Edana komentáře u knih

Celý příběh se odehrává na můj vkus až příliš odtrženě od reality. Téma je na sto procent zajímavé (skoro až podbízivé), styl psaní svižný, myšlenky zajímavé... ale celé je to prostě těžko uvěřitelné. Mariana i Hugo se po příchodu Rusů chovají jako dva naivní blázínci, v podstatě jsou "na výletě" místo toho, aby prchali, co jim síly stačí. A když už je teda našli, mohla se Mariana aspoň hájit tím, že Huga schovávala, jenže ona ho pořád vydávala za svého syna.

18.02.2015

Nejspíš jsem dostala, co jsem chtěla. Přestože to bude znít lacině, Isserley se mi prostě dostala pod kůži. Podle našich měřítek by mohla být považována za přitažlivou ženu, podle těch svých však svoji bývalou krásu nadobro ztratila. Respektive se jí vzdala. Odměnou jí byl náš krásný svět s nesmírnými přírodními zázraky. Neodpovídá ovšem její vnější zmrzačení tomu vnitřnímu? Vždyť je v zásadě bezcitná, krutá, povýšená - a to asi nebude jen důsledek její přeměny... Ať byla ale sebevíc krutá a bezcitná, bylo mi jí stejně líto. Závěr nabídl asi nejlepší možné řešení (protože ...žila šťastně až do smrti." se do tohohle příběhu opravdu nehodí).
Celou dobu mi ovšem vrtalo hlavou, jaké měla ta holka vlastně štěstí, že po ní nikdo nikdy nechtěl žádné doklady (osobní, k autu)...

4 03.02.2015

Daleko víc se mi líbilo Na východ od ráje. Což sice neznamená, že by se mi Hrozny hněvu jako celek nelíbily, jenom mi na nich vadilo pár "drobností". Proč nezačít třeba překladem - zvolené nářečí mi znělo neskutečně archaicky a zbytečně příliš "vidlácky", takže jsem zpočátku měla pocit, že se děj odehrává tak na sklonku 19. století, nikoliv v předvečer druhé světové války. Posléze mi dost hodně vadila "štvavá agitka" proti traktorům apod. Jasně, ten systém byl špatný, ale bohužel nemůže každá rodina žít ze svého políčka... ne když je nás na planetě už nějaká ta miliarda. To by měl uznat i soucitný pan autor. A ten otevřený konec to pak moc nezlepšil... Co se jako stalo s Tomem? Se zbytkem rodiny?
Ale jinak skvělé. Steinbeck prostě uměl psát. A tohle je další velký příběh, který vás chytne a nepustí, přestože se třeba občas rozčílíte a ne všechno se vám bude líbit...

1 30.01.2015

Zajímavé čtení, místy člověk pokyvuje hlavou, místy ho až mrazí z výstižnosti a pravdivosti některých mouder.... a místy pak hlavou jenom nevěřícně kroutí. Třeba když dalajláma přesvědčuje profesora, že nemá zabíjet škůdce, ovšem kočičce cpe rovnou konzervy Whiskas...

1 30.01.2015

Asi trošičku i z nostalgie, ale nakonec jsem se rozhodla pro nejvyšší hodnocení. Šachové figurky možná nejsou lepší než ostatní díly trilogie, ale určitě nejsou horší. A pro mě měly prostě nějaké speciální kouzlo. Naprosto bez potíží jsem opět takřka po roce vklouzla do příběhu i do prostředí a s napětím netrpělivě otáčela každou stranu.
O dokonalém popisu ostrovních krás a skvělém líčení už tolik krásných osudů místních obyvatel, je skoro zbytečné se zmiňovat. Přesto (a asi za to může zase hlavně ta nostalgie z posledního dílu) jsem měla pocit, že i to bylo v Šachových figurkách tak nějak poetičtější.
Ke konci mě napadla malá úvaha o Finovi jakožto hlavním hrdinovi. Ten chlap je dokonale ztracený, neví kudy kam (samozřejmě až do chvíle, kdy si uvědomí něco, co měl vidět už dávno :-)) A možná i díky tomu všechny ty ostatní výrazné charaktery (Piskoř, Donald, Mairad a třeba i malá Anna) tak skvěle vyniknou.
Sečteno, podtrženo: dobře vymyšleno, skvěle napsáno.

5 09.01.2015

Srdce naivního historika při začtení do knihy zaplesalo. Citlivě volený jazyk a styl, znalost (alespoň zdánlivá) dobových reálií... Něco takového v dnešní době náročný čtenář těžko nalezne. Jenže zdání může klamat. Zpočátku jsem měla dojem, že by příběh snad mohl být veden ve stylu "Hry o trůny" (a a v zásadě bych asi proti takovému přístupu nic nenamítala) - plný intrik, překvapivých zvratů a dynamického vývoje událostí. Autor se bohužel zbytečně zamotává do vlastních pseudohistorických interpretací, věty a myšlenky se stále opakují a děj se chvílemi dost vleče. Ač pocházím z Moravy, trochu mi vadilo celé to "vyzdvihování" Moravy a její slávy a starobylosti - zbytečně křečovité, často nepodložené... Spor mezi králem a jeho nejstarším synem vzniká na hodně slabých základech (proč by král chtěl vydědit nejstaršího syna jen proto, že mu neoznámil, kam pojede?). Korunu všemu nasadila skutečnost, že Břetislav a Božetěch jsou v knize velcí přátelé a přitom to byl právě Břetislav, kdo vyhnal sázavské mnichy... a autor se už neobtěžoval vložit do svého příběhu alespoň zárodek nějaké budoucí nevraživosti. Interpretace maleb ve znojemské rotundě je sice zajímavá, ale bohužel jsem měla dojem, jako by příběh byl ohýbán a tvořen tak, aby do ní zapadl.
Jako celek a jako historický román se mi kniha líbila (i přes zmíněné výhrady), se skutečnou historií má tento příběh asi málo společného, ale to už je právo romanopisců... :-)

1 04.01.2015

Jaksi tradičně je kniha napsaná krásným, vysokým (a pro někoho možná i složitým) stylem. Jsem moc ráda, že existují i takové knihy. Co vidím jako drobný problém, je skutečnost, že kniha je skoro 20 let stará a u nás se vydává poprvé. Což mě jako čtenáře prostě trošičku mate, jelikož témata a příběhy se mi zdají lehce klišoidní a stokrát omleté. Sám o sobě je příběh rodiny Stassosových takřka strhující a četl se jedním, zatajeným dechem. Ale při zpětném pohledu a zamyšlení se musím ptát, jestli toho nebylo trošičku moc. Na jednu rodinu hned dva gayové (trochu nám to nabourává teorii o 4%), jediné napohled zlaté a dokonalé dítě samozřejmě čeká tragický osud, transvestita nejlepším kámošem upjaté "ženušky" (bývalé kleptomanky), .... Tuhle rodinu muselo stihnout snad nějaké prokletí. Ze všech tří sourozenců mi nejvíc k srdci přirostla Zoe (Susan ani Billy mi moc sympatičtí nebyli), ovšem její osud byl opět předvídatelný už od chvíle, kdy začala dospívat...
Nakonec jsem se rozhodla dát "pouze" čtyři hvězdičky, čistě proto, že jsem v knize nenašla nic nového. Kdyby se jednalo o nový román, hodnotila bych ještě níž - jako prvoplánovou a marnou snahu šokovat něčím, co už prostě nikoho šokovat nemůže.

2 05.12.2014

Nevídáno, neslýcháno. Takové knížky by měli zakázat, aby se lidem nepůsobila zbytečně duševní újma. Nebo by na nich mělo být aspoň varování "Budete brečet jak malé děcka!" Už dlouho mě nic takhle nedostalo na kolena...
Ale kniha není jen o dokonalém nápadu, i zpracování je skvělé. Hodně by mě zajímalo, jaké to muselo být, když člověk musel čekat, až vyjde další díl. Já měla přečteno prakticky za dva dny (jen na posledních 30 stránek jsem musela čekat, až budu mít klidný večer, kdy budu moct všechno vstřebat). A ještě teď ve mně celý příběh rezonuje....

3 25.11.2014

Trochu za vlasy přitažené to bylo od začátku, ale s čím jsme měli čest v tomto díle.... Sibyliny svitky, Macoronova matka, piráti. Cato a Macro se stávají takovými agenty Jejího Veličenstva, Vespasianus si připisuje další kladné body a Vitelius skřípe zuby. A to je tak všechno, přesto jsme to zvládli roztáhnout na téměř 400 stran. Není divu, že na přečtení pak celkem bez problémů stačí dva dny. Možná by autorovi prospělo, kdyby zůstal nohama na suché zemi.

31.10.2014

Opět nemohu jinak, než přiznat vnitřní rozpolcenost. Román má řadu kvalit, ale srážejí jej (mnohdy naprosto zbytečné) nedostatky. Že autor "oživuje" nudnou historii akční zápletkou s Alexandrovým bratrstvem by se teoreticky dalo i hodnotit kladně. Že se ovšem jeho hlavní hrdina dokáže dostat do přízně panovníků jakoby mávnutím kouzelného proutku (resp. kouzelné mince), to už prostě skřípe. A když u toho ještě běžně používá hodinky (začátkem 17. století? obyčejný český zeman? kde by je proboha vzal??), začíná být celé čtení trochu bolestivé (alespoň pro mě). No a závěrečné vyvrcholení, rozuzlení a odhalení pak pošle celý román do kytek. Tak nám celou tu Bílou horu zkazil vlastně jeden obyčejný malý český zeman.... A ještě ke všemu to bylo pro naše národní blaho!
Co ovšem oceňuji, je hodně zajímavá hlavní postava. Přestože nejde o typického kladného hrdinu (často se chová jako zbabělec, sobec apod.), člověk mu fandí. A to je prostě dobře.
Dlouho jsem se rozhodovala mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami. Nakonec jsem se rozhodla pro 3,5 a zaokrouhlila nahoru. Protože musím připustit, že nudné to určitě nebylo. Jenom oko historika asi místy zapláče...

1 31.10.2014

Historické romány od Waltariho se jen tak nečtou, ty se vychutnávají. Čtenář ví, že tohle je opravdu literatura, podložená studiem, výzkumem a okořeněná vysokou dávkou talentu. Nemusí mít obavu z historických nesmyslů, ani z nelogického vývoje děje. Tohle prostě není dílo, které spíchnete za pár večerů.
Poslední dny křesťanského Cařihradu jsou sice z našeho (evropského) úhlu pohledu trochu smutným čtením (a čím blíže jsem závěru, tím je čtení děsivější), přesto knihu nelze než doporučovat. Silný příběh (nejen ten milostný mezi Janem a Annou, ale i příběh celého města, celého národa), skvěle popsané prostředí a atmosféra doby.
Jenom dvě malé poznámky k vydávání tohoto románu. Zaprvé, kterak je krásné a zajímavé, jak v různých zemích vydávají tento román pod naprosto odlišnými názvy: v originále stačilo Johannes Angelos (stejně jako třeba ve španělštině), v angličtině už to je Dark Angel (obdobně pak v němčině), u nás zvítězil motiv zničeného města - tohle mě prostě baví. Zadruhé - četla jsem "3. nezměněné vydání" a nedokážu asi úplně pochopit, jak někdo může třikrát vydat knížku, která má průměrně tak na každé třetí straně překlep nebo chybu.

Není to špatná detektivka. Naopak je to velmi čtivé a svižné. Ale trochu mi to skřípe. Autor se sice snaží vykreslit své dvě hlavní postavy jako velmi komplikované, sledujeme jejich "přerody" a "prozření", nic to ale nemění na faktu, že ve výsledku je kniha podobně propagandistická jako ruské oficiální noviny z 50. let. Všechno je neskutečně černobílé - a možná to tak bylo, ale já osobně mám při pohledu do historie ráda trochu víc relativismu.
Docela hodně jsem také zvědavá na to, jak se z uprchlice Raisy stala paní učitelka. Je to jeden z mála důvodů, proč jsem v pokušení přečíst si další díl. Protože ta akční kovbojka, která se odehrává na posledních stranách mě taky docela odradila. I ten srdceryvný proslov k sirotkům úplně na konci. Snad jenom ta úplně poslední věta byla povedená.

23.09.2014

Příběhy z nejvzdálenějších a nejzapadlejších koutů světa mají vždycky zvláštní kouzlo. Arktické prostředí má ještě nějaký ten bonus navíc.... Alespoň pro mě od té doby, co jsem četla Terror od Simmonse. Mám sice trošičku obavu, že kdyby podobná zápletka byla zasazena do nějakých klidnějších a všednějších vod, ani pes by po ní neštěkl.... nicméně, tady všechno funguje, jak má. Čtení mě bavilo (více než 200 stran za jeden den mluví samo za sebe), nejen díky náhledu do svým způsobem exotického světa Inuitů, ale také děj měl slušný spád. Některé viníky rozsáhlého komplotu jsem sice tipovala skoro od začátku, ale řada střípků, které bylo třeba dát dohromady, se objevovala v rozumných dávkách až ke konečnému rozuzlení. Samotný závěr knihy byl možná až příliš pohádkový a přeslazený (pokud z iglú nevylezli, leží v něm asi dodnes, všem energetickým společnostem i globálnímu oteplování navzdory), ale celkový dojem zas tolik nezkazil.
Závěrem si nemůžu odpustit poznámku k vlastním jménům některých postav, které mi lehce komplikovaly život. Včetně hlavní postavy, neb Edie mám zařazeno spíše jako mužské jméno, naopak Willa a Simeonie jsou dle mých očekávání spíše ženská.

17.09.2014

Od Chucka už jsem pár knih přečetla, ale tahle je prostě jiné kafe. Není to smrťák, ale stejně vás udrží bdělé ještě dlouhou dobu po vypití.... ehm, teda po přečtení. Nevalí se na nás hordy vyvržených vnitřností (pořád to rozhodně není čtení pro děti a slabší povahy), na druhou stranu je tam pár myšlenek, které jsou ještě děsivější. Třeba ta o Velkém Bratrovi, který nesleduje, nýbrž dodává přemíru "zábavy". Nebo ta o reklamách na brambůrky s příchutí kysané smetany. Tyhle věci mě zasáhly daleko, daleko víc než příběh hlavních protagonistů a jejich spory a využití/zneužití/zničení Knihy Stínů.
Nic to nemění na tom, že Ukolébavka je skvělá. Výborně napsaná. A děsivá.

2 15.09.2014

Jak snadno se podobný příběh mohl odehrát i v našem prostředí? Postava Partse je v zásadě univerzální, dá se najít nejspíš v historii každé (nejen) okupované země. Člověk, který dokáže přežít za každého režimu. Za jakoukoliv cenu.
Přestože se jedná o nelehké téma, Oksanen ho sepsala tak, že se dá číst jedním dechem. Ale po přečtení je potřeba se na chvíli zastavit. Domyslet si, co závěrečné stránky znamenají pro všechny postavy. Všechno do sebe zapadne jako skládačka. Jen obvyklé vítězství dobra nad zlem nepřichází, alespoň ne na stránkách knihy. Jenže tak už to v dějinách často bývá... Jak úlisný Parts nakonec skončil, si čtenář může domyslet sám. Já osobně bych se nedivila, kdyby mu osud dopřál podobný konec, jako jeho ženě (třeba ve chvíli, kdy se stane pro někoho nepohodlným a jeho paranoia dosáhne kritické hranice).

6 29.08.2014

Mám takový nepříjemný pocit, že po vynikajících dvou knihách (Terror a Black Hills) už budu od pana Simmonse číst jenom samá pofidérní dílka (Děti noci)... Ačkoliv jsem to celé chtěla brát jako hororovou nadsázku, nějak to úplně nešlo. Potvora s žraločí tlamou na zádech? Mluvící prase? Já naprosto chápu Simmonsovu oblibu v mytologiích přírodních národů (a v Black Hills i Terroru to funguje výborně), tady mistr prostě šlápl vedle. Není to ani děsivé, ani vtipné (dobře, uznávám.... Trumbo si svoji hvězdičku zaslouží, i když v závěru je z něj až moc velký slušňák....). Ani napínavé. Romantická linka, která v jiných knihách tak nějak automaticky zapadá do příběhu a vůbec ho neruší, tady naopak ruší až moc. Jinými slovy, deník tetičky Kidder mě nudil a do deníku měl svým stylem hodně daleko.

1 20.08.2014

Další z důkazů, že i odborná historická literatura může být napsána tak, že při troše snahy bude přístupná i širšímu čtenářstvu. Sice jsem se v občas také ztrácela v záplavě jmen a rodů ze severní Francie. Skutečností ale zůstává, že kniha jako celek odkrývá tajemství minulosti staré tisíc let a mapuje vývoj pohledu na manželství jak v očích církve, tak (alespoň částečně) v očích šlechtických kruhů. Nejde zde jen o "snahy církve", přestože se nakonec stalo manželství jednou ze svátostí. Zajímavější je sledovat cestu, kterou se celý vývoj ubíral.

16.08.2014

Knihu jsem si vypůjčila čistě ze zvědavosti - 26 lidí napsalo jeden příběh? To může být buď hodně dobré, nebo hodně špatné... Po přečtení předmluvy moje zvědavost ještě zesílila - že jako nemám nejmenší šanci odhalit vraha? Taková prohlášení v předmluvách bývají většinou silně nadsazená.
Pokud jde o detektivky jako takové, mám je ráda. Nijak je neodsuzuji, chápu je jako svébytný literární žánr. Čtou se rychle a snadno, vynikající oddechovka. A někdy jsou i výborně napsané. Najít takovou, u které by nebylo od půlky zřejmé, kam děj směřuje, je náročný úkol. I proto jsem velmi ráda, že jsem podlehla své zvědavosti a pustila se do tohoto literárního pokusu.
Děj se před čtenářem odvíjí skoro jako epizoda z lepší kriminálky. Jenže tohle je lepší než sledovat seriál. A protože si vše představujete a zpracováváte sami a nemáte před sebou pouhou interpretaci a představy někoho jiného (kdo už zná konec a celé vám to může zkazit tím, že na viníka začne ukazovat prstem předčasně), můžete jenom tipovat a hádat. Snažit se tomu přijít na kloub. Ale stejně vás odhalení na závěr překvapí. Přestože indicie tam celou dobu byly... Jenom ta přehnaně akční honička v autech mi tam přišla trošku navíc, ale jinak jsem byla velmi, velmi spokojená.

1 07.08.2014

Ne že by se to četlo špatně. Spíš naopak, za 2 dny jsem to měla sfouknuté. Jenom mě tak úplně nebavilo téma. Catonovo věčné bědování bylo k uzoufání. Navíc je moc hezké sledovat, jak je Vespasianus v jednom díle skoro šmejd, v druhém zase velký kladný hrdina. A docela by mě zajímalo, jak skončil Figulus, protože jestli jsem na něco nezapomněla já, tak rozhodně musel autor. Ale v sérii zas za čas budu nejspíš pokračovat...

2 06.08.2014

Musím uznat, že tohle byl asi skutečně zatím nejlepší díl série. Napínavé, četlo se jedním dechem. Ale pořád to má svoje mouchy.... Nechápu například, proč při každé příležitosti musí Macro připomínat, že mladší Cato má lepší zrak... léčka, kterou přípravili Durotrigové, byla tak průhledná, že by si dal bacha i začátečník a ne tak ještě zkušený centurion po šestnácti letech v armádě... To by to ty legie fakt asi daleko nedotáhly. A hlášky typu "není čas teď přemýšlet nad motivy a neschopností nepřítele, čas bude až po bitvě" mi přijdou taky trošku podivné - po bitvě už může být na nějaké přemýšlení pozdě. Ale co se dá dělat, Macro a Cato mi svým způsobem přirostli k srdci (zatímco Vespasianus je stále méně sympatický), takže vzhůru za dalším dobrodružstvím!

04.08.2014