Clair16
komentáře u knih
Oněgin byl Rusák
Irena Dousková
O něco starší a zkušenější Helena Součková, která je ale dál sympatická, přemýšlivá i vtipná – stejně jako moje oblíbená autorka Irena Dousková.
Nabarvené ptáče
Jerzy Kosiński
Přes poetický název je kniha souborem ošklivých, zrůdných, zcestných zážitků... Chápu komentáře níž, které si kladou otázku, proč je jejich koncentrace na poměrně malém prostoru tak vysoká. Podle mě to může mít dva základní důvody. Buď měl autor pocit, že jen tak vynikne jejich opravdovost, protože v případě jediného podobného příběhu by mohlo jít o náhodu, anebo byla i v něm větší dávka perverze, než bývá zvykem. Případně od obojího trochu. I když byl později Kosinski (mimo jiné) nařčen z manipulací, myslím, že bez ohledu na to, zda příběh prožil anebo jen vytvořil, je v jednotlivostech vlastně velmi uvěřitelný. A literárně bezpochyby kvalitní.
Dalajlamova kočka
David Michie
Několik recenzentů níž napsalo, že měli knížku nějaký čas doma, ale její čtení zprvu odkládali, ani nevěděli proč. U sebe to vím: bála jsem se, že přes výpravné zpracování a pozitivní anotaci bude příběh něco jako zjednodušená četba nebo Slepičí polévka pro duši. Po přečtení si nejsem jistá, co vlastně napsat – a nechci hlavně zkazit příjemné dojmy a zdejší vysoké hodnocení. Příběh začíná mile a musím říct, že mě víc bavila zhruba první polovina vyprávění. Ano, různé nesrovnalosti, alogismy a oslí můstky (za které kočky nemohou :-)) tam jsou. Jednotlivé kapitoly vždy na účastnících (lidských či zvířecích) demonstrují určité nešvary, které se poměrně záhy daří napravovat – a pokud ne, alespoň je ke zlepšení nakročeno... Ale na druhou stranu si říkám, že forma možná není tak důležitá a pokud obsah přiměje čtenáře k zamyšlení a usnadní mu cestu k vnitřnímu klidu, je vlastně taková knížka prospěšná. Sama raději sáhnu k jiným zdrojům, ale škodlivé čtení to rozhodně není :-).
Skleněný pokoj
Simon Mawer
Komentář kap66 níž je podle mě přesný. Nevěděla jsem, co mi vlastně v knize (stejně jako v několika dalších od stejného autora) chybělo, vždyť příběhy jsou propracované, témata zajímavá... Ano, je to určitý nadhled, humor, zlehčení, kterého se mi tam pokaždé nedostává. Dějová linka, popisy, atmosféra, to všechno funguje, jen je celek tak nějak strohý, bez osobní angažovanosti... Přesto samozřejmě dobře odvedená práce a v tomto případě i atraktivní představení brněnské vily Tugendhat.
Kafka na pobřeží
Haruki Murakami
Za mě asi pořád nejlepší Murakamiho knížka, vlastně jedna z nejlepších obecně :-). Koupila jsem si ji před lety na letišti a během pár dní cestování jsem ji pak doslova zhltla s napětím nad každou přicházející stránkou. Silný příběh i postavy; kniha, ke které se dá vracet.
Neboj se vrátit domů
Aleš Palán
Přes téma umírání má v sobě kniha velký náboj, daný především entuziasmem MUDr. Svatošové. Její víra je pro ni stejně samozřejmá jako dýchání a snad právě proto prezentuje své názory tak otevřeně. I když nemusí být přijímány "většinově", je zajímavé je slyšet. Řada momentů (například příběh pátera Kubíčka) zanechává ve čtenáři trvalou stopu. Aleš Palán se umí ptát a vyhýbá se glorifikaci, která by vyprávění uškodila. Čteme tak životní příběh neobyčejné, inteligentní a pracovité ženy, která dokázala mnohé a stále usiluje o další pomoc potřebným.
Až na ten konec dobrý
Pavel Tomeš
Najít dneska knížku, která by byla vtipná a zároveň něčím zajímavá, mi připadá jako dost obtížný úkol. I proto jsem si na samém začátku čtení vyčítala, že předem srážím jednu hvězdičku za to, že autor tak úplně, omlouvám se jemu i vám, neumí psát. Je zřejmé, že má rád češtinu a stejnou vlastnost propůjčil i všem svým vypravěčům. Jenomže prostý fakt, že se dokáže vyhnout kumulaci podstatných jmen slovesných (a ještě si tento jev brát na paškál), pro ovládnutí spisovatelského řemesla nestačí.
Hlavním motorem příběhu jsou i tak slovní hříčky podložené situační komikou. Pavel Tomeš přes spoustu nápadů neposkakuje od jednoho vtípku k jinému – vyprávění má svou linii i koherenci. Některé pointy upřímně pobaví, jiné jsou trochu přepjaté.
S postupem do společného finále se postavy postupně proměňují. Jedenáctiletá Luna, která na začátku působí jako zakřiknuté a právem bojácné dítě, se stává sarkastičtější skoro teenegerkou, která ale zároveň z ničeho nic infantilně komolí cizí slova – než dospěje a změní se poměrně nesympatickým způsobem. Zklamaná novinářka maskující zranění z lásky drsnou slupkou, se z ní vcelku podle očekávání vyloupne, ale zároveň rezignuje na jakýkoli další vývoj, profesní i vnitřní. A Dědek, můj favorit, jehož hlášky právě svou stručností vzbuzují nejvíc úsměvů, naopak sklouzává do sentimentální roviny, a zároveň v 75 letech přes letitou akademickou zkušenost tápe i ve vlastním mikrosvětě.
Přesto jsem za knížku vděčná, protože v ní Pavel Tomeš i sebehorší situace nahlíží tak, jako by je lidi neprožívali, ale vyprávěli – s odstupem, který umožňuje se jim i sobě samým zasmát.
„Nemyslím si, že smrt je jen začátek, protože to by byl ten nejblbější začátek, o jakým jsem kdy slyšel, a ani si nemyslím, že jdu na nějaký lepší místo, protože naši rodinnou hrobku jsem bohužel už otevřenou viděl několikrát, a fakt to není místo, kam by se člověk těšil. Ne, a dokonce si ani nemyslím, že smrt je přirozenou součástí života, jak se vám snaží namluvit takový ty dokumenty z přírody a z domovů pro seniory. Nebo ať klidně je, ale ne toho mýho.“
Náš Coney Island
Billy O’Callaghan
Podle anotace by se dala očekávat prozaická verze Příštího roku ve stejnou dobu, realizovaná v odlišné frekvenci. Jenže už úvodní stránky vyvedou čtenáře z omylu. Nejen oblaka přicházející sněhové bouře, před níž se schovává letitý milenecký pár, navodí tíživou atmosféru. Troufám si říct, že pokud někdo (stejně jako já) odložil Haddonův Pád výletního mola už během úvodní stejnojmenné povídky a raději se k němu nevrátil, bude uvažovat o tomtéž i v tomhle příběhu. Sugestivní popisy hrozících mraků, větru a temné vody totiž vzápětí vystřídají ještě mnohem těžší témata smrti, nemoci a odloučení. A speciální místo tu zaujímá stárnutí. Nejen Coney Island má totiž své lepší sezóny za sebou; i všichni zástupci manželského čtyřúhelníku byli zralí a dospělí už ve 20, a po čtyřicítce se cítí jako opravdoví starci.
„Umírá se každý den. Svět je plný malých dutin. Jeho matka sklouzla od života, dechu a smíchu do nehybné nažloutlé slupky a splynula se zarostlým úbočím, hezky za větrem pod křivolakými kameny. A nebyla tam sama, měla kolem sebe spoustu známých, starých sousedů, kteří prožili život, než Michael přišel na svět, a taky nepojmenovanou mladší sestřičku, jež byla na světě pouhých pár minut a on si ji pamatuje jen jako snově modrou siluetu pod šedivou, řídkou látkou prostěradla a v duchu ji pořád ještě vídá. To úbočí se vzdouvalo ostatky jeho matky i ostatních, ale pořád tu bloudil nenasytný stín, pátral a vyhlížel, aby mohl oddělit slabší kusy od stáda.“
Není snadné vybrat konkrétní úryvek, protože barvitý styl a bohatý jazyk ke knize neodmyslitelně patří. Všechny události, ať už současné nebo minulé, jsou v ní popsány tak, jako by je autor skutečně prožil. Jeho naléhavost je autentická a občasný lehký slovní patos účinně dokresluje atmosféru. Ta byla pro mě silná a sdílená u bezvýchodných situací, zatímco v milostné rovině působila spíš nadneseně, literárně a z hlediska kompozice ne úplně promyšleně.
Zdejších 70 procent si knížka zaslouží. Ale ubránit se sklíčenosti jde při jejím (do)čtení těžko.
Podivuhodný život osamělého pošťáka
Denis Thériault
"Na druhou stranu našel neobyčejné množství lichých podkolenek, a to jak v zásuvkách komody, tak v koši na špinavé prádlo, a dumal, jaké světlo vrhá toto zapáchající tajemství na nebožtíkovu psychologii: že by kradl ponožky v prádelnách? Dělal si z nich sbírku? Proměňoval se za úplňku ve stonožku?"
Poetický, lyrický styl se v knížce mísí s jemnou ironií a humorem. Košatost vět připomíná některé z francouzských autorů a jejich neúnavné vršení zase tak trochu vyprávění Forrestova přítele Bubby o možnostech zpracování krevet... Příběh platonické lásky osamělého pošťáka plynul v tak poklidném duchu, že jsem si odnášela spíš dojem z atmosféry a myšlenkami utíkala. Když už mi začínalo hrozit usnutí, přišel obrat v ději i výrazových prostředcích a dynamické závěrečné stránky završilo překvapivé mysteriózní rozuzlení. Přes originální námět a zpracování s odstupem několika dní snižuji hodnocení na 3 hvězdičky.
Dvacet jedna pravd o lásce
Matthew Dicks
"Nejmladšímu parašutistovi na světě jsou čtyři roky, což ale neznamená, že je statečný, znamená to jenom, že má rodiče kretény."
Zatímco Erlend Loe v Naivní. Super. používal seznamy jen jako doplněk, Matthew Dick na jejich základě sestavil celý román, což není úplně snadné s ohledem na postupné seznamování čtenáře nejen s aktuálním děním, ale i vzpomínkami a plány.
Hlavní hrdina a vypravěč v jedné osobě zprvu opravdu působí až „skandinávsky“ bezelstně. Musela jsem si připomínat, že jde o Američana, a říkala si, že kdyby podle knížky vzniknul film, byl by určitě z kategorie nezávislých.
Ale s přibývajícími stránkami mi to už tak docela nepřipadalo. I když pominu odkazy na Hvězdné války, fotbal nebo místní kulturu, nějak mi některé postřehy z „Danových zákonů Všehomíra“ nepasovaly k jeho reálným obavám a vnímání světa, škodolibost neseděla s altruismem a dobráctví zase s malicherností...
Z mého pohledu by knížce prospěl menší rozsah spolu s rozhodnutím, kdo vlastně vypravěč je – jestli nesmělý člověk zmítaný obavami, břitký kritik s autistickými rysy anebo věčný kluk, který sní o tom, že jednou překročí vlastní stín. Cením si řady nápadů, některých postojů i novátorského způsobu psaní. Ale když o tom přemýšlím, možná jsem v příběhu i u autora především postrádala skromnost.
Něžná je noc
Francis Scott Fitzgerald
Při tomhle hodnocení mám vyloženě špatný pocit. Kdo jsem, abych mohla dát 2 hvězdičky F. S. Fitzgeraldovi? Ale smutná pravda je, že je to jedna z mála seriózních knížek, které jsem nedočetla. Náhodně poskládané obrazy setkávání protagonistů, kterým bych nejradši uchystala necky prádla, aby měli nějakou činnost... Ale jednou to třeba ještě zkusím.
Kdo zachránil jeden život
Ilona Borská
Ilona Borská citlivě rozpletla zpola zapomenutý příběh lékaře, který založil a úspěšně vedl první tuzemské sanatorium pro děti nemocné tuberkulózou. Vyprávění lemují historické okolnosti a děj se navíc nenásilně proplétá s životem spisovatelky a její rodiny. V hlavní roli ovšem stále zůstává František Hamza, lékař, který díky svým schopnostem, odvaze, lidskosti a sociálnímu cítění zachránil stovky životů. Bez příkras se dozvídáme i to, že jeho úspěchy nevzbuzovaly jen obdivné, vděčné nebo aspoň vstřícné reakce. Můžeme se utěšovat, že takoví lidé bývají všude, ale stačí vzpomenout si na Kupku nebo třeba Kaplického, a těžko se zbavit dojmu, že v našich končinách se nepřejícnosti až nepříjemně dobře daří.
Vnučka
Bernhard Schlink
Začátek byl pro mě obtížně stravitelný. Kdysi jsem kvůli diplomce musela přečíst Rozdělené nebe Christy Wolfové. Ta kniha nebyla extrémně tendenční, ale naprosto bez života, její hrdinové připomínali podivné loutky, jejichž úkolem bylo dotknout se tématu zdi, která rozdělila německý svět. Jenže těžko veřejně psát o ostnatých drátech pro systém, který vás v nich uvěznil.
A Bernhard Schlink jako by návratem do východoněmecké části Berlína atmosféru toho příběhu převzal. Když se z ní vlastním vyprávěním vymanil a konečně dávalo smysl, proč ji vůbec použil a k čemu se děj ubírá, chytil se naneštěstí do stejné sítě. Protože tak jako Christa Wolf v 60. letech nevěděla, kam se osud rozděleného Německa bude dál ubírat, netušíme ani my, jaký vývoj v současné Evropě nastane.
Autor rozehrál řadu témat a jeho hrdinovi, ani ne tak slabému, jak zkratkovitě navrhuje doslov, ale spíš mírnému a tolerantnímu, jsem přece porozuměla. Ale příběh je pro mě i tak něčím chladný, nebo spíš bezútěšný.
„Vzpomněl si na Pavlovův reflex, pes začne slinit pokaždé, když při úderu zvonu dostane žrádlo, a posléze slinil, i když jen zazněl zvon. Tento podmíněný reflex se zase dokázal odnaučit. Ale jakmile jen jednou dostal žrádlo při úderu zvonu, podmíněný reflex byl silný jako předtím.“
Zahrada mrtvých duší
Lukáš Boček
Lukáš Boček píše s radostí. Dvě z postav vyprávějí sympaticky civilně, třetí snad až příliš strojeně, což se ale dá přičítat jeho psychopatické osobnosti. Nejméně pochopitelná je ovšem postava matky, ledové královny, která v černých kostýmcích prodává květiny, a doma, pokud nepije, okopává záhonky, přičemž všechno a všichni jsou jí dokonale lhostejní. Lidé se vztahem v přírodě tak prkenní nebývají, a tak věřím, že jde jen o literární fikci – protože pokud by měla coby rodič předobraz v reálném životě, udělila bych autorovi rovnou 30 hvězdiček za to, že přečkal dětství, a dál už nehodnotila.
Příběh sourozeneckého pátrání po rodinném tajemství je vystavěný tak, aby neztrácel napětí. A atmosféra je někdy tak přesvědčivá, že mi naskakovala husí kůže.
Kromě obrázků je kniha doplněna také hudebním podkresem, nabízí playlist ke stažení. Nevyhýbá se literárním odkazům, ale ty zůstávají školní – možná je určená především mladým čtenářům? Tomu by nasvědčovalo i závěrečné hledání „pokladů“, kterých je najednou až příliš a schovávají se trochu ne(eko)logicky. Zatímco zápisky různí vypravěči balí do igelitu a nechávají v zemi, plasty naopak pálí, u skrýší se navíc opakovaně potkávají i míjejí...
Ale nenudila jsem se. A přeju hodně štěstí.
Něco za něco
Kate Atkinson
Kate Atkisonová je zpátky! Vím, tahle knížka není zrovna na seznamu novinek, a navíc na Neuzavřené případy navazuje s dlouhým časovým odstupem. Ale mě kdysi právě „případy“ (po bezkonkurenčním V zákulisí muzea) oslovily nejvíc, zatímco k seriózním autorčiným příběhům z válečného období se mi tolik přilnout nepodařilo.
Samozřejmě i tady bych mohla mít výhrady. Postav, které by se daly označit za hlavní, je tu snad až příliš, rozjezd je pozvolný, závěr zase doslovný a klíčová scéna, která většinu aktérů svádí na jedno místo, přepjatá tak, že ji musí shazovat i sama autorka.
Přesto její ironie, dialogy, nahlédnutí do minulosti a povah protagonistů i způsob vyprávění, kterým mě jednou nebo dvakrát dokonce dohnala k automatickému přeskakování řádků, všechny nedostatky snadno zahladí.
Něco za něco je navíc až laskavá kniha. Místy jako bych se přenesla do dob, kdy po rozuzlení pátral Kalle Blomkvist anebo pan Auťák s parťačkou, archeoložkou v kalhotovém kostýmku. Je to oddechovka, která si možná skutečné přívržence detektivního žánru nezíská, ale jak píše Rubbertrouble níž, fanoušky K. A. by měla.
„Když byl Jackson u policie, připadaly mu důvody, pro které se lidé navzájem vraždili, často triviální, ale zevnitř je to asi jiné. Jednou měl na starosti případ, kdy osmdesátiletý muž vzal svou manželku po hlavě kamenickým kladivem, protože mu připálila ovesnou kaši k snídani. Když Jackson tomu staříkovi řekl, že mu to nepřipadá jako důvod, který by obstál u soudu, muž dodal: „Ale ona ji připálila každé ráno osmapadesát let.“ („Mohl jste si s ní o tom promluvit dřív,“ podotkl tehdy ke staříkovi seržant, jenže tak to v manželství nechodí, to Jackson věděl.)“
Nihilista na balkonu
Petr Holý
Moderní svět se všemi absurditami, které nabízí… Zejména první povídka je napěchovaná postřehy, které shrnují postoje nenápadných jednotlivců i celých skupin – politiků, vědců, „hybatelů“ i přihlížejících. Texty jsou nejen v detailech vtipné, milé, inteligentně poskládané, se záběrem širokým i hlubokým – a jako celek velmi pravdivé… Jenom se k téhle knížce neumím postavit jako k beletrii. Dokážu si představit, že by příspěvky vycházely formou fejetonů – jejich pojetí by možná nebylo tak celistvé, ale zdejší reportážní styl čtení zrovna neusnadňuje. Přes spoustu myšlenek, barvitých, alarmujících a hlavně podaných s přehledem a humorem bych, nejspíš pro tu zhuštěnou formu, nedokázala knížku jednoznačně doporučit. Množství originálních nápadů i jejich uspořádání si ale cením.
Ohně: Láska a jiné katastrofy
Sigríður Hagalín Björnsdóttir
Neudělala jsem to úmyslně… Knížku uvozuje seznam postav – a když jsem se už pár desítek stran snažila zorientovat v popisech horských hřbetů a geologických vrstev, napadlo mě podívat se, jestli v závěru není nějaký slovníček, který by mě provedl neznámými pojmy. Nebyl. Ale zahlédla jsem vyústění příběhu a musela si k němu přečíst i pár předchozích odstavců, pak radši celou kapitolu, a potom ještě jednu nebo dvě.
Nejsem si jistá, že bych celý text zvládla při lineárním čtení. Na ukázku (a vážně to není ojedinělé místo): „Táta se otřásal smíchy: Nakonec se zadařilo, Porbjörnovi se povedlo, co zamýšlel, zmapovat magnetické pole Islandu. Výrazně tím pomohl potvrdit správnost Wegenerovy teorie kontinentálního driftu a dokázal, jak pohyb oceánských litosférických desek zformoval Atlantský hřbet…“.
Kniha toho nabízí hodně. Kromě informací o vulkanickém systému věrohodně ukazuje chování lidí, kteří do poslední chvíle sází na domnělou jistotu, anebo naopak dají přednost dobrodružství, než se strach ukáže oprávněným. Milostná zápletka se s popisem (naštěstí fiktivní) katastrofy doplňuje přirozeně a každý náznak, subnadpis i poznatek mají pro děj svoje opodstatnění.
„Vlastně budeme rádi až to konečně začne, co?“, přiznává policejní prezident Ragnar krátce před sopečnou erupcí svou fatální neznalost. A i já možná uvažuju až příliš zjednodušeně, protože bych si nakonec o sopkách radši četla separátně, abych jejich krásu i nebezpečnost dokázala pochopit. A vypravěčce Anně bych dopřála samostatný román nebo novelu, v které by její životní otřesy nedoplňovaly ještě ty vulkanické.
Jako bych žila dva životy
Milan Ohnisko
Když se Milan Ohnisko na závěr rozhovoru v rychlé palbě otázek vyžadujících stručné odpovědi Daniely Drtinové ptá, jak by jedním slovem charakterizovala samu sebe, odpovídá: "Ambivalentní". A takový pocit mi z knížky vlastně zůstal, i když asi v jiném významu, než zamýšlela její protagonistka.
Už název knihy navozuje dojem, že Danielu představí ve dvou rovinách, z anotace lze usuzovat, že pracovní a soukromé. To se také děje, i když ne úplně uspořádaně. Úvodní pasáže se týkají vzpomínek na dětství a mládí a zejména hledání vlastní cesty, následně se centrum pozornosti přesouvá k novinářské praxi, která je uchopitelnější. Daniela Drtinová nicméně napříč rozhovorem zmiňuje své vnitřní nastavení, které pokládá za zvláštní, věnuje se postojům vystavěným na pocitech, intuici, snech, zkoumání vědomí a nevědomí.
M. Ohnisko uvozuje jednu z otázek větou: "Ty sama jsi celoživotně člověk duchovního hledání a nalézání, ať už to znamená cokoli." A v tom je právě ta potíž. Informace o duchovní cestě D. Drtinové, které by mohly a měly být inspirativní, dostává čtenář v útržcích, náznacích a v kontrastu s avizovanou hloubkou tématu velmi povrchně. Definici toho, co si pod často skloňovanými pojmy představit, nacházíme paradoxně až v závěrečném interview s Jiřím Horáčkem, které přes jeho nespornou erudici (a také znalosti tazatele) připomíná spíše přednášku na akademické půdě. A vzhledem k tomu, že mu předchází dvacítka jiných rozhovorů, jež se vyzněním spíše opakují, než doplňují, přiznám se, že jsem už na vstřebání všech myšlenek neměla potřebnou sílu.
Formát přátelského interview umožňuje D. Drtinové hodně únikových cest. Dotazující se ani nic jiného nepředstírá, ponechává jí poměrně volný prostor – a je to často ona sama, kdo své odpovědi dobrovolně dotahuje.
U člověka, který celý profesní život zasvětí kritické analýze dat a detailní rešeršní práci, mě určitá rozvolněnost zpracování zarazila, a stejně tak popravdě i vzpomínky na "divokou" minulost – jakkoli to zřejmě bylo účelem. Nerozuměla jsem ani několikrát zmíněnému neřešení aktuálních rodinných vztahů (oproti těm zátěžovým historickým), nedostatku komunikace, který bych právě v případě profesionální reportérky nečekala.
Jenže pověstný klíč k nezodpovězeným otázkám se skrýval pod rohožkou, konkrétně pro mě v rozhovorech s nejužší Danielinou rodinou. Cením si její odvahy, že je ponechala (alespoň) v téhle podobě, protože s jejími dosavadními popisy tak úplně nekorespondují. A dovolím si nesouhlasit s těmi, kteří tvrdili, že Danielina cesta k úspěchu byla tak nějak samozřejmá, snadná. Podle mě je za ní spousta dřiny a osobního odhodlání. A překonávání vlastních limitů...
Knize uděluji 70 procent a přeji Daniele Drtinové hodně štěstí. Ale upřímně jsem skoro stejně ztrhaná, jako bych tou imaginární cestou šla s ní.
Všechno je jenom dvakrát
Michal Přibáň
Mozaika vzpomínek, generační výpověď i zručně popsaná krize středního věku... V hlavní roli je ale asi přece jen politická linka, konkrétně čas normalizace, jakkoli s přesahem – na jedné straně k 2. světové válce a česko-německým vztahům, na druhé s vhledem do 90. let až po současnost. Všechna období jsou zachycena velmi uvěřitelně a vytvářejí dojem pohledu ne-li autobiografického, pak rozhodně víc než novinářsky informovaného. Nejvíc asi osloví ty, kteří 70. léta minulého století zažili, anebo je mají alespoň v rodinné "kolektivní paměti". Závěrečné sci-fi cestování mě kupodivu nijak zvlášť nezaskočilo, protože jen znásobilo už předchozí myšlenkové putování vypravěče časem tam a zpět.
"Říkali nám ve škole, že kdo nezná historii, nemůže se z ní poučit, a je tedy odsouzen opakovat její chyby. Ale neřekli nám, že kdo historii zná, vystavuje se nebezpečí, že si večer před usnutím nevybaví jediný důvod, proč by se měl chtít zítra ráno probudit."
Kniha mi připomněla řadu vlastních zážitků a úvah. Její autor působí jako člověk, který si váží života – a neváhá ho i přes občasná zklamání pořád zkoumat.
Dobývání nebe
Paolo Giordano
Konečně zpátky v literárním světě, radovala jsem se na úvodních stránkách, než mě nadšení pozvolna opouštělo… Giordanovo vypravěčství je sebevědomé a jazykově vytříbené, i když strukturu místy trochu odbyl – v zájmu konkrétní výpovědi, která pro něj v tu chvíli byla důležitější.
V románu se vrší řada témat, která mi nejsou vždycky blízká, a tak jsem si zprvu říkala, že asi z toho, tedy z mé konformity a autorovy nevázanosti, pramení ten neklid při čtení. Ale je v tom něco víc, snad egoismus téměř všech postav, které na sebe i v malé komunitě různě straží a nevraží, absurdně uchovávají, nebo naopak vyzrazují zásadní i méně podstatná tajemství, a sledují skoro bez výjimky jen vlastní (proměnlivé) cíle.
Poslední třetina knihy nabízí nejvíc napětí, soucitu i pochopení, navzdory výše uvedenému, a samotný závěr přináší nečekané množství symboliky.
Po přečtení Osamělosti prvočísel a Dobývání nebe mě napadá, že Paolo Giordano má nějaký zádrhel (nebo soubor zádrhelů) ve své intimní sféře, a ten se promítá do jím vytvořených postav a jejich příběhů. Těším se na jeho retro-, případně introspekci za pár desítek let, až se mu podaří ho vyřešit nebo pro něj přestane být důležitý. Protože až opadne terapie psaním, mohla by literární hodnota ještě víc vyniknout.