bosorka@
komentáře u knih
Antonia a její dcery
Marlena de Blasi
Marlena de Blasi si mne svým způsobem psaní získala natolik, že si postupně čtu všechny její knihy. To většinou nedělám. Často se mi u autora líbí jen jedna nebo dvě jeho knihy a ostatní naopak vůbec ne. Typickým příkladem je Urban nebo Topol nebo Sorokin, Eco, Hájíček. Výjimkou je možná Pelevin, Sayers, Jung, Celan, Zafón. Marlena píše, viděno mým světem, téměř nebo úplně brakovou literaturu. Přesto mne okouzlila svým ženským projevem, upřímností, schopností opravdu vyprávět příběhy, srdečností, nadhledem a detaily či propojením zvolených témat. Je to svým způsobem vždy napínavé a hluboké. Laskavý a moudrý odpočinek od ponurého a egoistického "mužského" způsobu psaní. Přitom, když se podívám na autorčin vzhled.. nekoupila bych si od ní asi ani rohlík.. :)) Působí na mne jako falešná věštkyně která navíc zrovna utekla od cirkusu.
Věřit v šelmy
Nastassja Martin
Zajímavá věc. Hodně mne nadchla. To jakym způsobem autorka myto, filozofo, psycho či analyticky nazira svět, je mi absolutně blízké a srozumitelné. Líbí se mi její nenasilny zpusob propojení akademického myšlení s tím pravěkých. Mnoho jiných by řešilo takové trauma klasicky lékařem a antidepresivy. Tady je nastinen způsob postavit se démonům čelem a sám, podobně jako medvědovi. Množství různých i hodne hlubinnych reflexí je v tomto případě adekvátní situaci. A toto nenadálé, výjimečné postavení autorky, tedy ze muze uvažovat tolik o sobe a jedne situaci stále dokola v různých niternych konotacich aniž by to bylo vzhledem k závažnosti události zbytečné tlachani, je využito téměř beze zbytku. Mimo to oceňuji rovinu vědomí, která je schopná si poctivě ale pozitivně obracet na první pohled tak výrazně negativní událost.
Něžná
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
Výborná známá věc. Když jsem příběh dočetla jako malá, hodně mne to sebralo. Potom s odstupem kdysi znovu čteno také silné, ale jinak. Na dobrých dílech je neodolatelné, že s vámi rostou. Vztah hlavních hrdinů vnímám především jako obrovský střet a utrpení ideálů pod tíhou materiální podstaty světa. Jak blízké a vždy tak současné drama. A není problém nezralosti a netolerance jen na té jedné straně. Text je také nemilosrdnou ranou mužské a ženské mentalite a mistrovským odrazem jejich /našich/ hlubokých stínů.
Básně / Poèmes
Samuel Beckett
Nádherná minimalisticka poezie. Prodlevani v okamžicích a okolnostech je téměř zenové. Nalehava sdělení podaná nevtirave v souladu s žitým časem. Dá se na ní ukolebavat jak na klidném moři.
Smrt v Benátkách
Thomas Mann
Tahle kniha mne dlouho míjela, protože mám zbytečně přehnanou averzi ke všemu populárními a hromadně omilanemu. Druhým důvodem odporu byla anotace- eroticka láska staršího intelektuala k malému chlapci. Nakonec mi byl impulsem k přečtení naduty vedoucí literárního semináře na jedné fakultě, který mne sarkastickky odsoudil za Svatou knihu vlkodlaka v mém seznamu četby a začal se intelektuálně rozplývat právě nad touto knihou T. Manna. Čekala jsem ponurou intelektualstinu s perverzními prvky kterou nejdyl v polovině opustím. Při čtení jsem nebyla nijak nadšená, ale zas docela zaujata dějem a popisem zvláštni vnitřní atmosféry tehdejších Benátek a na celém vztahu literata k chlapci jsem stale nic vysloveně odsouzeni hodného nenašla. Časem po přečtení mi postupně začalo docházet jak dobré dílo to je, ve smyslu zachycení podrobnosti i symboliky celého vztahu umělce a ideálu. Jak se zde podarilo vystihnout všechny momenty působení ideálu /nebo archetypu/ včetně hranice, kdy se objekt zaujetí stává pro umělce zhoubným a kdy je ještě možné tuto zhoubnost pozitivně kreativne obrátit. Take je tu možné vnímat a polemizovat proč /a pro koho/ je jaký ideál vlastne zhoubný. Tedy předmět zbavený lidskosti, přirozenosti. Připomíná to let do slunce, drogovou zavislost atd. Hodně toho doslovil i film, který celou nosnou myšlenku zvýrazňuje tím, že /jako film obvykle/ dej zjednodušuje. Dále lze v této souvislosti třeba uvažovat, že každý má nějakou slepou skvrnu a bůh mu buď milostiv, pokazde, když na ni natrefi. V každém případě mám dojem, že se tu skutečně jedná o kultovní i přelomove dílo.
Ódinn. Mýtus, oběť, iniciace
Jan Kozák
Kozaka znám naživo z mnoha přednášek FF. Proto si mnohé tu méně srozumitelné a nesouvisle už domyslim. Přesto jako např. i Neubauera neumím přečíst chronologicky, ale čas od času si knihu někde otevřu a přečtu kus. Aby člověk ocenil poměrně tvrdě akademický, jednostranně zaměřený rozbor, musí mít Eddu a spol. ságy, hodne zažité /což nemám/. Připomíná to tim angličtinu pro hodně pokročilé. Pro studium mýtu např. z fenomenolog. hlediska, je kniha ale podstatný kus skládačky. Casti knihy mi přijdou zbytečné kolecko akademizovani a části zas vynikající /těch je méně/. Pokud se někdo potřebuje dozvědět něco o základních pojmech v názvu knihy, měl by si přečíst slovník pojmů a severské ságy. Dozví se podstatně více a srozumitelněji.
Nemova říše
J. M. Troska (p)
Knihy dětství by zaslouzily mít zvláštní kategorii. Často se nad nimi člověk usmívá, co že je to za absurdní svety ve kterých vyrostl. Hrubinuv Spalíček, Troska, Foglar, Verne, Seton, van Gulik, Bradbury.. a i daleko daleko hůř, ve smyslu téměř brak. /a taky hrozně bala jsem se dlouho třeba Trnky, Malého prince a taky třeba rozhodne všech loutek./ Ale trochu tam je v tech knihách dětství vždy jeste takove tajuplné pouto s dneskem, které vůbec není racionální.
Houbařka
Viktorie Hanišová
Hanisova je mistryně popisu vnitřních situací svých literárních postav a hluboke, citlive výstavby děje. Příběh je pro mne sugestivní a čte se jedním dechem. Její hrdinové jsou tak živoucí a uvěřitelni, že má člověk při čtení obcas pocit, že se jedná o dokument. Ač jsem nic podobného ze situací kterym je vystavena hlavní postava knihy neprozila, velmi a snadno se s ní identifikuji a jeji mentalita je mi neskutečně blízká. Někdy je číst něčí knihu podobné jako vrátit se domů. Ještě bych ocenila absenci všeho cizokrajneho. Autorka všestranně používá výrazně české prvky. Jedna z mála knih, u které nenacházím co vytknout.
Šamanský růženec
Ondřej Sekanina
Způsob sdělení je tu jedinečný. Odehrává se v intencích zvláštního monologu, téměř zarikani. Obsahem jsou zejmena reálie přírodního života v Thajsku v životním příběhu ženy z okraje džungle. Velkym bonusem je její znalost českého prostředí a možná i vlastnosti zdědene po jejim otci, který je vesnickym šamanem. V obsahu a způsobu vyprávění je něco na způsob automatického textu a hlubinné psychologie. Jednoducha řeč je protkana mnoha zakladnimi symboly a indianskou mentalitou. Díky zvlastne /bez obvyklého hodnocení nebo nepřijetí/ popisovanym dramatickým životním okolnostem/zkušenostem, dílo na mne působí /a pokud, tak pravděpodobně spíš jenom na zeny/ necekane silnou katarzí v takovem jednoduse ocistnem smyslu.
Město jeden kámen
Ladislav Zedník
Formální virtuozita jako vždy ano. Excelentni mytologie ano. Ryzi asociace ano. Uvolněnejsi či osobnejsi než v předchozích sbírkách ne. Na mne zde už příliš vyznamove prekombinovane a trochu poplatne současné filmové zkratkovite modni mluve typu J. Řehák. Text tim neplyne přirozeně, ale významově kokta. Na rozdíl od Rudcenkove tady ta extrémní sebestrednost je spíše ku prospěchu. Alespoň tedy co se sbírky týká.
Chůze po dunách
Kateřina Rudčenková
Rudcenkova je dobrá. Její texty jsou téměř meditace nad určitým tématem nebo okolnostmi. Má neuvěřitelně přesný tah na branku významu. Jen je pro mne textově malinko sebestredna a s moc ostrými lokty.
Obývací nepokoje
Petr Hruška
Hruška mne dokáže rozsekat. Je jako ta zmíněná zubarska vrtačka co ukáže na stred bolesti. Jeho pět slov nad sebou má obsah a kadenci pětiset stránkoveho románu ruského klasika. A clověk uz z toho cteni nevyjde stejny jak býval. Nejsem přítelem takovéhle civilnosti ani úspornost sdělení. Take je to popis starší doby než moji. Ale jemu to funguje nějak univerzálně. Snad je v tom i nějaký prvek samanismu.
Otcové a děti
Ivan Sergejevič Turgeněv
Četla jsem na základě českého filmu s J. Kačerem, který mne kdysi nadchl. Kniha je hodně jiná a jinak krásná. Turgenev je génius popisnosti venkovských okamžiků a citlivých tónů mezilidskosti. Krásná literatura.
Utrpení mladého Werthera
Johann Wolfgang Goethe
Měla jsem při čtení celou dobu narůstající pocit, že hrdina knihy trpí naprosto zbytečně.
Prostě mne zde vůbec nepřesvědčily popisované důvody. Líčení cele situace působilo strašně absurdně. Přitom jde o téma či důvody, které jsou samy o sobě obecne, opodstatněné k utrpení, víc než jakékoli jiné. Jakoby vážnou věc autor naopak zcela zbagatelizoval svým vyprávěním a z hlavní postavy udělal naprostého idiota. Přitom je Goethe beze sporu génius. Prostě pro mne zde obrovské paradoxy.
Kuře melancholik
Josef Karel Šlejhar
Četla jsem kdysi a nezapomenu na to, jak to mnou otřáslo. Z hlediska popisu psychické krutosti a naturalistickeho hnusu je to nejvystiznejsi popis tyrani, jaký jsem kdy četla. Dokonce bych autora místy skoro podezirala z nějaké poruchy. Něčím ten příběh pro mne už překračuje hranici toho, co je ještě nezbytné písemně sdělovat.
Země snivců
Alfred Kubin
Dala bych víc hvězd za imaginaci, ale místy je dílo příliš morbidní.
Čas noc
Ljudmila Stefanovna Petruševskaja
Fascinující. Strhující. Ženské čtení. Lidskost, vnímavost, upřímnost, vášeň k životu. Syrovost. Rusko.
Pokrokem k zániku
Mnislav Zelený-Atapana
Mnislav Zelený má své rezervy. Jednou z nich je extrémně idealisticky pohled na přírodní národy. Druhým z nich je zbytečný muzsky sovinismus. Přesto je určitě fenoménem ve znalosti a popisu indiánských kultur. Také je z jeho textů znát obrovská láska k těmto lidem a nadšení z nich. Jeho vyprávění a zkušenosti jsou fascinující a obdivuhodná, jeho názory je nutné prostě někdy vydělit dvěma někdy deseti. Tato kniha není to nejlepší co lze z jeho životní zkušenosti s indiány vyčíst nebo pochopit. Je v ní mnoho zjednodusujicich názorů a kontroverzních tvrzení.
Stmívání
Stephenie Meyer
Mám ráda pohádky a tahle je bezva napsaná. A taky mne baví jak moc nad tím chlapi zvrací. To se neomrzí.
Cesty na Sibiř
Martin Ryšavý
Jedná se z mého pohledu o určitý slepenec autorových životních peripetií při útěku od životních zklamání do daleko socialne náročnějšího prostředí /je předem jasné, že když se vrátíte z ruského venkova, budete mít spolehlivě 100 % potom kdekoli západně doma pocit, že žijete v raji/ a hledání odpovědí na své duchovní potřeby vědeckým zkoumanim pozůstatků samanske tradice. Autor často v knize zdůrazňuje že nemá rád lidi. Způsob jeho vztahu k ženám je zde mírně řečeno otřesný. Ovšem čtení je to poutavé, uprimne líčení jeho cest poměrně s ničím jiným doposud nesrovnatelné a možnost porovnávání a prolínání s filmem Duše v muzeu bezva nebo dokonce klíčové. Je humorne zajímavé, že existují lidé jako autor, kteří na místo, aby našli nějakého šamana a podrobili se zmenenemu stavu vědomí nebo čemukoliv podobnému zážitku přímo, okolo tohoto vědecky léta opatrně krouží jako kolem horké kaše. Překvapivě je v tomto případě, zřejmě díky autorově citu pro detail, dosaženo pro čtenáře asi nakonec nějak srovnatelne nebo více.