Dítě jménem Kuba

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Nahlédněte do života blogerky, svobodné maminky a neúnavné parťačky jejího malého syna Kuby. O tom, že starat se sama o malého klučinu je fuška. O tom, že lze být těhotná pět měsíců, ale porodit až v měsíci devátém. O tom, že naštvat batole je jednodušší, než se může zdát. O tom, že když se chce, všechno jde. A taky o tom, že to při správném úhlu pohledu může být sranda k popukání. Na motivy blogu, který byl čtenáři vybrán do finále soutěže Blogerka roku 2016....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/34_/342146/dite-jmenem-kuba-nGm-342146.jpg 3.729
Žánr
Humor, Literatura česká, Rodina
Vydáno, CPress
více informací...
Nahrávám...

Komentáře (9)

Kniha Dítě jménem Kuba

Přidat komentář
DailyCoffeeCZ
03. ledna

Vzhledem k tomu, že ještě nejsem rodič, říkala jsem si, že knížka, která je celá o vztahu matky a syna, mě rozhodně nemůže zaujmout. Natož aby se mi snad líbila. Nic proti dětem, samozřejmě. Mám je strašně ráda. Nejvíc, když se drží dál ode mě. Ale ještě o nich číst?

Proč bych měla, když se o ně nijak zvlášť nezajímám? Snad jenom proto, že mě zaujalo, že knihu Dítě jménem Kuba napsala blogerka. Docela dost oblíbená blogerka Tereza Melišová. Upřímně, narazit na knihu v knihkupectví, nikdy bych si ji nekoupila. Terezin syn Kubík zvěčněný na obálce knihy ve mně vyvolává nepříjemný pocit, že bych už i já asi měla mít dítě, pár let se nevyspat, dojídat zbytky od přesnídávek a v tramvaji sledovat nevraživé pohledy ostatních spolucestujících, zatímco mi ten můj „Kubík“ bude řvát na celé kolo. Jenže já se na to prostě ještě necítím. Vážně ne.

Nějakým záhadným způsobem se mi kniha přeci jen dostala do rukou a já si řekla, že když jsem byla na vysoké schopná přečíst Alighieriho Božskou komedii, zvládnu i tohle.

Vzhledem k tomu, že má kniha pouhých sto sedmdesát pět stránek a pro mě naprosto nepochopitelně obří písmena, měla jsem ji přečtenou za necelé dva dny. A uznávám, i když nejsem matka, naprosto dokonale jsem se dokázala vžít do popisovaných situací a zasmát se jim. Tak třeba tahle:

V restauraci totiž proběhla ta nejhorší scéna, kterou bych si nepředstavila ani v těch nejděsivějších nočních můrách. Kuba, zmítající se v záchvatech vzteku, mlátil hlavou, do čeho se dalo. Ječel v naprosté hysterii a házel věcmi okolo sebe. Divila jsem se, že po nás něčím nezačali házet ostatní lidé.

(úryvek z knihy Dítě jménem Kuba, str. 69, 2017)

Tohle zažívám dnes a denně! Tedy ne denně, ale téměř pokaždé, když jdu do restaurace nebo kavárny a je tam se mnou i ječící dítě. Je mi maminky líto, ale zároveň si říkám, proč tam s tím dítětem chodí. Přeci ví, že děti pláčou, řvou jak tuři a že většinu lidí to zřejmě bude obtěžovat.

Takových scének je kniha plná. A téměř při každé jsem se musela chtě nechtě zasmát. A občas i válet smíchy. Při jiných jsem se tak trochu děsila toho, že jestli tohle jednou čeká i mě, tak skončím na psychiatrii.

Knihy jsou ale vždycky psané s trochou nadsázky. Nebo ne? Přeci žádné dítě nemůže být tak strašné jako tenhle Kuba! Nebo může? Myslím, že knížku si v klidu mohou přečíst ti, co dítě mají, aspoň se v těch situacích třeba taky zhlédnou. Ale klidně po ní sáhněte i vy, úplně bezdětní, určitě z ní budete nadšení! Pokud po dítěti ještě netoužíte stejně jako já, utvrdí vás ve vašem správném rozhodnutí. Jestli se ale nemůžete dočkat, až budete v porodnici dvanáct hodin tlačit a následně šest let nezamhouříte oko, možná díky téhle knížce přijdete na to, že ať vám vaše kamarádky nakukaly cokoliv, není to vždycky jenom procházka růžovou zahradou. A ten spánek a porod je možná ten nejmenší problém ze všeho.

Knížka se čte lehce, úplně sama. Je psána živě, bez zbytečných okolků a kudrlinek a pořád se něco děje. Jak by taky ne, když se v ní píše hlavně o hyperaktivním Kubíkovi. Co mě na knížce zklamalo, a to je asi jediná věc, je grafická úprava knihy. Ta obrovská písmena měla evokovat slabikář? Učebnici pro děti první třídy? Možná jen bylo málo textu a grafik se snažil knížku natáhnout, co se dalo, jenže to dle mého nevypadá moc dobře. Větší péči by si jistě zasloužila i Kubíkova fotografie na obálce knihy.

Jak jsem psala na začátku, podle obálky by mě knížka absolutně nezaujala, ale po přečtení ji můžu směle doporučit. A stejně jak doufám, že kniha byla psána s trochou toho zveličování (jinak si děti asi nikdy nepořídím), tak také doufám, že i tu mou recenzi budete brát trochu s nadhledem. Já mám ráda děti. Fakt! Dokonce už i na obálkách knížek.

AnnL
27.05.2018

Takže pobavila jsem se, to určitě. Doma máme něco podobného, jen v holčičím provedení. Ale trochu se divím mamince, že mu občas nedá na zadek. Vím, že v dnešní době to není moderní, chudáky děti mlátit. Ale někdy to prostě potřeba je. Odmítám pohlavkování a jiné fyzické tresty, to už je přes čáru, ale jenom na ten zadek by dítě mělo dostat, když se mu něco řekne 5x a stejně neposlouchá. Sama jsem dostala párkrát na zadek a žiji já i moje sestra, která taky občas dostala. Ale příběhy pěkné, to ano. Smekám, že má takovou trpělivost.


Papaja1
30.12.2017

Dlouhou dobu sleduji autorku na facebooku a snad při každém příspěvku se bavím. Jejího synáčka zbožňuju. Četla jsem komentáře, jak se u knížky čtenářky lámají smíchy od začátku do konce, jak ji rychle přečtou, jak je Kubík úžasný. Tohle vše mě dost navnadilo a bylo mi jasný, že já milovník dětí, si tuhle knížku jednou prostě musím přečíst. Konečně k tomu došlo. Knížka se opravdu četla sama. Kubík byl opravdu úžasný, ale jen někdy, přesněji řečeno asi na posledních 20 stránkách. Podotýkám, že sama nemám dítě, ale po většinu času, mám dojem, bych hodně neposlušného Kubu jistě seřvala, možná mu občas i naplácala na zadek, a nedělala vše, jak on píská, když si často vymýšlí a více mu ukazovala, co smí a nesmí dělat, nebo aby to neděl sám, ale s maminkou společně. Pokud jeho maminka na tom byla aktivně podobně, jistě ho více chápe a více mu dovolí, já jsem klidnější povahy. Obdivuji autorku za její výzvy, kterým čelila, jak vše hezky zvládá a i přes tu Kubovu hyperaktivitu z něj vychovává, jak se podle příspěvku zdá, skvělého dobrosrdečného chlapáka. Kvůli velkému očekávání jsem doufala, že se pobavím víc, proto čtyři hvězdy.

p.pavlina
29.10.2017

Kniha se mi moc líbila a opravdu hodně jsem se pobavila.

Mermaid
24.10.2017

Já nemůžu jinak, než dát plný počet. No původně jsem nechtěla, není to přece žádná literatura, zápisky z blogu. Nebo jo?!
Jenže tak často jsem se u žádné knížky nahlas nesmála, ani nepamatuju.
Totiž, pokud máte doma takovou Kubíkovu kopii, sakra Vám to padne do noty. Jsou to raubíři, ale jsou skvělí, to asi nikdo jiný nepochopí. A jako bezdětná, či matka kliďase jsem (bych) to taky viděla jinou optikou, hlavně pokud jde o styl výchovy. Zatnout zuby a zachovat klid, to je to jedine, co ve skutečnosti pomaha. Bohužel ale často i to nejtěžší.
Já budu každopádně sledovat dál blog Terezy Melišové. Kuba má náskok něco přes rok, tak ať vím, co mě ještě čeká...

DK197
13.10.2017

Taková milá oddechovka, která mě bavila s kolísavou tendencí. A čím byly příběhy novější, tím lepší mi to přišlo. Prostě... Kuba je raubíř, co si budeme povídat. Ale čím je starší, tím je zábavnější. :-) Takže mi bylo líto, že zrovna v tu chvíli končí. Co takhle pokračování? A fakt, že autorka zvládne udržet nervy, protože neuznává tělesné tresty, (evidentně) tak za to smekám.

Petucelli
28.07.2017

Zábavná odechovka, opravdu jsem si vás několikrát živě představovala jak zápasíte s Kubou :D. Na druhou stranu jsem si řikala, jestli někdy dostane ,,na zadek".

mi-nul-o
17.06.2017

Občas pomůže dát na zadek, smíchem a neustálým zoufalým chytáním dítěte atd. si člověk moc respektu nezíská.
Nejsem teoretik, dítě mám a to HODNĚ "živé". Pomáhá i zvýšit hlas - pokud tedy dítko nenaučíte, že si z toho nemusí nic dělat.
Pardon, ale ztrácela jsem nervy to číst, a to jsem máma, do situací se vžít tedy umím. Nebo možná PRÁVĚ PROTO, že jsem máma? ;-)

1