Claudius
komentáře u knih
Stopařův průvodce Galaxií
Douglas Adams
Legenda, klasika všech klasik. Každý by si to měl přečíst, minimálně protože to obsahuje smysl života. A taky spousty užitečných rad. A důvod proč se lidé s ručníkem v ruce občas můžou chovat podivně.
Mega hustej nářez
František Kotleta (p)
Poslední díl trochu slabší než předchozí dva, což je trochu škoda, když to má být velké finále. Akce je tu spousta, ale přijde mi taková nijaká. Žádné spektakulární odpalování jaderných bomb uprostřed vojenských základen ani hledání prastarých hrobek, jen prosté střílení a střílení a střílení. Trochu škoda, že tento díl nepřišel s ničím novým. Snad jen ti noví mimozemšťané, ale ti tam byli jen zatraceně krátkou dobu.
Ve stínu Říše
* antologie
Jako ostatně všechny povídkové antologie je i tato kolísavé kvality. Na jednu stranu zde máme nesporně nejlepší povídku od Kotlety, u které se přiznám, že jsem o něm v kontrastu s ostatními povídkami přestal smýšlet jako o autorovi zábavných ptákovin, a zařadil jej mezi kvalitní autory zábavných ptákovin. Dále bych chtěl zmínit povídku pana Fritze, ve které autor opět prokazuje, že povídky umí, a stejně tak umí na krátkém prostoru vytvořit působivou atmosféru. Potěšila i Sněgoňová, které jsem přes její všeobecnou oblíbenost zatím na chuť nepřišel.
Na druhou stranu tu máme ten zbytek. Zejména Stroj na výrobu havranů je příšerný, ale bohužel i Oni, úvodní povídka sbírky, je slabá až hanba. Zde se dostávám k další výtce směrem k celkové koncepci sbírky - kdyby editoři nešli po poměrně zbytečném chronologickém řazení, ale třeba tradičněji, tj. otevřít něčím energickým, pak zařadit mladé autory a experimenty a na závěr dát Kotletův bonbonek, byl bych spokojenější a nebyl bych odrazen hned na začátku. Zároveň je tím zbytečně potlačena jinak velmi svěží žánrová a tématická různorodost jednotlivých povídek.
V podrobnostech zdvořile odkazuji na komentáře k jednotlivým povídkám.
Do Malströmu
Marc Gascoigne
Původně jsem chtěl napsat komentář ke každé z povídek, jak je mým zvykem, ale náhle jsem zjistil, že už si vlastně nepamatuji, o čem byly. Povídky jsou bohužel z větší části poměrně jednotvárné a zcela zaměnitelné. Zpravidla se něco ošklivě pokazí a to je celou pointou povídky.
Nicméně atmosféru to má, to zas jo, ta gotická temnota Warhammeru z toho dýchá. Fanoušci si to jistě užijí, začátečníci, jako já, spíše méně.
Prokletý Dilvish
Roger Zelazny
Hutná atmosféra, která by se dala krájet - tohle je ten hutný a neředěný Zelazny, o kterém se pořád píše na obálce! Dilvish, důstojný a úctihodný válečník, který jde za pomstou, a přitom napravuje křivdy, na které narazí. Prokletý, když půjde - prokletý, když zůstane.
Mé namlouvání s Zelaznym bylo dlouhé a nesnadné, a možná právě proto dávám plný počet. Až u Dilvishe jsem si k němu opravdu našel cestu. Měl bych si přečíst Zemi změn, snad se v ní podařilo tu atmosféru zopakovat, a Temného pána dostihnout.
Rozkazy z Berlína
Simon Tolkien
Důležitou ingrediencí špionážního románu je jistá paranoia, hra na kočku a myš, kdy nevíme, kdo z agentů a špionů je zrádce. Důležitou ingrediencí detektivky je hledání pachatele a typování mezi podezřelými.
Zpočátku to funguje docela dobře. Ne, že by bylo nějak moc kandidátů na zrádce, ale člověk si řekne, že třeba bude příjemně překvapen. Celé je to pohřbeno jednou jedinou kapitolou, kde se čtenáři (ano, jen čtenáři, ne postavě v ději) naprosto zbytečně, nelogicky a v nevyhraněném momentu odhalí pachatel a zrádce. A aby čtenáři náhodou nezbyla nějaká zajímavá tajemství k odhalení, pachatel nám v myšlenkách pro jistotu odhalí celou svou motivaci a důvody. Napětí je zabito a pohřbeno a čtenář už jen čeká na nevyhnutelné finále.
Procitnutí
Russell Blake
Jestli jste se někdy dívali na bondovku, jistě jste narazili na tuto situaci - po scéně, kdy Bond zjistí, že jeho další cíl je (řekněme) v Alpách, následuje střih a v další scéně už Bond lyžuje na Großglockneru. Pokud jste si někdy položili otázku, jak se Bond dostal na letiště, jaký měl let, kde měl mezipřistání, kterým autobusem dojel na sjezdovku a kde si půjčil lyže, je tato kniha přesně pro vás.
Autor se snaží podat realistický obraz. To se projevuje zejména v tom, že si autor uvědomuje, že dostat se bez dokladů přes Atlantik není jen tak, a tak tomuto problému věnuje poměrně rozsáhlou část knihy (neboť Jet cestuje přes Atlantik oběma směry). Tento nepříliš vítaný realistický rozměr je ovšem narušen klišovitou dokonalostí hlavní hrdinky, která je nebývale krásná, smrtící, inteligentní, hovoří asi osmdesáti jazyky a zvládá hacknout skoro cokoliv. Takže akce jsou v knize tak čtyři, hrdinka je vše bez problému zvládne, a to i proti ohromné přesile, aby se poté rozvlekle přesunula dvanácti různými dopravními prostředky na místo jiného střetu.
Další díl si odpustím.
Císařovy čepele
Brian Staveley
Epická, velkolepá, a přesto v podstatě komorní fantasy. Většina děje se odehrává v uzavřeném prostředí - buď je to izolovaný ostrov, nebo ještě více izolovaný klášter. Protože nejenom Malazskou knihou je člověk živ, méně rozsáhlý a více přímočarý příběh byl velmi osvěžující. Navíc do hlavních dvou linií příjemně vstupuje linie hlavního města, která odhaluje rozsáhlejší hru na pozadí a přináší politiku, intriky a více informací o světě, kultuře a historii.
Brian Staveley píše velmi příjemně, poutavě a všechny tři linie jsou svým stylem a vyzněním originální. Jen tak dál.
Bůh strachu
Jan Hlávka
Tuto knihu jsem dostal jako knižní přílohu Pevnosti Plus (8/2016), a četl jsem ji bez znalosti předchozích dílů. Je mi tedy jasné, že k plnému docenění příběhu a charakterů postav mi nějakých těch deset knih chybí.
Neznalost předchozích dílů nicméně moc nevadí. Je sice škoda, že postavy nejsou moc prokreslené a některé mají vyloženě jednoduchý charakter (Vincenc), ale chápu, že k jejich prokreslování docházelo na poli předchozích knih. Jan Hlávka je rozhodně špičkový autor a skoro to až působí, že pravidla série Kladiva mu spíše svazovala ruce. Co na začátku rozehraje jako působivou skladbu politiky a intrik, se stejně vyřeší mlácením oponentů a střelbou.
Rozhodně mě to navnadilo spíše na tvorbu pana Hlávky, než na doplnění dalších dílů Kladiva.
Dámy a pánové
Terry Pratchett
Knihy o čarodějkách jsou vždycky trochu jiné, než ostatní zeměplošská literatura. Příběh je takový méně dětinský, dospělejší, drsnější. Natvrdo se tu mrzačí, mučí a umírá. Nemluvě o tom, že o smrti se tady i hodně mluví a přemýšlí.
Vždycky to u mě má kniha těžké, pokud ji čtu hned poté, co jsem dočetl Eriksona. Mé hodnocení je možná až moc přísné - kniha má mnoho myšlenek, má poselství, má Bábi Zlopočasnou a Stařenku Oggovou. Ale já nevím, takováto přece Zeměplocha být nemá. Zeměplocha má hlavně bavit a satiricky rýpat do všeho kolem. Dámy a Pánové nejsou vtipní ani parodičtí, ti jsou prostě jen děsiví.
Sen noci svatojánské jsem viděl, ale již je tomu dlouho a jednalo se o takové to moderní, do současnosti zasazené pojetí. Nejspíše mi nějaká ta komická paralela knihy a hry z tohoto důvodu unikla a kdyby se tak nestalo, hodnotím výše.
Tokijský ghúl 1
Sui Išida (p)
S černobílou mangou mám vždycky jeden problém. Jakmile dojde na jakoukoliv akci, je většinou naprosto nepřehledná. Tentokrát jsme se sice obešli bez okýnek obsahujících všehovšudy čtyři čáry a slovo "vžum", stále jsem však měl problém poznat, kdo zrovna kým třískl o zem.
Příběh by se určitě nedal shodit ze stolu jako nudný, ale je docela otravné, že hlavnímu hrdinovi celou knihu pomalu docházejí souvislosti, které každý čtenář s inteligencí vyšší než vydlabaná tykev pochopí ihned. Předpokládám, že s dalšími díly se bude otravnost hlavního hrdiny snižovat, ale prozatím to zjišťovat moc nehodlám.
Tanec s draky
George R. R. Martin
(SPOILER) Komentář obsahuje prozrazení děje.
Přestože se stále jedná o dílo mistrovského vypravěčského umu George R. R. Martina, nemůžu dát plný počet hvězd. Zkrátka mi přišlo, že všechny předchozí díly, včetně (a možná právě) Hostiny pro vrány, byly lepší, čtivější a napínavější.
Spektakulární bitvy, nečekaná úmrtí, pikantní scény, kam jste se poděly? Prakticky všechny postavy zanechá příběh tam, kde je našel. Jestliže dojde u nějaké postavy k nějakému zvratu, nechává si ho autor na samotný konec, nebo, v případě Jaimeho, se o této postavě do konce knihy už nic dalšího nedozvíme (prostě někam odjel s Brienne, asi, čtenáři přijmi to). Jediná výjimka je Tyrion, který je sice pořád nejzajímavější postava, ale tentokrát za celou svou dlouhou cestu prakticky ničeho nedosáhne a nechává se spíše zmítat osudem. Nevím, jestli to není mnou, ale tomuto dílu prostě něco chybí. Tak snad se někdy dočkám vytouženého pokračování.
Jáma a kyvadlo a jiné povídky (27 jiných povídek)
Edgar Allan Poe
Klasické tajemné povídky, které jsem čekal v celé knize, jsou občas nečekaně prolnuty povídkami humornými (Brýle, Obchodník) a, bohužel, i "dobrodružnými" a filosofickými. Poslední dva zmíněné typy jsou často táhlé a k uzoufání nudné. "Dobrodružné" povídky jsou ubité technickými detaily a filosofické povídky se při nejlepší snaze dají jen velmi těžko pochopit. Podrobnější komentář u každé z povídek jednotlivě.
Ekhö: Zrcadlový svět 1 a 2
Christophe Arleston
Překvapivě nápaditý a zajímavý komiks s překrásným prostředím, které je největším klenotem obecně nádherně nakresleného komiksu. Chemie mezi hlavními postavami funguje na jedničku. Příběhy jsou jednoduché, ale logické a uzavřené. Výborný komiks.
Rozum a cit
Jane Austen
Neubráním se srovnání s Pýchou a předsudkem hned v úvodu - Rozum a cit je rozhodně slabší z této dvojce. Zatímco Elizabeth v Pýše a předsudku často mění prostředí, objevují se nové postavy a v ději je hned několik zvratů, v Rozumu a citu jakoby se toho moc nedělo. Prostředí se změní sotva dvakrát, zvraty jsou očekávané a po celou dobu si musíme vystačit s postavami, které poznáme na začátku.
Neberte mě špatně, je to dobrá kniha, užil jsem si ji, jen prostě ne tak dobrá, jako Pýcha. Prostředí předviktoriánské Anglie je velmi zajímavé, Elinor i Mariannu si zamilujete, paní Dashwoodová je po paní Benettové dokonale rozumná dáma. Jen mi přišlo, že se vše po celý příběh jen měnilo k horšímu, aby se na konci vše zázračně vyřešilo ve smyslu deus ex machina.
Lovci
František Kotleta (p)
Přes jistou oblibu, ve které knihy pana Kotlety rozhodně mám, se nemůžu ubránit pocitu, že je to pořád to samé. Nabušený hrdina, který je nějak magicky či technicky vylepšen, aby přežil plus mínus všechno, si to rozdá s nějakou organizací podobně vylepšených maníků. Bylo to tu v Bratrstvu krve a bylo to tu i v Perunově krvi. Snad jen Swingers party se trochu vymyká. Tak trochu začínám doufat, že v dalších dílech již mistr trochu obměnil zažitý scénář.
Příliš dlouhá swingers party
František Kotleta (p)
Další příjemný brak od mistra Kotlety. Velmi mě potěšila změna stylu na povídkovou episodnost, protože konečně vybočila z Kotletova zaběhnutého stylu "hrdina s nadpřirozenými schopnostmi kosí hajzly s ještě nadpřirozenějšími schopnostmi", přestože i tak se zde toto schéma objevilo. Myslím, že hlavní téma všech povídek se dá odhadnout již z obálky a musím ocenit autora, s jakou nápaditostí si s tím vyhrál. Navíc poslední povídka naznačuje pokračování s původní sestavou.
Píseň krve
Anthony Ryan
Úžasná kniha. Vůbec nelituji toho, že jsem si ji koupil. Je dokonce velice pravděpodobné, že si koupím i druhý díl, snad i třetí. I když to nikdy nedělám, u téhle knihy dokonce připouštím, že si ji někdy přečtu ještě jednou. A navíc ta nádherná obálka!
Studna věčnosti
Richard A. Knaak
Znáte ten příjemný pocit, kdy si v knihovně půjčíte knihu s myšlenkami, že to bude blbost, ale jakmile se začtete, tak vás ohromě překvapí, jak vás to vlastně baví? Přesně tohle se mi stalo u této knihy. Příběh je velmi poutavý, a jako velké plus slouží fakt, že přestože nejsem na svět WarCraftu nějak zvlášť velký odborník, dokonale jsem se orientoval. Docela se těším, až se dostanu k dalším dílům. Vřele doporučuji všem fanouškům herní série.
Hrdinové
Joe Abercrombie
Celá kniha je vlastně popis pouhých tří až čtyř dnů, ve kterých se odehrává bitva. To je poměrně originální téma. Bitev už jsme sice v literatuře měli mnoho, ale že by se jednou bitvou dopodrobna zabývala celá 580 stránková kniha, to je dost neobvyklé.
Na Abercrombieho styl je tu však neobvykle mnoho kladných postav - Curnden Dávivec, rovný a přímý, jeho tucet jdoucí za svým velitelem, Calder litující smrti Nejslabšího a milující svou ženu a pak ještě Finree, která zachraňuje zajatce. Dokonce i Gorst, který převzal typickou postavu odkopnutou společností, vlastně všem kolem pomáhá. Ne že by mi to vadilo, jen to člověk nečeká. V porovnání s naprostými tunami cynismu v předchozích knihách tu máme jen kaprála Tunnyho a Třesavce v pozadí, jehož plnou ironii docení jen ten, kdo četl "Nejlépe chutná za studena".