Město jeden kámen

12.01.2024

Věřím, že si sbírka své věrné čtenáře najde (a je to tak dobře), ale z mého pohledu je to bohužel celkem slabé dílo. Je to jednak strašně upovídané až úmorné, jednak silně vykonstruované a vykombinované, eklektické až nepůvodní. Obávám se, že autor postrádá cosi, co pro nedostatek preciznějšího a konkrétnějšího (ale co v metajazyce poezie je precizní a konkrétní?) označím jako básnický cit.

K přírodním vědám mám odedávna blízko, takže na mě naprosto nezapůsobil patrně hlavní zamýšlený (?) efekt prvního oddílu Barrandeum, kde se autor snaží čtenáře uchvátit množstvím geologických pojmů, zkušeností a zážitků. Vzpomínám si, že když mi bylo šestnáct, chopil jsem se Atlasu skalních, zemních a půdních tvarů (mimochodem: vynikající publikace!) s tím, že sepíšu „geologickou“ (no, přesněji vzato geomorfologickou) báseň. Podařilo se, ale nikoli zadařilo: výsledek byl totiž podobně disparátní až komický jako opájivé snažení Zedníkovo (což jsem tedy ve svém případě pochopil až s jistým odstupem). A jelikož autor šťastně a promyšleně umístil Barrandeum na začátek své sbírky, determinovalo to pochopitelně mou četbu celého zbytku knihy.

Tam tedy taky není příliš o co stát, ač kupodivu nechybí pár silnějších momentů a autor mj. stačil prokázat, že není navíc i dočista amúzický, jak by se z prvního oddílu mohlo jevit. Ještě víc tam ovšem vysvítá papírovost až bezmála epigonství jeho tvorby, chtěná hravost a vypointovanost. A samozřejmě i všudypřítomná mnohomluvnost. Jakkoli si v roli „nakladače se slovy“ počíná vcelku obratně a je nesporné, že je sečtělý a literaturu a poezii má upřímně rád. Ale to pochopitelně k obstojnému autorskému výkonu nestačí. Je mi líto, že nedokážu na jeho sbírce najít nic moc pozitivnějšího. Snad by pomohlo slyšet sbírku naživo v rámci nějakého básnického večera. Domnívám se, že lidsky vzato může být autor skvělý chlapík, moc rád bych s ním vyrazil na přírodovědnou vycházku třeba k nějakým devonským vrásám, ale básnicky to zkrátka není zdařilé. Snad by víc obstál v žánru poetické prózy nebo barvitě psaného eseje či průvodce, zvláště pak se zaměřením na přírodu.

Ani jsem příliš nevěděl, co vybrat na ukázku. Nakonec jsem zvolil jednu kompaktnější a příběhovější, přičemž tedy opisuji jen část delší básně:

Přírodní lyrika

Najdi si stromek a vlčáka.
Ze stromu otrhej listí a z vlčáka srst.
Chvilku ta holátka pozoruj. A potom z plných plic,
z plic teplých odstínů,
zakřič: Jsem podzim!

Zvol vhodné lepidlo.
Ne příliš řídké; a už vůbec ne přespříliš husté.
Průsvitné radši než průhledné.

Vlčáka polepíš listím, větývky pokryješ srstí.

Hleď, strom! Teď zaštěká.
Vlčák, až otevře mordu, poslušně vydáví jablko.

[...]

Formální virtuozita jako vždy ano. Excelentni mytologie ano. Ryzi asociace ano. Uvolněnejsi či osobnejsi než v předchozích sbírkách ne. Na mne zde už příliš vyznamove prekombinovane a trochu poplatne současné filmové zkratkovite modni mluve typu J. Řehák. Text tim neplyne přirozeně, ale významově kokta. Na rozdíl od Rudcenkove tady ta extrémní sebestrednost je spíše ku prospěchu. Alespoň tedy co se sbírky týká.

03.02.2020

Četla se těžko, líbila se moc.