Pokrokem k zániku

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Během svého působení nejen v Latinské Americe Mnislav Zelený Atapana publikoval řadu článků v různých novinách, časopisech či na internetových stránkách. Tato kniha přináší výběr těch nejzajímavějších, které vyšly v letech 1970–2016. V jediném svazku tak máme možnost zachytit autorův vřelý vztah k Latinské Americe, amazonským indiánům, zpětně nahlédnout na politický vývoj v této oblasti prostřednictvím zpráv o revolucích, guerillách, narkomafii, superkorupci, Che Guevarovi, Chávezovi, Correyovi, Gabovi Marquézovi či Šakalovi. Autorovi není lhostejný ani politicko-ekonomický vývoj v Evropě a vyjadřuje se k problému globalizace, bere si na mušku úředního molocha EU i politickou korektnost, terorismus, migraci, naši politickou reprezentaci, lidskou neomalenost a nepokoru. I další témata jako xenofobie, kontinuita lidské existence na Zemi, drogy a smrt neodbytně pokládají otázku další existence a zániku naší civilizace....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/38_/387500/pokrokem-k-zaniku-dzK-387500.jpg 4.19
Žánr
Literatura česká, Cestopisy a místopisy
Vydáno, Argo
více informací...
Nahrávám...

Komentáře (6)

Kniha Pokrokem k zániku

Přidat komentář
Vlk.kh
04.07.2020

První část knihy mi úplně nesedla - ne, že by povídání o našich krajanech v Jižní Americe nebylo zajímavé, ale na základě titulu bych čekal něco trochu jiného. Další část zabývající se politickou situací v oněch končinách byla zajímavější, ale pořád to nebylo ono. Až asi v poslední třetině jsem se dočkal toho, co jsem v knize hledal a to názory pana Zeleného na naší vyčpělou civilizaci, takdy už to pro mě dostalo jinačí grády. Nevýhodou ovšem je - a to se táhne celým svazkem - že jde o různé sebráně články a proto se dost věcí opakuje, byť v různých obměnách. Co bych ale vyzdvihl, tak to, že názory a postoje pana Zeleného jsou v dnešní na hlavu postavené době krásně nekorektní a většinou mi mluví z duše.

aharbax
14.04.2020

Brilantní! Mnislav je ryzí a svůj, nemá potřebu zaobalovat a uhlazovat své názory tak, aby někoho nepobuřoval. Jeho rozhled a nadhled mu umožňují psát stručné texty, ve kterých je mnoho řečeno. Líbí se mi, když píše z osobní zkušenosti a předává dojmy získané přímo v místech, o kterých vypráví. Musím přiznat, že sekci "Politika" jsem přeskočil, to mě tolik nezajímá. Vše ostatní je skvělé, doporučil bych pro zamyšlení každému, kdo rád přemýšlí nad lidstvem a jeho směřováním.


BabaJaga11
10.01.2020

(1. část)
Knížku jsem dostala předloni k Vánocům od bratra. Na její čtení jsem se moc těšila a vzhledem k tomu, že jde o soubor novinových článků a blogů, mohla jsem číst postupně i s delšími přestávkami. Čtení mi tak vydrželo na celý rok.

Rozhodně je to kniha, o které budete ještě dlouho přemýšlet. Ale musím říct, že jako celek mě poněkud zklamala. Někde více, někde méně, kolísala jsem v průběhu čtení mezi dvěma a čtyřmi hvězdami, nakonec z toho vyšly tři.

Téma příspěvků je velmi závažné, to je bez diskuse. Ať již jde o politický vývoj Jižní Ameriky, na který je navázáno vše – život lidí, hospodářství i péče o životní prostředí, anebo o současnou krizi euroatlantické civilizace, tedy nadměrná spotřeba všeho, touha po stále větším hospodářském růstu, devastace planety. O tak závažných tématech je samozřejmě třeba psát jasně, srozumitelně a pravdivě a musí to mít "zvuk". Asi tak, jako když o tom budete posluchačům přednášet, musíte mluvit nahlas a zaujmout, jinak Vám na přednášce usnout.

Po přečtení některých kapitol knihy "Pokrokem k zániku" neusnete vůbec. Ale možná ne proto, že Vám současný stav světa bude tolik ležet na srdci (ano, měl by, ale spát se musí a nevyspaný člověk těžko může řešit výzvy, před nimiž svět stojí), ale protože se prostě naštvete. Alespoň mně se to stalo víckrát. Mám totiž pocit, že autor to místy se svým varovným tónem, mírně řečeno, přehnal, anebo nad možnými důsledky toho, co píše, moc nepřemýšlel. Jenže pokud chcete dosáhnout nějaké pozitivní změny, musíte sice burcovat, ale nesmíte vzít lidem naději. Když jim dáte najevo, že v ně stejně nevěříte, že ta slabošská bělošská civilizace stejně brzo zanikne, co asi udělají? Budou se uskromňovat, když jim budete tvrdit, že to už stejně nepomůže? Asi sotva, alespoň ne ti, co na to dosud nebyli zvyklí. A ti, co své priority už dávno přehodnotili a začali se chovat k lidem i planetě zodpovědněji, se mohou cítit oprávněně dotčeni, že je s tou první skupinou hážete do jednoho pytle.

V některých věcech si autor silně protiřečí. Chápala bych názorový vývoj, vždyť texty vznikaly v širokém časovém rozpětí od 60. let 20. století až po rok 2017. Ale jde o něco trochu jiného. Na jedné straně autor hlásá, že každý národ nebo kultura se vyvinuly v určitém prostředí a to je formovalo. Považuje za špatné, když jsou zvyky jedné kultury násilně vnuceny kultuře jiné, alespoň to tvrdí. Zároveň se ale na mnoha místech snaží vnutit čtenáři, že způsob života amazonských indiánů je ten jediný správný. Chápu, že má tyto lidi žijící v lůně přírody rád. Ale vadí mi, že společností, jejíž výdobytky sám také používá, jelikož do Jižní Ameriky se dopravuje letadlem, knihu patrně psal na počítači a pokud je v ČR, jistě také využije zde běžně dostupné dopravní prostředky, elektřinu, tekoucí vodu atd., že touto společností v podstatě pohrdá. Vypadá to, jako kdyby jí zánik dokonce přál, viz např. poslední odstavec poslední kapitoly. To je pro mě dost nepochopitelné u člověka, který má rodinu – děti, vnuky... Několikrát zmiňuje, že indián v amazonských pralesích zůstává neustále "polohladový" a nedochází mu, že to, co je zvládnutelné v tropech, je v chladnějších oblastech holý nesmysl. Zkuste si vyjít polohladoví, až bude třeba -15°C, na nějakou túru. Že člověk daleko nedojde a může ho to stát i život, je jasné, a divím se, že to pan Atapana navzdory svému vzdělání neví. Chci tím říct, že dokážu pochopit pohnutky indiánů, proč se nehoní za kořistí za každou cenu, ale také lidí z chladnějších končin, kteří, aby přežili, si museli vždy na zimu udělat zásoby, ba museli se dokonce i "vykrmit", protože jinak by zimu nepřežili (podívejte se třeba na eskymáky - myslíte, že jsou hubení tak, jako amazonští indiáni)? Ano, toto vše se později zvrhlo v přejídání a plýtvání potravinami – a souhlasím s tím, že je to špatně. Ale nemůže po nás nikdo chtít, abychom byli jako indiáni, když žijeme v jiných podmínkách a geneticky jsme stavění tak, abychom dokázali přežít zde, a nikoli v Amazonii.

BabaJaga11
10.01.2020

(2. část)
Věcí, které mě v knize popudily, protože autor dle mého názoru místy silně zjednodušuje, je víc, ale asi nejvíc mi vadí to, jak se staví k ženám. Podle všeho jsou pro pana Atapanu ženy stvoření, které jsou na světě proto, aby byly zdrojem manželova potěšení, kuchařkami, služkami a těmi, kdo budou rodit děti a pečovat o ně. Nic víc. Mrazilo mně, když jsem četla pasáže, kde autor popisuje, jak některé jihoamerické kmeny usmrcují zdravé děti, pokud se tyto děti narodí mimo manželství, a to proto, že není otec-živitel. Jenže on otec existuje. Užil si, ale jaksi se už nestihlo to manželství. A žena-matka, žena-dárkyně života poslušně odejde do pralesa a dítě zahrabe do země. Nenechte se mýlit, nekritizuji to, že to indiánské kmeny mají takto zavedené, i když bych nechtěla žít ve společnosti, kde odpovědnost za chování obou lidí takovým extrémním způsobem musí řešit pouze žena a muž jakoby vůbec nebyl... Kritizuji pouze to, že se pana Atapanu ani nenapadne přemýšlet o tom, jak se taková žena asi cítí, přemýšlet o tom, že vůbec má nějaké city, které se mohou diametrálně lišit od toho, jak za ni vše rozhodla společnost ovládaná muži... Stejně tak ho ani nenapadne přemýšlet o tom, zda tyto ženy ani trochu nebolí, když jim děti umírají na běžné nemoci. Mít 10 nebo 12 dětí a o polovinu z nich v důsledku nemocí či války přijít, bylo ještě před sto lety běžné i u nás. Je pravda, že lidé se s tím asi dokázali vyrovnat snáze než my dnes – co jim také zbývalo, když se museli postarat o další hladové krky? Ale to neznamená, že na ty ostatní maličké zapomněli, že byli k jejich smrti lhostejní! A už vůbec není pravda, že ženy jásaly, když čekaly už desáté dítě – byly strhané od nekonečných porodů a těžké dřiny. Pan Atapana zřejmě neměl maminku nebo babičku, které by mu o podobných věcech vyprávěly. Anebo je neposlouchal. Jak jinak si vysvětlit jeho starost o genofond naší populace, o to, aby přežili jen ti nejsilnější, což by bylo možné za této podmínky "Východiskem by bylo, aby naše ženy měly minimálně deset porodů, jenže kdo je k tomu donutí?" (viz str. 246, 2. odstavec). Odhlédněme od toho, že by těžko mohl fungovat nějaký "přírodní výběr", protože nejen lékaři, ale i rodiče jsou povinni pečovat o zdraví každého dítěte a pokud by se rozhodli nechat je zemřít, protože usoudí, že je "slabé", páchají trestný čin. Takže lidí na již tak přelidněné planetě by přibývalo ještě mnohem rychleji. Opravdu ale nechápu myšlenkové pochody pan Atapany v tomto smyslu – nutit ženy k tomu, aby desetkrát rodily? Proboha, kde to jsme? Nechtějte raději vědět, co mi tato prohlášení připomínají... asi jsem naivní, ale měla jsem zato, že děti by se měla rodit – alespoň v ideálním případě – z lásky muže a ženy, nikoli z nucení žen k tomu, aby "vylepšovaly" genofond.

Pan Atapana píše o indiánech jako o šťastných a svobodných bytostech. Velmi bych si přála, aby trochu té svobody v myšlení popřál i nám, čtenářům. Po světě existují rozmanité lidské kultury a zdaleka ne všude u tzv. přírodních národů měli a mají hlavní slovo muži a ženy jen trpně přihlížejí. Mimochodem, současné drancování přírodních zdrojů je výsledek neúcty k Matce-Zemi, a v mnoha kulturách mezi sebou vztah k Zemi a ženě úzce souvisí. Také potřeba pokroku a růstu jsou převážně mužské atributy, byť třeba v kultuře amazonských indiánů se neprojevuje. Přála bych si, aby si pan Atapana uvědomil, že ženy jsou bytosti stejně hodnotné jako muži, a to i samy o sobě, bez ohledu na počet dětí, které porodily. A že ženy mohou zásadním způsobem přispět k tomu, aby náš svět byl spravedlivější a lidé v něm šťastnější, pokud jim v tom ovšem muži nebudou nesmyslně bránit.

mythos91
17.10.2019

S panem Atapanou jsem viděl několik diskusních TV pořadů a rozhovorů v rádiu a jeho názory mne natolik zaujali, že jsem si pořídil tuto knihu. Kapitoly ohledně krajanů v Jižní Americe a politické články mne až tak neoslovili, ale o to víc se mi líbily témata ohledně globalizace a eseje a úvahy o způsobu života, jak píše pan Atapana, naší euroatlantické společnosti s přirovnáváním života jím bádaných indiánů v Amazonii. Skutečně se musíme zamýšlet nad tempem našich životů, nemocemi vyspělých států nebo zvyšující se výrobou všeho... do jakých výšin to vše směřuje. Jak autor popisuje, to pravou cestou do budoucna je cesta větší skromnosti a nespotřebovávat tolik... návrat ke kořenům a souznění s přírodou a jejími zákony.

yerisley
13.07.2019

Tak mám přečteno. Jsem velmi spokojená. Dozvěděla jsem se něco víc o Jižní Americe a indiánech. Poslední dva roky jsem hodně změnila ve svém životě a úplně rozumím tomu, co nám chce autor sdělit. Myslím, že by si ji měl přečíst každý. Velmi zajímavé zamyšlení nad naší civilizací 21.století. určitě nadčasová kniha. Děkuji za ní.