Clea3112 komentáře u knih

Příjemné úsměvné čtení, když si potřebujete odpočinout.

8 08.11.2018

Tanizaki si tak trochu pohrává - se čtenářem, i sám se sebou. Novela postavená na konfrontaci protikladů - stáří vs mládí, život vs smrt, nemoc, bezmocnost vs zdraví, podnikavost, ošklivé vs krásné, sexuální nemohoucnost vs touha a chtíč, konvence a tradice vs vzpoura a moderna, sado vs maso, rodinná pouta vs osamělost, sobeckost vs obětavost, cynismus vs zdvořilost ....završené samotnou literární formou - subjektivní deníková forma vs suché, objektivní lékařské záznamy pacientova stavu v závěru knihy. Jako by sám autor na konci života balancoval a vyřčení konečného ortele nechával do poslední chvíle na jiných. Není snadné říci, co je vlastně bílé a co černé.

8 21.10.2018

Co vše nám O. Mori vlastně vypráví ? Že je japonská společnost pokrytecká ? Že prudérní výchova tlumí vše přirozené ? Že může být těžké najít cestu sám k sobě a porozumět ji ? Nadhozené udičky nejsou špatné. Jen v kombinaci s literárně suchým záznamových popisem autorových vzpomínek, které korespondují s potlačenými emocemi hlavního hrdiny, mi to celé nedává ten pravý literární zážitek. Nicméně zajímavý náhled do japonské literatury přelomu 19. a 20. století.

5 11.10.2018

Mám ráda volný verš, lehce plynoucí asociace, obrázky malované metaforou.... přesto jsou za řádky cítit pocity melancholie, smutku, osamocení, někdy obrácené v úsměvnou sebeironii, jež se snaží tyto chmury rozehnat.

8 11.10.2018

Bohužel povídkám chybí opravdu vše - příběh, spád, vtip, forma.... Postaveno na jednu kartu - poselství, že muži jsou posedlí sexem a hýření vulgarismy je "bizarní". Není. Dnes již pouze tohle nestačí. Mně osobně vadila nejen plytkost příběhů (kdyby byl alespoň vtipný, či sarkasticky zábavný), ale i opakování stále stejných slov (nelze si nevšimnout po pár stránkách). Vím, že to Michal Viewegh nemá snadné. Návrat "do života" ho jistě stál mnoho sil. Ale umění odejít ve správný okamžik patří k ctnostem, které ctí opravdové umělce.

16 29.09.2018

Přiznám se, že na Apollinaireho Alkholy jsem se velmi těšila. A musím také upřímně přiznat, že mezi mnou a básníkem k očekávanému souznění nedošlo. Čteno v překladu Gustava Francla. Zdá se, že platí, (očekávat) někdy méně, je více.

5 29.09.2018

Někteří autoři píšou knihy proto, aby reflektovali (s větší, či menší dávkou fikce) svůj život, jiní míří výš a chtějí nahlédnout na život, bytí, existenci v širší perspektivě a dát podnět k úvahám v obecné rovině. Jan Folný patří do první skupiny a není na tom nic špatného. Víkend v Londýně je příběh o krizi středního věku z pohledu mužů se zajímavě vystavěnou dějovou linií. Strukturou mi kniha trochu připomínala R. Murukamiho "V polévce miso". I zde příběh postupně graduje, vrchol přichází lehce za polovinou a potom již pouze doznívá, včetně různých vedlejší motivů.Život je teď a tady a za chvíli může být všechno jinak.

6 29.09.2018

Příběh zajímavé hlavní hrdinky uchopený zajímavou literární formou zajímavou autorkou :) Ne, vážně......divadelní hra Kateřiny Tučkové mě příjemně překvapila. Sama Vitka musela vyvolávat ve společnosti protichůdné emoce již v své době. A ani dnes pravděpodobně nezůstane hodnocení její osobnosti jednoznačné. Nicméně s takovým osudem se potýká každý význačnější umělec. U K. Tučkové oceňuji formu, kterou se rozhodla tuto mladou ženu českého uměleckého světa představit. Už jen vzhledem k tomu, že řada lidí do divadla spíše vyrazí, než by přímo sáhla po divadelní hře v knižní podobě. Zvolit správné jazykové prostředky a situace, aby se autorce podařilo vystihnout Vitčinu spontánnost, rebelantství, sebedůvěru i skryté frustrace a strachy, nebylo jistě jednoduché. Kniha stojí rozhodně za přečtení.

13 08.09.2018

Tak jako se vás dotkne Deník Anny Frankové, dotkne se vás i příběh stejně staré Hany Bradyové z Nového Města na Moravě. Nejen s ohledem na její věk a fakt, že pochází z území naší vlasti. Je to i literární forma, kterou autorka zvolila, a "dohra" celého příběhu, jež umocňují zážitek z knihy.
Nejsmutnější na tom všem však je, že takových (neodhalených) příběhů jsou tisíce.

13 05.09.2018

Zajímavý krátký vhled do (převážně) gay-komunity. Co možná trochu převapí, je bezprostřední promiskuita a lehkost, s níž (někteří) hrdinové žijí. I to je obraz doby a společnosti. Povídky jsou čtivé, decentní provázání příběhů posiluje knihu jako celek. Doporučuji každému, kdo má rád příběhy ze současnosti a nenechá se odradit peprností jazyka :)

7 01.09.2018

Líbal jsi mne na čelo či ústa,
nevím
-zaslechla jsem jenom sladký hlas
a tma hustá
obklopila úžas polekaných řas.

Na čelo jsem políbil tě v spěchu,
neboť omámila mě
vůně tvého proudícího dechu,
ale nevím

- zaslechl jsem jenom sladký hlas
a tma hustá
obklopila úžas polekaných řas,
líbalas mne na čelo či ústa ?

Něha zabalená do slov :)

11 19.08.2018

Hlazení po duši. Každý, kdo se dotkl Paříže, cítí její vůni a chuť na stránkách autorových esejí. Je to čtení pozvolné a vychutnáte si jej, jen pokud k němu přistupíte jako k odpolednímu popíjení kávičky v Tuilerijských zahradách nedaleko Louvru.

6 18.08.2018

Podobenství o kráse duše a těla. Nadčasová alegorie o morálních hodnotách světa. Odpověď si hledá každý sám :)

11 18.08.2018

Romanticky laděný příběh vyprávěný z pozice různých postav se společným jmenovatelem - sexy " malé černé" a co se stane, když si je oblékne ta správná žena. Vyprávění plyne zlehka jako voda v letní řece a unáší vás dějem s decentním úsměvem na rtech. Když vás knížka mine, o nic nepřijdete :) Ale může projasnit vaše dny. Na letní dovolenkování pro ženy ideální :)

6 18.08.2018

Zajímavě pojatá literární koncepce, která má však své limity. Hlavní hrdina zde není. Respektive je. Nese jméno domácí násilí, šikana, ponížení a ponižování, frustrace, sado-maso, úzkost, útěk, samota, citové prázdno..... Kolečko, které se točí stále dokola a - jak se zdá - z kterého není úniku. Spíše než znechucení ve mně tato kniha vyvolává pocit smutku. V době, kdy lidé mají a mohou mít vše, nemají nic. Nic, co je hodnotné, lidské, humánní. Odcizení, chlad a lhostejnost k osudu jiných i svému vlastnímu crčí z Murakamiho řádků v každém příběhu. Mysím, že nejen v obsahu, ale i ve formě tkví Murakamiho skrytý záměr. Rychlý sled hrdinů, kteří se jen mihnou v každé kapitole, vám nedovolí najít si k nim cestu, vztah, pochopení.
"Člověk se pomocí jiných lidí utvrzuje ve svým vlastním já", říká v závěru jedna z Murakamiho postav, a to v kontextu celé knížky nevyznívá příliš povzbudivě.

8 18.08.2018

Nabízí si otázka, komu všemu chce Rjú Murakami nastavit zrcadlo a co vše chce ukázat. Bezesporu se trefuje do současných Japonců, Američanů i celé konzumní společnosti západního světa utíkající před sebou samým k povrchní zábavě a požitkům, jež jsou zárukou chvilkového potěšení i zapomnění. Pocit prázdnoty a samoty v době výdobytků a blahobytu totiž paradoxně dostihuje mnohé, a to bez rozdílu věku, pohlaví a společenského postavení. Nad tím vším se vznáší nevyřčené, co je, resp. co vše jsme ochotni přijmout za běžné, normální a akceptovatelné. Kendži po prvotním šoku z masakru, jehož byl přítomen v baru, vše přijímá za reálné a "hledá si své místo"v tomto pokřiveném světě. A Frank mu to ani poté neusnadní. Tím že Kendžiho nezabije a "propouští" fakticky svého jediného očitého svědka na svobodu, naloží mu na bedra - pro mladého Japonce - nevídaný pocit vlastní odpovědnosti. Odpovědi, jak s tím vším včetně svědomí naložit, nechává záměrně otevřené. Novela má vynikající promyšlenou strukturu. Autor napětí dávkuje, stupňuje a potom nechává pozvolna opadat, ale jen proto, aby vám dopřál čas na potřebnou reflexi a zamyšlení. Závěr knihy sice nevyznívá příliš optmisticky, ale i to je součást Murakamiho literárního záměru, když Frank říká :

"....Jo, byl jsem na ni [miso polévku] zvědavý. Kdysi dávno jsem si ji jednou objednal v malém suši baru ve státě Colorado. Byla to divná polévka a taky divně zapáchala, takže jsem ji nakonec nesnědl, ale připadala mi děsně zajímavá. Byla totiž podivně hnědá a taky páchla jako lidský pot. Přijel jsem do Japonska v naději, že se dozvím, co to může být za lidi, že mají ve zvyku jíst denně tuhle polévku, která na mě navdzory všemu působila tak nějak jako vytříbené a luxusní jídlo......
..... Ne, už ji ochutnat nepotřebuji, protože já sám se teď nacházím přímo v ní. V polévce, kterou jsem viděl v tom coloradském suši baru, byly zamíchány nedefinovatelné kousky čehosi, snad kousky zeleniny, které mi tehdy připadaly jako malé odpadky, a já jsem teď steně jako ty malé kousky zeleniny, zamíchán do velké polévky miso, takže jsem spokojený".

14 23.07.2018

Po knize jsem sáhla zcela náhodně jeden den před dovolenou u moře. Říkala jsem si, že to bude přesně to, co člověk na letní lenošení potřebuje.....No... kniha je to čtivá, opravdu velmi nenáročná, nevadila mi ani lechtivost tématu, ale nemůžu si pomoct.....přišlo mi to hodně "šroubované". Chyběla přirozeně plynoucí lehkost příběhu, věrohodnost hrdinů i některých situací, a to mi asi nesedlo. Prostě free road trip story v české verzi s wow! efektem se nekonala.

6 11.07.2018

Ženský a mužský svět nahlížený z pozice mužů různých věkových kategorií, profesí, odlišných zázemí a s nejrůznějšími životními zkušenostmi. Klíčovou otázkou se - pro Olgu Sommerovou - zdá rodinné prostředí, z něhož muži pocházejí a které (nás všechny) od malička, ač mnohdy nevědomky, formuje. Pestrost názorů a postojů přinášejí právě tyto "Olžiny sondy" u různých typů mužů. Jednoznačnou odpověď kniha nepřináší (a ani nechce), jen před námi rozsypává zrnka z barevné mozaiky a nechává na nás , abychom si vybrali , která se nám líbí a která ne (s kým se ztotožníme, nad čím se pousmějeme, co nám dám podnět k zamyšlení). Dávkování četby je individuální, promě jeden rozhovor na den byl akorát :)

8 28.06.2018

Taková japonská verze Francouzky netloustnou :) Příběh mladé Japonky, která zakusí život ve Státech a s tím i problém zvaný obezita. Osobní story se volně prolíná s povídáním o japonské kuchyni a vzpomínkami na dětství. Řada receptů, a i když nezkusíte všechny, aspoň se seznámíte s běžným repertoárem japonské kuchyně.

4 28.06.2018

Dalo by se říct - otevřená zpověď vietnamské dívky, která se musí vyrovnávat se syndromem střetu světa dvou odlišných kultur, - její rodné vitenamské, a české, která ji obklopuje a formuje od dětství. Oceňuji otevřenost vyznání, které muselo být pro asijskou dívku zvláště obtížné, neboť asijská kultura velí zachovávat společenské dekorum za každou cenu. Duong nám tak ukazuje, že je holka jako každá jiná, která má občas trable se svým životem. Čtvrtou hvězdičku přidávám za řadu zajímavých interkulturních postřehů ze života Vietnamců. To mě prostě baví a zajímá :) Příjemné čtení obohacené o názor "z druhé strany", tedy o pohled autorčina manžela Jakuba. Úsměv na tváři vyvolávaly Jakubovy pokusy naučit se vietnamštinu. Nezvládnutí absolutně odlišného jazykového systému může přivést člověka do prekérních situací, kterým je lépe se zasmát :)

O vietnamské mentalitě:
"Dobře se uč. Poslouchej paní učitelku. Vyber si kroužek. Vyber si doučování.Vyber si školu. Vyber si zaměstnání. Vyber si kariéru. Vyber si život. A pak vyhoř. Protože tohle všechno za tebe vybírají rodiče, ostatní rodininní příslušníci, případně jejich moudří kamarádi. To všechno, protože člověka ve Vietnamu definuje práce. Proto se klade tak velký důraz na školu a budoucí kariéru. Jenže to může vést k tomu, že člověk dělá celý život něco, co ho vlastně nebaví. Že se stylizuje do něčeho, co vlastně ani nechce, a na konci se třeba i rozsype, protože ten tlak prostě nevydrží..."

8 15.06.2018