Růže života

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

V pořadí devátý svazek rozsáhlé historické ságy Dědictví otců se odehrává na počátku vlády francouzského krále Ludvíka XIII. poté, co se s pomocí mladého vypravěče hraběte ze Sioraku a hrstky věrných zmocnil trůnu a poslal regentku Marii Medicejskou do exilu do Blois. Kromě státních záležitostí a problémů s jezuity musí mladý král vyřešit hlavně svou obtížnou manželskou situaci a zplodit s Annou Rakouskou, jež pro něho představuje nenáviděné Španělsko, potomka. Když Marie Medicejská uprchne za pomoci Epernona z exilu, vstupuje na scénu Richelieu, kterému v závěru románu osmnáctiletý Ludvík XIII. dovoluje vstoupit do královské rady....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/51_/5103/ruze-zivota-5103.jpg 4.459
Série

Dědictví otců 9.

Žánr
Literatura světová, Romány, Historické romány
Vydáno, Mladá fronta
Orig. název

Les Roses de la vie, 1995

více informací...
Nahrávám...

Komentáře (5)

Kniha Růže života

Přidat komentář
katka134
31. ledna

(+ SPOILER) Další povedený díl. Krásně byla popisována scéna, kdy král neustále odkládal plnit své manželské povinnosti.

Pan z Luynes, namířil si to rovnou k posteli, kde král dřímal, uchopil jej oběma rukama za ramena, třásl s ním a řekl mu silným hlasem:
„Fidonc! Sire! Teď není čas na spaní! Co se slíbí, to se má dodržet! Okamžitě musíte vstát a jít za královnou!“
„Kdeže! Kdeže!“ křičel Ludvík snaže se uvolnit ze sevření.
Héroard, oba komorníci a já jsme zírali jako přibití k zemi, že se Luynes odvážil sáhnout na krále, neboť to byla urážka Veličenstva.......
.......Luynes, ztráceje trpělivost, mu obratem ruky svlékl noční košili, a když byl nahý, vzal ho do náručí, tentokrát bez sebemenšího Ludvíkova odporu, přenesl jej až k manželčinu loži a tam ho položil.

stoura115
24.10.2019

Přečetl jsem všech třináct knih série "Dědictví otců". Mám jich ve své knihovně osm. Kniha Růže života je devátá. Rád bych ji měl v knihovně, abych se k ní mohl vracet.


elizabeth_ba
31.10.2016

Musím, bohužel, konstatovat, že pro mě úrovně předchozích dílů tento už opravdu nedosáhl. Možná za to může nepříliš kvalitní překlad, možná absence Ulriky z Lichtenbergu od cca 1/3 knihy, kdy došlo k neblahým událostem v Říši, především v Čechách. A (opět) bohužel (zřejmě z obou důvodů výše uvedených) ani vypravěč ani jeho král nedosahují mých sympatií předchozích (nejen vůči Petru ze Sioraku a jeho oběma králům Jindřichům, ale ani vůči sobě samotným vykresleným v dílech minulých). Od odchodu paní z Lichtenbergu do Falce jsme se doslova utopili ve velké evropské politice a i když Ludvíkovo dobývání hugenotských míst, která mu vypověděla poslušnost i porušila Edikt nantský, bylo docela zajímavé, obzvlášť, když se akcí (byť z velké dálky) zúčastnila královna Anna. Čekala jsem, že se budeme více věnovat smrti kardinála Ludvíka z Guise nebo, že se Petr Emanuel po předání peněz z prodeje paláce zeptá Bassompierra na Ulriku (ale asi měli plno starostí s jeho maršálskou holí nebo Bassompierre dostatek taktu, že to neřešili), první vzhledem k blízkému příbuzenství s vypravěčem, druhé pak proto, že se mi to zdálo vhodné a správné (Petr Emanuel je sice téměř periodický monogamista, ale tak rychle učiněné "sejde z očí sejde z mysli" bych od něj rozhodně nečekala).

Ještě se pokusím vyjádřit k chybám, asi potom doplním přesné stránky a citace. Myslím si ale, že to jsou chyby vyplývající z překladu. První je téměř "vondruškovská". Neboť při svatbě slečnu z Montbazon (později paní z Luynes, ještě později vévodkyni de Chevreuse) líčí jako velkou, při těle, později je štíhlá a má vosí pas... Pak se na jedné stránce vyskytne nepřeložený Ludvík (jako Louis). Co se týče té volby českého krále, o níž píše kolega Richie1, jsem taky v pokušení přičíst ji překladu, neboť autor současně mluví o volbě římského krále, kterou popisuje naprosto přesně a na jiném místě ještě znovu o volbě krále českého, kterou nespecifikuje a myslím, že ti kurfiřti - volitelé (krom toho, že český král byl jedním z nich) k tomu v autorově podání (tj. v originále) vůbec nepatřili. No a jedna věc, spíše z mého hlediska, takové to mám pocit, že ... Tak já mám pocit, že když se pan markýz, Petr ze Sioraku, ptal svého slzami smáčeného syna: "Máte ji ještě rád?", překlad měl znít: "Milujete ji ještě?" A všechno by bylo daleko přirozenější a pochopitelnější. To už se v tom ale pěkně nimrám, což? Dělám to ale proto, že se domnívám, že mít ty schopnosti přečíst si knihu v originále, bylo by to i přes veškeré výhrady uvedené v prvním odstavci zase za pět hvězd.

Zde jsem tedy vybrala úryvek a s jeho volbou tentokrát měla dost práce, jelikož mi tentokrát nic neutkvělo v paměti jako se to vždy stalo u dílů předchozích a navíc už necharakterizuje celou knihu, ale jen její část:
" Jejich zadek, madame! To se v té vaší Falci mluví takhle bez obalu? Kvůli tomu by paní z Rambouilletu křičela, jako by ji na nože brali."
"Pro smilování boží, nevyslovujte přede mnou jméno té neblahé upejpalky! Já mluvím po německu, přímo a jasně!..."

A ještě jeden, protože jsem si už už myslela, že vévodkyně Kateřina z Guise není až tak dobrá matka, když skoro po sedmi letech neví, ona mě ale na s. 83 přesvědčila o opaku:
"Proto, že je výraz přesný, není ještě méně urážlivý!", odpověděla paní z Guise krčíc rameny. "Nerozumíte ani za mák ženám, jestliže tomu nerozumíte! Ostatně jak byste mohl, když zůstáváte uvězněn pod baldachýnem té své Němky! Doneslo se mi dokonce, že jste jí věrný..." ;-)

vitavita
11.03.2012

Hlavní hrdina se stává hrabětem z Orbieu - jeho zásluhy jsou impozantní.

Richie1
18.01.2015

V devátém díle své historické ságy líčí Merle další osudy mladého Ludvíka XIII. a francouzského království - vše očima Petra Emanuela ze Sioraku, věrného králova šlechtice, nově povýšeného do hraběcího stavu. Kromě služby králi se hlavní hrdina také věnuje zvelebování svého nově nabytého rodového území, a tak máme možnost se seznámit i s životem prostých lidí a drobné šlechty na francouzském středověkém venkově.
V průběhu románu dojde i na popis událostí, které zahájily třicetiletou válku - český boj proti habsburské snaze o ovládnutí Čech a jejich rekatolizaci. Zde se ovšem autor dopustil drobných chyb: českým králem nezvolili Ferdinanda roku 1617 němečtí kurfiřti, ale čeští stavové (možná je ale chyba v překladu francouzského originálu) a hrabě Thurn nebyl roku 1619 u Vídně rozprášen, ale musel upustit od obléhání Vídně, protože se mezitím zhoršila situace v Čechách (porážka Mansfelda u Záblatí).
Překlad (Jarmila Fialová a Marie Janů) již také není tak výborný, jako tomu bylo v prvních dílech ságy, kdy byl překladatelem Miroslav Drápal. Bylo v podstatě úplně upuštěno od dobového stylu jazyka a navíc se v překladu vyskytly různé nespisovné tvary či nářečné (moravské) výrazy.
Drobné historické nepřesnosti a méně kvalitní překlad však neznamená, že by se zhoršila kvalita Merleova vyprávění. Stále jde o velmi povedený román, kdy kromě přitažlivého a čtivého příběhu poznáváme i zajímavé historické období Francie. 70%