DailyCoffeeCZ komentáře u knih

Co očekávat od útlé knížky plné přednášek a esejů, kterou napsala spisovatelka, jíž znáte jen z anotace? Možná nic, možná naopak máte očekávání velmi vysoká. Občas zkrátka sáhnu po knize, o které nic nevím, a o které nechci vědět vůbec nic, dokud se do ní nezačtu.

Kniha mě zaujala především jednoduchou obálkou a svým názvem: Tajemství a mravy. Co si pod tím představit? Soubor pouček o tom, jak se chovat? Nebo jak psát? A jaká tajemství mě uvnitř čekají? Otázek jsem na začátku měla spoustu, na konci mi zůstalo jediné přání. Přečíst si od Flannery O’Connor úplně všechno.

Tato jižanská prozaička totiž patří k nejuznávanějším autorkám dvacátého století. Narodila se v Savannah v americkém státě Georgie a kromě toho, že vystudovala společenské vědy a absolvovala prestižní kurz tvůrčího psaní Iowa Writers‘ Workshop, stala se také mistrnou vypravěčkou.

Kromě psaní také přednášela a psala eseje. Tajemství a mravy jsou dílem, které po spisovatelčině smrti sestavili její přátelé Robert a Sally Fitzgeraldovi. Obsahuje všechno, co potřebují vědět začínající spisovatelé, a dává nahlédnout pod pokličku uvažování a čtenářského vkusu samotné autorky. Flannery O’Connor vtipně a velmi čtivě odhaluje proces tvorby literárních textů a ironicky kritizuje čtenářský vkus doby, v níž žila, také se zamýšlí nad tím, jak moc spisovatele ovlivňuje země, z níž pochází, a rovněž se věnuje náboženství v literatuře. Při přednáškách ani v esejích si nebere servítky a vypráví stylem, který zaujme snad každého čtenáře, byť se o proces tvorby literárních textů ani literární historii příliš nezajímá. Její styl je především povídkový a tak má mnohem blíže k beletrii než odborným dílům. Na druhou stranu, pokud píšete anebo s tím chcete začít, tahle útlá knížka vám dá možná víc než kterákoliv jiná, jež se tvůrčím psaním zabývá.

Bohužel se však může stát, že po dočtení knihy zjistíte, že všechno, co jste kdy napsali, nestojí ani za zlámanou grešli. V knize se dozvíte proč. Zároveň se dočtete to, co by měla vaše literární díla obsahovat a proč.

Flannery O’Connor je literárním vzorem autorů napříč celým světem. Jen u nás ještě příliš známá není a to je velká škoda. Pokud chcete raději začít čistě beletristickým dílem této autorky, přečtěte si povídkové soubory Dobrého člověka těžko najdeš (1955, česky 2010) a Všechno, co se povznáší, se musí setkat (1965, česky 2013). Kromě povídek však napsala i romány Moudrá krev (1952, česky 2010) a Násilníci po něm sahají (1960).

Chcete-li psát, chcete-li číst kvalitní literaturu, chcete-li se pobavit, sáhněte po Tajemstvích a mravech nebo kterékoliv další knize od Flannery O’Connor. A šiřte o ní povědomí dál. Zaslouží si to a vy se pak zasloužíte o to, že možná díky ní bude naše česká literatura zase o kousek výš.

3 05.08.2020

O Emmě Reyes toho pravděpodobně moc nevíte. Pokud se ovšem nezajímáte o výtvarnou scénu dvacátého století v Jižní Americe. Pak byste tuto ženu dozajista znát měli. Ještě zajímavější než tvorba je ovšem její dětství, které bylo vskutku nezáviděníhodné, avšak plné událostí hodných uchovat je pro další generace. A přesně to malířka Emma Reyes udělala.

Nebýt jejího drahého přítele, kolumbijského historika Germána Arciniegase, o dětství Emmy Reyes, známé kolumbijské malířky, bychom nevěděli zhola nic. Germán však svou přítelkyni požádal, aby své vzpomínky na dětství sepsala ve formě dopisů. Jenže si myslela, že je to jen pro něj. Germán však dopisy ukázal i svému příteli, který k němu jednoho dne přišel na večeři. Nebyl to nikdo jiný než slavný spisovatel Gabriel García Marquéz. Tomu se Emmino dílo natolik zalíbilo, že jí zavolal, aby ji v psaní podpořil. Ta se ale na svého přítele Germána rozzlobila, neboť vyzradil, co neměl. Proto trvalo téměř dvacet pět let, než se k psaní vzpomínek opět vrátila.

Dnes si mohou čtenáři po celém světě přečíst, jaké to bylo žít v Kolumbii na začátku dvacátého století, co všechno zažívalo nemanželské dítě, které opustila vlastní matka. Jako sirotek se Emma dostala do katolického kláštera, kde jí poskytli přístřešek a jídlo. Dětské zábavy a lásky se tu však nedočkala, musela tvrdě dřít. A protože nebylo jasné, odkud toto dítě přišlo a kdo jsou jeho rodiče, nechtěli ji ani pokřtít, což v Kolumbii znamenalo jen o něco menší tragédii než smrt. Každý den musela mýt podlahu, žehlit, prát, vyšívat, s nebohými dětmi se v klášteře zacházelo jako s onucí. Kamarádství mezi sirotky byla také věc spíše ojedinělá než běžná. Z mnoha zřejmých důvodů proto ve svých devatenácti letech Emma z kláštera utekla.

Našla si práci v hotelu v hlavním kolumbijském městě Bogotě, kde se naučila číst a psát. V roce 1943 pak odešla do Buenos Aires, kde se živila jako podomní prodejkyně. V Uruguayi se vdala za kolumbijského sochaře Botera Gutiérreza (1917 – 1999), s nímž měla jedno dítě. Jednoho dne, v době, už rodina zase žila jinde, v Paraguayi, ji ovšem doma přepadli lupiči a několikaměsíčního novorozence zabili. Emma Reyes však byla silná žena a nesrazila ji na kolena ani tato událost.

Získala studijní stipendium v Paříži, kam se také odstěhovala. Ovšem bez manžela. Od té doby hodně cestovala, žila v Itálii, Mexiku, Spojených státech, ve Španělsku i v Izraeli a živila se především jako malířka. Někdo tvrdí, že v Říme se dokonce vrhla na taxikaření. Díky svému talentu se však probojovala mezi francouzskou kulturní elitu a stala se blízkou přítelkyní mexické malířky Fridy Kahlo.

Memoáre v listoch, které zatím vyšly jen ve slovenštině u nakladatelství Inaque, si získaly uznání napříč celým literárním světem nejen díky neskutečně živým malířčiným vzpomínkám, ale také autentičností zapsaných vzpomínek. Ta spočívá především v gramatických a stylistických chybách a nepřesnostech, v interpunkčních nesrovnalostech a v chybném psaní některých vlastních jmen. Emma Reyes si text takto přála zachovat. Dětství, které totiž zachycuje, prožila negramotná, a chyby v dopisech jen přispívají k dotvoření celkové představy o jejím někdejším životě. V Kolumbii ovšem kniha vyšla s edičními úpravami. Germánova asistentka opravila většinu gramatických chyb, a nutno podotknou, že to knize spíše uškodilo, než pomohlo. Proto se nakladatelství Inaque snažilo většinu chyb v knize zachovat. Vzpomínky, které Emma sepsala bez stopy sebelítosti, naopak s notnou dávkou dětského úžasu a naivity, jsou doplněny i jejími kresbami, kterým dominují rostliny, zvířata a dětské postavy.

05.08.2020

Beletrii mám stejně ráda jako literaturu naučnou. A úplně ze všeho nejraději čtu knihy, které mají krásný nebo zajímavý příběh, obsahují zábavné nebo napínavé historky a ještě mě něčemu novému naučí. A protože se o písmo už dlouhá léta zajímám, hlavně v praxi, rozhodla jsem se, že si o něm i něco přečtu.

Kniha Ten můj font: stručné dějiny typografie v esejích nese název, který by vás od čtení mohl odradit. Alespoň mně by se to stát mohlo, protože jakmile se v názvu knihy nachází slovo esej, mám pocit, že půjde o něco nudného. V tomto případě bych ale nebyla od pravdy dál. Věděli jste, že Steve Jobs, zakladatel značky Apple, navštěvoval kurzy kaligrafie, aby se naučil hezky psát? Znáte důvod, proč je Comic Sans nejnenáviděnějším fontem vůbec? A díky čemu Helvetica vládne celému světu? Tušíte, s jakým písmem prorazil v prezidentské kampani Barack Obama a proč? Ne? Tady máte hned čtyři důvody, proč si knihu přečíst. Brzy po rozečtení knihy jich ale najdete mnohem víc.

Simon Garfield nás provede dávnou i ne tak vzdálenou minulostí, světem grafiků a především fontů. A to velmi čtivou formou. Díky němu nahlédnete do světa, o kterém možná zatím vůbec nic nevíte, přitom je všude kolem nás. Fonty hrají důležitou roli na nápisech a směrových cedulích v dopravních prostředích, v časopisech a novinách, na billboardech i ve slevových letácích. V této knize se dozvíte proč. Pak si nejspíš začnete všímat nápisů kolem sebe mnohem víc a budete se při tom potutelně usmívat. A až si příště otevřete Microsoft Word nebo jiný program na psaní, třeba se víc zamyslíte nad tím, jaké písmo zvolit.

Kromě toho, že je kniha čtivá a nabitá zajímavými informacemi, je i velmi zdařile graficky zpracovaná. Knihu doplňují černobílé fotografie i ukázky jednotlivých fontů. Je vytištěná na kvalitním papíře v brožované vazbě.

Simon Garfield je uznávaný britský novinář excelující zejména na poli literatury faktu. Psal pro The Observer, magazín Time Out či noviny The Independent. Za knihu zabývající se tématem AIDS The End of Innocence: Britain in The Time of AIDS (1994) mu byla udělena britská literární cena Somerset Maugham Award, jež se uděluje autorům, kterým ještě nebylo více než třicet pět let a v uplynulém roce vydali knihu.

3 05.08.2020

O této knize bylo za poslední měsíc a půl napsáno a řečeno už tolik, že jsem neměla vůbec chuť se do ní pouštět. Nakonec jsem před pár dny neodolala a začala číst, ovšem s rozhodnutím, že se nenechám ovlivnit žádnými názory prezentovanými na internetu. Vždycky je dobré vytvořit si vlastní pohled na věc. A až pak názory konfrontovat.

Na začátek bych ráda zmínila, že jsem od Radky Třeštíkové četla jen Bábovky, které bych hodnotila jako lepší průměr, a průměr proto, že mi přišly dost zmatečné postavy i děj, a pak knihu Veselí, kterou bych naopak hodnotila velmi nadprůměrně. Přesně takový tip knih od českých autorek mě baví. Hodně vztahů, rodinných, přátelských i partnerských, a také plno emocí. O její nové knize Foukneš do pěny jsem si před otevřením první stránky přečetla vlastně jenom to, že je úplně jiná než všechny ostatní její knihy. A já ráda zkouším nové věci.

Po dočtení jsem si samozřejmě načetla spoustu názorů a recenzí. A byla jsem dost překvapená, že ve spoustě hodnocení se objevovalo tvrzení, že kniha byla nudná a naprosto k nečtení. S tím bych si dovolila nesouhlasit. Je jen psaná jinak, dominuje vnitřní monolog žen, které si prožily a prožívají své. Ani jedna není sympatická, ba jsou všechny tři ženy až iritující, s tímto názorem recenzujících proto naopak souhlasím. Proč by ale měly být postavy v knize vždycky sympatické? Vždyť bohatě stačí, když jsou něčím výjimečné, třeba tím, že jsou tak obyčejné, jak jen mohou být. Obyčejnější než průměrně obyčejní. Občas však udělají něco, co už se obyčejnosti vymyká. A o to tady jde.

Matka i dcera mají smůlu na muže a také na své děti. Muži je opustili, vlastní dítě k nim příliš lásky nechová. Tři generace žen, o kterých kniha je, dcera – matka – babička, se k sobě vzájemně chovají, jako by je někdo do příbuzenského vztahu nutil. Takových rodin ale existuje hodně, dokonce si troufnu tvrdit, že těch vřelých vztahů bude mnohem méně. Proč tedy knihu číst? Čím je tak výjimečná? Protože Radka Třeštíková umí psát. Možná se trochu podbízí aktuálním literárním trendům, ale proč ne. To jí přeci nelze vyčítat. Navíc vztahy tu byly, jsou a budou, a když mám chuť si o nich číst, ráda po takové knize sáhnu. I když je v ní na mě možná o něco více metafor, než bych si přála, a surrealistických výjevů, u kterých netuším, zda se skutečně staly, nebo jde jen o výplod autorčiny fantazie. Možná je tam i dost pasáží, ve kterých jsem se ztrácela, zdali to říká matka či dcera, a podobné problémy jsem měla s určováním časových rovin, v nichž se postavy právě nacházejí. Ale na to už jsem zvyklá z Bábovek.

Přes to všechno na Foukneš do pěny oceňuju především to, že se Radka pustila do něčeho, co ještě nikdy nezkoušela. Vypsala se ze své komfortní zóny trochu jiným směrem, možná až místy poetickým (rýmovaček v knize pár najdeme). Rozhodně jsem ovšem neměla problém knihu dočíst, spíš budu mít problém se k ní vrátit. Nejspíš to ani neudělám. Zato její předposlední knihu Veselí bych si klidně po letech ráda přečetla znovu. A tak i tato třetí kniha, kterou jsem od autorky četla, mě přesvědčila o tom, že si Radku musím načíst celou.

Rok 1995 je pro Selin přelomový hned ze dvou důvodů. Nastupuje do prvního ročníku na Harvard a také se poprvé seznamuje s něčím, co dnes bereme jako naprostou samozřejmost. Tou novinkou je e-mail, který jí převrátí život vzhůru nohama.

Selin je dcerou tureckých přistěhovalců, dívkou, která neví, jak chutná alkohol, co se dělá na večírcích ani co znamená mít kluka a už vůbec ji netrápí, jak přijít o panenství. Její zájmy jsou úplně odlišné. Chce napsat román, hodně číst, učit se rusky a španělsky, sledovat filmy a zajímat se o to, co se kolem ní děje. Je jiná než její kamarádky a kamarádi, ale všichni si ji hned oblíbí. Výjimkou není ani chlapec, s nímž chodí na hodiny ruského jazyka. Ivan pochází z Maďarska a co nevidět se chystá změnit místo bydliště i univerzitu. Ještě předtím se však se Selin sblíží prostřednictvím e-mailové konverzace. Jednoho dne se konečně rozhodnou dát si opravdovou schůzku, ale vypadá to, že si nemají co říct.

Počáteční prchlivost sice překonávají, ale není to nic platné. Ivan je totiž zadaný a už brzy Selin navždy opustí. Zdá se, že nevinná, dětská láska skončí dříve, než začala. Když se ale Ivan v létě po skončení semestru vrací domů do Budapešti, Selin si domlouvá stáž na maďarském venkově, kde bude učit angličtinu. Šance, že se ti dva ještě uvidí, je obrovská, ale protože Idiot Elif Batumanové není žádnou velkou romantikou, ale spíše sondou do života sice již věkem dospělé, avšak duší stále dospívající dívky, o lásku tu jde až v druhé řadě. I když pro Selin momentálně nic důležitějšího neexistuje.

Elif Batumanové se v románu nominovaném v roce 2018 na Pulitzerovu cenu povedlo vykreslit neuvěřitelně reálný portrét mladé ženy, jejích radostí, strastí a trapností, které jsou spojené s člověkem, který se ocitl na přelomu dospívání a dospělosti. Ačkoliv hlavní dějovou linku tvoří Selinin vztah s Ivanem, rozhodně není kniha jenom o něm. Vzhledem k tomu, že Selin má bohatý společenský život, plno kamarádů a zájmů, je kniha hlavně o ní samotné. Při čtení se nelze ubránit pocitu, že jde o literární zpodobnění seriálové Rory Gilmorové, která má na všechno odpověď, je neuvěřitelně sečtělá a vtipná, ale o skutečném životě neví vůbec nic.

V mnohém může čtenářům připomenout i jednu z nejlépe hodnocených knih minulého roku Rozhovory s přáteli Sally Rooneyové, která vypráví o dívkách, jež se pohybují mezi světem chudých a bohatých a zažívají své první lásky, vzestupy i pády.

Idiota doporučuji nejen ženám, ale i mužům. Není to, jak jsem již vysvětlovala, žádná červená knihovna. Navíc se z knihy možná dozvíte mnoho nového. O filmech, knihách i posttotalitním maďarském venkově. A to s humorem a velkou dávkou ironie.

2 13.01.2020

Recenzí na thrillery tu na blogu už pár mám. A jsou vesměs pozitivní. Zřejmě mám na tenhle žánr štěstí. Je taky jeden z mých nejoblíbenějších. Ale jen málokterá kniha mě donutí číst pět hodin v kuse. Do půl čtvrté do rána.

Robert Bryndza není jenom jméno. Je to pojem sám o sobě. Díky tomu, že stvořil postavu detektivky Eriky Fosterové, se jeho knihy aktuálně překládají do dvaceti devíti jazyků! Znáte Dívku v ledu? Noční lov? A co Temné hlubiny? Pokud jste aspoň jednu knihu četli, pak mi jistě dáte za pravdu, že Bryndza je hotovým mistrem thrillerů. Teď přichází pokračování těchto knih, které nese název Do posledního dechu. Opět v hlavní roli s Erikou Fosterovou.

O ději jen v krátkosti, nechci vás připravit o zážitek… Když se v kontejneru na londýnském předměstí najde zohavené tělo mladé ženy, policie zbystří. Jakmile ale přijde na to, že to není první dívka, která byla mučená a následně odhozená do odpadků, začíná to vypadat na sériového vraha. A to je ten pravý případ pro detektiva Fosterovou. Ta ale po jistých konfliktech se svými budoucími nadřízenými přišla o všechny své pravomoci a tak se nesmí plést do vyšetřování. Leč jednoho dne události naberou nečekaný spád a Fosterová se znovu dostává do hry. Jak detektiv, tak čtenář vydechnou až na poslední řádce u posledního slova.

Téměř od samého začátku je čtenáři jasné, kdo je vrah. O to je ale cesta k jeho dopadení větším mučením. Opět nejen pro detektiva Fosterovou, ale i pro nás, obyčejné přihlížející. Mistrně vystavěná zápletka, ostatně jako u všech předchozích dílů, nemůže nechat v klidu vůbec nikoho. Ani mě, ostříleného „thrillerologa“.

Kniha má dvě hlavní dějové linie. V jedné sledujeme Eriku Fosterovou, v druhé vraha. Pak jsou tu ještě vedlejší, neméně podstatné. V ní sledujeme oběť sériového vraha a její počínání a také počínání těch, které jsou dívce blízcí. Všechny linky mají neuvěřitelný dějový spád, který nás nutí bez přemýšlení otáčet stránku za stránkou a hltat každé slovo. Bez toho, aniž bychom se v ději byť jedenkrát ztratili. Skutečně jde o oddychovou četbu, při které nijak zvlášť přemýšlet nemusíte. Přesto se pořádně zapotíte.

Co se kvality thrillerové série týče, můžeme Roberta Bryndzu srovnávat klidně s Joem Nesboem, Larsem Keplerem nebo Erikem Axl Sundem. Všichni něčím vynikají a nelze posoudit, který je lepší nebo horší. Nicméně vybočují z řady. Jsou čtivější než ostatní thrillery, které vycházejí, napínavější a mají zajímavější, `neotřepané` zápletky. Přesto si za rok či dva zřejmě nebudeme pamatovat, o čem konkrétní kniha byla. Vzpomeneme si ale na to, že nás bavila. A koupíme si od toho samého autora klidně další knihu.

5 04.01.2020

Román jsem si musela přečíst, protože jsem o něm slyšela jen samá superlativa. A taky získal Cenu Karen Blixenové. Už vím proč. Je totiž jiný. A to nejen příběhem, ale i poselstvím, které nese.

Děj knihy Nový čas začíná v roce 1904, kdy se hlavní hrdinka Lilly přestěhuje do malého městečka Thyregod. Živí se jako učitelka a i když má plat hodně skromný, na jídlo a střechu nad hlavou jí stačí. Nic víc ani k životu nepotřebuje. Ke všemu když je poprvé skutečně zamilovaná.

Z roku 1904 pak deníkové zápisky najednou skočí až do roku 1927. Zjišťujeme, že dalších třiadvacet let se prokousávala životem, který si v mládí rozhodně nevysnila. Za muže si vzala o více než dvacet let staršího lékaře, neskutečného morouse, který svou ženu bere spíš jako služku než jako milovanou osobu. Kolikrát ho prosila, aby spolu měli děti. On nechtěl. Bral si ji totiž z jediného důvodu, cítil k ní lítost, protože se ukázalo, že Lilly bude mít děťátko a přitom není vdaná. Chtěl celou situaci zachránit. Nic víc, nic míň.

Když ale její muž umírá, vzpomíná nejen na život, který žila ještě jako mladá, ale zároveň přemýšlí nad tím, co bude teď. Zda ještě může prožít to, co jí v mládí bylo upřeno. Nikdy přeci není pozdě na nový začátek.

V čtenáři knížka vyvolává rozporuplné pocity. Soucítí s Lilly a zároveň ho štve tím, že se do takového života nechala vůbec vlákat. A že se stala obyčejnou služkou místního doktora. Toho čtenáři zpočátku nechápou, pak ho nesnáší, ale nakonec možná zjistí, že i přesto, že k žádnému člověku nikdy nechoval úctu ani respekt, ve skrytu duše nebyl úplně tak zkažený.

Ale o to vůbec nejde, autorka Ida Jessenová prostřednictvím příběhu, který se odehrává téměř před sto lety, ukazuje, jak moc se současný život a postavení žen liší od toho někdejšího. Jak chmurný je příběh, tak chmurná byla i sama doba. V knize nenajdeme moc míst, při kterých bychom se usmáli nebo si alespoň povzdechli `aspoň že tak`. Z knihy budete mít od začátku až do konce rozporuplné pocity i náladu. Žádný výbuch emocí nečekejte. Nejspíš ani nezatoužíte po tom, přečíst knihu jedním dechem. Není to zapotřebí. Mnohem víc si knihu užijete, když ji budete číst pomalu a trochu si nad ní zapřemýšlíte.

Pak možná pochopíte, jak důležité je umět žít tak, abychom žádného rozhodnutí nelitovali. A že není dobré od osudu přijímat všechno tak, jak nám to postaví do cesty, bez toho, aniž bychom se sami sebe zeptali, zda o to vůbec stojíme. Když nebudeme riskovat, možná budeme žít pohodlným a nekomplikovaným životem, ale štěstí ani skutečnou lásku si tím nejspíš nezajistíme.

2 04.01.2020

Přiznávám a stydím se. Od Jojo Moyesové jsem nečetla vůbec nic. Nebo si to aspoň nepamatuju. Teď jsem sáhla po Krasojezdkyni a trvalo mi zhruba sto třicet pět stránek, než jsem pochopila, že jsem neudělala chybu.

Pravdou totiž je, že první stránky mě vůbec nebavily. Říkala jsem si ale, že ji musím stůj co stůj dočíst. Jedna čtrnáctiletá holka, kůň, manželé, co se rozvádějí…. To přeci není příběh pro mě. Určitě to bude o lásce ke zvířeti, o tom, co je člověk schopný pro zvíře obětovat. Upřímně, nemám moc ráda knihy, kde je jednou z hlavních postav zvíře. Neřeknu vám proč, protože to sama nevím. Zvířata mám ráda, i když žádné nemám. Ale číst o nich? Zkrátka k tomu zatím nebyl žádný důvod. Ale tak co, přečtu to, i kdyby mi to mělo trvat měsíc.

Tak zhruba měsíc to vážně trvalo, protože tři týdny jsem louskala těch zhruba sto třicet pět stran. Nakonec se něco zlomilo. Děj mě začal bavit. Najednou jsem chtěla vědět, co se stane s koněm jménem Boo a jeho majitelkou Sarah. Potřebovala jsem nutně vědět, jestli dokáže to, co si umyslila. A v neposlední řadě jsem prahla po rozzuzlení vztahu mezi Natashou a Macem. Vážně se rozvedou? Teď, když si k sobě vzali Sarah, která ač se chová jako spratek, je vlastně skvělá holka? Otázek jsem si během čtení knihy samozřejmě pokládala víc, ale tyhle mě donutily číst až dokonce. Přestože jsem si závěr domýšlela už zhruba od půlky knihy, stejně jsem se na konci skoro rozbrečela. A to jsem to všechno tak trochu čekala.

Když se lidí ve svém okolí ptám, jestli znají Jojo Moyesovou, všichni tvrdí, že přece jasně, kdo by ji neznal, že jo? Tak například donedávna já, že jo… Obvykle dávám spisovatelům jenom jednu šanci. Buď mě kniha zaujme, nebo ne a už si od nich nikdy nic nepřečtu. Ale co s knihou, která mě zaujala až od půlky? Stačí to na to, abych si od autorky přečetla něco dalšího?

Já Krasojezdkyni nemám co vytknout. Je psaná čtivě, je tam nějaký ten dějový spád, v příběhu je sympatická i nesympatická postava (těch nesympatických je tam ovšem víc), ale zkrátka tomu něco chybí. Možná větší svižnost, méně `okecávaček`? Každý máme rád něco jiného a já mám zkrátka ráda, když se pořád něco děje a to nejlíp od první, nejpozději od druhé stránky. Tady jsem musela čekat příliš dlouho. Dlouho na to, abych si od Moyesové ještě někdy něco přečetla. Nicméně bych Krasojezdkyni nerada upřela pochvalu. Je to jedna z mála knih, jejíž děj si budu pamatovat za rok, dva a možná i tři. Není to příběh, který by zapadl mezi tisíce dalších. A to si zaslouží velkej palec nahoru.

4 03.01.2020

Terorismus. Slovo v posledních letech skloňované ve všech pádech. Proto když jsem se o knize Krvavá karikatura dozvěděla, musela jsem ji mít. Je totiž přesně o něm. O tom, jak snadné je sejít z té správné cesty, když vám všichni jenom ubližují. A také o tom, jak těžkou práci mají ti, kteří se starají o naše bezpečí.

Pamatujete na teroristické útoky v Paříži? Na to, jak dva teroristé vtrhli do redakce satirického týdeníku Charlie Hebdo a postříleli dvanáct členů redakce včetně šéfredaktora? Tím totiž knížka začíná. Oním osudným ránem, kdy všechno naznačovalo, že bude jako každé jiné. Nebylo. Francie už nikdy nebude taková jako předtím. A to byl jen začátek. Celý příběh se totiž točí hlavně kolem Slovenky, která se rozhodla utéct od rodiny a začít pracovat ve Spojených arabských emirátech, protože ji otec týral. Co má ale společného s teroristickými útoky?

Hlavní postava knihy, slovenský detektiv a bezpečnostní expert Denis Martinský, má těžký úkol. Nejenže musí vypátrat ztracenou Slovenku, ze které se údajně stala muslimka, ale také zabránit připravovanému teroristickému útoku. Který může mít ještě větší počet obětí než ten první, spáchaný na satirický týdeník. Pokud se cokoliv zvrtne nebo půjde detektiv po špatné stopě, nebude dost rychlý nebo ho teroristé zabijí, dojde na nejhorší.

V knize se proplétají hned dvě dějové linie. Ta jedna sleduje detektiva Martinského a druhá se odehrává na Slovensku, kde je na slovensko-polských hranicích jeden muž zabit a druhý vážně zraněn. Zároveň někdo odcizil bílou dodávku s radioaktivním materiálem. Jak spolu tyto dva příběhy souvisí? Možná víc, než si dokážete představit.

Autor totiž ví, o čem píše. Marko Thelen je jenom přezdívka. Skutečné jméno nechce a nemůže prozradit. Jde totiž o významného experta v oblasti vnitřní bezpečnosti, který dlouhodobě bojuje proti obchodování s lidmi, terorismem a organizovaným zločinem. Kdyby svou identitu odhalil, mohl by se ocitnou v nebezpečí.

To, o čem píše, odráží realitu, se kterou se setkal nebo, při troše fantazie, by mohl prožít. Přikrášlenou samozřejmě, aby kniha dostala parametry krimi románu, ale klidně si můžete příběh zasadit do dnešních dnů, do světa, který všichni dobře známe. Možná pak zjistíte, že všechno to, o čem píše, se klidně mohlo stát. A třeba i stalo. Kde končí realita a začíná Thelenova fantazie nevíme. Raději ani nechceme vědět.

Thelen spisovatelské nadání bezpochyby má. Píše čtivě a čtenáře snadno vtáhne do děje. Střídá poklidné pasáže s těmi nervydrásajícími. Když dílo čtete, čtete ho s tím, že je to krutá realita. A vy chcete vědět, jak to všechno dopadne.

Jako krimi román kniha Krvavá karikatura obstála. Je to dobré krimi. Ještě lepší je ale je její poselství. Má nám, čtenářům, ukázat, že ne všechno, co vidíme a slyšíme, je realita. Je to realita, kterou nám někdo předkládá a když něco vidíme a slyšíme na vlastní oči a uši, ještě to neznamená, že je to skutečně pravda. Není. To skutečné se děje za našimi zády. Mimo naše oči a uši. Nebo pod našima nohama.

1 03.01.2020

Vzhledem k tomu, že ještě nejsem rodič, říkala jsem si, že knížka, která je celá o vztahu matky a syna, mě rozhodně nemůže zaujmout. Natož aby se mi snad líbila. Nic proti dětem, samozřejmě. Mám je strašně ráda. Nejvíc, když se drží dál ode mě. Ale ještě o nich číst?

Proč bych měla, když se o ně nijak zvlášť nezajímám? Snad jenom proto, že mě zaujalo, že knihu Dítě jménem Kuba napsala blogerka. Docela dost oblíbená blogerka Tereza Melišová. Upřímně, narazit na knihu v knihkupectví, nikdy bych si ji nekoupila. Terezin syn Kubík zvěčněný na obálce knihy ve mně vyvolává nepříjemný pocit, že bych už i já asi měla mít dítě, pár let se nevyspat, dojídat zbytky od přesnídávek a v tramvaji sledovat nevraživé pohledy ostatních spolucestujících, zatímco mi ten můj „Kubík“ bude řvát na celé kolo. Jenže já se na to prostě ještě necítím. Vážně ne.

Nějakým záhadným způsobem se mi kniha přeci jen dostala do rukou a já si řekla, že když jsem byla na vysoké schopná přečíst Alighieriho Božskou komedii, zvládnu i tohle.

Vzhledem k tomu, že má kniha pouhých sto sedmdesát pět stránek a pro mě naprosto nepochopitelně obří písmena, měla jsem ji přečtenou za necelé dva dny. A uznávám, i když nejsem matka, naprosto dokonale jsem se dokázala vžít do popisovaných situací a zasmát se jim. Tak třeba tahle:

V restauraci totiž proběhla ta nejhorší scéna, kterou bych si nepředstavila ani v těch nejděsivějších nočních můrách. Kuba, zmítající se v záchvatech vzteku, mlátil hlavou, do čeho se dalo. Ječel v naprosté hysterii a házel věcmi okolo sebe. Divila jsem se, že po nás něčím nezačali házet ostatní lidé.

(úryvek z knihy Dítě jménem Kuba, str. 69, 2017)

Tohle zažívám dnes a denně! Tedy ne denně, ale téměř pokaždé, když jdu do restaurace nebo kavárny a je tam se mnou i ječící dítě. Je mi maminky líto, ale zároveň si říkám, proč tam s tím dítětem chodí. Přeci ví, že děti pláčou, řvou jak tuři a že většinu lidí to zřejmě bude obtěžovat.

Takových scének je kniha plná. A téměř při každé jsem se musela chtě nechtě zasmát. A občas i válet smíchy. Při jiných jsem se tak trochu děsila toho, že jestli tohle jednou čeká i mě, tak skončím na psychiatrii.

Knihy jsou ale vždycky psané s trochou nadsázky. Nebo ne? Přeci žádné dítě nemůže být tak strašné jako tenhle Kuba! Nebo může? Myslím, že knížku si v klidu mohou přečíst ti, co dítě mají, aspoň se v těch situacích třeba taky zhlédnou. Ale klidně po ní sáhněte i vy, úplně bezdětní, určitě z ní budete nadšení! Pokud po dítěti ještě netoužíte stejně jako já, utvrdí vás ve vašem správném rozhodnutí. Jestli se ale nemůžete dočkat, až budete v porodnici dvanáct hodin tlačit a následně šest let nezamhouříte oko, možná díky téhle knížce přijdete na to, že ať vám vaše kamarádky nakukaly cokoliv, není to vždycky jenom procházka růžovou zahradou. A ten spánek a porod je možná ten nejmenší problém ze všeho.

Knížka se čte lehce, úplně sama. Je psána živě, bez zbytečných okolků a kudrlinek a pořád se něco děje. Jak by taky ne, když se v ní píše hlavně o hyperaktivním Kubíkovi. Co mě na knížce zklamalo, a to je asi jediná věc, je grafická úprava knihy. Ta obrovská písmena měla evokovat slabikář? Učebnici pro děti první třídy? Možná jen bylo málo textu a grafik se snažil knížku natáhnout, co se dalo, jenže to dle mého nevypadá moc dobře. Větší péči by si jistě zasloužila i Kubíkova fotografie na obálce knihy.

Jak jsem psala na začátku, podle obálky by mě knížka absolutně nezaujala, ale po přečtení ji můžu směle doporučit. A stejně jak doufám, že kniha byla psána s trochou toho zveličování (jinak si děti asi nikdy nepořídím), tak také doufám, že i tu mou recenzi budete brát trochu s nadhledem. Já mám ráda děti. Fakt! Dokonce už i na obálkách knížek.

1 03.01.2020

Občas si říkám, jestli těch knižních thrillerů není nějak moc. A taky se ptám, zda ti, co je hltají jeden za druhým, na tom nejsou tak, že si přečtou prvních třicet stránek a přesně ví, jak příběh dopadne. Vždyť je to přece pořád o jednom a tom samém! Nebo ne?

Není. O tom jsem se přesvědčila sama. Taky jsem už přečetla bezpočet thrillerů, ale v posledním roce mám na výběr fakt štěstí. Po skvělých knihách Manželé odvedle a Před pikolou za pikolou se mi do rukou dostal Cizinec. Je to příběh o ženě, která si jednu důležitou část svého života nepamatuje, a o muži, který se snaží pochopit, proč se mu během pár dnů hroutí celý svět – pro jeho snoubenku je naprosto cizí muž a v práci se za jeho zády děje něco, co si nedokáže představit ani v těch nejhorších nočních můrách.

Bezpochyby jde o velmi napínavou dějovou zápletku, která ve čtenáři vyvolává urputnou touhu dozvědět se, proč si Joanna nevzpomíná na svého snoubence a kdo za tím vším stojí. Nebo naopak – dozvědět se, proč si Erik, její údajný snoubenec vymýšlí, že spolu už celý půlrok bydlí, přičemž v údajném společném domě se nenajde jediná věc, která by mu patřila. Kdo mluví pravdu a kdo lže? Čtenář má spoustu otázek, na které chce znát odpovědi.

Abych byla upřímná, pro mě byl konec knihy menším zklamáním. Čekala jsem víc, ale to proto, že dnes vychází tolik thrillerů, tolik vynikajících dramatických příběhů, že jsem zkrátka zhýčkaná. Když je kniha po celou dobu, každou stránku, dokonce i řádku napínavá, čekám také velkolepý závěr. Tím velkolepý myslím to, že nad rozuzlením budu přemýšlet ještě další den, možná i týden po dočtení knihy. V tomto případě se to ale s největší pravděpodobností dít nebude.

Mým nejoblíbenějším autorem thrillerů je Lars Kepler, respektive manželé Ahndorilovi, kteří se za tímto pseudonymem ukrývají. Možná to máte také tak. A pokud ne, třeba se ptáte, co na Keplerovi vidím. Na to mám jednoduchou odpověď. Položte přede mě dvacet thrillerů a po přečtení prvních dvou stran, maximálně jedné kapitoly z každé knihy, vám řeknu, zda to Lars Kepler napsal, či nikoliv. U dalších autorů mám problém, že si nezapamatuju jejich jméno, natož abych rozeznala styl psaní. Přijde mi, že všichni píšou na jedno brdo (nebo že by to bylo překladatelem?). I když mají perfektně vystavěnou zápletku – je originální, děj pořád udržuje čtenáře ve střehu – něco tomu chybí. A tak to mám i s knížkou Cizinec od Ursuly Poznanski a Arna Strobela.

Když si ji koupíte, neuděláte chybu. Zhltnete ji jedním dechem. Nejspíš ale za půl roku nebudete vědět název knihy, ani kdo ji napsal. Aspoň že děj je natolik zajímavý, že ten si rozhodně pamatovat budete. To mi věřte.

3 03.01.2020

Některé knížky mají za cíl vzbudit ve čtenáři silné emoce, jiné ukojit jeho chtíč po vznešeném jazyce a další třeba něčemu přiučit. A pak je tu minimálně ještě jeden typ knih. Ty, které po čtenáři nechtějí nic víc, než jen aby si odpočinul a zlepšil si náladu. Blogerka Karolina Mikšíková svou prvotinu zřejmě postavila právě na tomto účelu. A nechybovala.

Nemám moc ráda humorné knihy. Mnohem víc mě baví ty, v nichž je nálada čistě ponurá. Sama nevím proč, ale asi to bude tím, že k humorným knížkám nemám moc důvěru. Buď jsou protkány vtipy, kterým nerozumím, nebo se za humorné vydávají, ale mně humorné vůbec nepřijdou. Proto, když se chci zasmát, už léta sahám jen po sbírkách fejetonů Rudolfa Křesťana.

Čistě náhodou se mi ale do rukou dostala kniha Život, na který metr nestačí. Karolina Mikšíková v ní píše o sobě. O svém dětství. O tom, jak vyrůstala na vesnici. Mezi divokou i domácí zvěří. O spolužácích, kteří ji zprvu brali vážně, ale potom, co spadla z poníka Ferdy, raketově sletěla i v jejich hodnotovém žebříčku. Vypráví i o své matce, které neřekne jinak než Daniela a ke které se chová spíš jako ke své kamarádce než k matce, a naopak matka se k ní rozhodně nechová jako ke své dceři (něco na způsob Gilmorových děvčat). Knížka mapuje i Karolinino dospívání a všechny nástrahy, které dospívající dívku na vesnici mohou potkat. A že jich je! Ti z nás, co vyrůstali v Praze a jiných větších městech, si o takových situacích mohou nechat leda tak zdát. A možná že by nás v životě nenapadly ani ve snu. Co je ale nejdůležitější – při čtení knihy se budete smát. Ne usmívat, ale popadat se za břicho. Karolina psala knížku tak lehce, že ji přečtete jedním dechem, a až ji dočtete, budou vás od smíchu bolet tváře. Nepřeháním. Vážně.

Když nebudete čekat vysokou literaturu a vezmete na vědomí, že je Karolina blogerka a ne rozená spisovatelka, jistě knížku oceníte. A nejen samotný text, ale i vtipné kresby Barbory Balgové, a neobvyklý, avšak hodně příjemný (a to hlavně na dotek, fakt) design knihy. Pokud tedy hledáte odpočinkovou knihu na dovolenou nebo dlouhé večery, sáhněte po Životě, na který metr nestačí. Nebudete litovat.

2 03.01.2020

Divadelní režisérka je dnes stejně běžné povolání jako policistka nebo profesionální boxerka. Nikdo se nad tím nepozastaví, ale dříve, přesněji v šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých letech to bylo stejně podivuhodné, jako když jste v sedmdesátkách nebo osmdesátkách v metru potkali Afroameričana. Lída Engelová byla zkrátka jiná.

Její život by jistě vydal na víc než jen jednu knížku. Je nejdéle působící režisérkou v českém profesionálním divadle. Režírovala přes sto dvacet divadelních inscenací a přes šedesát rozhlasových her. Hostovala v Petrohradě i v Londýně a to ještě v době, kdy výjezd za hranice byl pro většinu lidí něčím naprosto nedosažitelným. Znali ji v celé Evropě. Jako žena-režisérka byla něčím vskutku nevídaným.

Celý její život mapuje autobiografie Sto růží v bidetu. Humorně laděné vyprávění nadchne všechny příznivce divadla i filmu i ty, kteří jen rádi čtou o zajímavých osudech. Z knihy se dozvíme nejen o jejích hereckých začátcích, o době, kdy pracovala jako asistentka režie, ale také jak probíhají divadelní zkoušky, jaké to bylo vyjet za komunismu do zahraničí, o tom, co se dělo v československých divadlech po srpnu 1968, kdy nás začala `vysvobozovat` vojska Varšavské smlouvy a v neposlední řadě také díky Engelové nahlédneme do životů významných československých a českých herců.

Stávkový výbor se scházel třikrát denně, zkoušky Zločinu a trestu jsme přizpůsobovali dění mimo divadla. K dispozici jsme až po dlouhém vyjednávání měli rozmnožovací stroj obchodního oddělení SDO (Státní divadlo Ostrava, pozn. red.). Byl na kliku.

24. listopadu jsme se konečně dobyli prvního mediálního vystoupení v ostravském rozhlase. Konečně jsem mohla přečíst prohlášení PROČ NEHRAJEME a s pomocí údajů Českého statistického úřadu zveřejnit i pravdu o našich gážích: průměrný plat v Severomoravském kraji – včetně výdělků v Jednotných zemědělských družstvech (JZD) byl v té době 3028 Kčs, bez výdělků v JZD 3226 Kčs, průměrný plat v divadle (bez odměn) činil 2904 Kčs.

(úryvky z knihy Sto růží v bidetu, 2017)

Autobiografická kniha Lídy Engelové není jen svědectvím o temné době československé historie, ale především o životě za oponou. Protože je psána lehkým jazykem a faktická vyprávění autorka prokládá humornými vzpomínkami a vtipnými citacemi velkých herců a hereček, přečtete knihu jedním dechem. Díky ní totiž můžete získat mnohem větší povědomí o tom, jak se žilo v tehdejším Československu. A také vyvrací mýtus, který tvrdí, že herci mají ve své podstatě jednoduchou práci, za kterou berou spoustu peněz. Je to povolání jako každé jiné a mnohdy víc psychicky i fyzicky vyčerpávající než kterékoliv jiné zaměstnání založené na manuální nebo i duševní práci.

Přečtěte si tu knihu. Vy všichni, kteří chcete vědět víc, bez ohledu na to, zda jste pravidelným divadelním divákem, či nikoliv. Lída Engelová je osobnost, na kterou česká historie nikdy nezapomene.

Považuji za důležité zdůraznit, že Engelová stále žije a je pořád práceschopná. Podílí se na inscenacích v pražských divadlech Viola a Kalich, ale i na mnohých zájezdových představeních po celé České republice.

3 03.01.2020

Poprvé jsem četla o únosu dítěte v knize Manželé odvedle. Přečetla jsem ji za týden. Teď se mi do ruky dostala kniha novinářky Lindy Greenové Před pikolou za pikolou a ta vypráví podobný příběh. A k přečtení mi stačilo dokonce šest dní.

Jo, možná si říkáte: Za týden? To já přečtu rovnou dvě, klidně i tři knížky! Ale chápejte, já v posledních letech nemám na čtení moc čas. Navíc od chvíle, co mám dva blogy, mnohem víc píšu, než čtu. Najdu si čas jenom ráno, než jdu do práce, a večer, než jdu spát, takže víc než jednu knížku, maximálně dvě do měsíce nedám. A tak je pro mě šest dní od dob studií na vejšce nový rekord. Ale zpátky ke knize.

Mám ráda thrillery a knihy o vztazích. A mezi ty Před pikolou za pikolou rozhodně patří. Dlouho jsem totiž sháněla něco podobného, jako byli právě Manželé odvedle. V obou případech je ústředním tématem únos dítěte, po kterém nevyhnutelně dochází k rozkladu dobrých rodinných vztahů. Ačkoliv jsou Manželé odvedle jednou z nejlépe hodnocených knih uplynulého roku, musím říct, že tahle knížka má něco víc. Odehrává se ve třech liniích. Z pohledu matky unesené čtyřleté holčičky Elly, z pohledu únosce a taky chlapce, který je synem únosce, a jenž svůj příběh píše zhruba rok a něco málo měsíců před tím, než dojde k únosu.

Většinou nemám ráda, když příběh vypráví víc než dvě postavy, ale tady je to nutné. Troufám si říct, že nebýt té třetí zainteresované postavy, chlapce jménem Matthew, nebyla by kniha ani z poloviny tak dobrá, jako je. I když se jeho postava může zdát na začátku jen jako doplňková a jeho úkolem je dodat příběhu trochu té omáčky, na samém konci zjistíte, že to není pravda. Možná to ale zjistíte mnohem dřív.

Zběhlí čtenáři totiž od začátku nejspíš budou tušit, kam tohle všechno vyprávění únosce a jeho syna směřuje. Konec tedy pro mnohé nebude až tak překvapivý, jak by si jistě kniha zasloužila. Ale to je skoro všechno, co lze knize vytknout. Kromě ještě jedné věci. Unesené Elle jsou čtyři roky, téměř pět, ale občas z některých dialogů, v nichž je její postava zastoupena, slyším spíš šestiletou či dokonce sedmiletou dívku, rozhodně ne čtyřletou.

Tak například:

„Ptala jsem se Melody, jestli můžu spát v její postýlce. Říkala, že můžu.“

Dítě si sedá a ohlíží se na prázdnou kočičí misku. „Omlouvám se,“ říká. „Měla jsem hlad. Vzala jsem si jenom ty, co Melody nechala. Moc mi nechutnaly.“

To je jen krátká ukázka jednoho z dialogů mezi únoscem a čtyřletou Ellou. Já osobně žádné dítě nemám, ale zato jsem se občas starala o své dvě sestřenice a nepřipadá mi, že by aspoň jedna z nich mluvila takhle rozumně. Chytře. Na druhou stranu, děti jsou různé a co neumí jedno, může klidně umět druhé.

Pokud máte rádi thrillery, tak jako já, a pokud jste četli knihy jako Manželé odvedle od Shari La Peny nebo Zmizelá od Gillian Flynnové, měli byste si přečíst u tuhle. Nebudete zklamaní, ale nejspíš nebudete ani žasnout. Své fanoušky si díky téhle knize ale Linda Greenová rozhodně najde. A bude jich hodně.

03.01.2020

Kdybych přestala číst v polovině knihy, dokázala bych se nad knihou rozplývat celé hodiny. Jenže obvykle knihy rozečtené nenechávám. Dočetla jsem tedy i Možnosti milostného románu. A jedno vám o této knize prozradím už teď. Vyvolává mnoho názorů, které si výrazně protiřečí.

Autor knihy Jan Němec se nijak netají tím, že jde o román s převažujícími autobiografickými prvky. Je totiž založena událostech, které ho v minulých letech potkaly a ze kterých se potřeboval vypsat. Tuto životní kapitolu chtěl zkrátka uzavřít tím, že do světa vypustí svou verzi milostného příběhu. Příběhu o lásce, která nedopadla.

Hlavní hrdina knihy, tedy sám Jan Němec, vypráví o tom, jak se seznámil se svou životní láskou Ninou. O tom, jak se sbližovali a poznávali, jak spolu začali chodit, bydlet, cestovat. Zkrátka o běžném vztahu dvou mladých lidí, kteří touží být jeden s druhým a zároveň něčeho dosáhnout. A právě to se stalo kamenem úrazu jejich vztahu. Jeho milovaná Nina totiž přišla na to, že není tím, kým chce být, ale tím, koho chce mít po svém boku její partner.

Banální zápletka? Jen zdánlivě. Jan Němec je zkušený literární redaktor a jeho kniha s názvem Dějiny světla, která vypráví o prvním českém světově uznávaném fotografovi Františku Drtikolovi, se dočkala téměř jen pozitivních ohlasů. Němec ví, jak napsat zajímavý a literárně hodnotný příběh. Vypráví svěže, s lehkostí zkušeného spisovatele. V této knize prokládá vyprávění úryvky z knih jiných spisovatelů, novinovými zprávami nebo třeba e-mailovou korespondencí. A pak je tu ještě část příběhu, kterou `píše` Nina. Jan Němec se zřejmě v této pasáži snažil vcítit do své partnerky a pochopit, proč už s ním dál nechce být.

Jde vskutku o působivé vyprávění. Z hlediska jazykového ani literárního mu nelze vytknout vůbec nic, naopak si zaslouží obrovské uznání. Čím déle však knihu čtete a blížíte se ke konci, možná vás napadne to samé co mě. Autor, tedy hlavní hrdina, musí být neskutečně povrchní člověk libující si ve vlastním neštěstí. To, že v knize je nesčetněkrát zmíněno, jak je jeho Nina nádherná, že se za ní otáčejí všichni muži i ženy, dokonce je tak nádherná, že pořád nemůže uvěřit tomu, že chodí zrovna s ním, to by se ještě dalo skousnout. (Pokud bych napsala, že ne, mohli byste nabýt dojmu, že jsem zahořklá stará panna a štve mě, že taky nejsem tak krásná, jak popisuje hlavní hrdina svou Ninu…Ale abych byla upřímná, trochu mě to vážně štve.) Ovšem litovat se na více než čtyř stech stranách, to už chce velkou dávku sebestřednosti. Ale také odvahy. Protože kdo by chtěl číst román zhrzeného muže, který se potřebuje vypsat?

Vy. My. Já a ty. Všichni. Knihu jsem dočetla už před víc než měsícem, ale musela jsem ji nechat odležet. Hlavně myšlenky, které se mi honily hlavou poté, co jsem knihu dočetla. Měla jsem totiž vztek. Vztek, že hlavní hrdina není schopný pochopit, že ho jeho milovaná odmítla, a odmítá přistoupit na Ninin názor, že třeba není chyba jenom v ní, ale i v něm samotném.

Román Možnosti milostného románu hýbe současnou českou literární scénou. Oprávněně. Je plný emocí a v čtenářích je probouzí také. Kdyby Jan Němec dával lekce psaní, ihned se k němu přihlásím. Jeho styl jsem si zamilovala na první dobrou. A ihned jsem ho přiřadila ke svým nejoblíbenějším autorům (přestože jsem od něj nic dalšího nečetla), protože se mu povedlo napsat něco, nad čím musím přemýšlet tak dlouho. Pořád dokola se k tomu vracet. Odpouštím mu sebestřednost i schopnost se tak důkladně sebelitovat. Kdyby kniha byla fikcí, byla by dokonalá. Protože to ale fikce z velké části není a jde o samotnou podstatu autorovy duše, pět hvězdiček ode mě na Databázi knih určitě nedostane. Pořád mi totiž leží v žaludku ta překrásná Nina.

Pěti hvězdičkami bych ovšem ohodnotila minimalistickou obálku knihy. Ta je dílem Martina Peciny, několikanásobného držitele ocenění v soutěžích o Nejkrásnější české knihy a European Design Awards, stejně jako grafická úprava, které dominuje čtyřbarevná ořízka. Tleskám.

8 02.01.2020

Poslouchala jsem jako AUDIOKNIHU.

Když má nějaká audiokniha více než dvacet hodin, zbystřím. Hodně zvažuji, zdali do ní jít, nebo nikoliv. Mám raději kratší audioknihy. Přesto jsem se tentokrát nenechala její délkou odradit. A udělala jsem dobře.

Říká vám něco jméno Donna Tartt? Že ne? Chyba. Tato žena totiž v roce 2014 obdržela Pulitzerovu cenu za knihu Stehlík. Svou prvotinu však vydala už v roce 1992 a nese název Tajná historie. A nyní má šanci se s ní seznámit i český čtenář a hlavně i ten, kdo klasickým knihám moc neholduje. Audiokniha Tajná historie má stopáž něco málo minut přes dvaadvacet hodin.

Vždyť také jde o rozsáhlý příběh o elitním kroužku studentů klasické řečtiny. Jejich přátelství není na první pohled ničím výjimečné. Ve své tajné skupince vedené záhadným a charismatickým profesorem probírají všechna možná životní témata a to i ta velmi intelektuální, která souvisí s podstatou krásy, pravdy, tvořivosti, ale také s hrůzou, vášní a zločinem.

Nikdo z nich netuší, že se jejich životy brzy radikálně změní. Důvodem je ten nejtěžší zločin, který může člověk nebo skupina lidí spáchat. Postupně se proměňují i jednotlivé charaktery postav. Každý máme svá tajemství, ale když spácháme zločin, za který nás čeká ten nejpřísnější trest, nejspíš se s tím nedokážeme vyrovnat. Začneme se chovat jinak, začneme i jinak žít.

Tajnou historii lze označit za detektivku, ale obrácenou. Víme, kdo zločin spáchal, ale nevíme důvody ani okolnosti. Ty vyplouvají na povrch až v průběhu vyprávění jednoho ze studentů a členů tajného spolku. Ačkoliv autorka v knize použila sérii dosti bizarních situací, o kterých by si mohl čtenář myslet, že se nikdy stát nemohou, nejde jí nevěřit. Donna Tartt je skvělá vypravěčka a potvrzuje to i v této knize.

Stejně tak je výborným předčítačem i Daniel Bambas, který se s knihou, která má téměř pět set padesát stran, popral naprosto neuvěřitelně. Vlastně popral není úplně nejšťastnější slovo, protože Bambas předčítá celou knihu s takovou lehkostí, mění hlasy tak přirozeně a napětí stupňuje tak dokonale, že poslech knihy je doslova balzámem pro uši.

Na druhou stranu se mi občas u audioknih se složitějšími zápletkami stává, že když na pár vteřin přestanu vnímat, ztrácím nit. Jak logické. Ovšem u této audioknihy je téměř každá vteřina drahá, respektive pořád se něco děje a tak když ztratíte pozornost byť jen na pouhých pár sekund, pravděpodobně pak v ději budete tápat. Kniha Tajná historie totiž není úplně lehké čtení, u kterého byste mohli v klidu usínat. Navíc by byla škoda, kdyby vám něco uniklo. Proto si audioknihu pouštějte jen ve chvílích, kdy jste na ni plně soustředění. Jak brzy poznáte sami, je to rada nad zlato.

02.01.2020

Poslouchala jsem jako AUDIOKNIHU.

K audioknihám jsem se vrátila po tříleté přestávce ze dvou hlavních důvodů. Čím dál méně času mám na to, jen tak si sednou a číst si klasickou knihu, a navíc mě kolikrát z celodenního zírání do počítače tak bolí oči, že dívat se do knížky mi přináší jen další muka. Tohle ovšem není článek o tom, proč poslouchat audioknihy jako takové, ale proč byste si měli poslechnout knihu české autorky Aleny Mornštajnové.

Audiokniha Tiché roky v režii Jitky Škápíkové je jednou z nejlepších, kterou jsem kdy měla možnost si poslechnout. A to hlavně díky jejím interpretům, neuvěřitelně uchu příjemnému a uklidňujícímu hlasu herečky Kláry Suché, a hlasu Miroslava Hanuše, jenž působí rázně a staví nás do pozoru. Něco se děje a čtenář to už při prvním vyřčeném slovu z hercových úst pozná. Pozná, že by měl zbystřit, protože právě dějová linka, kterou Hanuš předčítá, nás vede k rozpletení mnoha záhad, které se linou z úst Kláry Suché.

Pokud jste ještě knihu Tiché roky nečetli anebo vůbec netušíte, o čem je, tady je malé shrnutí. Bohdana je plachá a velmi uzavřená dívka, která nemá příliš kamarádek. Navíc když byla ještě malá, přišla o maminku, a otec o ni nejeví sebemenší zájem, ačkoliv žijí pod jednou střechou. Snad jen Běla, otcova druhá žena, je pro ni něco jako matkou a spřízněnou duší. Jenže to Bohdaně nestačí, chce o své rodině, o svých příbuzných vědět víc.

A pak tu máme druhou dějovou linku, která nás zavádí do života a mysli Svatopluka Žáka, otce Bohdany. Co se stalo, že tak zatrpkl? Proč se na svou dceru Bohdanu nemůže ani podívat? Proč nenávidí celý svět? Už po prvních pár minutách čtení/poslechu má čtenář spoustu otázek, na které potřebuje stůj co stůj znát odpověď.

Svatopluk Žák není příliš kladnou postavou, alespoň ne po celou dobu, ale v podání Miroslava Hanuše si k němu čtenář přeci jen určité sympatie vytvoří. I když o ně možná vzápětí přijde, aby je zase mohl po čase znovu nalézt. Naopak Bohdana v podání Kláry Suché je radost sama. Smutná dívenka má v sobě něco, co člověku dodává energii, chuť číst dál a dál. Teď ovšem nastává otázka, zdali tak skutečně Bohdana jakožto literární osoba působí, nebo zdali je to zásluha hereččiny interpretace. Klasickou knihu jsem bohužel nečetla, tudíž to nemohu posoudit. Snad budete vy, co jste již knihu četli a rádi byste si ji i poslechli, moudřejší.

Tiché roky jsou příběhem o narušených mezilidských vztazích, o rodině, která si je tak cizí, jak jenom může být. Není to veselé čtení, není to ale ani nic, u čeho proléváté potoky slz. Přesto si z knihy/audioknihy odnesete mnohé. Především hřejivý pocit, že máme české autory, kteří dokážou o vztazích psát tak citlivě, poutavě a hlavně tak, že donutí čtenáře přečíst si i další jeho knihy. A také že máme herce, kteří umí knize vdechnout nový život.

Jednotlivé kapitoly jsou od sebe odděleny místy dramatickou, jindy melancholickou melodií, v níž hlavní roli hraje klavír, akustická kytara, klavír nebo triangl. Celou atmosféru knihy tak krásně doplňuje.

8 02.01.2020

Napadlo vás někdy vyrazit si na prodloužený víkend do Bruselu? Že ne? A proč? Protože vám nepřijde ničím zajímavý? Nebo málo exotický? Či dokonce nudný? A co teprve, kdybyste museli v Bruselu žít! Většinu předsudků možná ale vyvrátí kniha od autorky, která v Bruselu pár let skutečně žila.

Ne ovšem tak úplně dobrovolně. Katařina Farná se sem přestěhovala kvůli manželovi. Živila se jako dopisovatelka pro deník Právo a také rozjela vlastní blog Bruselskasojka.cz. Život v Bruselu vzala jako výzvu. Věděla, že nebude lehké žít v zemi, kde se vyžívají v byrokracii, kde jsou národnostní konflikty mezi Valony a Vlámy na denním pořádku, a ke všemu ve městě, které na první pohled působí tak pochmurně, šedivě a nudně, protože zkrátka skoro pořád prší. Všichni, kdo Brusel neznají, si myslí, že se tu nic neděje ani tu není nic pořádného k vidění.

Vše, co potřebujete vědět o historii i současnosti Bruselu a potažmo Belgie jako takové, najdete v této knize. Jak jsem potkala Brusel není ale obyčejným cestopisem. Kromě mnoha faktů se totiž dozvíte i spoustu užitečných informací a seznámíte se všednodenními situacemi, které můžete zažít a s kterými rozhodně nepočítáte. A také se zasmějete, při líčení zábavných historek.

Abych řekla pravdu, o Brusel jsem se nikdy příliš nezajímala a věděla o něm leda to, že je hlavním městem Belgie a sídlí tu NATO a některé instituce Evropské unie. To je ale dost málo. Nebo aspoň mám za to, že bych toho měla vědět víc. Především po přečtení této knihy, která ve většině čtenářů vyvolá pocit, že aspoň jednou v životě tohle město, kde se mísí kultury celého světa, musí navštívit. Nejenom kvůli místní architektuře, která se jednomu zdá podivná až ošklivá, a druhému jako žádná jiná na světě. Brusel stojí za to navštívit i díky místní kuchyni a především atmosféře.

Kniha je rozdělena do několika částí, hesel, podle abecedy. Dozvídáme se něco o bleších trzích, místních hranolkách, Marxovu Manifestu nebo o dopravních zácpách a zelených párcích. Co mi na knize ovšem trochu vadí, jsou převažující černobílé fotografie. Kniha, která má tak výraznou, přesto minimalistickou a velmi graficky zdařilou obálku, by vypadala s barevnými fotografiemi mnohem veseleji, živěji a líbivěji. Možná jsou ale fotky černobílé schválně. Aby korespondovaly s představou mnoha lidí, kteří nikdy v Bruselu nebyli, že je šedivé a nudné. Pokud jsou ale černobílé jen proto, aby se kniha neprodávala dráž, je to velká škoda. Myslím, že tím své potenciální čtenáře trochu ztrácí. Na druhou stranu jsou v knize také velmi povedené ilustrace, kterých by klidně mohlo být více.

Co se však informační hodnoty týče, tu rozhodně kniha má. Jste-li milovníci historie, cestopisů a zprostředkovaných osobních zážitků, pak by vás kniha mohla zaujmout. Především pokud jste se doteď o Brusel nezajímali.

1 02.01.2020

To, že letos slavíme třicet let od sametové revoluce, asi všichni víme. Co ale možná nevíte, je, jak nádherná kniha o tomto pro Čechy a Slováky přelomovém období vznikla.

Kniha Poslední revoluce: Jak jsme žili 1985-1992 nás nejprve vezme zpátky do roku 1985. Zabrousíme nejen do politické sféry, ale i do té kulturní a rovněž i společenské a ekonomické. Ti, kteří v tomto období dospívali, nebo už byli dospělí, samozřejmě vědí, co se u nás od šedesátých let dělo a jak se jejich tehdejší každodenní bytí lišilo od toho dnešního. Přesto si třeba připomenou mnohé z toho, co už zapomněli. Jak Čechoslováky fascinovalo západní zboží. Jak byli frustrovaní z toho, že nemohou nic vlastnit, že všechno patří všem. Zavzpomínáme si na zahrádkářské kolonie uprostřed měst, na to, proč jsme národem chatařů a chalupářů, na přísnou cenzuru knih, divadelních her i textů písní. Kniha samozřejmě neopomíná ani tak důležité téma, jakým bylo nemožnost cestovat bez výjezdní doložy, kterou ovšem nedostal každý.

To vše patří do éry normalizace, kterou také publikace začíná. A pokračuje revolucí. Co se odehrávalo bezprostředně před 17. listopadem 1989? Veřejná bezpečnost neměla s nikým, kdo se účastnil pouličních demonstrací, slitování. Její příslušníci kolem sebe bezhlavě mlátili obušky a bylo jim jedno, zda zraní muže, ženu, dítě nebo studenta či studentku s květinou v ruce. Komunisté se totiž začali bát a kdo se bojí, kope a kouše. Věděli, že se u moci už dlouho neudrží, ale to studenti ani umělci z řad revolucionářů netušili. Do poslední chvíle nevěděli, jestli vůbec k něčemu revoluce bude. Ale chtěli vytrvat až do samého konce. Stejně tak se po 17. listopadu a v bezprostředně nadcházejících dnech netušilo, kdo by měl nově vznikající demokratické Československo vést. Má to být Václav Havel, nebo snad Valtr Komárek nebo navrátivší se z vnitrozemského exilu Alexander Dubček? Třetí jmenovaný měl samozřejmě největší šance. Lidé pro něj plakali, vítali ho bujarým veselým. Vůdce pražského jara 1968 na Hrad samozřejmě chtěl a fandilo mu mnohem víc lidí než Havlovi…

Zatímco v Praze probíhala revoluce a věděli o ní jen ti, co se jí účastnili nebo jejich příbuzní a přátelé z Prahy, lidé z menších měst a vesnic netušili nic. Natož aby se informace o studentských protestech dostala až na Slovensko. Přitom v Bratislavě také probíhala revoluce… Se stejným cílem jako měli studenti v Praze. Svobodné volby, svobodný stát.

Třetí oddíl v knize tvoří liberalizace. Tvůrci knihy toto období pokrývají do roku 1992, kdy ještě Česko a Slovensko byl jeden stát. Píše se tu o takzvané `havlománii`, o prvních svobodných volbách a vítězství Občanského fóra, ale i o tom, jak Čechoslováci nepočítali s tím, že po uvolnění trhu začnou ceny tak prudce stoupat. Sice se k nám konečně dostalo západní zboží, ale obyčejní lidé si ho nemohli dovolit. Zkrátka nic nebylo, jak jsme si to představovali. Zato jsme si začali uvědomovat, jak moc jsme byli tehdejšímu západnímu světa vzdálení a že už ho možná nikdy nedoženeme.

Text Martina Komárka a fotografie Herberta Slavíka zahalené v černobílých barvách jsou poctou těm, kteří za svobodu a demokracii bojovali. Publikace je ale také vzpomínkou a zároveň svědectvím, co se mezi léty 1985 až 1992 skutečně v Československu dělo. Mnohé z fotografií, které v knize najdete, jste možná nikdy neviděli. Většina z nich je natolik emotivních, že se k nim budete vracet. Bolest, utrpení, zoufalství, stesk, vztek, smutek, ale i euforie, radost, úleva. To vše je na fotkách zachyceno. Co na nich zachyceno není, širší společenské a politické pozadí, to jakožto zkušený reportér a syn Valtra Komárka vypráví Martin Komárek. Právě díky svému otci získal unikátní informace ze zákulisí tehdejší společnosti.

Kniha je pro nás všechny. Všichni bychom si ji měli přečíst. Abychom nezapomněli. Aby vzpomínky časem nevybledly. Aby těm, co na revoluci žádné vzpomínky neměli, protože byli příliš malí nebo ještě nebyli na světě, připomněla, že svoboda a demokracie není zadarmo. Velmi těžko se získává, ale příliš snadno se ztrácí.

7 02.01.2020

První román známého českého režiséra a scenáristy Jana Svěráka mě na první pohled zaujal povedenou obálkou. Na ten druhý mě doslova pohltil. Stačilo jen rozevřít knihu a přečíst si prvních pár řádků.

Zřejmě mám na knihy vkus. Nebo spíš štěstí na jejich výběr. Od knihy Bohemia jsem nečekala nic, ale podtitul Nenatočený film sliboval hodně. Zřejmě kniha o režisérovi a jeho práci. Výborně. Třeba se dozvím něco zajímavého, říkala jsem si.

Jenže tahle kniha má v sobě mnohem víc. O režisérské práci se nejspíš moc nedozvíte, zato o vztazích toho bude řečeno hodně. Ivan Šustil je mladý režisér, který má manželku a dvě děti, v Česku natočil už dva relativně úspěšné filmy a zdánlivě mu ke štěstí nic nechybí. Ke všemu, když se na svých pracovních cestách seznamuje s cizími ženami, s nimiž velmi rád flirtuje a nepohrdne ani postelovým románkem.

Když ho ovšem jedna jeho známá, britská producentka, pozve na dovolenou Skotska, na své rozlehlé venkovské sídlo ve Skotsku, vypadá to, že se mu možná podaří z malého českého rybníčku uniknout. Žena má totiž v plánu Ivanovi produkovat film v zahraničí. Dokonce v samotném Hollywoodu.

Všechno to vypadá jako splněný sen, jenže… Ivan má doma žárlivou ženu, která se bez něj nechce obejít. Ivanovi se zase začínají zapalovat lýtka a film, na který se jemu a jeho známé podařilo sehnat peníze, má už sice svůj scénář, ale ne hlavního představitele. A do toho tu máme 11. září 2001 a teroristické útoky v New Yorku a na Pentagon ve Washingtonu. Všechno se komplikuje a už nic nevypadá tak jednoduše jako na začátku. Brzy zjistíte, že role `Don Juana` a režiséra se skvěle doplňují, ale nikdy dopředu nevíte, na jak dlouho.

Bohemia je více než co jiného především společenský román, o muži, který se stále hledá. Jak na poli pracovním, tak osobním. Ví, co chce, ale netuší, co všechno tomu musí obětovat. Troufám si tvrdit, že knihu přečtěte na pár zátahů. Čte se svižně, rozhodně nečekejte žádný metaforický jazyk, barvité vyprávění ani nápaditost. Tak se to vždy očekávalo od autorova otce Zdeňka Svěráka. Jazyk Jana Svěráka je strohý, vyprávění povětšinou věcné. O to by ale knihy mohla přitáhnout více čtenářů. Jít rovnou na věc je dnes v módě. Ne však pro ty, kteří si potrpí na starou dobrou (literární) klasiku.


Po přečtení, možná i před ním vás napadne, jak moc je postava Ivana Šustila podobná skutečnému Janu Svěrákovi. Pokud je v něm jeho odraz alespoň ze třiceti procent, jeho manželka se s ním rozhodně nenudí. A musí mít svatou trpělivost a velkou dávku tolerance. Být režisérem znamená být bohémem. Název knihy tomu nasvědčuje. Bohemia jsou ale také Čechy. Zkrátka je to román o bohémovi v Čechách se zahraničním přesahem.

1 02.01.2020