elizabeth_ba komentáře u knih

První ze dvou po sobě jdoucích příběhů o pochybných a chybějících listinách. A pak se na nějaký dokument v historii spolehněte. :-) Velmi dobrý příběh, ale vlastně nic nového, celé je to takové "deja vu", navíc tentokrát s ne zcela zvládnutým slohem (i když tady mohl zaspat i korektor, stejného slovesa na řádku těsně pod sebou si mohl všimnout). A ten úplný závěr si mohl autor úplně odpustit (raději mohl dokončit některý z těch uspěchaných, tady bohatě stačilo zasedání soudu a Otovo "zázračné" uzdravení) a nedělat z Přemysla Otakara II., s odpuštěním, pitomce či tažné zvíře a z Kunhuty ještě něco horšího...

3 27.04.2016

Stejně jako (chronologicky i vydáním) předchozí v řadě Olomoucký bestiář, i tento příběh se mi líbil (zvláště asi proto, že oba následovaly po Rožmberské růži), i když k němu už mám trochu více výhrad, pořád to v rámci žánru jsou poctivé čtyři hvězdičky. A co mi vadilo? Jednak, že do příběhu zamotali Rudolfa Habsburského, na to měli asi deset let čas, tou dobou ještě Přemysl možná ani neměl tušení, že hrabě z Jestřábího hradu existuje. Dále, že při čtení celé série člověka napadne, že oproti Juraji Červenákovi, který "nemiluje" šlechtu, pan Vondruška má podobný vztah k církvi a známé "za vším hledej ženu" si upravil do podoby "za vším hledej církevního hodnostáře". No a do třetice, opravdu mi vadí, jak je napsaná postava "panoše" Oty. Ta postava se nevyvíjí, ona se jen mění (a dost nelogicky); a nemyslím si ani, že by někdo takový mohl mít až tak velký úspěch u žen, to bychom musely být úplně pitomé. Taky je tam na vkus Ludmily z Vartemberka (i na můj) poněkud přeludmilováno. Ale konec dobrý, všechno dobré (i mé hvězdičkové hodnocení).

4 25.04.2016

Jak píše kolegyňka cérka, konečně dobře vypracovaný konec příběhu a nejen ten, celý příběh z okolí Olomouce, Prostějova a Blanska je dobře napsán. Samozřejmě ani tento není bez chyb, ale vzhledem k tomu, že se především Oldřich z Chlumu, ale asi i Ota s Miškou toulali po lesích, kde se ráda toulávám i já, tak za mě tentokrát moc dobré, i když měl Oldřich na konci Moravy a mého kraje "plné zuby"...

4 25.04.2016

POZOR! V komentáři se objevuje spoiler!

Jak se mi líbil Úsměv Mony Lisy, tak s touto knihou je to mnohem mnohem horší. Jak mám ve zvyku si zapůjčit (v horším případě zakoupit, což se zde stalo) o oblíbené historické postavě cokoliv, tak jsem si koupila knihu Krvavá královna o Kateřině Medicejské (oblíbená postava není Kateřina, ale její syn Jindřich III.). Jelikož jsem už měla přečtený právě Úsměv Mony Lisy, nenechala jsem se odradit tím, že autorka je Američanka. A tak jsem si odnesla domů knihu o ženě, která za pomocí černé magie zapříčinila Bartolomějskou noc. Tolik chtěla porodit milovanému manželu Jindřichovi II. dědice, že při temném rituálu přihlížela vraždě prostitutky čekající trojčata... A děti počaté a narozené pomocí této černé magie - tj. mladí králové Francie - František II., Karel IX. a Jindřich III. jsou pak v tomto unikátním díle líčeni jako zrůdy. A nakonec se králem Francie stane jako Jindřich IV. nebo Veliký, údajný syn Jindřicha II. a Jany d´Albret, královny navarrské, jemuž na trůn dopomohla Kateřina a ještě ho zachránila před smrtí a mstou jejího syna Jindřicha III., jehož autorka v díle zve Eduard (Jindřichovo původní jméno skutečně znělo Eduard Alexandr, ale už v dětství pro něj používali jména Jindřich po zesnulém otci). Ještě, že to nečetl Antonín Bourbonský, co by si pomyslel... :?: Autorka pomíjí historická fakta jako např., že smlouvy s Jindřichem Navarrským uzavíral Jindřich III. jako král Francie a nikoliv královna matka nebo, že synové nebyli 3 ale čtyři ( ten čtvrtý byl Hercule, později František vévoda z Alenconu a poté, co se Jindřich stal králem, z Anjou) a ještě Ludvík mezi Františkem a Karlem zemřel jako dítě. Vůbec taky nerozumí tomu jaká byla situace v katolické Paříži ve vztahu k hugenotům, co vyváděli při kázáních někteří katoličtí kněží, jak štvali lid pařížský proti hugenotům a jak vůbec nebylo třeba kouzel k masakru 24. srpna 1572. Pokud se zmiňuje o občanské válce spalující Francii, máte pocit, že se jednalo o bezvýznamné šarvátky, navíc zapříčiněné vesměs Kateřininými syny. Pomíjí i to, že mladí synové Kateřiny a Jindřicha II. těžko mohli se zemí, která se nacházela v takovém stavu už za jejich předchůdců na trůnu, udělat zázrak. Ten se skutečně povedl až skutečnému muži na francouzském trůně, Jindřichovi IV. Nezmiňuje se o rivalitě mezi rody Valois a Guise, etc. No prostě bláboly a blbosti. Celé to má daleko i do Alexandra Dumase a autorčiných dalších děl a ještě dál do Roberta Merla. Docela by mě taky zajímalo, jaká historická fakta četla kolegyňka Kodetka, když dává Bartolomějskou noc za vinu Kateřině. Jistě, podílela se na ní, stejně ale na ní nesli vinu vládnoucí král Karel IX., Guisové, pařížští kněží a dokonce i admirál Coligny.

2 21.04.2016

Juri81: Ty ženy, popsané na straně 167 (Agáta a ta druhá; vydání z roku 2003) jako stařeny, nejsou tytéž jako při procesu na straně 229-234 (což byly Božetěcha a Dobroněha). Ale jinak zcela souhlasím, i když jsem při hodnocení byla mnohem shovívavější (další příběhy se mi zdály mnohem horší a hodnotím v rámci žánru - historická detektivka, na což nemohu degradovat např. takové "Jméno růže", které v sobě ukrývá mnohem více než jen detektivní příběh...).

4 19.04.2016

Panu Vondruškovi se nedá upřít jediná věc, knihy jsou velmi čtivé. Ovšem se dvěma výjimkami, když množství nesmyslů v knize se vyskytující, převýší napětí a touhu dozvědět se kdo je pachatelem (tato "touha" ale u dalších čtení samozřejmě ztrácí smysl, takže se to tím horší). Těmito výjimkami pak jsou Podivná svatba na Lichnici a právě tato, čili Znamení rožmberské růže. Místo princezna Kunhuta se ještě dalo číst, královna Kunhuta a ten odstavec, jak se ještě s Přemyslem nevzali (když už to navíc v časově (ještě o jeden příběh) předcházejícím Ďáblově sluhovi autor napravil), se dal přeskočit. To by ale Kunhuta nemohla být Bélova dcera a nemohlo by první Oldřichovo dítě (krátce před počátkem příběhu narozené) být děvče, když se všude jinde píše, že to byl syn. No prostě co dvě stránky opět jako u Lichnice taková blbost, že jsem musela knihu ani ne odložit, ale téměř zahodit a moc se nutit do dočtení (zvlášť, když už jsem při svém druhém čtení věděla, jak vše dopadne). Budiž autorovi ke cti, že napsal lepší knihy, ale tuhle tu by snad měl před dalším vydání přece jen upravit a místy přepracovat (Lichnici by ani to nepomohlo, tu by mohl napravit jen oheň, jak pravil kdysi o svých básních římský klasik).

7 18.04.2016

Dopisovat další díly mezi už napsané si může dovolit jen skutečný mistr (jako van Gulik) nebo aspoň někdo, kdo si dobře pamatuje, co před tím napsal. Při vší úctě k panu Vondruškovi, on není ani jedno ani druhé. Jeho skalním příznivcům doporučuji, aby si vzali Oldřichův fiktivní životopis a přečetli si všechny dosud vydané knihy, jak mají na sebe chronologicky navazovat, pravděpodobně se budou divit (budou-li tedy číst pozorně). Když jsem takto četla soudce Ti, byla jsem nadšená, nebo i příběhy Jiřího Adama z Dobronína (byla jsem spokojená), tato série mě zatím přesvědčuje, že autor přecenil své síly. Nicméně ;-) zrovna tento příběh mě dějem i zápletkou velmi zaujal (drobná chyba, kterou ale nevyčítám, je záměna v listině pro Marylu. Podle autora zaměnil písař ve slovním spojení "bude potrestán", latinské futurum I. za imperfektum . U 4. konjugace, kam patří sloveso "punio" by mu spíše vypadlo "e" a dostal se z futura do času přítomného - je to jednodušší a pravděpodobnější, ale to je jak píšu jen drobnost a nijak to neovlivnilo mé hodnocení, stejně jako špatné korektury). V závěru nás dokonce očekává radostná novina, potvrzená (i když s ohledem k dalším okolnostem poněkud podivně) v chronologicky navazujícím Znamení rožmberské růže. Spolu s Vražda v ambitu a Záhada zlaté štoly asi to dosud nej z knih o Oldřichovi z Chlumu. Takže mě tak trochu mrzí, že jsem musela napsat ten kritický úvod, který vyplynul z předcházejících knih a z toho, že jsem mezitím začala číst časově navazující knihu (Znamení rožm. růže).

2 11.04.2016

Ponechme (pro tentokrát) stranou historickou věrohodnost série (i když Rudolf Habsburský se římským králem stal o nějaký rok později a Havel se Zdislavou zemřeli o nějaký rok dřív), když si ani sám autor není jist, kam vlastně příběh řadí (v knize samotné do roku 1269, v Oldřichově biografii Oldřich z Chlumu potom do roku 1261). Podívejme se na věrohodnost jiných věcí. Pro ty co to nečetli, je to SPOILER. Máme tu Wilburgu, dívku obviněnou z čarodějnictví. Když nám ji na tribunálu představují (s. 122, vydání z roku 2002), je "trochu zavalitější postavy, světlé kudrnaté vlasy měla slepené mastnotou". Když se s ní při dalším setkání střetne Diviš v lese, je z ní "drobná černovlasá dívka" (s. 177, totéž vydání). Co to je ? (původně komentováno jadrněji) – to se za týden (dobu, jež mezi tím uplynula, kniha přesně popisuje) stihla obarvit a podstoupit odtučňovací kúru nebo liposukci? Pak se setkáváme s jistou Lucií a místo do její komnaty vstupujeme do Ludmiliny (to už lze přehlédnout, ale přesto, dle autorovy oblíbenosti bych očekávala aspoň v tomhle ohledu dobrou práci). Navíc mezi Oldřichem z Dýky s hadem a Oldřichem třeba z Vraždy v ambitu nebo Případu Jidáš člověk nenalezne moc shody, téměř bych řekla, že „mladší“ Oldřich je nejen sympatičtější, ale i vyzrálejší. No, přičtěme autorovi k dobru aspoň to, že se od této knihy ke Zločinu na Bezdězu opravdu vypsal a polepšil ve stylu.

4 30.03.2016

Jak píše kolegyňka cialexa, má v tom pan Vondruška pěkný zmatek. Chtělo by to, aby si autor pamatoval, co píše, resp. co napsal, nebo se aspoň ve známých faktech držel skutečnosti (byť zprostředkované prameny). Jinak z toho vycházejí podobné paskvily jako s Havlem nebo Havly z Lemberka a paní Zdislavou (k ní přidám podrobnější komentář ve "Ztracené relikvii"). Na tomhle detektivním příběhu (s poněkud slabší zápletkou) je sympatické, že se Oldřich konečně zachová, jak obvykle popisuje autor chování ostatní šlechty a duchovních v Českém království. Tj. využije výsledků pátrání ve svůj vlastní prospěch a (protože to stejně všichni vědí, tak to ani není spoiler) konečně získá Ludmilu...

4 30.03.2016

S komentářem kolegyňky Yoriky, napsaným dne 14.05.2014, nelze nic jiného než souhlasit. Bohužel ale dle většiny komentářů je zapotřebí přiznat, že inteligenci svých čtenářů naopak zná do detailu. Což mě moc mrzí, zvlášť když někteří v komentářích píší (v tomto případě snad opravdu páší - od slova páchat - jak se mi původně podařilo překlepnout), že je jeho historie zábavná a poučná současně. Zábavná většinou ano, poučná však dost zřídka.

4 24.03.2016

Může obsahovat spoilery

Kniha chronologicky navazuje na „Protivnou“ svatbu na Lichnici, ale napsána byla dříve, takže se tak vůbec netváří. Literárně lze (od této k Lichnici) pozorovat autorův jistý kvalitativní posun, z hlediska historických skutečností je to spíše obráceně. Jak už jsem psala u Lichnice samotné, považuji ji prostě za knihu, která neměla spatřit světlo světa, když už ale byla napsána, bylo zapotřebí zachovat jistou kontinuálnost, (asi těm postavám autor dává příliš velkou volnost, narážím na to, jak píše v knize Oldřich z Chlumu, že své hrdiny nechává jednat a kolikrát ani sám netuší, co učiní). Nyní na sebe při chronologickém čtení jednotlivé příběhy vůbec nenavazují, dokonce se vzájemně popírají. Tak např. v předchozích vylíčil panoše Otu tak, že by hravě předčil i vyhlášené krasavce té doby (rozuměj ty, o nichž to napsaly i soudobé kroniky) tj. Bélu Mačevského, prince Konradina a Otu Braniborského, v tomto ho pro změnu líčí jako poněkud hrubých rysů. Nebo v předchozím díle (či dílech) vzpomíná na manželku Blanku, tady po Blance ani pes neštěkne, ale Oldřich vzpomíná na svou první lásku, tedy Annemarii, dívku z Magdeburgu, a její (a jejich syna) smrt na mor, i když je to už téměř dvacet let (v případě Blanky pak méně)… No díky Bohu za to, že tady se už objeví Ludmila. Pár věcí je společných s Lichnicí – Oldřich je českým králem poslán na svatbu, kde se prostřednictvím sňatku svých dětí mají spojit dva mocné české rody, a kdosi zavraždí otce nevěsty; tím ale veškerá podobnost končí. Zápletka je sice jednodušší než u Lichnice, je ale daleko uvěřitelnější, čímž se kniha stává přijatelnější a hrdinové sympatičtější. A v Ronovcích (konkrétně pánech z Dubé) má sice autor zmatek, ale ani z desetiny takový jako ve Vítkovcích. Takže tenhle příběh je (hlavně díky panně Ludmile) už zase mírně nad průměrem…

7 23.03.2016

Jsem ráda, že se ostatní baví. Jelikož tohle opravdu není čtení, toto je (aspoň pro člověka trochu znalého reálií) duševní masochismus. No ale, když jsem si řekla, že to při novém chronologickém čtení přetrpím, tak vy (všichni přítomní před i po) zase přežijete můj komentář...
Citace:"... neboť Wittelsbachům přispěchal na pomoc Ludvík zvaný Přísný" (vydání 2012, s. 8). Moje připomínka: A ten Ludvík teda byl kdo? Tudor? Kumán? Neugerijský? Valois? Plantagenet? Přemyslovec? Pak nás autor přesvědčuje,že v bitvě u Müldorfu bojoval Adam z Hradce... Poté se nás zkusí přemluvit, že tam mohl být tou dobou asi čtyřletý (a když to fakt přeženu sedmiletý) Záviš z Falkenštejna (to bychom po Petru Rožmberkovi a Vilému z Landštejna, jimž v téže době ještě oběma do narození zbývalo spousta let, ještě nějak překousli), co ale nepřekousneme a nepromineme, a co se v našem komentáři musí objevit, je, že fakt není velký problém zjistit si, že Závišovým otcem byl Budivoj z Krumlova (ze Sepekova, ze Skalice a ne jakýsi Beneš z Falkenštejna, mimochodem taky hist. doložen). A to jsme tak asi v pětině knihy. Zatím asi to nejhorší, co jsem od autora četla, tenhle díl nikdy neměl být napsán (inu, méně bývá někdy více) a (podle mého mínění) by jím zklamal i svůj vzor (van Gulika, kdyby si ho mohl přečíst) a nebýt jeho dalších knih, tak to ani na ty dvě hvězdičky nebylo, neboť zavržené a nedočtené z téhle doby skončily v knihovně, antikvariátu a následném prodeji i mnohem lepší knihy. PS: A patronátní právo je ke kostelu ne k lesu...

9 16.03.2016

Myslím, že s tímto tématem (tajemství Spasitele) se mnohem lépe vypořádal Peter Tremayne ve své knize o Eadulfovi a Fidelmě - Kalich krve (http://www.databazeknih.cz/knihy/sestra-fidelma-kalich-krve-112754). Tahle je sice o chlup lepší než následující (Podivná svatba na Lichnici), a stále docela napínavá, ale strašlivě překombinovaná (templáři, kataři, valdenští, sv. Klára a František z Assisi, jeruzalémští králové, Balian z Ibellinu, Saladin, Renaud de Châtillon, no a pokud by náhodou někomu chyběl král Artuš a rytíři kulatého stolu, tak ať nezoufá, objeví se tam i ti) a mrtvých je ještě víc než ve Vraždách v Midsomeru (kdybych dříve nečetla díly, které navazují, měla bych strach, že se z oné pouti do Compostelly nikdo nevrátil živý, dokonce ani Anežka Přemyslovna...).

Po Vražda v ambitu a několika povídkách z knihy Oldřich z Chlumu je tato chronologicky další v řadě. Nejlepší ze série odehrávající se mezi Blankou a Ludmilou (ty další jsou Tajemství abatyše z Assisi a Podivná svatba na Lichnici), detektivní zápletka je logicky a zajímavě postavená (dávné tajemství, intriky na královském dvoře, inkvizice a městská spodina, ta skutečná i jen zdánlivá). Všechno to ale kazí tou dobou neexistující královští úředníci, především již několikrát vzpomínaný Vilém z Landštejna (a ještě pobíhá v plášti s červenou růží - i když ty barvy jednotlivých větví růži nelze už dnes považovat za průkazné, takže to je jen malá chyba), vazba "velice jí to slušelo" a vlasy barvy zralé slámy. Zralé je žito nebo jiné obilí, sláma je akorát po...aná.

5 15.03.2016

IYv: Tragedie je, že tu informaci o Anně Falcké (že zemřela po pádu z koně) někdo dá na českou Wikipedii jako fakt. Když mi to bylo řečeno, nechtěla jsem věřit svým uším. :-)) Tak těch chyb je i v románech paní Vaňkové (hlavně těch starších) přehršel, manželkou Jindřicha z Lipé taky nebyla Anna z Valdeka ale Scholastika z Kamence, spousta konstrukcí z Prvního muže království je vyloženě neodpovídající hist. skutečnostem. Ale mně se její knihy čtou dobře, i když dnes už zejména ohledně obrazu druhé poloviny 13. století (což teda není doba knihy První muž království ale právě téhle zde) samozřejmě také (už celkem dávno) dávám přednost Šustovi, Palackému, Žemličkovi, Janovi ... a především listinám a kronikám (i když dlouho trvalo než jsem se nimi naučila pracovat).

3 14.03.2016

Pokud je to upraveno pro nedostatek informací, tak tomu samozřejmě nelze nic vytknout. Pokud ale jsou informace známy a autor je ignoruje nebo s nimi bezdůvodně manipuluje, tak to mi teda vadí. Fikce ano, ale do bílých míst. I tak jich máme v historii až dost. Výše uvedené se ale příliš netýká paní Koubkové a její knihy (ona i ta zápletka se Scholastikou z Kamence byla nakonec docela zajímavá ;-)). Jedná se o odpověď na komentář kolegy Kimona.

2 09.03.2016

Do posledních dvou knih série o Jiřím Adamovi z Dobronína a jeho přátelích a pomocnících se promítlo to, že autor současně psal další knihy (a je známo, že multifunkční mozek má pouze ženská), takže pro mě už to nedosahuje kvality předchozích příběhů (vrcholem byly podle mě Vražda v lázních a Otrávený pohár), navíc se opakují motivy (známé a časté i u dalších autorů). Přesto nové setkání se Sabinou (a nejen s ní) bylo zajímavé a doufám, že konec knihy ještě není úplný konec ;-)

2 29.02.2016

Pořád si myslím, že ta fikce je na místě hlavně co se týče bílých míst. A že jich v historii máme požehnaně... Ani po druhém čtení (přečtena celá série v rozmezí necelých tří týdnů) u tohoto příběhu nedojde ke zvednutí hvězdiček, ačkoli mi při dočítání posledních řádků bylo jako když se rozcházím s dobrými přáteli a vím, že se s nimi nějakou dobu neuvidím (možná i pro ten nedotažený konec, on už Ovidius věděl, že "finis coronat opus" tedy konec zdobí (či korunuje) dílo). I když taková kontrola počestného spaní byla docela legrace. No představte si ji provést dnes...

3 29.02.2016

Čteno sice už dost dávno, ale zřejmě autor platonicky miloval Alžbětu (Elišku, Rejčku, Rixu, Ryksu, Richenzu, Richezu, či jen Bůh ví, jak by se ještě jméno této dámy dalo napsat), tak jako já Záviše z F. nebo prince Konradina. Proto byla v jeho knize dokonalá, ač jeden můj kamarád ji nazývá lstivou Polkou a Machiavellim v sukních. Ale jelikož mně Richenza na piedestale vůbec nevadí, získala ode mě plusové body a kladné ohodnocení, zejména za vykreslení vzplanutí mezi ní a Fridrichem. Povahové vlastnosti Václava II. trošku přitažené za vlasy (andělská tvář ale duše ...). Já Václava taky moc nemusím, (stejně jako jeho jmenovce Karla IV.) ale tohle si asi přece jen nezasloužil.

6 25.02.2016

Jelikož filmy a knihy se hodnotí v rámci žánru, při druhém čtení stejně jako u předchozího dílu (byť příběhy nejdou chronologicky, takže mu vlastně nepředchází) zvednuto na 4 hvězdičky. Atraktivní prostředí lázeňského multikulturního Budína (ještě tenkrát bez Pešti) a v Pernštejnech jsme si zase až takový zmatek nenadělali (viz koment k dílu VI., autor to tentokrát zvládl); rozuzlení bylo celkem originální, i když trochu překombinované. I tady došlo na Boží mlýny.

2 24.02.2016