bosorka@ komentáře u knih
Ono je tak jednoduché takoveto lidi odsoudit. Ale Fitzgerald odsuzuje hluboce a zajímavě, lépe než většina jiných autorů. Také je trýznivé a poučné sledovat hlavní postavy, které se topí ve vlastní situaci bez možnosti se z ní vymanit. Společným jmenovatelem jsou peníze, což svádí ke zjednodušení, ale autor je mistr v rozpracování a pochopení sdělení, že tak jednoduché to zas není. Autor sám je ztělesněním Ameriky. Ale i Ameriky velkých klasických filmu MGM, jako Velká země nebo Africká kralovna. Člověk u FSF automaticky musí srovnávat s díly Tennesseeho Williamse který je daleko lepší autor, opravdovější psycholog a dokáže zasáhnout ještě daleko hlouběji.
Autor má ve svém způsobu psaní něco neodolatelného. Přestože pohrdam americkými hodnotami i způsobem života (nechci to apriori jen odsuzovat, ale jsem na ně i jejich řeč jednoduše nějak alergická) a nezajímá mě ani jejich kritika, prostě mě nebaví se touto "kulturou" vůbec zabývat a autor i vypravěč se staví trochu do podobné pozice (tedy v tom odsuzování bohatých amiku). Současně ale odkrývá v díle vždy hlubší motivace, které máme všichni společné a úspěšně je tím zařazuje mezi ostatní lidi. To co jeho ústřední postavy nakonec zničí, je v jeho podání tak zásadní, společné, univerzální a politováníhodné, že jeho knihy činí psychologickými romány první kategorie. Při čtení vždy cítím silný osobní rozpor, kdy už už knihu odkládám ( viz. výše a navíc s pocitem, že je mi místy podsouván bulvár maskovaný za světovou literaturu) a přece nakonec nedokážu necist dál. Tady je osoba vypravěče zcela v podobném duchu nebo v tomto smyslu až ikonická. Obrovské morální odsouzení lidí s kterými se přátelí, inteligentní povznesenost a pohrdání jejich životním stylem a povrchními hodnotami, s tím souběžně, je také omlouvá, obhajuje, lituje, odpouští jim. Trochu tedy schizofrenicka situace, ale autentická a částečně omluvitelna (je to američan), a rozhodně čtivá.
Celkový dojem chvílemi malinko ujíždí do laciného románu, ale dílo má i silná místa a je zajímavé. Zejména zachycením poměrně nezromantizovane podstaty přírody a pro jakousi inspiraci z ní, pro svou vlastní přirozenost a sílu osobnosti.
Indiánsky psaná kniha o uprimnosti v mateřství a pralese, vypovídající o Kolumbii syrovou poezií. Hodně mě sedí vypraveccino nazirani na svět a její způsob psaní. Příběh krásně drží pohromadě a vše má své místo a čas. Střet v setkavani moderního a přirozeného světa je jako obvykle pro ten druhy fatální. Mám moc ráda inteligentni ženské psaní tohoto typu. Má tu moc vyvolat emoce a činit svět vrelejsim místem skrze vlastní laskavost moudrost, vytrvalost a vnitřní silu. Na konci autorka malinko vykrádá Tarkovskeho, ale není to nejak samoucelne, ten krvavy kostel poměrně nezbytně zapadá do celého kontextu.
Jine vnímání reality pro mhm.. nahle pokročilé. Řešiil tohle nedávno bulvár díky občas prehnanemu fanatismu a ezo-pozerstvi JD a jako obvykle se tu mediální maistrem minul s podstatou sdělení asi ve vzdálenosti a lokaci zemsky povrch-zemske jádro. Na rozdil od technik Teal Swan, tohle je prostě ta česká top verze sebe- přijetí - pochopení, psychologie fungující na podstatně hlubší a slozitejsi rovině zrozena v nasiem místním prostředí a mentalite, pusobici univerzálně na širší spektrum zúčastněných. Tak 20 procent z Kafkova učení mi osobně nesedí, ale zbylých 80 procent je bezkonkurecnich balancujicich na rovině zazraku a radi jej mezi desitku nejlepsich lecitelu v poslednich 100 letech. Asi největší kontroverze, jak uvěřit nebo přijmout Kafkovo léčení pro mne spočívá v přijeti faktu, že sám byl vazne nemocný nedokázal se vyléčit, podcenil to a zbytečně zemřel. Tahle poslední kniha se více liší od všech autorových předchozích, z evidentnich důvodů, ale není to neak výrazně k horšímu, jen z jineho úhlu. Dilo je docela důstojnym završením jeho myšlenek a techniky, promitnute vyhradne přes pribehy ze života léčených. Jeho učení vlastně vychází z obvykle integrace "stinu" dle pojeti Junga, ale jde o výborně aplikovane, vysvetlene, pouzite a zprostredkovane pochopení jeho principu ve smyslu tahle nemoc (nejedná se tu samozřejmě o infekce, nakažlivé choroby apod) je fatalne neprijata a nerealizovana část vás, která přišla osobně k vám proto (a v takové té chvili už na hrane buď a nebo) abyste ji /se přijali a pochopili. Proto se nesmí stát vaším nepřítelem, proto se jí nesmíte bát a nesmite s ní vést boj nebo válku. Samozřejmě je jako obvykle v tomto přijetí a realizaci největší problém ego, které blokuje jasný vhled do jinak jednoduché věci a také možnost cokoli opravdu změnit. Kafka, ale prostě našel klíč nebo řekněme způsob, jak ego vicemene obejit. Také mu/tomu trochu pomáhá situace, že jeho "pacienti" už většinou nemají jinou možnost ani čas.
Na mne je celkový dojem/styl knihy příliš americký. Když si tohle odfiltruji do umírněného rámce skutkové stredoevropske podstaty samotného příběhu a smyslu takové katarze, je to přesto silná a uvěřitelna (u mormonu bohužel dost běžná) věc. Autorka tu u nás byla v duši K viz youtube a působila trochu sympatičteji a trochu mene otravne než v knize. S touto formou sebeprijeti se lze částečně ztotožnit a někomu s podobnou naturou snad může pomoci. Je z toho vseho mozneho přesto nejvice patrny, ještě jeden velmi emotivní a silný, pusobivy dojem z nepodlehnuti naprosto zoufale situaci a vydrapani se po svem zase k sobě což bezvýhradně oceňuji.
Diviš kdesi marně touží rozdrtit svět úderem absolutní básně. Valente je této nesplnitelné touze snad nejblíž.
Krásná kniha s výraznou katarzí. Síla obyčejných, uvěřitelných a nadčasových příběhů a geniálně vystavěných charakterů, napsaná krásným jazykem.
Tahle kniha je vážně láska na celý život.. viz. komentáře níže.
Jedna z knih, která je při čtení strhující, člověk má v tu chvíli opravdu velké emoce. Ale vůbec nic moc mi z ní po dočtení nezůstane. Opakem jsou knihy, které se čtou poměrně obtížně, ale jsou schopné se trvale usídlit někde v prostoru mezi naší pamětí a snem, odkud rezonují.
Předně mám z textů zvláštní celkový dojem ženského psaní. Zvolená témata, zahrada, vztah ke spiritualite částečně zbavený obvykleho klišé, opírani se o jednoduche silne artefakty, podmaniva prostota skutečnosti. Vzacna absence sebestrednosti. A rostliny a byliny jako vyrazne ubezniky rozeznivajici situace, žitý cas. Výborná věc.
V. Hanisovou čtu ráda. Sedí mi její mentalita a způsob vyprávění i to, jak píše o svých postavách. Je to vždy napínavé psychologické drama. Civilní a naturalisticky pohled na lidské vztahy. Chování hrdinů velkoryse ospravedlnuje jejich minulost.
Moje oblíbená od autorky. Také tu dejem a jmenem hl. postavy odkazuje na D. Sayersovou, Podivné namluvy lorda Petra. Zajímavé je, že pres všechna tahle pouzivana romantická klišé, jsou obě autorky tak kvalitní a čtené.
Je to anglicky humorné. Málokde jsem se tak pobavila. Místy jsem slzela smíchy.
Krásná, hluboká záležitost. Autor má basnikovu vnímavost i cit pro prozaickou popisnost. Z díla je patrné, že Proust je výjimečný autor. Místy svou analýzou situací a vnitřních hnutí připomíná Kafkovu mentalitu. Na rozdíl od Kafky je ovšem jeho děj podstatně méně paranoidní a více upřednostňuje krásu krajiny , světa a mezilidských vztahů. Jeho styl je humanisticko-filozofický, osobitý a nezaměnitelný.
Moc dobré. Krásná spojení. Lehkost a hloubka. Inspirace. Archaismus mistra.
Líbí se jeho obrazy i psaní. Oboje moc.
Čapek je génius a geniální psycholog. Těžko to popsat. Smrt v Benátkách dokonale vystihuje temnou stránku umění ve smyslu sebevražedné posedlosti uměleckým objektem jakožto archetypem /Bergmann Hodina vlka/. Čapek stejně mistrně popisuje úskalí umění jakožto falešné povrchní posedlosti umělce sám sebou a pouhým povrchním odleskem umeleckosti. Pro umělce je to velká výzva k opravdovosti a poctivosti, k odhození naivity k přijetí temných stran a nelibivosti. K řemeslu. K obyčejnosti. K lidskosti. K boji s démony. A taky k upřímnosti k sobě. K pokoře. Dokonalost je Fata morgana umění.
Líbí se mi námět i zpracování. Je to napínavé uvěřitelné, mystické /nic obskurního, spíš jakoby magický realismus/ a neobvyklé. Vlastně skvělý nápad typu trochu jako Urban ale bez hysterie. Jediná pro mne problematická věc je sklouzávání do jakési patologie, které je možno vnímat.