elizabeth_ba komentáře u knih

Přečetla jsem znovu díl tomuto předcházející (Opat s mečem), jelikož jsem si chtěla ověřit, kdy a jak oznámila Fidelma Eadulfovi tu radostnou novinu, která se objevuje v anotaci, a mimochodem stejně pořád nevím, kdy na to (neplánované) početí našli čas... No a když už jsem se čtením začala, tak jsem rovnou pokračovala dalšími díly a nyní jsem už u Pán duší...

Zlý úplněk mně při předchozím pročítání série (no čtu už aspoň počtvrté) nikterak neutkvěl v paměti. Možná proto, že jsem rychle chtěla zapomenout, jak se tam Fidelma chovala ke svému okolí a příliš jsem ji v tomhle ohledu nechápala. Do tradičně nám známých sporů římské a keltské církve nám tentokrát zasáhli tři bratři (jen řádoví), kteří nepřišli ze Soluně ale z Etiopie, takže trochu poznáváme i církev koptskou. Pak také starodávné irské bohy a Měsíc... A máme tady tři příběhy jako u soudce Ti, poprvé potkáváme válečného pána Uí Fidgente Conrího, a nahlížíme do života obyvatel provinční irské tvrze a v její blízkosti, což nám dohromady dává velice povedený příběh s překvapivým rozuzlením (aspoň v jednom z případů). Práce autora byla skutečně excelentní.

Co ale excelentní ani zdaleka nebylo, byly korektury. Bylo tam nezvyklé množství chyb v latinských citátech, což ale nebyla ani chyba autora (a ani překladatele). Protože jsem kdysi zapisovala latinský text do citací, vím, jak dokáže potrápit jeho přepsání a co občas word apod. dovedou vytvořit. Vyšehrad ale není MOBA, takže u nich bych takové pochybení nečekala, ale stalo se. Hvězdičku jsem kvůli tomu však neodebírala, on totiž tento příběh, v němž téměř nic nebylo, jak se zdálo, si to nezaslouží.

8 30.10.2017

Jak už píšu v diskusi, během sledování všech řad Sběratelů kostí jsem si uvědomila, že mi Kůstka s Boothem připomínají Fidelmu s Eadulfem. Ona je občas na facku, ale pak to vše napraví činem, jímž všem okolo absolutně vytře zrak. On působí velmi empaticky a člověk (teda pohlaví ženského) by ho chtěl i domů, v řadě situací překvapí rozhodností, kterou by člověk (obou pohlaví) od něj fakt nečekal (u Bootha, když víme, že byl armádní odstřelovač, s tím počítáme o něco více), a má výbornou prostorovou představivost (u Eadulfa o tom víme ze Ztraceného relikviáře). Kůstku mám asi o něco raději než Fidelmu, asi proto, že s ní mám více společného.

No a teď konečně už k samotné knize... Jak nám Vyšehrad vydává knihy uprostřed série, tak se musím před začátkem čtení podívat, kde vlastně jsme v časové ose, abych vůbec věděla, jak to právě mají Fidelma a Eadulf mezi sebou, jak to má Fidelma se svým vztahem k církvi a jestli už konečně je jen princezna a ne sestra... No, tady je pořád ještě sestra a navíc obviněná z vraždy... Jelikož je to díl, kdy má většina čtoucích absolvované už knihy, které následují, tak mohu prozradit, že zatím co v Královně temnot vyseká Fidelma s pomocí cashelských elitních bojovníků z průšvihu Eadulfa, tady se totéž podaří s důvtipem (a s drobnou pomocí místního koláře a příležitostného bojovníka a strážce) Eadulfovi. A ačkoli je konec docela překvapivý (malý spoiler: jde spíše o politiku než o náboženství), všechno do sebe krásně zapadá a navíc necítíme houbovou pachuť z dílu předchozího (Pavoučí síť), možná proto, že je kniha tentokrát spíše provoněná bylinkami (např. i na kocovinu).

Mně se autorův styl moc líbí (jinak bych včera, vlastně dnes v noci, nečetla až do půl druhé) a těším se na další díly, i když především z konce série (po u nás dosud posledním - Ďáblova pečeť- máme v Británii vydané ještě tři).

7 17.10.2017

Mně se to četlo dobře. Ovšem i já bych raději místo čtyř dílů uvítala dva a člověku neznalému egyptské mytologie a dějin to asi mnoho nedalo (bohužel asi ani člověku jich velmi znalému; já se ale naštěstí nacházím někde uprostřed). Mám však slabost pro prince Setnu, Starocha i jeho moudrá zvířátka (ne nadarmo mají egyptští bohové zvířecí hlavy), takže netrpělivě očekávám (doufejme) poslední díl.

7 10.08.2017

Asi v páté třídě jsem se zamilovala do řeckých bájí... Když mi pak bylo třináct dostala jsem k Vánocům od rodičů tuto knihu. Dodnes si nejsem jistá, zda to pro mě bylo vhodné a zda mě to neovlivnilo do dalšího života, ale tu knihu jsem prostě doslova "žrala" (a možná ty části o vzniku těch jednotlivých bájí byly určeny pro studijní účely, ale já si autorův názor na ně, aspoň u části z nich, přečetla ráda). Nejvíce mě zaujal příběh Afrodity, Area a Hefaista (asi proto, že z předchozích dob a těch dětských a polo-dětských knih jsem ho neznala). Jednou se snad ke knize vrátím, posléze jsem od tohoto vynikajícího autora přečetla ještě (díky stejnojmennému seriálu) notoricky známý román Já, Claudius, ale Řecké mýty zůstaly navždy první. ;-)

13 22.06.2017

Původně jsem vůbec nechtěla knihu ohvězdičkovat. Proč? Protože je sice opravdu dobře napsaná, na rozdíl od v komentářích níže zmiňovaného pana Vondrušky píše Juraj Červenák pěkným jazykem, v knize se mu neobjevují nelogičnosti, a dokonce ani z hlediska historie se příběhu nedá nic vytknout. Přesto tomu něco chybí. A není to proto, že bych se netěšila na rozuzlení a nehnalo mě to číst dál, byť mé pohnutky, proč to co nejrychleji dočíst se postupně měnily. Na konci jsem si říkala, jak by bylo pěkné, kdyby mohli na tom statku umřít úplně všichni, ale historie je mrcha a 16. a 17. století (stejně jako potom to 20.) zvlášť, takže to dle mých představ dopadnout ani nemohlo. Byť jsem na konci byla trochu rozčarovaná a rozjitřená, určitě si přečtu i další díl, hlavně proto, že hlavní představitelé, jak si společným životem postupně otupují vzájemné hrany a umenšují třecí plochy se stávají (dokonce i mně) sympatičtějšími...

17 21.06.2017

Ráda bych napsala něco o důstojném zakončení série, ale to se (bohužel) nestalo. Tak snad jen, že konec dobrý, všechno dobré... Blasius si konečně uvědomil, kde je jeho místo a odešel na Rožmberk věnovat se svému synovci Oldřichovi. A co Jakub Protiva z Protivce? Tak o tom si už musíte přečíst sami. Kniha byla jako na houpačce, chvíli dobrá, chvíli horší, a skutečně sexu, ale zejména množství vulgarit v textu skutečně narostlo... Buď si tentokrát zařádil korektor a nebo to autor začal dělat jako A. Dumas starší. Diktoval nebo sám napsal jen část. Rozhodně to ale bylo celkem zbytečné a na škodu jinak docela povedené oddychovce, byť s příliš mnoha mrtvými. Pokud budu mít čas (a odvahu) přečíst si znovu celou sérii, pokusím se o nějaké komplexní hodnocení jako jsem to kdysi udělala u Hříšných lidí pana Vondrušky. Jedno ale už mohu napsat rovnou, vyšetřovatelská dvojice Jakub Protiva a Blasius byla určitým způsobem originální, pán z Roupova se svým pomocníkem z nové série z počátků 14. století se až příliš příliš podobá hrdinům Vondruškovým (pan z Dobronína s bakalářem Petrem).

4 14.06.2017

Doufám, že se nejedná o poslední díl detektivní série s bratrem Zdislavem, když nám už autorka "usadila" jednu z hlavních postav. Škoda, že jsme se tentokrát nepodívali ke křížovníkům do Prahy, ale zase jsme nahlédli k sestrám premonstrátkám a do jejich krásně osvětlené illuminátorské dílny. A navíc jsme konečně opustili Jindřicha z Lipé a nechali ho jeho politice... Celkem brzy se dalo odhadnout, kdo je sestra Barbora, ale jinak tomu nechybí vůbec nic, je tam velká láska, zrada, touha po pomstě, dočkáme se i několika soubojů a jako vždy a jako ve všem v tom mají prsty mí Vítkovci. ;-) Z Hermana se pomalu ale jistě stává muž a rozhodne se usadit v blízkosti své nedostupné lásky. No a třeba bychom se mohli někdy v některém z dalších dílů dozvědět nejen o dalších osudech řádových rytířů Zdislava a Ojíře, o prvních samostatných krocích Hermana a životě johanitského pacholka Günthera, pocházejícího ze šumavského Vimperka, ale také něco o rodině Zdislavově (zejména pak o jeho panu otci). A paní Koubkové moc díky a ještě mnoho takových povedených knih.

5 05.06.2017

likaf: Asi bych měla polemizovat, že byl Záviš popsán jako vypočítavý, sobecký a chladný... Ale asi se mi právě takový líbil, protože tahle kniha paní Koubkové způsobila, že jsem se vrhla na českou historii 13. století a velmi se v tom ohledu vzdělala ač dnes toho i lituji, ne teda toho vzdělání se (vždyť, kdo se naučí jen tak ve čtyřiceti latinsky), ale spíše toho zbláznění se do českého středověku oné doby.

7 22.05.2017

Jelikož jsem minulý týden se zájmem dosledovala jednu velmi zdařilou (byť málo známou) televizní adaptaci této knihy a během ní jsem se musela mnohokrát začíst (seriál byl v ruštině a úroveň té mé stojí za psí štěk a já jsem se nechtěla v ději ztratit), rozhodla jsem se přidat komentář i sem. Hlavně proto, že příběh o paní z Monsoreau se mi vždy líbil, ačkoli ho považuji za méně akční a dramatický než Královna Margot a za méně romantický a zamilovaný než Krásná Gabriella, a dnes už se zamýšlím spíše nad tím, kolik zbytečně zmarněných životů nám nakonec nabídl (a to bych naivně předpokládala, že po Bartolomějské noci lidi dostanou rozum).

Alexandre Dumas při jeho psaní vycházel z několika událostí, které se opravdu staly (a které mu vyhledal jeho spolupracovník, historik Auguste Maquet), ty si pak dle vlastní potřeby upravil, vzájemně je propojil (ač ve skutečnosti spolu vůbec nesouvisely) a přidal k nim do vyprávění další zápletky a osoby. Nastiňme si nejprve tyto události:
V únoru roku 1578 se nejmladší z oblíbenců francouzského krále Jindřicha III., František d'Espinay, pan de Saint-Luc, oženil se slečnou Jeanne de Cossé-Brissac.
27. dubna 1578 (v pět hodin ráno) se měli na koňském trhu v blízkosti Bastilly (nyní je tam Place des Vosges) střetnout pan Karel Balzac, baron d'Entragues, řečený Entraguet, s panem Jakubem de Levis, hrabětem de Caylus (v románu Quélus). Každého z nich pak doprovázeli dva svědkové, Entragueta pánové František Aydie Ribérac a Jiří Schomberg; hraběte de Caylus, pak Ludvík de Maugiron a Guy Arces Livarot. Místo toho, aby se svědkové pokusili oba duelanty usmířit, utkali se mezi sebou - Ribérac s Maugironem a Livarot se Schombergem. Ribérac Maugirona zabil, ale posléze unesen svým vítězstvím se nabodl na jeho meč a druhého dne zranění podlehl. Také Schomberg byl těžce zraněn na hlavě, ale okamžitě odpověděl smrtící ranou do srdce svého soupeře Livairota. Caylus ještě před bojem ztratil svou dýku, a proto byl v nevýhodě proti Entraguetovi, jenž byl vyzbrojen mečem i dýkou. Když se de Caylus rukou pokoušel odvrátit Entraguetovy údery, utrpěl mnohá zranění, přesto se statečně bil. Byl devatenáctkrát zraněn na různých místech těla, z nichž nejvážnější byla ta poslední - přímo do prsou. To znamená, že Maugiron a Schomberg, zemřeli na místě, Ribérac svému zranění podlehl druhý den, a Caylus se trápil třicet tři dny v paláci Boisy, aby naposledy vydechl 29.května 1578 v náručí francouzského krále Jindřicha III. Livarot nakonec přežil poté, co se šest týdnů ze svých zranění zotavoval, ale zůstal zmrzačený. Ze strachu z trestu se Entraguet uchýlil pod ochranu vévody z Anjou, dokud od krále nedostal milost. Soudobí kronikáři (Montaigne a Brantôme) byli touto událostí zaskočeni, zejména proto, že svědci se také bili mezi sebou, zatímco jejich úlohou mělo být pouze zajistit hladký průběh klání.
A konečně 19. srpna 1579 byl oblíbenec vévody z Anjou, Ludvík de Clérmont d'Amboise, hrabě de Bussy, zabit jistým Karlem de Chambes, panem z Montsoreau, nejvyšším lovčím, jenž byl manželem jeho milenky Françoise, rozené de Maridor.

Dumasovo propojení je jistě čtivé a velmi zajímavé, má spád, oblíbíte si de Bussyho, Dianu, Jeanne i Saint-Luca, Chicota. Veškeré v románu vystupující osoby jsou skutečné (snad až na Rémyho nebo Gertrudu, ale i ti určitě existovali, možná měli jen jiná jména – ty ale měli i manželé de Monsoreau). Autor zachoval statečnost, jako základní (a určující) vlastnost nejen de Bussymu a Saint Lucovi, ale také hraběti de Caylus (zde Quélus) a Schombergovi, i když poněkud nám promíchal strany. Věrně vykreslil také „arcioblíbence“ krále Jindřicha, pana d’Epernon, jenž jako jediný dokázal proplouvat životem tak dobře, že přežil nejen svého pána a ochránce, Jindřicha III. z Valois, ale i jeho nástupce Jindřicha IV. (původně Navarrského) a jeho syna a zemřel až za jeho vnuka Ludvíka XIV., krále slunce. Sice lze rozpoznat, že Dumas upřednostňoval čtivost před historickou věrností a ani literární úroveň nedosahuje románové fresky Roberta Merla, popisující touž dobu, např. osoby jsou většinou idealizovány (až teda na Jindřicha, opravdu netuším, proč ho Dumas neměl v oblibě, zda kvůli lidem jako d’Epernon a Joysseuse, vždyť občanskými válkami, jež doprovázely vládu jeho otce i obou bratrů, zničené Francii vůbec nebylo jednoduché vládnout a Jindřich se s tím vypořádal, jak nejlépe za dané situace mohl) rozhodně jsem se u četby (stejně teď jako mnohokrát předtím) i u filmového zpracování nenudila (úplně mě oboje pohltilo) a to bylo účelem, jelikož jsem od něj více (stejně jako můj král Jindřich III. od své země) nemohla očekávat.

9 10.05.2017

Už jsem četla hodně dávno, takže si román hodlám v nejbližší době osvěžit, ale moc se mi příběh o milence Jindřicha IV. - Gabrielle d'Estrés, slečnách d'Entraguesových, manželech Conciniových, panu de Crillon a mladíkovi s poetickým jménem Espérance líbil, byť je velmi zidealizován, úplně stejně jako v případě Dumasových románů, které tomuto předcházely. Pro ty (královna Margot, paní z Monsoreau a Čtyřicet pět) A. Maquet Dumasovi připravil historické podklady, k tomuto napsal i text samotný. Stejně romantický a čtivý a, protože tomu tak život a historie chtěly, také stejně špatně dopadnuvší.

Moje úplně první e-kniha, za tištěné a vázané knihy tohoto druhu jsem se rozhodla už další peníze nevyhazovat a dobře jsem udělala. Co se týče každodenního života té doby, moc pěkné. Jinak ale průměrná detektivka (i ve srovnání s ostatními Vondruškovými, ať už z této série s Jiřím Adamem nebo z té "souběžné" s Oldřichem z Chlumu) s těžko uvěřitelným (leč alespoň neotřelým, více k tomu nemohu napsat, neboť bych vytvořila určitě spoiler) rozuzlením, několika celkem zbytečnými postavami a odbočkami v ději a dočkali jsme se i několika obvyklých autorových klišé. Ale četlo se to dobře (a rychle), takže pokud se právě po tuto dobu rozhodnete vypnout mozek a dát mu na chvíli odpočinout, budete spokojeni.

5 10.03.2017

Na začátku jsem se párkrát pěkně naštvala, autorovi zřejmě ušlo, že k národnímu obrození došlo až dlouho po vymření Přemyslovců (takže by asi těžko někdo fandil českému rytíři proti bavorskému nebo rakouskému), ale nakonec to i přes mnohé výtky nebylo úplně nejhorší (dokonce to vyznělo lépe než díl první i přes blonďatou Elišku Rejčku už tehdy se věnující Jindřichovi z Lipé), takže hodlám číst i pokračování (pravděpodobně už jako e-knihu, u tohoto typu knih bych k tomu chtěla co nejdříve přejít).

6 04.01.2017

Z hlediska historického se toho tentokrát mnoho nedalo pomrvit (obsažené v kronikách je možné shrnout do jediné věty: „To vidouce nitranský biskup a posádka společně s měšťany trnavskými získali u krále Otakara smírné narovnání a ochranu kvůli jeho zbožnosti a milosrdenství, slibujíce mu být věrně oddáni a poslušni.“ ), v Nitře jsem nikdy nebyla, takže nedokážu posoudit, zda vykreslené odpovídá realitě, ale bavilo mě to, i když hlavního pachatele jsem odhadla velmi záhy a všichni se chovali dle předpokladů, proto a přesto jsem tentokrát popustila uzdu i svému udílení hvězdiček (vždyť jsem to přečetla o Vánocích).

6 04.01.2017

Tak já souhlasím se vším, co zde už bylo napsáno, přesto u mě (zejména od stránek, kdy se Mongolové připravovali k vpádu do Evropy a zničili postupně povolžské Bulhary, Maďary a Kijevskou Rus) převládala spokojenost, samozřejmě nikoli nad osudem těchto ubohých lidí, ale nad četbou, která mě (docela nečekaně) dokázala velmi dojmout. V kontrastu s těmito událostmi a rovněž dalším postupem mongolských tumenů do Evropy, včetně jejich řádění v oblastech Rusi, Polska, Uher, Moravy a i Míšně, mně ale byl lhostejný nejen osud titulní postavy tohoto románu (krále Václava I.) ale dokonce i dědečka mé nejoblíbenější historické postavy (prince Konradina) císaře Fridricha.

Romantické linie v českém království (týkající se sourozenců ze Světlice) se mi tentokrát zdály slabší (aspoň oproti jiným autorčiným románům), přičemž ta první dopadla vskutku blbě a skončila podobně jako vztah Jindřicha VII. a Anežky (viz Dítě z Apulie - u mě zatím čeká na přečtení, ale vyplývá to z kontextu) tj. vstupem dámy do kláštera; tu druhou týkající se Smila (později z Lichtemburka) považuji sice za zajímavou, ale jednak se trochu podobá té Přemyslově s Palcéříkem a jednak jsem ji čekala o trochu delší a podrobnější. Dojem pro mě napravovaly (romantické) linie v Uhrách a Jitčin hrad s Vasilkem, skřítky a odražení Mongolů u Olomouce (jen teda Záviš ze Sepekova a Nechanic nebyl olomoucký purkrabí ale český podkomoří...). Složité rodinné vztahy na Rusi, Halíči, Volyňi, Uhrách a Konstantinopoli atd. mě děsily a po čase jsem vzdala snahu se v nich nějak vyznat (a to se ještě docela orientuji ve Štaufech, rodině českého krále, české šlechtě a Bavorech; na východ od nás jsem znala akorát Bélu, Marii Laskaris, jejich dceru Annu, Rostislava a Michaila Halíčské či Ruské, zbytek byl pro mě konžská vesnice), přesto jsem Juliánova putování sledovala ráda. Mám vůbec v odpočinkové četbě raději dobrodružství s trochou romantiky (ano Smilovy cesty za představiteli západní křesťanské moci - císařem a papežem, včetně vulkanické činnosti pozorované kolem břehů Itálie, i Velikonoce v Římě byly zcela podle mého gusta) než spletité vztahy.
Co se týče popisovaných historicky doložitelných událostí, v tomhle ohledu mě oslovil spíše pan Merle se svými promluvami ke spanilým čtenářkám a čtenářům, když chtěl vysvětlovat fakta a dějinné souvislosti, případně řešení paní Vaňkové použité v sérii o Lucemburcích (historické události na počátku kapitol psané kurzívou), než zdejší začlenění přímo do textu bez jakéhokoli odlišení.

Kdybych měla porovnat knihy pana Merla a paní Vaňkové, bylo by to pro mě nesmírně složité, neboť oba píšou výborně, aspoň z mého pohledu, ale každý úplně jinak. První část románové série o náboženských (vlastně občanských) válkách ve Francii, vyprávěná Petrem ze Sioraku byla asi přesvědčivější, její hrdinové civilizovanější a uhlazenější. Třeba to další díl české ságy - Král železný a zlatý - zvrátí ve prospěch paní Vaňkové, neboť píše o mému srdci bližších Moravanech, Slezanech, Němcích, Češích, Polácích, Uhřích, ale pochybuji o tom, navíc z mnoha důvodů váhám i nad tím, mám-li se do jeho čtení vůbec pustit ...

No, taky jsem chtěla na malém prostoru popsat příliš mnoho věcí a takhle to dopadlo a to se ještě chystám připojit úryvky, které mě oslovily, jak jsem si zvykla u adorované Merlovy ságy...
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
A nakonec jsem avizované úryvky napsala do diskuse. Tady by už obtěžovaly a nový komentář jsem nechtěla přidávat.

6 28.11.2016

Otočím to a začnu tentokrát úryvky, až posléze přejdu ke komentáři (a bude jasné proč): "Přesto se však stal podezřelým? Musí mít nějaké důvody, že se tak cítí, protože od roku 1629 žije v Holandsku, což je požehnaná země, kde si každý může myslet a říkat, co chce a nikdo vás proto neznepokojuje!" (MF 2005, s. 176)

"Já, který tu s vámi mluvím jsem znal jednu vznešenou dámu v Bruselu, které bylo šestašedesát a líbila se mi více než nějaká dvacetiletá husička." (MF 2005, s. 214)

A já si pro jednou zahraji na spanilou čtenářku: Na slovíčko, prosím, pane. - Oslovujete, madam, kronikáře nebo autora? - Kronikáře, vévodu z Orbieu. Pročpak jste už, pane, neprotáhl svou cestu do Haagu, abyste zřel, jak žije Ulrika, kterou jste nešťastnou, osamělou v exilu už vícekrát ani nejmenoval, ačkoli jste i s Kateřinou a dětmi žil v jejím bývalém paláci? - Neprotáhl? Cožpak to je za slovo, madam? A cožpak bych to mohl udělat svému králi a svojí Kateřině? Svou lásku k Ulrice jsem už navždy uzavřel ve svém srdci (když jsem si vzal ještě mnohem více žárlivou Kateřinu)... No, raději toho nechám, hrát si na tak vynikajícího autora, jakým je Robert Merle bych neměla, i když mě optat se a znát odpověď mě velmi láká...

Tak co dodat, asi jen to, že mít Přemysl Otakar II. nějaké Sioraky, tak k Moravskému poli vůbec nedošlo a s Rudolfem Habsburským by možná nebyli nejlepší přátelé ale určitě by se nějak dohodli. V našem vyprávění jsme se dostali o více než o jedno století dál (od jeho začátku ne od Přemysla s Rudolfem, i když s jeho potomky jsme se potkávali po téměř celou dobu), až k samostatné vládě Ludvíka XIV. A to už je další kapitola, kterou už bohužel nikdy neotevřeme. Druhá část vyprávění měla své mouchy, přesto se mé nejoblíbenější postavy (s výjimkou Jindřicha III.) pohybovaly právě v ní. Jsem nesmírně ráda a bylo mi velkou ctí si celou ságu přečíst a zřejmě se k ní zase za čas navrátím. Byly to krásně strávené necelé tři měsíce...

5 23.11.2016

Zhruba na úrovni dvou dílů před obléháním La Rochelle. Objevuje se spousta drobných chybiček (z nichž asi největší je tvrzení, že starší větev Habsburků je ta španělská, to projde před Rýnem ale za Rýnem už určitě ne, a první hrabě z "Jestřábího hradu" by se asi dost divil). Zase se vracíme k samé politice a svěží závan vytvářejí jen vojenské výpravy s hrabětem ze Saultu. No a spanilá čtenářka se ptá na věci, které jsou buď zřejmé nebo mě nezajímají a čtenář se optat netroufá... Např. takový vévoda z Bellegarde, byl to týž, který se kamarádil s krásnou Gabrielou (a měl kapičku u nosu jako Chicot)? Byl to jeho syn? Nebo někdo jiný? Jeho podporu princi Gastonovi autor zmíní (a zařazení mezi špatné rádce) ale jeho původ a rod už nikoli. Ale pořád si to udržuje více než dobrý standard, jen té politiky je na mě zase příliš a navíc začínají umírat lidé, jejichž smrt se velmi dotýká jak autora pamětí Petra Emanuela, tak čtenáře a spanilé čtenářky, stejně jako mě samotné... Bohužel, v dalším díle, který už mám mezitím přečtený cca do poloviny, se to nezlepší spíše naopak.

4 21.11.2016

Tímto dílem se opět navracíme k původnímu perfektnímu (čtení). Vyprávění Petra Emanuela o obléhání La Rochelle snad nemá jedinou slabinu (jo vlastně má, překladatelky stále nestačí autorovi, ale opravdu jen občas). To co v člověku vyvolá spoustu emocí - smích a slzy, radost a smutek, vše nacházíme téměř na jedné stránce. Konečně se taky do příběhu vrátil pořádný ženský živel, který jsem s odchodem Ulriky do nedobrovolného exilu tolik postrádala, a dokonce hned dvakrát – v podání rázném (Kateřina z Brézolles) i poněkud křehčím (Jindřiška z Foliange) a i mužských obdivu hodných postav tentokrát nacházím více než dost (včetně nezdolného kardinála Richelieu). Vůbec mám pocit, že raději sleduji historické příběhy se spoustou dobrodružství a klidně i válečných operací, okořeněné sem tam nějakou romantikou a láskou, než politiku a pletichy (kterými jsme se zabývali v předchozích dvou dílech). Na druhou stranu se z mého pohledu jedná o díl ze všech nejsmutnější (jistotně z té části, již vypráví Petr Emanuel), dokonce asi po této stránce horší než Mé dobré město … (pojednávající o Bartolomějské noci) nebo Horoucí láska (kde Jindřich IV. obléhal Paříž), o to strašnější, že tuto tragedii zavinila lidská hloupost posílená o fanatismus (viz úryvek č. 3).

Úryvky začneme optimističtěji a důkazem, že vyřešit to šlo: "Neděli, den Páně, nechtěl Ludvík utápět ve smutku dělostřeleckou palbou a salvami z mušket. To vidouce, nechtěli se hugenoti projevit jako méně dobří křesťané jako my a i oni ctili nedělní klid.
Tento den bez děsivého dunění kanonů a zrádného svištění kulek, a tím pádem bez zraněných a mrtvých, byl pro naše jednotky i pro Larochelské malým odpočinkem a zároveň velkou úlevou, na niž se na obou stranách čekalo již od pondělka. Jelikož hugenoti i my ctíme téhož Boha, třebaže různou způsobou, nejeden člověk musel se ve svém nitru ptát, proč ono příměří nemůžeme rozšířit na ostatní dny týdne. Ty dny nakonec rovněž náležejí Pánu." (Robert Merle, Sláva a úskalí, MF 2002, s. 50)

"Mikuláši, pokračoval jsem jiným hlasem, při tomhle poslání budeme s Bartoloccim kráčet jeden za druhým v naprosté tmě: on půjde napřed, protože zná cestu, a já za ním, protože cestu neznám. K čemu by bylo, kdybys šel za mnou ještě ty, když cestu neznáš o nic víc než já? Součtem dvou nevědomostí jedno vědění nevznikne." (tamtéž, s. 212)

Jeho uražená důležitost v něm okamžitě vzkypěla a v nepříčetném vzteku popadl mušketu a prostřelil královský buben, po čemž se královský bubeník dal okamžitě na ústup následován trubačem. Rovnalo se to téměř urážce královského majestátu, takže sotva započaté vyjednávání bylo okamžitě přerušeno, protože městská rada se neodvážila Sanceauxe ani potrestat ani sesadit: znamenalo by to uvést ve známost tajné vyjednávání ... Chtěl bych se vsadit, že dosud nikdy před Sanceauxem se v dějinách světa nevyskytl člověk, který jediný svou hloupou ješitností přivodil smrt tolika lidí." (tamtéž, s. 250)

6 16.11.2016

Tímhle dílem jsem se dlouho nemohla prokousat. Nejspíš proto, že mé oblíbené postavy z dílů minulých v knize buď už nevystupovaly vůbec (Ulrika z Lichtenbergu, která odešla ze života Petra Emanuela v díle minulém) nebo jen zřídka (Petr ze Sioraku, Miroul z La Surie, Bassompierre) a také proto, že své nové oblíbence jsem si našla až v samotném závěru (jsou jimi podkoní hlavního hrdiny - Mikuláš z Cléraku a velitel obrany pevnosti St. Martin na ostrově Ré - Toiras). Většinou se už neztotožňuji ani s dotazy spanilé čtenářky, snad kromě jejího přeptání se na Ulriku, kde mě odpověď Petra Emanuela příliš nenadchla. No, aspoň není hlavní hrdina ryze kladná a černobílá postava a má také své chyby, což má své kouzlo a u mě plus. Realistické je také vykreslení George Villierse, vévody z Buckinghamu a jeho vztahu k Anně Rakouské, králi Ludvíkovi, kardinálovi, dvěma anglickým králům, ale i mužům a ženám obecně, neboť vyobrazení Dumasovo v Třech mušketýrech je čirá romantika bez kousku skutečnosti. No a teď vzhůru na vzpurné La Rochelle a konečně si najít svou novou femme fatale...

5 11.11.2016

Musím, bohužel, konstatovat, že pro mě úrovně předchozích dílů tento už opravdu nedosáhl. Možná za to může nepříliš kvalitní překlad, možná absence Ulriky z Lichtenbergu od cca 1/3 knihy, kdy došlo k neblahým událostem v Říši, především v Čechách. A (opět) bohužel (zřejmě z obou důvodů výše uvedených) ani vypravěč ani jeho král nedosahují mých sympatií předchozích (nejen vůči Petru ze Sioraku a jeho oběma králům Jindřichům, ale ani vůči sobě samotným vykresleným v dílech minulých). Od odchodu paní z Lichtenbergu do Falce jsme se doslova utopili ve velké evropské politice a i když Ludvíkovo dobývání hugenotských míst, která mu vypověděla poslušnost i porušila Edikt nantský, bylo docela zajímavé, obzvlášť, když se akcí (byť z velké dálky) zúčastnila královna Anna. Čekala jsem, že se budeme více věnovat smrti kardinála Ludvíka z Guise nebo, že se Petr Emanuel po předání peněz z prodeje paláce zeptá Bassompierra na Ulriku (ale asi měli plno starostí s jeho maršálskou holí nebo Bassompierre dostatek taktu, že to neřešili), první vzhledem k blízkému příbuzenství s vypravěčem, druhé pak proto, že se mi to zdálo vhodné a správné (Petr Emanuel je sice téměř periodický monogamista, ale tak rychle učiněné "sejde z očí sejde z mysli" bych od něj rozhodně nečekala).

Ještě se pokusím vyjádřit k chybám, asi potom doplním přesné stránky a citace. Myslím si ale, že to jsou chyby vyplývající z překladu. První je téměř "vondruškovská". Neboť při svatbě slečnu z Montbazon (později paní z Luynes, ještě později vévodkyni de Chevreuse) líčí jako velkou, při těle, později je štíhlá a má vosí pas... Pak se na jedné stránce vyskytne nepřeložený Ludvík (jako Louis). Co se týče té volby českého krále, o níž píše kolega Richie1, jsem taky v pokušení přičíst ji překladu, neboť autor současně mluví o volbě římského krále, kterou popisuje naprosto přesně a na jiném místě ještě znovu o volbě krále českého, kterou nespecifikuje a myslím, že ti kurfiřti - volitelé (krom toho, že český král byl jedním z nich) k tomu v autorově podání (tj. v originále) vůbec nepatřili. No a jedna věc, spíše z mého hlediska, takové to mám pocit, že ... Tak já mám pocit, že když se pan markýz, Petr ze Sioraku, ptal svého slzami smáčeného syna: "Máte ji ještě rád?", překlad měl znít: "Milujete ji ještě?" A všechno by bylo daleko přirozenější a pochopitelnější. To už se v tom ale pěkně nimrám, což? Dělám to ale proto, že se domnívám, že mít ty schopnosti přečíst si knihu v originále, bylo by to i přes veškeré výhrady uvedené v prvním odstavci zase za pět hvězd.

Zde jsem tedy vybrala úryvek a s jeho volbou tentokrát měla dost práce, jelikož mi tentokrát nic neutkvělo v paměti jako se to vždy stalo u dílů předchozích a navíc už necharakterizuje celou knihu, ale jen její část:
" Jejich zadek, madame! To se v té vaší Falci mluví takhle bez obalu? Kvůli tomu by paní z Rambouilletu křičela, jako by ji na nože brali."
"Pro smilování boží, nevyslovujte přede mnou jméno té neblahé upejpalky! Já mluvím po německu, přímo a jasně!..."

A ještě jeden, protože jsem si už už myslela, že vévodkyně Kateřina z Guise není až tak dobrá matka, když skoro po sedmi letech neví, ona mě ale na s. 83 přesvědčila o opaku:
"Proto, že je výraz přesný, není ještě méně urážlivý!", odpověděla paní z Guise krčíc rameny. "Nerozumíte ani za mák ženám, jestliže tomu nerozumíte! Ostatně jak byste mohl, když zůstáváte uvězněn pod baldachýnem té své Němky! Doneslo se mi dokonce, že jste jí věrný..." ;-)

3 31.10.2016

Abychom plně charakterizovali tuto knihu, stačilo by do názvu přidat ...a Ulrika von Lichtenberg, jelikož ona a Ludvík jsou postavami, kolem nichž se i v knize i v mysli a srdci hlavního hrdiny vše odehrává a točí. Oba dva ve čtenáři vzbuzují sympatie, i když každý ze zcela jiného důvodu. Ale takový název by mohl být zavádějící, takže se spokojím s tím, jaký kniha má a dodám, že právě díky Ulrice jsem přidala hvězdičku, kterou jsem kdysi odebrala, především proto, že při konfrontaci s předchozími díly jsem nacházela drobné chyby (např. výměna úloh mezi Poscancem a Poprdou oproti dílům s Petrem ze Sioraku, či rozpravy mezi Petrem ze Sioraku a Miroulem z La Surie apod., nebo že Karel V. nebyl císař rakouský ale Svaté říše římské, což sice oproti jiným lze skutečně pokládat za blbosti, ale chybí tomu už předchozí dokonalost).

A vybraný úryvek z knihy tentokrát zde: "Petře můj," ozvala se nakonec potichounku, " je jedna věc, o kterou jste mě často prosil a já jsem k ní nikdy nepřivolila. Avšak kdybyste ke mně vyslal stejnou prosbu dnes, myslím, že bych se přenesla přes důvody, jež mi dříve velely odmítat vás, ovšem jen pokud je vám to přání stále tak drahé a pokud okolnosti vašeho žití vám ještě dovolují na ně pomýšlet..." Ach má drahá!" vzkřikl jsem, uhaduje oč jde, aniž musela pokračovat. "Bych jistotně nejšťastnější muž na světě..."

4 27.10.2016