charlizee komentáře u knih

Poslední dobou vnímám v literatuře (a u českých autorek zejména) takový nešvar. Postavám jsou nakládány až abnormálně strastiplné osudy, které samozřejmě nutí čtenáře k dojetí. Masové publikum si přijde na své a kniha se lépe prodává.
Nemám to nikomu za zlé, to jen já hledám v literatuře něco jiného.

U Lidmily Kábrtové musím nicméně vyzdvihnout styl, čistý jazyk a nápaditost, s jakou propletla postavy ve svém povídkovém románu. Bavily mě ty momenty, kdy vypluly souvislosti na povrch. O podobný princip se snaží, mnohdy asi pod vlivem prokletí jménem Láska nebeská, spousta autorů, leč ve většině případů jsou ta propojení okatě strojená. Pro Čekání na spoušť to naštěstí neplatí - pojítka jsou důmyslná a zapadají.

Pokud jste fanoušky hlubokých lidských příběhů, po knize určitě sáhněte. Dostane se vám přístupného čtení a stránky vám budou ubíhat jako nic.
Vy ostatní - zlí, opovržliví a namyšlení čtenáři, přejděte směle dál. (Pak spolu založíme něco jako klub.)

2 09.04.2023

Nesmírně si vážím všeobecně vzdělaných lidí, kteří dokáží běžné situace prokládat bonmoty typu: Je to jako by se dějepisář jednoho dne probudil v době první punské války. Doufejme, že tu válku pozorujeme z Říma, a ne z Kartága. :))
Lidí pokorných, kteří toho hodně ví a hodně toho dokázali, přesto o sobě stále pochybují.
Přesně tak vnímám profesora Jana Konvalinku, se kterým v roce 2020 vedl rozhovor Aleš Palán.
Stále častěji mluvíme o tom, jak se rozpadá kritické myšlení a zatím jsem nenašla účinnější obranu, než o tom mluvit ještě víc, diskutovat a číst. Právě tato kniha je plná inspirace a moudrosti.
Jediné momenty, kdy jsem skřípala zuby, byly ty, kdy se pan profesor rozhodl ignorovat současná pravidla českého pravopisu Aleš Palán na to v jedné otázce upozorní, čímž poskytne čtenáři vysvětlení. (Pravopisné reformy vnímá Konvalinka jako sociální inženýrství a útok na sdílený kulturní prostor.)

2 26.03.2023

Ráda si nechávám doporučovat knihy žánrů, které běžně nečtu, často pak ale narazím na to, že je číst neumím. A tohle byl bohužel přesně ten případ.
Přibližně prvních sto padesát stran se mi četlo lehce, bavilo mě poznávat to magické prostředí a vnímat strach vycházející z Hvozdu, postupně se to ale ztěžovalo, až mi nakonec přišlo, že se knížka neustále prodlužuje a já se nebyla schopná dobrat konce. Některé pasáže jsem četla opakovaně a přesto jsem nedokázala popisovaný děj pochopit či si jej představit. Asi omezená fantazie. Takže teď se zase na chvíli uklidím do bezpečí všedního světa a problémů jeho lidí, i když nemůžu říct, že by se mi Ve stínu Hvozdu nelíbilo.

2 25.02.2023

Tohle je moje oddechová literatura. :)
Konec hry navazuje na předchozí díly (Hadrový panák a Loutkář) a bez jejich znalosti spíš nebude fungovat. Výrazně totiž staví na dřívějších případech a psychologii postav, rozvíjí je a také uzavírá. Zároveň je nejméně krvavý a nejméně zběsilý, což je takový příjemný kontrast k většině severských thrillerů, v nichž se díl od dílu násilí stupňuje.
Konec hry je více o detailech ve vyšetřování a o nezdolné víře v kladný (psychický) kredit mentora většiny současného detektivního týmu.
Čtení mi uteklo jako nic, bavilo mě to a co víc - příběh mi přišel velmi pravděpodobný.
Jen si (zase) neodpustím poznámku:
Pakliže se pustím do popisu finančních transakcí a machinací, pro jistotu proberu názvosloví s někým ekonomicky vzdělaným. Nebo ne?!
Protože když si pak autor plete debetní a kreditní položky, je zřejmé, že to neudělal…
Ano, ve výsledném textu by (mu) to měl někdo opravit. Ale ideální svět neexistuje a zjevně opět selhala i redakce…

2 29.01.2023

Antologie obvykle nevyhledávám a k této “rozvodové” jsem se dostala jen díky kamarádství s Michalem Sýkorou, který do ní přispěl svou povídkou.
Teď bych chtěla být takovou kamarádkou já pro vás a říct vám, ať po knížce sáhnete a přečtete si ji. A to i v případě, že se vás rozvod netýká.
Je to totiž výborné čtení a to nejen po stránce beletristické, ale také informační - každá povídka je totiž následně odborně okomentována prof. Radkem Ptáčkem, špičkovým psychologem a bývalým soudním znalcem v oblasti psychologie. Ten knihu opatřil také úvodem.

Za obzvlášť vydařené považuju povídky Petry Dvořákové a Michala Sýkory (a s čistým svědomím se zříkám jakékoliv předpojatosti).
Matka v Petřině povídce je zpracována tak přesvědčivě, že zapomenete dýchat a budete zatínat zuby i svaly. Ty myšlenkové pochody jsou bohužel velmi, velmi přesné. Petra mě tady zase přesvědčila, že ačkoliv ji všichni chválí za věrné zobrazování mužského myšlení, tady ty “narušené” ženy, či ženy s pokřiveným vnímáním reality, jsou prostě její výsostnou disciplínou.
K Michalově povídce jsem (jako obvykle) přistupovala s co možná nejkritičtěji nastaveným vnímáním, leč… zbytečně. Precizní výstavba celého příběhu, dobře zpracovaná psychologie všech tří hlavních postav, u nichž jsou navíc ozřejmeny jejich motivace a vzájemné působení…, tak se podle mě píše povídka.
Na omezeném prostoru dokážete vyjádřit to, co v rozsáhlejším epickém žánru.

2 13.01.2023

Nenechte se oklamat či odradit zařazením knihy Sibiřské haiku do dětské sekce. Garantuju totiž i vám dospělým, že se vás dotkne, že vás rozpláče, dojme a zapíše se hluboko do vašeho srdce.
A ani se nebojte své děti seznamovat s těžkými tématy, protože život se prostě neodehrává jen ve Stokorcovém lese…
V roce 1941 deportovala sovětská NKVD z území Litvy odhadem 34 000 lidí včetně malých dětí. Muži byli ve většině případů odesláni do pracovních táborů, ženy a děti putovaly do nehostinných oblastí.
Tento příběh sleduje chlapce Algiska, který je se svou matkou, sestrou a dalšími lidmi z jeho vesnice násilně odsunut na Sibiř. Jak se na nové prostředí adaptuje a jak tak drastickou životní změnu prožívá, se dozvídáme právě od něj.
Spousta příhod je popsána s dětským nadhledem a bezelstností, o to mrazivější vliv na čtenáře však má.

2 04.01.2023

Soubor drobných črt je literární prvotinou Jiřího Padevěta. V reálném historickém prostředí se odehrávají (tak trochu) konspirační příběhy - některé naprosto uvěřitelné, výstižné a mrazivé, jiné fantasticky ulítlé, že vám až vykouzlí úsměv (nebo posměch?) na rtech.
Někdy bezpochyby poznáte, jaké historické události se text týká, jindy je zapotřebí vysvětlení z Poznámky na konci, ale téměř vždy vás bude zajímat, jak moc pravdivá či smyšlená ta povídačka je. Opáčko hodin dějepisu budiž přidanou hodnotou.

2 22.12.2022

Jestli jsem se letos u nějaké knihy modlila, ať už ji konečně dočtu, byla to tahle…
Achilleova píseň je napsaná krásným, barvitým jazykem, moderním a přitom zohledňujícím historický kontext (věřím, že na tom má velkou zásluhu Tomáš Kačer, který ji přeložil do češtiny), příběh je silný, romance velkolepá, osudová, bolavá…, vyvrcholení skličující tak, že zadržujete slzy…
Ale pokud jste Homéra a Iliady znalí, nemá vám kniha moc co nabídnout. Alespoň tím si já vysvětluju, proč mě to tak strašlivě nebavilo.
Ačkoliv dokážu absolutně ocenit všechny formální aspekty knihy, většinu času mi to čtení fakt nešlo.
Každopádně děckám ve školách bych to cpala horem spodem - rozhodně radši než Homéra (promiň mi, pane klasiku), protože tady je přece jen větší pravděpodobnost, že to přečtou a něco si z toho i odnesou.
•
P.S.: Občas někde narazím na rozčarování nad autorčinou libovůlí, že Achillea nechala usmrtit šípem do srdce, když je přece notoricky známé, že měl jediné zranitelné místo na patě. Skutečnost je taková, že ten mýtus o patě vznikl až později, po Homérovi. Pakliže autorka vycházela z Iliady, byl Achilles (dle slov Apollonových, který vedl Paridův šíp) smrtelníkem. “Vystřel šíp a ten ho usmrtí.”

Já vůbec nechci znevažovat něco, čemu evidentně nerozumím, ale objektivně se ta knížka dala komprimovat do třiceti stran textu (což je přibližně původní záznam Anitina zážitku). Na dalších stranách totiž čtete pořád dokola to samé - asi ve znamení “opakování je matka moudrosti”.

Hannah Arendt.
Výjimečná žena a intelektuálka.
Ta, kterou feministky milovaly i nenáviděly.
Žena, která patří mezi nejvýznamnější myslitele 20. století.
(Pozn. pod čarou: A přesto se mě pořád někdo ptá, kdo to je…)

A tohle je další komiks, který vás přesvědčí o tom, že nejde jen o obrázky s textovými bublinami.

OIKOYMENH vydalo v překladu Terezy Matějčkové zevrubný popis jejího života a myšlenek, jak jej zaznamenal kreslíř a publicista Ken Krimstein. Vždycky si říkám, že komiksová forma by mohla přimět k začtení se i nečtenáře a ten by přitom získal obsah dalece přesahující běžný rámec vědění.

Připomněla jsem si staré motto FF UPOL “Učíme myslet” a uvědomila si, jak moc ráda přemýšlím.
Uvádí někdo přemýšlení mezi svými koníčky?
Mimo výhrad uvedených v ediční poznámce mám snad jen další drobnou
k nedůstojným a nedůležitým vsuvkám, které podle mého ten text sráží… - Např.: “Co kdybych si tě vzal já? Ač… Jak to říct, ženám tak úplně nakloněný nejsem?” Ale jinak chápu. Já bych si ji vzala taky.

2 28.10.2022

Absyntovky a edice Prokletí reportéři, to je prostě sázka na jistotu. Pokaždé obrovské rozšíření obzorů a pokaždé dokonale nenásilnou formou.
Knihkupec z Kábulu je moje třetí zkušenost s touto řadou a dotkla se mě zatím nejvíc.
Uvažuju o tom, jak odlišná kultura někde může být, jak mohou být některé ženy spokojené v absolutním patriarchátu a nic jiného nehledat…, nicméně mě to nevede k odsouzení, ale k mnoha úvahám, jak vnímají “náš svět” ti na druhé straně příběhu a že vlastně neexistuje definice toho, co je a co není správné.
Tady a teď s čistým svědomím říkám, že jsem šťastná za to, kde jsem se narodila a kde žiju, ale zároveň si naplno uvědomuju, že stejný pocit bych mohla mít, kdybych vyrostla v islámské zemi.
Nebo taky nemusela.
Mohla bych být jako Lejla, jedna z osob, jejichž osudu se kniha dotkne.
Lejla, která touží cestovat, vzdělávat se a nebýt jen služkou celému klanu a čekat, jakého starce jí rodina vybere za muže.
“Je jako Popelka, ovšem v Lejlině světě není žádný princ.”
A nakonec - v něčem jsou si stejně ty naše společnosti podobné:
“Aby se člověk někam dostal, musí znát toho správného člověka… Bez správných podpisů a potvrzení se nic nedá do pohybu.”
No nepřipomíná vám to něco? ‍️

2 28.07.2022

Nejkrásnější a nejbolestivější vyznání.
Krutá a nesmlouvavá obžaloba.
Ryzí literatura.
Zamilovala jsem se od první stránky, od první věty.

2 26.02.2022

Já jako vůbec nechápu, kde se vyrojila ta vlna negativních recenzí a co od knížky tihle čitatelé čekali…
Za mě je to příručka psaná s lehkostí a nadhledem, navíc perfektně strukturovaná, začátečníkovi servírující vše v logické návaznosti a pokročilým umožňující přeskakovat, aniž by to narušilo systém, přičemž je i dynamika zachována.

Známá a jasná fakta se dávají do souvislostí - není tady nic objevného, ale právě ty souvislosti jsou přidanou hodnotou.

Prosím vás a úplně nejvíc boží je to, kolikrát je v knížce uvedeno slovo “zhlédnout” v různých časech a prostě správně… Jestli jsem někdy chrochtala nahlas blahem, tak teď. :D
Kéž si to přečtou všichni a zapamatují si správné užívání toho krásného slovesa.
•
Jo a ještě jedna perlička ze str. 219 - #summerfan aneb když místo zábavy myslíte na fanoušky. :)))

Přesně tohle je kniha, kterou bych chtěla, aby četla v dospívání moje dcera, kdybych nějakou měla. :-D
Bylo to strašně mile holčičí a než mě za moje zobecnění začnete hejtovat, tak vězte, že to neznamená nic jiného, než že si prostě nedokážu představit chlapa začteného do této knížky. (Ale možná změním brzy názor, můj muž má na nočním stolku připravené k přečtení Malé ženy. ,:-D )
Ten příběh je nápaditý, obsáhne několik časových rovin, aniž byste se v nich ztráceli, a i když je současnosti věnováno značně více prostoru než předcházejícím 300 letům, tak je to konzistentní a zapadá to do sebe.
A fakt mě bavilo, jaké myšlenky tam nenápadně rezonovaly - nesmrtelností počínaje a Faustovskými přáními konče.
• Svůj slovník jsem rozšířila o nové slovo palimpsest.
• Definitivně jsem si Addie zamilovala za její oblibu filmu Na sever severozápadní linkou.

2 08.11.2021

Emira je černošská au-pair a při jedné večerní návštěvě supermarketu je zdejší ostrahou podezírána z únosu svěřeného dítěte.
Taky na vás tenhle jednoduchý vhled působí dojmem, že se bude příběh točit kolem rasismu?
To téma tam sice pořád tiše promlouvá, ale daleko víc je to o ovlivňování (druhých), omezování (osobní svobody), předsudcích a hlavně takovém tom debilním “já vím líp než ty, co je pro tebe nejlepší”…
Celé je to napsáno takovým ležérním stylem, že máte hodně často pocit, že čtete nějakou easy story, ale přitom to vůbec neklouže po povrchu, je to naléhavé a autentické.

2 18.09.2021

Skandinávské detektivky jsou pro mě synonymem pohody a odpočinku. Na Stříbrnou cestu jsem se strašně těšila a nemohla se dočkat narozenin, protože jsem věděla, že mi ji dají mí kolegové. Ehm, ty narozeniny byly téměr před dvěma roky. :))
I když mám k příběhu pár výhrad, tak jako celek mě to bavilo. Přestože jsem pachatele odhalila poměrně brzy, trochu si myslím, že to byl autorčin záměr - že tam schválně hodila jeden takový detail pro všímavé čtenáře.
Co se mi nelíbilo především, bylo vysvětlení celého případu ústy jedné z postav k závěru vyprávění. Vždycky mám dojem, že si to autor/ka strašně zjednodušil/a.
A jeden takový poznatek, nad kterým jsem se pozastavila… Švédské 17leté děti se učily Pythagorovu větu. To jako vážně? Neučí se to u nás tak o 5 let dřív?

2 13.08.2021

Hledala jsem doma (v těch hromadách nepřečtených knížek) nějaké synchro k módu “vypnutý mozek” a odehrávající se v Berlíně a našla jsem Sedm barev krve.
V hlavní roli silná, houževnatá žena (státní zástupkyně), honící vraha dalších ambiciózních žen, který svým běsněním šíří poselství (ve zkratce) “žena má rodit děti a ne dělat kariéru.”
Je to svižná (a klasicky místy nelogická a neuvěřitelná) jednohubka, která se přečte na dvě mrknutí oka, ale mezi těmi mrknutími (a stále v brain off mode) vyskakují pravopisné chyby (proč prostě tolik lidí neumí správně použít shlédnout x zhlédnout?!) a chybějící interpunkční znaménka, což já prostě neodpouštím… Taky už jste někdy slyšeli hlášku:
“Kdybys četl(a), tak neděláš chyby!” ?Ehm…, tak přesně takový argument bych proto (viz výše) nikdy nikomu nevpálila…

2 01.07.2021

KOUŘ pro mě byl takovým zdoláním Everestu. A protože kyslík jsem nechala v základním táboře, tak mi cestou pořád docházel dech. Musela jsem se vyloženě nutit, abych přečetla alespoň pár stránek denně, knížku jsem s sebou (asi tak) 4 měsíce neustále převážela. Dočítání knih za každou cenu někdy fakt bolí.
Přitom to měla být sázka na jistotu: Pozdní viktoriánská Anglie, svět odlišný v jedné zásadní skutečnosti: Jakoukoliv špatnou myšlenku, úmysl nebo nepravdu okamžitě prozradí kouř dotyčné osoby. Nepotřebujete umět číst myšlenky, abyste rozpoznali záměr protistrany...
Ten autorův nápad je skvělý, originální, filozofické přesahy obohacující (aneb
“Hegel je debil”, vyřkl můj muž), ale příběh nemá spád, je příliš rozmělněný, celek působí těžkopádně...
•
Závěrem slova autora, se kterými naprosto souzním:
“Nejlepší vztah, jaký může ke svému románu zaujmout jeho autor či autorka, je podle mého názoru vztah čtenáře; poněvadž co se příběhů týče, právě čtenáři náleží ten největší tvůrčí akt, přetváření slov a vět v nejistý, věčně proměnlivý smysl.”

2 11.03.2021

Kdo kdy řekl, že ho nebaví povídky, tak nečetl tyhle...
Absolutní naplnění a pocit nekonečného blaha
(TOP 3):

• Ruský člověk
• Do Paříže
• Hra pro čtyři ruce

První zmíněnou hluboce miluju, do druhé jsem bezhlavě zamilovaná, a k té třetí ještě nemám přirovnání, protože jsem ji dočetla právě teď a pořád rezonuje...

Po přečtení čehokoliv od Jana Němce mě vždycky opustí veškeré spisovatelské ambice... To je asi jako s Pink Floyd. To nejlepší už prostě bylo napsáno.
•
“V životě jsou taky situace, které se dotýkají spíš zevnitř než zvenčí...”
•
“Myslel jsem, jak vás oslním,” povzdechl si.
“Dnes je to s vámi ženami těžké. Jak to, že to víte? Chtěl jsem vás oslnit...a jenom jsem si naběhl.”

2 03.02.2021

Zimní lidé jsou strašidelným příběhem, který se odehrává částečně na počátku 20. století a částečně v současnosti. Tušíte správně, že se prolínají dvě časové roviny.
Co tam máme dál...? Jedno zapadlé městečko v americkém Vermontu, nespokojenou dospívající dívku, jedno prokletí, tajný deník s postupem, jak oživit mrtvé a taky portál na onen svět... To asi tak pro představu. :)))
Nejvíc jsem se těšila na to, jak se strašně budu bát..., když v tom najednou zazvonil zvonec a knížka dospěla ve svůj konec... :)))

2 27.11.2020