eddie komentáře u knih

Hlavního hrdinu jsem si zamiloval. Přemýšlivý lhostejný chlápek, který neví jestli Marii miluje, ale klidně si jí vezme. Mám pocit, že hlavního hrdinu dokonale chápu. Společnost ho odsoudila jenom kvůli domu, že nedostatečně teatrologicky vyjadřoval své emoce. To svědčí spíše o pokrytectví společnosti než jeho vlastním charakteru.

Myslím, že i svojí maminku miloval, pouze to nedával tak okázale najevo jako někteří jiní.

Hrdina je neskutečně uvědomělý. Ví, že život půjde dál i bez něj a je s tím smířen. Většina těch, co ho soudili, by začala plakat a volat maminku. Pokud by se hrdina naučil dostatečně předstírat, pravděpodobně by žil dál. Svým způsobem je to kritika společnosti, která si hraje na něco, co není. Osobně tento fenomén nazývám malomšěťácké buddhovství. Lidé soudí mnohem častěji než by měli.

Tato kniha mě definitivně přesvědčila o (z mého pohledu) slepé uličce personalistické větve hinduismu. Pokud někdo v rámci své duchovní cesty cítí potřebu se dětsky dohadovat s vědci a přesvědčovat je o své pravdě a navíc přepis těchto komických hádek vydat knižně, pak ho bohužel nemohu uznávat jako duchovní autoritu. Obsažená hinduistická faktografie není nezajímavá, přestože nedokáže vykompenzovat ubohou, bigotní, dogmatickou hádku (diskuzi to nepřipomíná ani vzdáleně).
Přestože mě kniha odradila od tohoto hnutí, jsem jí vděčný, protože mé hledání posunula dál. Nakonec skončilo u zenového buddhismu.

Pokud toužíte poznat Ferlinghettiho zblízka, pak je tento obsáhlý výbor pro vás. Se zálibou jsem pozoroval, jak se básník vyvíjí - sbírku po sbírce - po celý život. Knihu jsem četl velmi dlouho a prokládal ji jinými knihami, abych byl schopen vstřebat okolo tří set stránek básní.
Pro mě osobně zůstane nejmilejší jeho první a druhá sbírka, tedy: Obrazy zmizelého světa a především Lunapark v hlavě, jehož první báseň je možná moje nejoblíbenější vůbec
(Na Goyových nejlepších obrazech
se nám zdá že vidíme
lidi tohoto světa
právě ve chvíli
kdy poprvé dostali titul
„trpící lidstvo“).¨
Další, které mám opravdu velmi rád: Startuji ze San Franciska, Postranní cesty na daleká místa.
Lawrence je opravdu jiný beatník, pokud jím vůbec je. Myslím, že není. Ferlinghetti je feťák svojí vlastní imaginace, možná jedné z nejlaskavějších v literatuře 20. století. Jeho zpěvní ptáci odlétají do světa a distribuují mír.
Řekl bych, že po sbírce Postranní cesty (Back roads to far places), kde se nachází i báseň o Nanaovi, se tak trochu vyčerpává, a jak tomu tak bývá, opakuje se a recykluje, alespoň jsem z toho měl takový pocit, přesto pro mě zůstává mým oblíbencem. Jeho básně mají duši, skutečně v nich propojuje něco evropského, co sahá až k renesanci, se současností. Ferlinghetti je most a kontinuita mezi naší identitou a minulostí.

Jedna z posledních sbírek: Jak namalovat slučení svit, dokazuje, že Lawrence se vrátil do formy. Spojil svého ducha a zkušenosti a vzešla z toho velice dobrá sbírka.

V básní po roce 2000 se někdy uchyluje ke kritice establismentu a velice otevřeně (možná tak, jak nikdy) vystupuje proti válce. To mě velmi potěšilo, protože sám mistr sdílí některé mé obavy a názory (např.: současný americký prezident je válečným zločincem). Také si utahuje z mediálního džihádu islamofobů atd.

Abych to shrnul: tato kniha opravdu stojí za to.

Kruté líčení života na frontě. Maličkosti, pro které stojí za to žít: přátelství, spánek a jídlo.
Oceňuji především otázku vyřčenou vojáky: Kdo má zájem na válce? Vojáci ani civilisté určitě ne. Pár jednotlivců, kteří tahají za nitky. Tento princip bohužel funguje nadále a s největší pravděpodobností bude. Zaujala mě i pasáž, kdy je Pavel po návratu domů konfrontován s civilním životem.
Nikdo asi nečekal, že tohle skončí happy endem.

Je pravda, že se v názvech a jménech dá lehce ztratit, přestože se dá zorientovat. Právě komplexnost a obsáhlost mě zaujmula. Je to sága tisíců let. Všechno je propletené. Civilizace se rodí, rostou, žijou a padají. Je to věčný příběh. Díky jeho mamutí dalekosáhlosti dost lidí odrazuje. Každopádně ponořit se do této knihy je jako navštívit jiný svět, který máme možnost pozorovat z božské výšky. Pozorovat to mraveniště a uvědomovat si bezvýznamnost i velkolepá hrdinství jednotlivců v ozubených kolech hodin věčnosti.

Hra k zamyšlení. Dlouhý hodiny jsem rozebíral, jak to vlastně bylo nebo mohlo být. Na co vlastně čekámě. Neustále na něco čekáme. A není to vlastně jenom o Teď a o tom čekání. Godot je Všechno a přitom vůbec nic. Nikdy ho nepotkáme, ale vždycky nám bude připomínat, že čekáme a že jsme. Možná je Godot i naděje, která se připomíná s chlapce, ale nikdy nepříchází a nikdy neumírá. Možná je něco úplně jinýho. Každý člověk si může odnést něco svýho a v tom je krása týhle hry (nebo knihy).

Pobavilo mě, že nejprve Becketta odmítla většina divadel, později se tato hra stala stěžejním dílem nového divadla.

Neocenitelnej exkurz na most mezi beatem a hippie. Pokud si představíte, že tohle se vážně dělo, nejspíš se vám zasteskne. Magor Cassady lítá jak kulka na speedu, Kerouac je vyhořelej a chlastá, Ginsberg zrovna spolupracuje s Isconem a Kesey rozjíždí něco novýho: Šílenej kosmickej trip. Lítá ve svým autobusu s Pranksteremama a všichni fetujou LSD-25 a IT-290 a speed a všechno možný a pořád hulej trávu. Dokonce vás seznámí i s Owsley, kterej vyráběl víc LSD než farmaceutický korporace.

LSD je tu.

Kniha, která mě přivedla k zenu. Nemohu jí být vděčnější, neboť zen vnesl do mého života něco, co mi velice dlouho chybělo. Zen považuji za jednu z mála nauk, která vede k opravdovému uvědomění a spokojenosti v životě bez ohledu na jeho okolnosti.

4 11.09.2013

Kafka dokázal geniálně vystihnout pocit byrokratické odcizenosti, který zažívám denně. Fascinuje mě jeho vliv na pozdější autory. "Kafkovskou" atmosféru jsem později nalezl v mnohých knihách (např.: Temný obraz od Dicka). Všechno je temný a odcizený. Člověk má kontakt s procesem pouze pomocí pokoutných institucí.

Nikdo není nevinný.

Úzkost, paranoia.

Klasika feťácký prózy. Hořká pointa. Smutný povzdechnutí nad smutnejma příběhama všech feťáků. Varování před vládou. Zvláštní je, že mnoho velkých autorů (Huxley, Borroughs, Dick) se obávali zneužití moci ze strany vlády. Aktuálnější jejich knihy snad ani být nemohou.
Užíval jsem si myšlenky i sjetý konverzace kamarádů. O protypech postav ani nemluvě. Pseudointelektuál Barris, prostší Luckman, depresivní Bob v rozkladu, Donna, která Boba tak nějak využívá.

Je to pocta údělu feťáků, který tolik za tak málo.

Hotovost byla jeden dolar a dluh celý život.

3 11.09.2013

Duchovní boj je stejně surový jako ten fyzický. Jediné, co mi utkvělo v paměti.

Byl to rebel, který tenhle svět potřebuje. Musí tu být někdo, kdo si bude hrát na nácka, a vždycky bude říkat opak. Co by tu pak zbylo? Stádo ovcí.
Je to sprostý, bez rozsáhlejších zápletek (pokud nějakých), vtipný, ironický, satirický.
Budˇto ho milujete a nebo ne. Já ano.

Pointa je stále aktuální. Bylo by dětsky naivní myslet si, že zfanatizované davy tu pochodovaly pouze v minulém století. Silná humanistická idea je doslova zašlapána davem zfanatizovaných idiotů. Děje se to pořád dokola. Vskutku nadčasové.

Nezáludná veselá satira. Neustále aktuální v době, kdy priorita číslo 1 = peníze.

Velkolepej epickej příběh večný cesty od odmítnutí k přijmutí. Tolik významových rovin. Peer ve mě zanechal mohutnej dojem, který mě nutí si několikrát ročně příběh vychutnat (přečíst, shlédnout, poslechnout).

Zajímavé počtení. Nic převratného se nedovídáme, ale Borroughs nás zasvěcuje do střihů, osvěcuje pozadí některých svých postav, trošku mě postraší svojí vsuvkou o reklamách ( proč se stávají dystopické vize budoucnosti intelektuálů realitou ? ), rekapituluje svoji pouť po kontinentech, atd. Měl jsem pocit, jako bych s ním doopravdy mluvil.

Hipsteři s andělskýma hlavama a deklamace a deklamace.

Viděl jsem nejlepší hlavy.....


Je to koncentrovaná atmosféra beatnický šílenosti, která patří do velký beatnický trojky. Co k tomu říct? Přečtete si to. Je to krátký. Nebudete litovat.

Neustále se vracím k některým pasážím. Villon umí bejt cynickej, ale zároveň strašně hlubokomyslej. Někdy píše o Margot v tom a o ženskejch a chlastu a jindy zase o smrti a rovnosti před ní nebo o svý mámě. V některých pasážích se objevují dokonce "sociální" mylšenky později vykradené komunisty ("Hlad žene vlky z lesů").

Doporučuji. První skutečný proklatý básník. Rváč, hrubián, láskou zraněný člověka, alkoholik, skvělý poeta.

Literární zajímavost. Nevím, co Baudelaire kouřil, ale jeho popis odpovídá spíš heroinu než hašiši. Hašiš jsem zkoušel opakovaně i v opravdu velkých množstvích (2.5 gramu během několika hodin v Amsterdamu) a mojí vůli nezlomil ani jsem nepropadl žádným božským stavům.

Pokud se někdo zajímavá o proklaté básníky, nemůže toto dílko vynechat, přestože mé zkušenosti (a troufám si tvrdit, že i nespočtu jiných) se od těch baudelairových značně liší.