bosorka@
komentáře u knih
Ecuador
Henri Michaux
Na textu je hodně znát, že je autor zejména autorem mnoha knih poezie. Celý cestopis to posunuje do pro mne fascinující a imaginativni roviny. Zážitky z cesty přes optický hranol autorovy mysli jsou hluboce rozpracované přesahující mnohdy do filozofie a mystiky. Čtení tím neztrácí na dobrodruznosti, spíše naopak. Oceňuji, že se autor zároveň naprosto drží reality a barvite popisuje nejen svůj vnitřní svět ale i vše v okolí a neústupuje z žánru cestopisu ani o pid. Rozhodně jedna z mých nejoblíbenějších knih.
Možnosti milostného románu
Jan Němec
Němec psát umí, ale tady se zbytečně odhaluje ad absurdum. Ve snaze o autenticitu a syrovost, zcela vynechává v popisu vztahu určitou podstatnou rovinu lidskosti. Uprimnost je nahrazena otevrenym sexuálním popisem. Zenam tu uplne chybí ženskost. /zranitelnost, moudrost a laskavost/. Mužům vytrvalost, klid a charakter. Celé mi to proto vyzniva jako nejaky souboj titánů. To nic nemění na tom, že je obohacujici si tuhle knihu přečíst. Provokuje, pitva a vyvolává dost asociací i emocí. A Němec není první kdo z vlastní knihy vychází ve vztahu k zenam jako bezcitny narcistni pitomec. Klidně mu může konkurovat třeba Martin Ryšavý v cestách na Sibiř. Přesto jsou obě knihy zajímavé a stojí za prostudování.
Hranice zapomnění
Sergej Lebeděv
Snad nejoblíbenější kniha. Fascinující vnitřní svět autora, naprosto s mým rezonuje.
Divoké kameny
Fernand Pouillon
Oslovilo mne velice. Jedná se o strhující příběh ducha a materie. Jsem z oboru a tohle lze číst skutecne i jako jakousi bibli architekta. Z knihy je patrná opravdovost a láska k architektuře.
Pole a palisáda
Miloš Urban
Pro mne nejlepší autorův počin. Výborná, uveritelna, temně hluboká mytologie. Srdeční záležitost.
Bílá Voda
Kateřina Tučková
Po dvou měsících od docteni. Napínavý román. Vykreslení rodinné psychologie hlavni postavy mi hodně připomínalo Houbařku Viktorie Hanišove /ta tohle pro mne ale zvládla lépe/. Zajímavý je tu ten střet dvou fanatismů, církve a komunismu. Křesťané mají na svém kontě podstatně víc mrtvých. Jakékoli ambice udělat z kohokoli z jejich řad jednoznacneho mucednika jsou /vnimano v celem kontextu dějin/ hodně kontroverzní. Nelze se totiž s čistým svědomím přiklonit ani na jednu stranu. Kromě úředních zápisů a různých racionální dokladů a vědeckých popisů, je tu na druhé straně pokus o popis zazracneho působení p. Marie pomocné, která je přímo napojena na Evaristu, sama se fyzicky zjevuje potrebnym v podobě sestry Marie a výrazně pozitivně /nekdy skoro až na úrovni televizniho poradu Pošta pro tebe/ fyzicky zasahuje do osudu hlavních postav románu. Pokud věříme na mucednictvi a křesťanské zázraky je tato dějová linie možná nepremrstena. Pokud bychom příběh pojali jenom jako pohádku nebo mýtus, lze uvedené zázraky také pozitivne vstřebat. Jistě je mi zde líto, že /a jak/ jeptišky museli trpět, ale možná je ještě trochu lepší trpět pro dobrou věc a ne pro vlastní fanatismus. Další linii/ambici s ženami v církvi a snahou o zlepšení jejich postavení v této organizaci, vnímám asi tak, jako kdyby si nějaká žena hořce stěžovala, že ji nechtějí umožnit místo v úzkém vedení Cosa nostra. Líbí se mi naopak celý způsob léčby nemocné duše hlavní postavy prostřednictvím odkrýváni a prožívání cizích, podstatně horších nebo srovnatelných dramat, způsob popisu krajiny, architektury a některé paralely. Přestože mám velké výhrady k podstatě povahy zvoleneho tématu, jsem Bílou vodu četla téměř jedním dechem /mezi rozectenou bílou velrybou, kterou jsem doposud nedocetla/. Zajímavé je ještě srovnani s Zitkovskymi bohyněmi. Tam všechno uvedené co člověka přesahuje působí přirozeně, ale tady to celé při pohledu zpět trochu drhne.