DennisMoore komentáře u knih
"Hele, Emile! Nech toho. Ti mrtví kolem jsou z tebe nervózní." Hellboy se vším všudy. Krátké působivé povídky s osvědčenou atmosférou hororového braku, které jsou napínavé, překvapivé a velmi často mají vtipnou pointu, zkrátka všechno je v pořádku. Mike Mignola ty příběhy psal (a jeden kreslil) s tak očividnou láskou, že snad ani není možné nezamilovat si je také. Tradičně jistou ruku měl i při volbě kreslířů - kromě osvědčeného Richarda Corbena, který si s Hellboyem už tyká, to jsou Kevin Nowlan (závěrečná povídka Busteru Oakleyovi se splní přání patří asi k tomu nej, co jsem s Hellboyem viděl) a Scott Hampton (Spící mrtví, dokonale děsivá upířina). Dobrá práce!
Temná věž je moje srdcová záležitost a ačkoliv jsem se komiksové adaptace trochu obával (opravdu jen trochu, mnohem, mnohem méně než se obávám například chystaného seriálu), zvědavost nakonec vyhrála. Nejprve kousnu do toho kyselého jablka a komiksu si dovolím vytknout, že nepřinesl téměř nic nového, ačkoliv to sliboval. Znalec předlohy se dočká "jen" ztvárnění toho, co se děje zčásti v Pistolníkovi a zčásti v Čaroději a skle, ovšem že by se konala dejme tomu nějaká zajímavá nová dějová linka, to bohužel ne. Není na to prostě čas. Čtenář předlohy neznalý si ale myslím docela užije, protože leccos, co se v knize vysvětluje dlouho, je tady objasněno v pár panelech a několika bublinách. A v jakých panelech a v jakých bublinách! Kresba je skvělá a vypravěč (jímž je pravděpodobně sám Stephen King) k nám promlouvá s patosem klasických Marvel komiksů mixnutým osudovostí Temné věže. Jsem moc rád, že Zrození pistolníka vyšlo, navíc v tak krásné vazbě a s tolika bonusy v závěru knihy. Další díly si nejspíš ujít nenechám, ale pokud přijdou s nějakou inovací, budu ještě raději.
Nezaměnitelný humor Jiřího Suchého, který přešlapuje mezi slovními hříčkami, kousavou satirou a úžasně naivním dětským pohledem na svět. Dokonce i člověk, který nikdy neslyšel ani minutu z Gramotingl-tanglu, nemá při čtení problém představit si Suchého hlas - natolik osobité to je.
Stejně jako existuje terapie psaním, existuje také terapie četbou - třeba četbou téhle krásně vyvedené a pouze na první pohled možná trochu jednoduché knihy. Tak to přece ale někdy bývá, ne? Pravda není nutně složitá věc, jen k ní je občas třeba složitě dospět.
No a je to. Skvělá série je u konce a já mám radost, že jsem mohl být při tom, když Klíčov postupně odhaloval svá tajemství a knihu za knihou se přibližoval tomuto skvělému konci, ve kterém do sebe všechno zapadne. Joe Hill a Gabriel Rodriguez jsou úžasní vypravěči a stvořili svět nekonečných možností, který dokázali naplno využít. Asi začnu číst hned odznova.
Jeden velký - a skvělý - pohled do minulosti a v něm hodně odpovědí na hodně otázek. Jsem trochu v rozpacích z toho, že z Kulišáka (který se v první knize jmenoval Dodge) je najednou Finta, ale samozřejmě chápu, že se to tak hodí víc a že pan Kantůrek nemohl při překládání prvních Zámků a klíčů tušit, co a jak bude. Finále bude velké, hned jdu na ně.
Šílené nápady Erica Powella, které mu z hlavy vytékají rovnou na stránky Goonových komiksů, jsou prosté prima a dělají mi už pět knih radost. Ve zvrhlých choutkách je všechno, díky čemu jsem si mlátiče s hasákem zamiloval, dokonce i neodolatelný Willy Nagel tu je a zdá se, že do budoucna se s ním ještě počítá. Trochu mě sice mrzí, že jsem se nedočkal rvačky se zakrslými zombie klauny, ale až vyjde Satanův sodomitní zplozenec, přátelé, to bude něco!
Roztomilou naivitou vonící šestákový souboj dvou brilantních mozkoven, které nejdou pro dedukci daleko. Arsène Lupin je všude a ví vše, ovšem Isidor Beautrelet je mu rovnocenným soupeřem. Nejvíce oceňuji, jak sympatičtí oba jsou a že si čtenář mezi nimi nemusí vybírat. Lze totiž fandit oběma.
Detektivní lahůdky pro všechny milovníky bystrých mozků, na něž si nikdo nepřijde. Každý z osmi příběhů je svým způsobem jiný, některé jsou napínavé, jiné roztomile odlehčené, a spojuje je rozkošně naivní romantický příběh.
Nechci psát, že se Ú.P.V.O. rozjelo, protože to by nebyla pravda. Spíš by se hodilo říct, že rozjeté Ú.P.V.O. zařadilo vyšší rychlost. Příběh Černý plamen je strhující úplně stejným způsobem jako předcházející Smrt - nepřetržitě akční, napínavý, překvapivý, s propracovanými postavami a kromě té scenáristické stránky také se skvělou kresbou (stejně jako se Mignolovi podařilo pro Hellboye naverbovat Duncana Fegreda, pro Ú.P.V.O. získal neméně spolehlivého Guye Davise). Kniha patří k těm, které člověk dočte a hned se mu chce číst znovu. A já doufám, že Černý plamen se v budoucnu vrátí. A nejen on.
Další bláznivá výprava za hranice vesmíru i zdravého rozumu, během níž se člověk musí zamyslet i nad tím, že jestli jsme se vážně vyvinuli z kadeřníků, opice z nás teď nejspíš mají ukrutnou srandu. A opět musím pochválit také ilustrace Dana Černého. Doufám, že stačí nakreslit ještě další díly, než se dočista zblázní a fix a papír mu seberou.
Dávám 42 hvězdiček, ale za úžasné ilustrace Dana Černého mám chuť přidat třiačtyřicátou. Jenže to by bylo proti smyslu Života, Vesmíru a vůbec.
Neskutečná série pochybení na německé straně, neskutečné podcenění hrozby na straně izraelské, neskutečný zármutek pozůstalých na obou stranách, neskutečný strach a neskutečný hněv během odplaty... Všechno neskutečné a přitom se to skutečně stalo. Tuhle knihu Simona Reeva bych zařadil do povinné četby. Nesoudí, neporovnává, ani jedné straně nenadržuje a nechává čtenáře, ať si z jeho nesmírně čtivé analýzy udělá vlastní závěry. Kniha končí téměř optimisticky, s nadějí, že se lidé dokážou domluvit a opravdu jednou přijdou na to, že mír je věc, kterou si přejí jedni i druzí. To by bylo fajn.
Bill Hodges podruhé, ačkoliv hlavní postavou není. Vlastně ani vedlejší. Spíše je jednou z mnoha hlavních postav, tak. Stephen King v Právu nálezce zůstává dál na půdě thrilleru bez nadpřirozena (ačkoliv v závěru trilogie se už na svůj píseček nejspíše přece jenom vydá), opět má k ruce fantasticky napsané postavy s uvěřitelnou motivací... Ovšem tentokrát zatáhl do hry osvěžující, cynicky zábavný prvek - náhodu. Nebo spíše osud? Nebo snad Ka? Pravděpodobně. V knize se totiž stane tolik "jakoby" náhodných věcí, že to prostě nemůže být - ehm - náhoda. Ale zábava to je pořád.
Velmi čtivá a příjemná kniha. Nečekejte žádné komediální šílenství ve stylu Monty Pythonů, spíše jemný nadhled Palinových cestopisů, které se mu ostatně při přípravě Pravdy očividně hodily, protože místa, v nichž se kniha odehrává (ať už to je Indie nebo Karlovy Vary), dokáže uvěřitelně popsat pár jednoduchými větami.
Tento komentář jsem napsal v polovině cesty na Nanga Parbat, když jsem stejně jako zbytek výpravy čekal, až šerpové dohrají volejbal, což jim připadalo jako výborný nápad, neboť to jsou idioti. Hrát volejbal v neděli dopoledne, nechápu to. Ale aspoň nemají odbory.
A pak že jsou filozofové nudní patroni! Jediné, co musím knize vytknout, je, že se její autoři občas babrají v naprosto obyčejných věcech, které rozhodně nevznikly kvůli nějakému hlubšímu poselství, nýbrž zkrátka a dobře jen kvůli legraci.
Ohromně čtivá a zajímavá kniha, z níž jasně nejlepší je kapitola o Grahamu Chapmanovi.
Na téhle druhé knize je pro mě obzvlášť zajímavá jedna věc - jsou v ní totiž scénáře čtvrté série Létajícího cirkusu, na níž se už John Cleese prakticky nepodílel (herecky vůbec, scenáristicky minimálně - zbylo po něm jen několik nápadů) a přestože mi zfilmované díly této řady připadají citelně slabší než vše z předchozích sérií, u jejich literární podoby se královsky bavím.
Monty Pythoni mi dělají z pekla život už nějakou dobu a papírová podoba jejich šlehům na působivosti neubírá vůbec nic (obzvlášť tedy pokud je člověk alespoň trochu zná). Skvělou přidanou hodnotou scénářů jsou jména různých postav a postaviček, jež v seriálu nezazněla - mými speciálními oblíbenkyněmi jsou paní Gorilová a paní Negorilová.