Mnoho tato kniha čtená není, já vybrala, jak je u mne často, s ohledem na mé cestování – nyní mám v plánu v dubnu cestu do Ázerbajdžánu. O lidech a dějinách kavkazských zemí mám už něco málo načteno, to v souvislosti s předešlými cestami do Gruzie a do Arménie. V knihách z této oblasti se stále opakují konflikty mezi lidmi z těchto zemí, do toho negativní vlivy Turků, Rusů. Proč jsou jednou lidé různých vyznání spolu schopni vycházet (scéna z této knihy, kdy Arménka stříhá vlasy malému muslimovi je tak krásně dojemná), proč opakovaně kypí mezi lidmi různých etnik a vyznání vražedné vášně ? Kdo může spravedlivě rozhodnout, zda Náhorní Karabach má patřit Ázerům nebo Arménům?
Předešlé komentáře Snoopi a Taklamakan jsou plně výstižné.
Je nesmírně zajímavé, že spisovatel Ázer píše o muslimovi, který „v sobě nosí nějakého bezejmenného Arména“, je přitahován k Ečmiadzinu - v Sadajově depresivním nitru něco směřuje k víře arménské, to včetně úvahy o křtu.
Tento týden byla v médiích zpráva, že Arménie jedná s Ázerbajdžánem o dodávkách surovin, již byla do Arménie dodána první ropa. Toto by bylo před rokem nemožné. Že by zase na čas nastala lepší doba ?
Nu a doporučuji na WIKI podrobný spisovatelův životopis, kde jsou popsány vášně vzniklé po vydání knihy – zde pouze kopíruji: Poslanci parlamentu požadovali odejmout Ajlislimu veškerá státní vyznamenání a provést genetický test, zda není Armén. Předseda parlamentu Oktaj Asadov prohlásil, že "v původu všech, kteří Ajlisliho podporují, je něco podezřelého." Hlava Úřadu kavkazských muslimů, šejch-ul-islám Allahšukür Pašazade označil Ajlisliho za kacíře. Provládní strana "Současný Musavat" dokonce vypsala odměnu 10 tisíc manátů tomu, kdo uřízne spisovateli ucho.
Tímto mám dočteno sedm dílů série (malinko na přeskáčku), Ženu v modrém plášti se už číst nechystám - asi jsem už přesycena. Navíc mi tento díl série připadal překombinovaný, nevěrohodný. Dočítala jsem při pobytu v Kapském městě a nějak mi nešlo se soustředit, negativa popisovaná v knize byla příliš ve velkém rozporu s prostředím tohoto města a jeho překrásným okolím.
Mornštajnová je oblíbená a čtená, zase jsem v pořadníku v knihovně čekala hodně dlouho, řada na mne přišla dva dny před odjezdem-odletem do JAR. Tak jsem to za ty dva sny přečetla, což nebyl problém, jako všechny autorčiny knihy se mi četlo velice dobře. Autorka se vrací k tématu negativních osobností, jejichž chování má dopad na řadu dalších lidí (vzpomněla jsem si na rčení, o efektu motýlích křídel – jak jedno mávnutí motýlích křídel může spustit řadu dalších a dalších událostí). U některých jedinců pak mohou negativní zážitky vést k uzavírání se před vztahy, před světem (další rčení, zde o žábě v hrnci – prý dáte žábu do hrnce se studenou vodou a začnete vodu zahřívat, a ona už z vařící vody neuteče, protože si vlastně postupně zvykla).
Komentářů je tu už hromada, shoduji se se všemi kladnými, jen dodám, že mi chybělo rozpracování příběhu Oly.
Opět typický autorův přístup – vymyslí dva příběhy, ty se samostatně odvíjí, v nějakém bodě se střetnou a vzájemně se plus-minus ovlivní. Autor střídá krátké kapitoly z obou příběhů a tím čtenáře drží v napětí. Do toho přimíchá trochu vtipu, trochu ze osobního života detektivů. Čtu celou sérii (vzala jsem do ruky shodou knihovnických okolností poslední díl místo předposledního) , opět jsem četla jedním dechem, už jsem ale tím stylem dvou příběhů přece jen poněkud trochu přesycena, takže nemohu dát plný počet hvězd. Navíc je mi svět investic, financí a jejich toků absolutně nepochopitelný.
Inspirována pátou částí série Ikarus si naleji si opět něco málo Pinotage (African Winery Lion’s Head) - budu se dál ladit na cestu do JAR a vezmu k tomu do ruky díl šestý Poslední lov.
Čtu sérii rychlostí cca jedna kniha za tři až čtyři dny, do odletu do JAR mám necelých 14 dní, tak to stihnu. Střípky o Kapském městě se skládají, v tomto díle do mozaiky o JAR přibylo něco o jihoafrickém vinařství, to si cením. Románový popis osudů rodiny du Toitových se mi líbil – člověk plánuje a život mění. Celkem nechápu, proč autor nechal Bennyho spadnout do recidivy alkoholismu, jeho únavné sebeobhajování a zdůvodňování, proč opět začal pít, atmosféře příběhu spíše škodí. Nejsem abstinent, nicméně ty blábolící alkoholiky zatraceně nemám ráda.
Zápletka s geniálním vědcem, špionáží a zlotřilými bankami poněkud nepravděpodobná, ale i tak se četlo dobře. Stejně jako předešlé díly jako oddechovka skvělé. Kapsář Tyron nejen pobavil, před cestou do Kapského města i poučil, zvýšená ostražitost stran možného okradení bude hodně na místě. Celá kriminální série je vlastně i takovou malou poctou práce policie v JAR. Na WIKI jsem našla, že podle průzkumu pro období 1998–2000 vypracovaného OSN je JAR celosvětově na druhém místě ve vraždách a na prvním místě v přepadení a znásilnění na jednoho obyvatele. Také je tam psáno, že podle informace přímo od policie z JAR každý den umírá v JAR průměrně jeden až dva policisté. Celý kriminální příběh se při těchto údajích dostává do jiného světla.
V několika komentářích je tento díl hodnocen jako slabší, než první dva, s tím se asi shodnu. I tak mne bavilo, dobrá odpočinková četba. Pro mne zcela nepochopitelný běh financí mezi různými společnostmi. Oceňuji afrikánský slovníček na konci knihy.
Líbilo se mi, přečetla jsem ještě rychleji než první díl. Opět poněkud náročné na sledování všech postav, hodně akční. Zůstaly mi otazníky:
1. Nebyli ti padouši poněkud jednodušší, když krom honění ubohé Rachel je nenapadlo rovnou získat a prohledat její cestovní zavazadla?
2. Mohla by v JAR existovat taková soukromá nemocnice o které se čtenář dozví v závěru knihy? Ještě ke všemu nabízející své služby formou inzerce?
3. JAPS nemá stopovací psy? Jestli má, tak proč je nenasadili na stopy, které nechala Rachel v záhoně?
Benny, jihoafrický James Bond, mne nicméně baví, k naladění před cestou do Kapského města OK.
Josef Malan, člověk. Člověk, kterého v dětství uchvátilo divadlo, člověk bohužel determinovaný barvou své kůže. Cca do 30ti let žil ve své divadelnické bublině a problémy svého domova si nijak zvláště nepřipouštěl, byť věděl, že existují. Řada lidí je schopna z domova odejít a žít spokojeně v cizině, Josefa přitáhl domov zpět, vědomě setrval, byť věděl, že ho to zničí, svým kulturním způsobem bojoval s apartheidem, to až bezhlavě, bez akceptace rizik.
Autor byl kultivovaný mistr pera, náročné čtení. Složité úvahy na téma boje proti bezpráví, zda s ním bojovat cestou klidnou nebo násilnou, zajímavé úvahy o tom, co je to láska, domov. Až děsivá část popisující dobu, kdy byl Josef ve věznění a byl mučen a kdy se mu vzdalovalo jeho vědomí. Proč nespáchal sebevraždu spolu s Jessikou ? Za mne až zbytečně patetický postoj k formě ukončení jeho života.
Knihu jsem přečetla v rámci své přípravy na cestu do JAR, jako vždy jsem různosti dohledávala na netu. Třeba co je to dagga, buko, jaké je to v zahradě Kristenbosch….
Na WIKI se dočtete stran apartheidu v JAR : „Projevoval se oddělením dopravních prostředků pro bělošské a takzvané barevné obyvatele. Černošské obyvatelstvo nemělo přístup do restaurací, kin, parků, pláží, škol, nemocnic a jiných zařízení a veřejně přístupných míst určených bělochům.“ V tom mne kniha překvapila popisem Josefova dětství a dospívání – do školy v době apartheidu chodil, to nejen na školu střední, ale i na vysokou. A nejednalo se o školy v některém bantustanu, šlo o školy s lidmi všech barev pleti. Do cirkusu jako dítě šel, sice vchodem pro barevné, ale přístup měl. Tak v tomto bodě (stran míry segregace) jasno nadále nemám.
Josefova proklamace důvodu odchodu z Anglie „přece nebude hrát pro buržoazii“ – auvajs, půl hvězdy dolů, byť chápu, že kniha byla napsaná v době apartheidu, v hodně jiné době, než máme nyní.
Kriminální žánr čtu velmi zřídka, tato kniha padla do mého hledáčku při hledání jihoafrické literatury (již sedmý vybraný titul z JAR, nedočetla jsem zatím jen jeden kus). I krimi žánr byl pro mé skládání kamínků mozaiky o JAR přínosem. Za mne dobý spád, napínavost akcentovaná střádáním tří příběhů, které se nakonec propojí. Poněkud složitější bylo pro mne sledovat všechny ty příslušníky policejního sboru a jeho útvarů. Do mé knihovny zařazuji další díly série.
Četla jsem nyní několik knih s vysokou mírou smutku až depresivity, takže Joe Nicka byl dobrou očistnou relaxací. Milá odpočinková kniha, text takový jednoduchý, prostý, bez záludností. Na mne ale až moc idealizace.
Pátá (dočtená) kniha z mého jihoafrického čtení. Velmi zvláštní styl psaní, něco depresivity (ale třeba oproti knize „Jako stébla trav“ mi to ale zas tak moc depresivní nepřipadalo), něco ironie a bizarnosti, místy až heslovité, místy jazyk košatý až poetický, tu a tam i odbočky k věcem nepodstatným. Na čtení náročné, v textu bez uvozovek je těžko se orientovat, text plynule přeskakuje v jednom dni z místa na místo i v čase, tu jde o sdělení některé z osob, tu je nositelem příběhu vyprávěč. Příběh rodiny je přitom podaný jen ve čtyřech obdobích, kdy se členové rodiny schází kvůli smrti vždy jednoho z nich. Každý z členů rodiny je svým způsobem podivný, vzájemně vůbec si nerozumí, jejich rozdílnost je autorem vlastně zdůrazněna i zcela odlišnými pohřby.
Pochybní a jaksi vyhořelí jsou i nositelé víry.
Na pozadí postupného úpadku rodiny Swartových (chtěl něco autor něco naznačit i tím, jak mají podivné způsoby úmrtí ?) něco málo z dějin JAR, změna vztahů mezi černými a bílými, dějí se věci pro mnohé nečekané a překvapivé, byť duhové republice se moc ekonomicky nedaří.
Nemám syna ani vnuka - při čtení jsem zjistila, jak moc je pro mne téma chlapeckého dospívání cizí, kdyby se to neodehrávalo v Jihoafrické republice, tak bych asi nedočetla. Zvítězila má snaha získat nějaké další dojmy o zemi, kam se chystám. Doba po druhé světové válce v JAR, vztahy Afrikánci a Angličané plus další národnosti, poměry ve školství , nakouknutí do života farmářů - něco pro mne zajímavých informací se našlo. Podáno očima malého ctižádostivého kluka s ambivalentním vztahem k matce a stavějícího se cíleně do opozice vůči otci - osobnost toho kluka byla pro mne otazníkem.
Autorova Hanebnost mne zaujala mnohem mnohem více.
(Jedna malá souvislost: zcela nedávno jsem četla Ovoce opilého stromu - dramatický příběh odehrávající se v Kolumbii, zde podán očima malé holky.)
Čtvrtá kniha z mého jihoafrického čtení. V knize se protínají dva zcela odlišné světy. Na jedné straně svět univerzitního vzdělance, který je osobnostně poněkud vyhořelý, svět, kde vyloženě samčí chování není v korelaci s etickými zákony školství. Na druhé straně jednoduchý vesnický život jeho dcery, která pro mne zcela nepochopitelným způsobem přijímá zlo, které ji vstoupilo do života. No zajímavé čtení to je, díky plánované cestě jsem zase objevila autora, který mne zaujal a určitě budu číst i jeho další knihy.
Třetí kniha vybraná mnou podle štítku Jihoafrická republika - jak odlišná od předešlých dvou. Se stylem psaní WS se míjím. Přestože řada čtenářů přede mnou hodnotila velmi pozitivně já nedočítám. Je to pro mne ploché, jen popisné bez nějaké hloubky, styl kovbojky, které nemám ráda.
Oproti předešlým komentářům zas tak moc nadšená nejsem, na mne byly poetické popisy přírody a krajiny až moc dlouhé, nemohla jsem se začíst. Na druhou stranu byl moc zajímavý popis vývoje vztahů Märit a Tembi a mužů kol nich, vylíčení narůstajícího zla.
Vybrala jsem cíleně kvůli plánované cestě do JAR, pod tímto štítkem už druhá kniha, v obou žena mající obdobný tragický konec života, v obou zachycen problém rasové segregace - už bych potřebovala něco pozitivnějšího.
V rámci další plánované cesty začínám nový blok čtení podle štítku Jihoafrická literatura. Náhled do JAR na počátku minulého století jistě přínosný. O zákonu o nemorálnosti z r. 1927 jsem zatím nevěděla, zákon Evropanů , tedy bílých mužů, který se postavil i proti některým z nich, proti těm, kteří měli partnery s jinou barvou kůže. Důsledky zákona pro Abramovu rodinu (a jistě i řadu dalších rodin) katastrofální.
Jak už jiní napsali, čtení těžší, složité dialogy mezi hlavními postavami (v mém reálném životě neznám nikoho, kdy by takové dialogy byl schopen vést). Je znát, že autorka je i básnířka.
Základní téma vybraná dobře – černoška Angličanka (trpící progredující rekurentní depresivní poruchou) nepřijatá Angličany, protože je černá, nepatřící se svým evropským vzděláním a výchovou ani do Afriky. Tato žena má vlastně vše – milujícího manžela, zdravé děti, dostatečné hmotné zabezpečení, nicméně nenachází své místo v životě a osobnostně selhává.
Anotace říká vše. Spíše eseje, než povídky, úvahy o různých životních situacích a souvislostech, podrobné zachycení pocitů, které ty životní situace vyvolaly. Něco mi z těch úvah utkvělo, něco se už vypařilo, za přečtení to stálo.
Dočítám po návratu z Tchaj-wanu, bylo fajn, že jsem tam ta popelářská auta (hlásící se svou pronikavou znělkou) slyšela.
Někdy bych chtěla cestovat po Kolumbii (a vidět voskvové palmy a klejovky), tak jsem hledala nějakého současného kolumbijského autora, ať se o té zemi dozvím něco více. Forma tohoto vyprávění byla pro mne překvapivá - svět viděný očima malé, někdy docela rozjívené holky. Její spokojený středostavovský život v kontrastu se životem chudiny, to vše na pozadí občanské války. V chudinských čtvrtích to děti neměly ani trochu jednoduché, uchovat si čistý štít bylo téměř nemožné. Popis toho, jak byla Chula přitahována k Petroně, jak se vyvíjel jejich vztah je poutavý. Poněkud mne ale zmáhaly dlouhé a nekonečné popisy dětských aktivit Chuly , její setry a kamarádek. Vlekla se tak spíše první polovina až první dvě třetiny knihy, poslední část již měla spád, zajímavý byl jistě i náhled do života exulantů.
V kategorii rozebrání nějakého tématu formou rozhovorů tato kniha vyniká mimořádným tématem. Jako většinová populace jsem dosud pod pojmem pedofilie vnímala aktivity nezákonné, jakkoliv více jsem se o to téma nezajímala. Tak jsem se na stará kolena velice poučila – ujasnily se mi pojmy pedofilní orientace, pedofilní chování, pedofilní nezákonná činnost. Doporučuji toto poučení všem a vzhledem k poslednímu příběhu zejména pak komunitám církevním.
