DailyCoffeeCZ komentáře u knih

Román, který vás vezme do Grónska. Zažijete situace, které jste ještě nikdy nezažili. Budete se bát a pochybovat. Budete pochybovat o svém zdravém rozumu, o tom, co je skutečnost a co se nikdy nestalo. Pohyby ledu jsou mrazivým thrillerem i sondou do duše a do skromného života obyčejného novináře.

A. Gravensteen není skutečné jméno. Tedy možná je, ale rozhodně ne opravdové jméno autora knihy Pohyby ledu. Ten totiž svou identitu tají. Víme o něm jen dvě věci. Je to muž a je to Čech. A vzhledem k tomu, jak autenticky popisuje novinářskou práci, můžeme se domnívat, že má nebo měl s tímto povoláním něco společného. Jeho identita však pro příběh nyní není důležitá. Hlavní je to, že jde o skutečně výjimečnou knihu s výjimečným jazykovým zpracováním.

Možná doteď ani netušíte, že Pohyby ledu kdy vyšly. Nevěnuje se jim totiž taková mediální pozornost, jakou by si jistě zasloužily. Škoda. Gravensteen (ano, říkejme mu jeho falešným jménem, jiné totiž nemáme) totiž vystavěl příběh, který v Česku hned tak někdo nemá odvahu napsat. Ve své knize si totiž hraje se světy paralelními, alternativními i minulými. A to je pro každého editora a redaktora velkým oříškem. Uhlídat celý děj, aby byl smysluplný, nic nepřebývalo ani nechybělo, si vyžaduje obrovské množství času a pozornosti. Gravensteen však ve své knize pracuje s realitami takovým způsobem, že čtenář nemá nejmenší problém se v ději orientovat. Jeden velký problém ale mít bude – poznat, co se doopravdy stalo a co se možná jenom mohlo stát.

Třicetiletý novinář Miroslav Hammer, kterému všichni říkají Rosli, je tak obyčejný, jak jenom může být. Má hrstku kamarádů, vlastně skoro žádné, v práci se s nikým moc nebaví. Ženy, které by ho chtěly, opouští, a ty, které miluje, jsou až příliš komplikované. Už dávno rezignoval na nějaký vznešený život a smířil se s tím, co a čím je. Je sebeironický a v milostném životě velmi neobratný. A také má svou hrdost. Od svých rodičů nechce vůbec nic, ačkoliv by mu mohli dát všechno.

Když se jednoho dne dostaví na tiskovou konferenci pořádanou ve skleníku Fata Morgana v Botanické zahradě v Praze, do života mu vstoupí žena, studentka mikrobiologie Klára Tesaříková. Ta Rosliho krátce po seznámení upozorní na podivné financování skleníku. A Rosli jako správný novinář dychtící po senzaci a sólokaprovi se celé kauzy chopí. Záhy ovšem ředitel botanické zahrady umírá. Rosli od kauzy tak trochu upouští a rozhodne se raději věnovat pozornost Kláře. Pár dní nato se dočká pozvání, které mu změní život. Se skupinkou glaciologů (vědci zabývající se zkoumáním ledovců a ledovcové činnosti) odlétá do Grónska, aby napsal článek o tomto oboru i výzkumu českých vědců a glaciologii trochu zpropagoval. Nebo si alespoň myslí, že právě tohle je v Grónsku jeho prvořadým posláním. Co však netuší ani v nejmenším, je, že se stal hlavní postavou dobře promyšleného plánu.

Gravensteenovy mistrně vystavěné dialogy doplňuje svižné vyprávění. Čtenář tak, chtě nechtě, hltá každé slovo. Co ho naopak může od děje vyrušovat, jsou odborné pasáže, které si Gravensteen neodpustil nebo spíš nemohl odpustit, když svou knihu pojmenoval tak, jak ji pojmenoval. Pohyby ledu aneb Glaciologie pro manipuláty. Jeho odborný výklad samozřejmě směřuje ke Grónsku a ledovcům. Můžete ho přeskočit a dál pokračovat ve čtení, ale byla by to chyba. Nikdy není na škodu dozvědět se něco nového o něčem, o čem jste doposud slyšeli možná jen jednou nebo dvakrát v životě. Navíc i tyto pasáže působí tak, jako by byl autor současně novinářem i glaciologem. Nebo že se alespoň o tento obor už nějakou dobu intenzivně zajímá.

Gravensteen a jeho kniha Pohyby ledu je dílem, které může nadchnout širokou čtenářskou obec. Na své si totiž přijdou ti, co rádi čtou thrillery a detektivky, co dávají přednost dobrodružnému románu i ti, kteří potřebují v každém příběhu nějaké ty vztahové zápletky.

Po dočtení knihy vám ale hrozí jedno velké nebezpečí. Budete se tak moc chtít dozvědět, kdo je skutečným autorem, že z toho možná pár dní nebudete spát. Chtěli byste se ho totiž zeptat na to, co z toho je realita, co paralelní realita a co se nikdy nestalo. Možná nám ale postačí, když autor napíše další knížku. Aspoň z poloviny tak dobrou, jako jsou Pohyby ledu.

1 28.11.2019

Příběhy o lidech a jejich bezmezné lásce ke zvířatům nevyhledávám. Přesto se ke mně dostala kniha tomuto tématu velmi blízká a to zásluhou jejího autora. Bez toho, aniž bych si o něm nebo o knize cokoliv zjistila, pustila jsem se do čtení. A jak to dopadlo?

Esence Asli by podle anotace mohla zaujmout především ty, kteří se vydali nebo by se chtěli vydat duchovní cestou života, nebo ty, co zažili Indii na vlastní kůži. Je ale i pro všechny, co rádi čtou o vztazích mezi lidmi a zvířaty a také pro ty, co si chtějí přečíst něco zcela jiného. Něco, co rozhodně nepatří do mainstreamu.

Já spadám do té poslední kategorie, protože všechny předchozí jdou zcela mimo mě. Kniha je skutečně odlišná od všeho, po čem běžně většina z nás sahá. Minimalistické vyprávění je protknuté hlubokými myšlenkami a s tím souvisejícím duchovnem a melancholií. Kdybychom chtěli knihu přiřadit k určitému směru, zřejmě by se většina z nás přiklonila k magickému realismu. Skutečnost se mísí s nereálnými, iluzivními prvky. Přesto nás autorovo vyprávění vtáhne natolik, že věříme všemu, co se v knize odehrává.

Hlavní postava, muž jménem Kouzelník, putuje po světě se svou psí přítelkyní Asli. Zbožňují se, ale jeden na druhém nejsou závislí. Někdy se fenka zkrátka sebere a jde si vlastní cestou, a později se ke Kouzelníkovi zase připojí. Mlčky putují bok po boku, někdy každý sám, ale vždycky se shledají. Až jednoho dne, ze zcela nepochopitelných důvodů, Kouzelník fenku v Egyptě opouští. Prodá ji námořníkům, aby na lodi chytala krysy. Loď společně s Asli vyplouvá a ta se tak dostává až do Indie. Kouzelník si ovšem záhy uvědomuje, jakou chybu udělal, a vydá se Asli hledat. Z Egypta do Indie je ovšem daleká cesta a existuje jen malá pravděpodobnost, že se ti dva setkají. Na druhou stranu, v magickém realismu je možné úplně všechno.


Esence Asli je útlou knížkou, která ve vás na první pohled může vyvolat vzpomínky na slavnou povídku angloamerického spisovatele Ericka Knighta Lassie se vrací. A pravdou je, že mnohé mají společné, v mnohém se ovšem liší. Zatímco Lassie se vrací je především o vztahu dvanáctiletého chlapce Joea a jeho čistokrevné kolie Lassie, Esence Asli je v první řadě o moudrosti a poselstvích, meditaci a hledání štěstí a sebe sama. Alespoň tak jsem ji vnímala já. Není však vyloučeno, že každý čtenář si z knihy odnese zcela něco jiného. Třeba právě pro vás bude primárně o vztazích mezi lidským a zvířecím světem, avšak pro někoho jiného může být vzpomínkami na špinavou, zapáchající a chudobnou Indii.

Šestadvacetiletý rodák ze Zlína, autor knihy Vojtěch Skovajsa, se dal na studium ruštiny, které však přerušil, aby se mohl vydat do Indie jakožto dobrovolný učitel angličtiny. Jeho druhá návštěva této země spočívala ve sbírání odpadků a absolvování desetidenního kurzu meditace vipassana. Sám o sobě tvrdí, že je milovníkem indické kuchyně, angličtiny, cestování do dalekých krajů a občasné fyzické námahy.

Protože je Esence Asli jeho prvotinou, nelze jí vytknout vůbec nic. Má velmi osobitý, jak již bylo řečeno, minimalistický styl vyprávění, ví, o čem píše, a nechybí mu ani smysl pro nečekané vypointování příběhu. Byla-li by to však jeho druhá knížka, ani pak bych jí nic nevytkla. Vojtěch Skovajsa zřejmě nikdy nebude autorem, který zaujme širší čtenářské publikum, ale ti, co ho jednou začnou číst a naplno se pohrouží do jeho textů, si ho vryjí hluboko do paměti.

1 28.11.2019

Spisovatel Arthur Less se potácí mezi úspěchem a neúspěchem. Když ale kalifornskému gayi začne táhnout na padesát, teprve ho chytá ta pravá panika. Chce dohnat, co se dá. A snaží se o to prostřednictvím knihy, která získala Pulitzerovu cenu.

Spisovatel Andrew Sean Greer se na začátku své kariéry živil jako reklamní textař a učitel v kalifornském Seattlu a rovněž přednášel na berlínské Svobodné univerzitě. Jakožto spisovatel si už před lety vybojoval významné literární ocenění za knihu Zpověď Maxe Tivoliho, jež získala Kalifornskou knižní cenu a prémii Young Lions Award, která se uděluje mladým tvůrcům do pětatřiceti let. Ovšem až jeho pátý román Less dosáhl ocenění nejvyššího. V roce 2018 Greer získal Pulitzerovu cenu. A když se nějaké dílo pyšní Pulitzerovou cenou, musím si ho přečíst.

Zapomněla jsem ovšem na to, že knihy oceněné `Pulitzerovkou` nejsou rozhodně nic, při čem bych si mohla odpočinout, nepřemýšlet a jen tak si prostě číst. Ani s Lessem to není možné. Každá chvilka nepozornosti vás totiž může ochudit o dramatický nebo úsměvný zážitek.

Být druhořadým spisovatelem může být výhoda i nevýhoda zároveň. Lidé vás poznávají, všude vás vítají s otevřenou náručí, ale na vytoužené uznání nikdy nedosáhnete. Arthur Less je toho živoucím důkazem. Ke všemu těsně před padesátkou na něj začínají dopadat chmury. Jeho životní láska ho opustila kvůli jinému muži a teď ho zve na vlastní svatbu. Lessovi je jasné, že na ni rozhodně jít nemůže, protože by si na něj všichni ukazovali prstem, litovali ho, anebo se mu vysmívali. A tak se rozhodne z Kalifornie odjet a hledat štěstí ve světě. Cestuje do Mexika, Itálie, Německa, Francie, do Maroka a také do Indie a Japonska. Nikde se pořádně nedomluví, ale přesto rád studentům přednáší o své činnosti a dílech, a to i přesto, že mu nikdo nerozumí. Potácí se odnikud nikam a přijímá vše, co mu osud postaví do cesty. Ovšem s myšlenkou na blížící se smrt si poradit nedokáže a přijmout ji odmítá. V jeho mysli je padesátka konečná a nic už ho po ní nečeká. Ale co když je to jinak a co když může být po padesátce naopak lépe?

Upřímně, s knížkou jsem měla tak trochu problém. Ztrácela jsem se v textu a kolikrát musela číst třeba celou stránku znovu. Neorientovala jsem se v čase a nebýt názvů jednotlivých kapitol, ani v prostoru. Není to autorova chyba, ale má. Nepřipravila jsem se na to, že Greer má zkrátka svůj styl. Který vám sedne, anebo už po žádné jeho knize nesáhnete.

Kniha Less nese podtitul Hledání ztraceného času. Že vám to něco říká? Jistě. Jestli jste někdy dokázali přelouskat Hledání ztraceného času francouzského spisovatele Marcela Prousta, gratuluji. K tomu já se zatím ještě nedostala, respektive jsem nenašla odvahu. Něco společného tyto dvě knihy ovšem mají. Jsou o hledání času, sebe samých, o spisovatelích, homosexualitě, lásce a žárlivosti. Lesse ale, troufám si tvrdit, přečtete za mnohem kratší dobu.

Navíc v případě nejnovější knihy Andrewa Seana Greera můžete začít číst odkudkoliv. Kniha je totiž rozdělena do jakýchsi obrazů, které nespojuje čas ani místo. Je jen na vás, kam se chcete s Arthurem Lessem vypravit. Ať to bude kamkoliv, bude to stát za to. A já si to jdu přečíst ještě jednou.

3 28.11.2019

Nebudu vám tvrdit, že se mi tento román Josefa Škvoreckého četl dobře. Protože se odehrává v několika časových rovinách, vyžaduje soustředěnost, rozhodně ne mou roztěkanost. Pokud ale máte chuť přečíst si o tom, jak se Dannymu Smiřickému žilo v začátcích komunistické éry, tak do toho.

Danny Smiřický je na české literární scéně už notoricky známou postavou. Milovník žen a Škvoreckého alter ego se poprvé objevuje v roce 1948, ale veřejnost měla možnost se s ním seznámit až po dlouhých deseti letech, kdy bylo Škvoreckého dílo konečně režimem povoleno. Danny Smiřický se v jeho dílech objevuje opakovaně, například v Tankovém praporu, ve Lvíčeti, Prima sezóně, Příběhu inženýra lidských duší nebo také v Miráklu. A o Miráklu teď také bude řeč.

Mirákl je první knihou Josefa Škvoreckého, kterou vydal v exilu. Odehrává se pár let po konci druhé světové války, v období mezi léty 1949 až 1970. Danny Smiřický nastupuje jako učitel do dívčí školy a samozřejmě jeho přítomnost nezůstává u studentek bez povšimnutí. A tak musí řešit nejen své milostné problémy, ale také tehdejší politickou situaci, která se ho osobně dotýká. Komunisté totiž začínají vést válku proti kulakům (bohatým rolníkům) a tím ohrožují výuku na střední škole. Kromě toho se na pozadí všech událostí, které Dannyho potkají, odehraje takzvaný „čihošťský zázrak“. Během kázání kněze Toufara v obci Čihošť se několikrát pohne půlmetrový kříž na hlavním oltáři. Celou událost začne vyšetřovat i StB, neboť se o ni zajímají i místní obyvatelé. Komunisté záhy `čihošťský zázrak` využívají k tomu, aby posílili represe proti církvi a vytvářeli proticírkevní propagandu.

Danny se později dostává do Prahy a stává se součástí tehdejší absurdní literární společnosti a ještě nepochopitelnější kulturní politiky. Toť k ději jako takovému.

Zatímco první třetina románu, která se věnuje hlavně Dannymu a jeho vztahu s `Liškou`, se mi četla jako po másle, druhou třetinu, kterou Danny tráví v Praze, jsem skoro nevnímala a některé pasáže tak musela číst opakovaně. Až u třetí jsem se zase chytla a pozorovala, jak se Danny a jeho spřízněná duše `Liška`, která dříve nechápala víru v boha ani nic, co se víry a církve týkalo, změnili. Abych byla upřímná, mnohem raději mám Arnošta Lustiga nebo Milana Kunderu. Přesto je Mirákl už třetí kniha, kterou jsem si od Josefa Škvoreckého přečetla. Ne však kvůli ději jako takovému, ale hlavně proto, jak výstižně dokáže popsat atmosféru tehdejší doby. Sympatický je mi také jeho bezprostřední styl vyprávění a smysl pro humor.

Své místo na vrcholu české literatury má opodstatněně, to rozhodně, v mé knihovně má také své místo, ačkoliv tuším, že k jeho knihám, které mám již přečtené, se už nevrátím.

4 28.11.2019