Clea3112 komentáře u knih

Výstižný název. Na řadě rozmanitých příběhů z reálného života jsou představeny různé typy deviantů, kteří jsou prakticky v područí svého chtíče a kteří neumějí, nechtějí, nebo nemají sílu krotit své vrozené pudy. Kniha je psána věcně a plní bezesporu i svou edukační misi na poli sexuální osvěty.

10 19.03.2019

Jemné, něžné, výstižné.... Oceán citu v kapce rosy. Bujarý koncert za úsvitu, tichý šepot vln při západu .....Líp než Atticus to neumím :) Ale jedno vím, že Atticus umí a s mou duší rezonuje :)

"Na zázraky nevěřím, řekl mladík. Stařec se pousmál: Až ji uvidíš, uvěříš."

11 19.03.2019

Touha oděná v lyrický háv. Slova, věty hrající koncert na všechny struny vašich smyslů.... Mám ráda autory, kteří umí ve čtenáři vyvolat tento pocit. Úvahy o životě, jeho smyslu, umění, filozofii propletené s motivy lehké erotiky, a to vše na pozadí vůně letního moře, za cvrkotu cikád a rozpáleného slunce... Co na tom, že hlavními hrdiny jsou dva mladí muži .... Aciman nám posílá trošičku zamotané klubíčko plné směsice jemných citů, které spojí dvě lidské bytosti, jež ho však sami neumí (a vlastně ani nechtějí) rozmotat. Z každé stránky vnímáte intenzitu každého prožitého dne hlavního hrdiny, ač třeba neproběhl vždy podle jeho představ. "Carpe diem" v ryzí podobě :) Podobná atmosféra jako u Alexandrijského kvartetu Lawrence Durella.

14 26.02.2019

Murakami je takový čaroděj. Do svých povídek začarovává a ukrývá skryté významy a pak se jen shovívavě usmívá a přihlíží, kolik a co jeho čtenář rozlouskne a objeví. Mám dokonce pocit, že si tohle pohrávání se čtenářem ve svých povídkách užívá dvojnásob.

Soudím, že „Útok na pekárnu“ můžeme číst ve dvou rovinách, jako kritiku jedince a jako kritiku společnosti.
V japonské literatuře posledních let se jako červená niť táhne motiv letargie. Letargie, nuda, prázdnota. Není nic, co by dokázalo hlavní hrdiny uspokojit, naplnit, dát jim pocit satisfakce. Hrdinové jsou vyprahlí, otupělí výdobytky moderní konzumní společnosti a vlastně toho není příliš, co by je z tohoto stavu dokázalo vytrhnout. Nešokuje je drsný sex, drogy, ani násilí…….. Ačkoliv z povídky to jednoznačně nevyplývá, je možné, že právě u Murakamiho náhlý a nezvladatelný „ HLAD“, jenž u jeho hrdiny jednoho dne náhle a nečekaně propuká, je jen jakousi alegorií posledního záchvěvu touhy po životě, touhy po vyrvání se z prázdna, stavu pasivity, nehybnosti, otupění. Přichází dvakrát. Poprvé v mládí (v teenagrovském období toužíme všichni revoltovat a „měnit“ svět po svém). Hrdinovi se však tehdy nepodaří dotáhnout svou revoltu dokonce (utlumí ho pekařův kompromis, který mu vnutí něco, co hrdina vlastně ani sám nechce, ale je ochoten to akceptovat). Podruhé se „atak hladu“ objeví krátce po svatbě (nová životní etapa, obvykle rovněž spojována s očekáváním změny).

Nepřímou kritiku společenských systémů můžeme „přečíst“ v útoku na symboly politické moci (komunistický pekař milující Wagnera, dva hlavní totalitní režimy 20. století) a McDonald (nejvýstižnější symbol kapitalistického Západu).

A závěr ? „Hele, bylo to všechno opravdu nutný?“, zeptal jsem se jí znovu. „Jistěže bylo“, odpověděla mi……..Na hladině se poklidně zrcadlilo nebe a drobné vlnky jemně šplouchaly o boky lodi, jako když se třepetá ve větru hedvábné pyžamo. Natáhl jsem se na dno člunu, zavřel oči a čekal, až mne stoupající příliv donese právě tam, kam má.“
Prostě Murakami :)

23 06.02.2019

Myslím, že Palahniuk rozděluje své čtenáře na ty, kteří ho zbožňují a jeho knihy si užívají a na ty, kterým jeho knihy nesedí, či je přímo zavrhují. Já osobně mám u Palahniuka problém s jeho přístupem k námětu a literárnímu zpracování. V jeho knížkách vždy objevím zajímavý, originální, ač třeba lechtivý, ale vtipný nápad. Ale literární uchopení toho námětu je vždy těžkopádné, kostrbaté, unylé. Výsledek - totální nuda! Bohužel se tento můj zážitek a dojem opakuje a nedokážu se ubránit pocitu, že to, co se může vydávat za originalitu, je pouhé diletantství a amatérismus. Zkusím ještě „Klub rváčů“ a pokud mě ani tady autor nepřesvědčí, přesunu se s klidem do druhé skupiny čtenářů.

10 05.02.2019

Zpověď vrcholového sportovce, mladého kluka se spoustou snů, kterému osud nečekaně zamíchá karty osudu. Napsáno velmi čtivě, poutavě a přitom zcela lidsky, upřímně, Petr se nestaví do pozice superhrdiny, či ideálu. Ba naopak, otevřeně se přiznává i ke svým slabým stránkám, což jeho příběh o to více posiluje. Každý kdo se s rakovinou – jakkoli, i zprostředkovaně – setkal, bude chápat, čím vším si musel projít, nejen po fyzické stránce, ale i po psychické. Kolikrát asi přehodnocoval svůj život (minulý i budoucí) a své sny. Proto mi přijde neuvěřitelné, že i v takové situaci byl nucen potýkat se s výtkami o zviditelnění. Ač mi jeho přístup k trénování záhy po nemoci přišel někdy trochu přehnaný a uspěchaný, na druhou stranu jsem v tom všem vnímala jeho neúmornou touhu žít, jít dále za svými sny, prostě pokračovat…. A to bylo hrozně sympatické a pozitivní. Velmi poutavě Petr popisuje i své zápasy, emoce, napětí, které je doprovázely (jako bývalá hráčka badmintonu jsem to vše prožívala s ním :) ) na kurtu i po hře. A jako bonus, který potěší každé dámské srdce, jeho příběh s Gábinou :)
Doporučuji k přečtení (i pokud se o sport nezajímáte) a Koukalovým držím palce.

11 28.01.2019

Přemýšlím, zda se současná mladá generace japonských autorů snaží pouze provokovat a literárně šokovat svou domácí čtenářskou obec, nebo zda jsou knihy opravdu výpovědí nově nastoupené generace, která se utápí v alkoholu, nekontrolovaném sebepoškozování (anorexie, piercing a tetování je dnes již běžné, ale rozřezávání jazyka asi ještě úplně ne), nespoutaném sexu (sado-maso je oblíbený leitmotiv současných japonských autorů). Na rozdíl od někdejší revoltujících beatníků je však postoj hlavních hrdinů k životu spíše zoufalým potácením se v prázdnotě, kterou neumí nijak naplnit. Nemají žádné osobní sny, ani touhy, nechtějí ani proti ničemu protestovat. Je tam většinou jen přežívání a nutkavá sebezničující potřeba utíkat od života. Hlavní hrdinka, plná depresivních pocitů a prázdnoty, neumí mít ráda ani sebe a její citová otupělost a zploštělost dovolují všem kolem ní nakládat s její duší, tělem i životem podle svého. Kniha je podle mě trochu přeceňována (dvě literární ceny ), obsahem i stylem dost podobná Rju Murakamiho „Čáry“.

8 24.01.2019

Ambiciózně – po všech stránkách (obsahové i formální) – pojatý projekt přibližující dějiny „sexuální energie“ a odlišné postoje východní a západní kultury k ní na pozadí věků. Je to více filozofické povídání, než v dnešní době nabízející se laciné sumarizování neobvyklých kuriozitek, či anomalit z oblasti sexuálního života. Samotný sexuální akt je zde povýšen na cestu hledání vzájemného partnerského souladu, která je součástí našeho sebepoznávání a duševního rozvoje. Rozsah témat někdy nutí autorku danou otázku pouze naťuknout, otevřít, takže mnohé kapitoly (ač kniha rozsahem poměrně obsáhlá, 400 stran) jsou leckdy spíše pozvánkou k dalšímu hlubšímu poznávání.

7 16.01.2019

Tak k téhle knize jsem se dostala vlastně náhodou, díky letošní Čtenářské výzvě 2019. Věřím, že rodilí Ostraváci si to užívají :) Mě jazyk - kupodivu - také velmi bavil. Ač Pražanda, avšak s kořeny na jižní Moravě a jazykovou průpravou z Polska, jsem to zvládla bez jakéhokoliv zakolísání :) Je to nenáročná oddechovka, jejíž všechny příchutě si vychutnají hlavně místňáci.

6 16.01.2019

Dětství je pro většinu z nás spojováno s pohádkovým tajemstvím, magickým dobrodružstvím, imaginárními kamarády a vzpomínkami na hřejivou laskavost našich nejbližších. V tomto duchu se nese i příběh Tajemství červené krabičky. Můžete ho číst jako poutavý cestopis do země opředené tajemstvím, do Tibetu, který je symbolem pokoje, lásky, míru a harmonie, do země, která – zvláště v dobách budování těžkého reálného socialismu východního bloku – musela fascinovat svou pestrostí a tolik odlišnou rozmanitostí. Ale můžete ji také číst jako cestování lidské duše, která se toulá, pátrá, hledá a nachází ….. V jednoduchosti je krása.

9 05.01.2019

Zajímavě vystavěný příběh, jehož podstatě se blížíte s každou odloupnutou slupkou v podobě nové kapitoly. Vyprávění o lidských slabostech, nepochopení, provinění mezi nejbližšími, ale současně i naději v hledání cesty k odpuštění a smíření. Knihu bych zřejmě běžně ohodnotila až 4 *, ale neboť jsem ji četla záhy po "Haně" Aleny Mornštajnové (a ač příběh reáliemi zcela jiný, ve filozoficko-etické podstatě velmi podobný), musím zůstat na 3 a půl *. Určitě ale stojí za přečtení !

9 02.01.2019

Každému osud naloží do života něco jiného a každý se se svým břemenem musí vyrovnat po svém… se svou cestou, všemi překážkami, rozhodnutími, svým vědomím i svědomím….. Velmi silný příběh, bravurní literární kompozice, jazyk, dobové reálie, psychologie postav, dynamika příběhu dovedená mistrně k závěrečné pointě a pokorné, nepříliš zřetelné naději….. Bravo!

31 02.01.2019

Ne vše, co zvenčí vypadá pevně a celistvě, je takové i zevnitř. Tak nějak vypadá vcelku průměrná rodina v Haddonově románu s celkem průměrnými problémy běžného každodenního života. Možná Haddon vsadil právě na průměrnost a běžnost doufaje, že tím osloví co nejširší čtenářskou obec.... Knížka není špatná, ale příběh, který není nijak zvláště silný, ani výjimečný, je z mého pohledu příliš zdlouhavý a rozvleklý. Proto hodnocení třemi *.

5 26.12.2018

Sociální sonda do jedné dysfunkční rodiny v Holandsku/Španělsku, ale tento příběh je vlastně tak univerzální, že se mohl odehrát kdekoliv na světě. Pětice (resp. čtveřice) mladých lidí, která se plácá v marastu destrukčních zážitků, kterými si prošla od nejútlejšího dětství, z níž si každý sám po svém zkouší najít svou vlastní cestu, jak naložit se životem. Dlouhodobě deformované vzájemné rodinné vztahy a jizvy na duších paradoxně stmelují tuto jinak nesouroudou čtyřku/pětku sourozenců (tři různí tatínci na pět dětí). V knize je téměř vše - incest, promiskuita, pedofilie, alkoholismus, drogy, sbevražda, psychické nemoci, schizofrenie, potlačované emoce, homosexualita a zoufalá bezmoc najít východisko, naději ....Ač to v principu není veselé čtení, autorce se podařilo vystavět čtivý příběh se zápeltkou a přiměřenou dávkou napětí, které částečně poleví až v závěru knihy.

9 24.11.2018

Smrt, odchod nejbližšího a vyrovnání se s tím patří bezesporu k nejobtížnějším životním lekcím. V knížce "Zeptej se táty" se s tím pere (pral) i Jan Balabán. Tíhu tématu cítíte zavěšenou na každém slově, větě.... Vím, že je to těžké a "hodit" vše na papír někdy může pomoct .....Přesto za mě - momentálně - ne. Celkový dojem z knihy je bezmoc, zoufalství, deprese, které autora pohlcovaly mnohem více, než možná ukazuje samotný text. Po dočtení knihy můj bezprostření pocit - honem, rychle, pryč, teď nějakou jinou vyšší energii !

6 08.11.2018

Pohodová motivační brožované knížečka o tom, jak si užít sport, přesněji běh i v pozdním věku. Letmotivem knížky je spíše radost ze sdílení a vědomí, že můžu dělat to, co mě baví. Pro profi, či ambiciozní běžce není, to ale autorka nezakrývá. Součástí jsou i jednoduché recepty a autorčiny postřehy "z trati". To, co celou knížkou prostupuje, je pozitivní enrgie, a za tu přidávám čtvrtou hvězdu. Zuzce přeju, ať pokračuje a své čtenářky si určitě najde napříč generacemi :)

10 08.11.2018

Je dobře, že žijeme v době, kdy mohou takovéto knihy vycházet. A že jsou stále reportéři kteří mají sílu odhalovat zahalené.....Na koloběhu věcí se tím sice asi moc nezmění, neboť politika vždy byla, je a bude kolos, který se valí svou vlastní cestou. Ale kniha alespoň dává šanci nahlédnout někam dále, kam běžně nevidíme. Objektivita je v rámci humanitních věd (tedy i politologie) do jisté míry i subjektivní, přesto pan Kmenta odvedl slušnou práci. Kniha určitě stojí za přečtení.

12 08.11.2018

Příjemné úsměvné čtení, když si potřebujete odpočinout.

8 08.11.2018

Tanizaki si tak trochu pohrává - se čtenářem, i sám se sebou. Novela postavená na konfrontaci protikladů - stáří vs mládí, život vs smrt, nemoc, bezmocnost vs zdraví, podnikavost, ošklivé vs krásné, sexuální nemohoucnost vs touha a chtíč, konvence a tradice vs vzpoura a moderna, sado vs maso, rodinná pouta vs osamělost, sobeckost vs obětavost, cynismus vs zdvořilost ....završené samotnou literární formou - subjektivní deníková forma vs suché, objektivní lékařské záznamy pacientova stavu v závěru knihy. Jako by sám autor na konci života balancoval a vyřčení konečného ortele nechával do poslední chvíle na jiných. Není snadné říci, co je vlastně bílé a co černé.

8 21.10.2018

Co vše nám O. Mori vlastně vypráví ? Že je japonská společnost pokrytecká ? Že prudérní výchova tlumí vše přirozené ? Že může být těžké najít cestu sám k sobě a porozumět ji ? Nadhozené udičky nejsou špatné. Jen v kombinaci s literárně suchým záznamových popisem autorových vzpomínek, které korespondují s potlačenými emocemi hlavního hrdiny, mi to celé nedává ten pravý literární zážitek. Nicméně zajímavý náhled do japonské literatury přelomu 19. a 20. století.

5 11.10.2018