost připomínala jednu divadelní hru, kterou jsem zhlédla asi před pěti lety v královedradeckém divadle.

4 07.06.2019

Četla jsem na doporučení a nelituji. Oceňuji srozumitelné příklady a analogii s fotbalem, donem Quijotem a další. Jsem připoutána, dokonce na čtvrtém stupni. A už dlouho cítím, že to není dobré. Velmi mě zaujala tato myšlenka...parafrázuji...Nikdy se nedozvím, jak chutná káva, kterou piješ ty.

2 07.04.2019

Velmi příjemné odpočinkové čtení. Autorčin styl nekomplikovaný, chválím trojí pohled na události. Sice jsem postrádala nějakou hlubší myšlenku, ale ani já jsem se nevyhnula bilancování...jaká jsem byla před deseti lety já? Co bych změnila nebo udělala jinak? Konec knihy je dost předvídatelný, jako z červené knihovny. Elisabetiny úkoly pro doktora H. mě zaujaly mnohem víc než "babiččin blog". Proč mají někteří lidé (respektive postavy v knize) potřebu sdílet na síti životy svých bližních?

3 19.01.2019

Irvingovy knihy mě vždy potěší svou polytematičností, hloubkou a intertextualitou. Jen bych ubrala na počtu stran.

5 18.11.2018

Po počátečních pochybnostech jsem se začetla a zasnila. Kniha zasáhla všechny moje smysly, cítila jsem na jazyku chuť pálenky a voňavých moruší, zima mi zalezla do morku kostí, schvátila mě horečka. Zatoužila jsem se octnout v tom tak jiném světě, kde člověka neovládá blikající monitor, kde je spousta věcí zemitějších a pro nás třeba samozřejmé teplo vyhřátého bytu představuje TAM spoustu energie. Rozesmutnil mě umírající pes v potoce, rozněžnily mnohé pasáže a Turgeněv se mi vybavil hned několikrát.
"...já tu sedím v osamělém tmavém pokoji (zavřel jsem blankytně modré okenice, oddělil jsem se jimi ještě více od světa); sedím za zdmi, kterých se nikdy nedotkly a nedotknou Tvé oči; sedím a civím; civím na fotky neznámých tváří známých rysů a v ústech cítím chuť hluchavkových a jetelových květů..."
Krása.

5 13.08.2018

Tahle kniha není nic pro mě. Nudné, stále se opakující scény spojené se sexem, nezřízeným pitím a drogami, ve kterých si hlavní hrdina dokazuje, jaký je borec. Po dvou kapitolách končím. Rjú Murakami je úplně jinde.

Pokolikáté už?
Čím jsem starší, tím více oceňuji Otčenáškův styl. V knize je tolik hezkých přirovnání a metafor.

5 07.05.2018

První část mě naprosto okouzlila, třeba Život nebo Potkal jsem studánku... (...a řekli jsme si více, než lidé říci mohou si.) Spoustou motivů mi Orten připomněl Seifertovu Maminku, jinými zase Skácela.

1 07.05.2018

Po velmi zdlouhavém úvodu, jenž mě mírně odrazoval, mě chytila část o harcování po Malajsii. Jak jsme zvyklí na teplou vodu, pravidelnou stravu a pohodlí našich domovů. Nedokážu si představit, jak putuju se svými malými dětmi s batohem na zádech a nikdo mě nikde nechce...
Cesta do Austrálie a další peripetie mě neoslovily, a tak jsem knihu nedočetla. Musela bych se do ní nutit, což mi je proti srsti.

2 28.03.2018