Bonda komentáře u knih

"Trpíte pihami!" stálo napsáno na krabičce s krémem.
"Ne!"
"Copak si přeješ?" zeptala se paní.
"Ne!" opakovala Pipi.
"Já ti nerozumím," řekla paní.
"Já pihami netrpím!" řekla Pipi,
Teprve teď paní prodavačce svitlo, co má Pipi na mysli. Když si ji trochu prohlédla, podivila se: "Ale dítě, vždyť jsi pihami celá posetá!"
"To vím taky," odtušila Pipi, "ale netrpím tím! Jsem naopak ráda, že je mám! Má úcta!"

15 06.12.2015

Myslím, že takhle by se na náš svět dívala dobrosrdečná a svobodná Pipi Dlouhá Punčocha, kdyby jí bylo dáno dožít se třicítky ve 21. století.

Ukázky:

Naši kolegové flirtují s nadřízenými neustále. Běžné pracoviště je plné bratříčkování, vzájemného chválení a plácání po ramenou. To je vlastně podstata mužského sbližování – flirtování. Flirtují spolu, když hrají golf, flirtují, když jdou na fotbal, flirtují, když si povídají u pisoárů, a bohužel – flirtují spolu, i když vyrážejí po večerech do strip klubů a hospod. Sbližují se spolu na základě biologických podobností.

A tak se učím flirtovat. Ne kvůli práci – jen pro radost. Bože, jak je to zrádné! Zatím jsem flirtovala jen s puberťáky, kteří to v polovině případů ani nepoznali, bůh jim žehnej! Když nad tím tak přemýšlím, musela to být vlastně víc než polovina případů, vzhledem k tomu, že jsem ještě panna. Evidentně to vůbec nepobrali.
...
O deset vteřin později se líbáme. Vráží mi jazyk do krku, jako bych držela hladovku a on mě musel násilím krmit trubičkou, a já se pokouším jeho jazyk nevydávit. Jsem v euforii. Bože! Kdo mohl tušit, že je to tak snadné? Že si prostě řeknete o nějaký sexuální kontakt – a dostanete ho? Teď chápu, že moje taktika ve Wolverhamptonu – poflakovat se v blízkosti kluků a doufat, že zakopnou, spadnou na mě, a když už tam budou, tak k něčemu dojde – byla zoufale amatérská. Takhle se to má dělat – objednáte si polibek a dostanete ho, jako v zásilkovém obchodě.

Následující dny jsou velmi objevné. Nezbývá mi než kariéru dočasně postavit na druhou kolej a věnovat se líbání.
...
Zároveň ale chápu, proč jsem se v redakci stala tak vděčným terčem fórků. Po pravdě se chovám jako nadržená holčičí verze Pac-Mana – pobíhám okolo s otevřenou pusou a vypadám, že chci spolknout co nejvíc chlapů. Jenže ty vtipy neznějí jako záminka k pobavení. Doprovází je podivný nádech, mají v sobě něco bodavého, kousavého, nehezkého. Mají v sobě jakýsi likvidační prvek. Tyhle žertíky jako by přicházely z nějakého temného místa. Je to nepříjemná temnota.

Pro mě čtivé, vtipné a přístupné čtivo, dobré pro oddych. Nejvíc mě bavila postava nešikovného tatínka, levicového liberála, pro kterého dekonstrukce všeho je přirozená potřeba mozku a který krásou zároveň intelektuálně pohrdá a zároveň si uvědomuje svou bezmocnost vůči ní. A jeho nešťastná ctižádostivá dcera, se stejnou bojovnou asertivitou usilující o studijní úspěchy jako o krásného kluka, kterého si vzala na mušku, přestože sama příliš krásy nepobrala. Oba jsou svým způsobem zoufalí, zoufale idealističtí, chovají se trapně a občas bezcharakterně, ale jsou to živé a sympatické postavy. Zvláštním a dobře pojednaným tématem pro mě byla otázka, jak barva pleti ovlivňuje sebeurčení.

Ukázky:

A tak se to stalo znovu, ten každodenní zázrak, kdy se nitro otevře a rozkvete květem o milionu okvětních plátků, jímž je skutečnost, že jsme zde, ve světě, s jinými lidmi. Nikdy to nebylo tak těžké, jak se Zora bála, ani tak lehké, jak to vypadalo.
...
„Vypadáš dobře.“
„Jasně. Vypadám dobře. Akorát že nevypadám,“ zavrčela Zora a sklesle se zatahala za pánskou košili. Právě kvůli tomuhle Kiki odjakživa děsila představa, že bude mít dcery: věděla, že se jí nepodaří uchránit je před odporem k vlastnímu tělu. Z toho důvodu se pokusila zakázat v raném dětství svých potomků televizi, a pokud věděla, práh Balseyovic domu nikdy nepřekročila rtěnka či ženský časopis, ale tato ani další preventivní opatření stejně nakonec nepomohla. Bylo to ve vzduchu, nebo tak to Kiki aspoň připadalo, tahle nenávist k ženám a jejich tělům - pronikala dovnitř s každým průvanem, lidi ji nosili domů na botách, vdechovali ji z novin. Neexistoval způsob, jak ji zadržet.
...
Studenti se loudali ven; všichni se trochu divili, proč byla zrovna Zora vyčleněna, a také jí záviděli. Carl ji na rozloučenou zlehka udeřil pěstí do ramene. Nad Zorou se rozzářilo slunce. Claire se na ten pocit rozpomněla, poznala ho a politovala ji kvůli němu (protože jí připadalo, že v tomhle ohledu Zora nemá šanci).
...
Tváří tvář takhle dokonale stavěné bytosti si palčivě uvědomovala, jak špatně je navržená ona sama. Zora jasně viděla, jak se lidé kradmo ohlížejí a dívají se dál, jako by nechtěli, aby z jejich zorniček zmizel Carlův obraz, zejména pokud jej mělo nahradit něco tak obyčejného jako strom, knihovna nebo dva studenti, co hrají na trávníku karty.
...
Ještě než došlo na slova, Zora se probrodila všemi těmi vizuálními informacemi: podivný viktoriánský úbor staršího muže - vesta, kapesník v náprsní kapse - a znovu palčivý pohled na dívku a okamžité rozpoznání (oboustranné) její fyzické nadřazenosti.
...
Jsou taky takové? napadlo ji - tyhle nové dívky, ta nová generace? Taky se jim stává, že cítí jednu věc, a dělají přesný opak? Taky pořád jenom chtějí, aby je někdo chtěl? Stále jsou předměty touhy místo toho, aby byly - jak by to asi řekl Howard - toužícími subjekty? Když myslela na studentky, které s ní seděly se zkříženýma nohama v tomhle suterénu, na Zoru před sebou, na ty rozhněvané dívky, které křičely z pódia svou poezii - ne, neviděla žádnou změnu. Pořád dobrovolně hladověly, pořád četly ženské časopisy, které nezastřeně nenávidí ženy, pořád se řezaly ostrými nožíky na místech, o nichž si myslely, že nejsou vidět, pořád předstíraly orgasmy s muži, ke kterým nic necítily, pořád všem o všem lhaly.

Možná bude jednou společnost tak svobodná, že se v ní ošklivé ženy nebudou cítit tak špatně a nebudou mít takovou smůlu. Zatím je to ale tak, že když ženě schází půvab, schází jí hodně, a její osud je tím zásadně ovlivněný. Ale přesto to nemusí být od začátku do konce jen temná cesta trním, kamením a lkaním. – Kniha vystihuje i to, jak je pro ženy (aspoň pro ženy určitého typu) důležitá politická orientace jejich milenců, protože ta vyjevuje charakter i opravdovost.


Ukázky:

Okamžitě si uvědomila, že neurčitá bolest v ní dlouho zůstávala proto, že si Sama nikdy opravdu nevybrala, že se jí sám od sebe nějak naskytl ano, protože sama o sobě předtím nepřemýšlela.

Cítila se paralyzována – bylo vůbec možné odmítat myšlenky, které vyklíčily z nejupřímnějšího přesvědčení, i když bylo nad slunce jasné, že jimi obhajuje zlo? Dokázala by ho bláznivě milovat, přemítala, jen kdyby připustil, že ho trápí stejné dilema, a o tom nebylo pochyb.
„Žádné dilema řešit nehodlám,“ odpověděl, když na ně stočila řeč. „Stalin si potřásl ruku se samotným ďáblem, ale proto, aby zachránil svoji zemi. Na tom není nic špatného.“

Nehnula se z místa a dumala, „Cožpak jsme se k sobě přimkli, jen abychom zaplašili pocit, že nás nikdo nechce?“

V jistém smyslu ji otočil naruby, takže se klidně dívala na svět, místo aby ji znervózňovalo, že se svět podívá na ni a ušklíbá se.

2 14.11.2015

Deníček jemného kluka, který je ve věku, kdy by se asi měl „chopit svého života“, případně dokonce „začít něco dělat“, ale kterého to až na pozorování světa a dumání o něm k ničemu aktivnímu netáhne, a tak si upřímně neví rady. Nejvíc ho to táhlo k jisté dívce, ale i s ní nakonec zůstal bezradný.

Ukázka:

Vidím mnohé, kteří jsou na tom hůř. Chlapy, kteří všechno definitivně prohráli. K ránu jim dochází dech a během dopolední kocoviny a hádky se ženou se o ně pokouší šílenství, buší je do spánků, stéká jim po zádech a pálí v podpaží. A ženské bez budoucnosti. Strojeně mezi sebou žertují, chtěné úsměvy se jim zadrhávají o suché dásně a vrásčitým krkem škubou prázdná polknutí. Tohle mě, sobce, vždycky na čas uklidní. „Jo, chlapče, ještě nejsi úplně mimo hru, ještě jsi to neprojel, zatím to jen projíždíš.“ Chce to ovšem setrvačný pohyb dolů zastavit a razit si cestu nahoru, proti proudu a nenechat se spláchnout po dalším sklouznutí. Musím do toho jít po hlavě, snad i slepě jako ten pomatenec od Kresčaku a doufat. Jestliže jsem se ocitl ve věži, musím hledat cestu ven bez ohledu na to, je-li nahoře, dole či zazděná. Východ je všude, jen ho najít. A dávno vím, že ve věži nejsem sám. Slýchávám tlumené zvuky, ozvěny cizích srdcí. Rozedřené dlaně, které tmou šátrají po zdech, se buď spojí, nebo prohrabou ven. Kdo si s nimi bude pouze podpírat těžkou hlavu, zůstane ve věži navždy.

Kniha mi připomněla Než vodopády spadnou Tobiáše Jirouse a ženskou variantu: Marta v roce vetřelce. Marta a Štěpán, mimochodem oba nezaujatí a leniví studenti bohemistiky, by si asi hodně rozuměli. A o něco volněji se mi k textu asociuje ještě tahle báseň: http://www.totem.cz/enda1.php?a=105258.

Podzim

A hle, růží oživená tvář Afrodíty z Tarzu
snímající červenooranžový šat... Mládí
časem ztrácí tajemnou kresbu motýlích
křídel, která ji neztratí nikdy, ani
v magickém chvění, ani na pustých cestách,
pustých jak stařecká ruka; jen několik srdcí
stále na odchodu, nad propastí, neslyší
varovný zpěv havranů, nevidí jim do očí;
smutek prodlévá u podzimních fontán,
vítr formuje mrakostroje stále údivnější.
Ptáci jsou někdy smutní, ale nevědí o tom.

Je noc

spíš vedle mě
a dýcháš
Poslouchám a
představuji si další den
Nad tvým srdcem se
vznáší
lehoučké křehké dobro
někdy světélkuje
a
to mi stačí

17 04.11.2015

Časoprostor téhle poezie je fantaskní, groteskní, plný násilí a ohrožení. Potkáte tu tisíc hyperbol a bláznivých změn měřítka (opěradlo sahající až do nekonečna, les, kam lze schovat ruce apod.), zaskočí vás neobyčejné proměny věcí jedna v druhou zejména v rámci okruhu oblíbených předmětů (rohlík je člověk, člověk je bůh, babička je psací stroj, brambora je báseň, Šebek je včela) – mnohé z těchto předmětů mají punc banality, takže jejich použití shazuje báseň, která se vždycky snaží dosáhnout vysoko a má plnou pusu absolutna. Typické jsou absolutně syntetizující výroky („všechno se stalo v okamžiku, kdy jsem omylem zemřel“) ve spojení s podivnou, často zákeřnou kauzalitou („lidstvo hyne, jakmile smeknu klobouk“).

V tomhle neobyčejném prostředí vás navíc udeří přímo do očí divoké a drastické obrazy („krev teče na všechny stany a zalévá obzor“). Výjevy vyhroceného, absolutního násilí (často sebe-násilí) se proplétají s obrazy stejně maximální a absolutně syntetizující lásky, něhy a osvobození - s oběma polohami se pracuje, jako by byly tímtéž („milostné jatky rozbořené jak betlém“ „dorozumíváme se kulometem... šťastni na světě“). Je v tom něco mystického, transcendujícího. „Ano“ a „ne“ jsou v tomhle případě jedno slovo. Osvobození je násilí, láska je brutalita, a není otázka k řešení, zda je tato jednota dobrá nebo špatná. Prostě to tak je. Vyvraždil jsem lidstvo, abych tě našel.

Výrazná věc, které jsem se jako čtenářka zachytila a vždycky se mě znova dotkne: niternost a citovost. Tyhle verše se vaří, je to vroucí poezie, dramatické prožívání života (i ty hyperboly a drastičnost mám tendenci číst jako prostředky, jak vyjádřit citovou intenzitu). Básně jsou mnohdy stylizované jako vyznání v sebevražedných stavech (vražedná chvilka v přímém přenosu), čtenáře ovane citová bezprostřednost a syrovost a také pozorný ponor do nitra, detailní pozorovatelský vhled. Uvnitř se jako mocné vlny přelévají pocity viny, existenciální úzkost z ontologicky nezajištěné, nezakotvené existence, touha, láska, potřeba účtovat sama se sebou a se svým životním selháním. „Vlčice úzkosti vztyčila svou zkrvavenou vlajku nad všechny dny mého života.“

Jímavá vyznání jsou ale průběžně „brána zpět“ – odcizováním, výsměšnou ironií („ještě orazítkovat si oči, aby slzy byly opravdovější“), velmi efektním matením vedoucím k absurditě. Šebek je bravurní v destruktivních, zcizovacích strategiích (využívá víceúrovňového fikčního světa, matoucího a fantaskního prolínání mezi vrstvami, matení, popírání již řečeného). Paradox a chaos jsou jeho jediným, ačkoli tak nehostinným a nepohodlným domovem. Šebkova výpověď sama v sebe nevěří, není možná – nevěří ani obecně možnosti sdělování ani existenci nějakého uceleného a stabilního já, které by mohlo samo sebe sdělit. Je to vědomě bezradná výpověď. Nepředstaví nám pevný bod v cítícím a mluvícím „já“, dostředivost konfese končí v neexistujícím středu, z „já“ se stává „šebek“ (oblíbená postava Šebkovy poezie – „šebka znám, jednou jsem ho viděl tramvaje“), ale i bez něj je v Šebkově světě nastoleno úplné sebezcizení. Žádná záchrana: prázdno je vždy znovu výchozím místem, s ničím se nelze ztotožnit, každé vnímané já je ne-já a každá řeč je pouhé stavění dalšího fatálně uzavřeného světa (uzavřeného i pro toho, kdo řeč řekl). Ano, slyšíme sice mluvit vědomí, které (osvobozeně) produkuje disparátní „odstředivé“ imaginativní výjevy a obrazy, jejichž úběžník by měl být v nevědomí, ale přesto se nesetkáváme se skutečnou úlevou z jejich artikulace. Řeč je děravá síť, z podstaty neschopná cokoli zachytit, jakkoli ulevit či osvobodit. A ještě víc - nakonec je řeč stejně ohrožující a odcizující jako svět a jako (iluzivní) já. Není jen produktem bytostné krize vědomí, ale dokonce nástrojem další dezorientace a zkázy. Psát znamená „stavět si blázinec ze slov, žalář ze zlata, kde trávím celé dny“, básník se „marně hledá v cirkusu básně“ a „míjí stonožku svého života, zatímco živí žraloka své poezie“. Holou rukou rozviřovat kyseliny bublající v kotlíku a přitom vědět, že se stejně magicky nepročistí a nepromění.

Řeč nás mluví – rozbijme tedy její zautomatizovaná pravidla. Co pak ale bude pravda? Je nějaké (dosud umlčené: nevědomé) vědomí za řečí, které pak může promluvit za sebe – nově? Vždycky se mi zdálo, že Šebek se svými sémantickými experimenty pokročil daleko v hledání téhle odpovědi. Ale já jsem se jí ani s jeho pomocí nedokázala přiblížit.

5 25.10.2015

Zpráva ze sicilského venkova, ve kterém je normální popálit šestnáctiletou dceru žehličkou a zbít ji do bezvědomí, když ji načapáte, jak se líbá s chlapcem v parku. Je normální, když pro tenhle dceřin mravní poklesek matka málem zemře živelně projevovaným zoufalstvím a když pak rodiče dceru uklidí z dosahu klepů k strýčkovi, který ji v dětství zneužil a očividně by v tom rád pokračoval. Dívky se buď parádí a snášejí za to od dospělých ponižování a fyzické tresty, nebo jsou pro vrstevníky neviditelné a od dospělých snášejí fyzické tresty a ponižování za něco jiného. Zkrátka být ženou je neradostný a často život ohrožující stav, zatímco muži jsou „drsní, silní, odvážní a nelítostní“.
Příběh vyznívá přirozeně a klidně bych věřila, že jde o autorčinu biografii. Ale že by byl sicilský venkov v 80. letech takhle nesmyslný a brutální?

Ukázka:

Málem už jsem byla sama přesvědčená, že jsem provedla něco hrozného, jenže jedna moje část, která si žije bez ohledu na čas prostor a všechna protivenství, tak tahle moje část věděla velmi dobře, že jsem nic zlého neprovedla, aspoň ne jim, a nedovolovala mi se s tím vším smířit.

3 22.10.2015

Sportovní a citově založená Máša, sirotek, vyvažuje chlad rodinného prostředí oddaností k hezčí a klidnější kamarádce. Druhou naději upíná na romantické přátelství s chlapcem - idolem z plachtařského kroužku. Jak se to ale bohužel někdy stává, oba vztahy se začnou kazit, a to z jednoho jediného důvodu… a Máša nechce být sama.

Příběh nepostrádá reflexi genderových zákonitostí. Pasivnější dívka má větší úspěch u druhého pohlaví, zatímco temperamentnější a houževnatější hlavní hrdinka samu sebe přesvědčuje, že „upne své úsilí, svou vůli - i své srdce“ na létání. Několikrát se vrací k úvahám, že kluci jsou přirozeně lepší, takže dívky musí nejen pracovat jako kluci, ale taky „překonávat samy sebe“, aby z nich něco bylo. Umiňuje si, že bude dobrá „jako hoši“ a zároveň bude pěstovat i „všechno to dobré, co má správná dívka mít“. Nedovedu si představit, že by analogicky uvažoval nějaký chlapecký hrdina.

Důrazem na vazby mezi mládeží, na neviditelné linky obdivu, touhy a něhy, mi kniha připomněla Chatu v Jezerní kotlině. Mládí na křídlech je ale o dost lehčí verze, vášeň a trýzeň nejsou vyjádřeny tak expresivně, bezpodmínečně a esenciálně. Máša se sice trápí, ale její citové bouře jsou přece jen „uzemňovány“ realisticky pojímaným zájmem o létání a příjemným ukotvením v plachtařské partě.

Ukázka:

Mnozí u nás ve třídě nemají Otakárka fenyklového rádi. Já jsem však vždycky k němu lnula a jen láska k Elišce mi tehdy zabránila, že jsem ho nevolila za předsedu. A tu mi napadne: K čemu vlastně potřebuji přítelkyni? Stejně dobře mohu mít kamaráda. Nahlas řeknu hlasem nesmělým, jako bych dobývala srdce některé dívky:
„Budeme kamarádi, ano?“
Podíval se na mne udiveně, jako bych spadla z oblak. „Co to mluvíš? Jsme kamarádi!“
„Ale já to myslím jinak. Opravdoví kamarádi.“
„Dej pokoj,“ vykřikne schválně hrubě. „To tak! Aby byly ve škole řeči!“ Uvažuju, jak mu to vysvětlit, a on pokračuje tichým domlouvavým hlasem. „Heleď, holky nemám rád. Ale tebe jsem tím nikdy nemyslel. Ty jsi skoro jako kluk. A kamarádi jsme už dávno, tak co, jaképak pitominky!“
Kdysi jsme se s Eliškou seznámily tak, že jsem jí vyprávěla o mamince. Otakárka fenyklového by to sotva zajímalo. Kdybych mu však pověděla o Janovi?
„Řeknu ti tajemství,“ hlesnu a on se na mne vyřítí:
„Nechci! Dej pokoj!“
Zavolají nás a my se rozběhneme za přetaženým větroňem. Když utíkáme vedle sebe, Otakárek fenyklový našel větší výřečnost:
„Abys věděla, jsme kamarádi! Na to můžeš vzít jed! A dej pokoj! Nebo ti budu muset naplácat.“
A tu si přeju z celého srdce, jako už bezpočtukrát, být hochem, cítit a myslit jako hoch. Být svobodnou a nezávislou jako chlapci a bohové.

Jestli máte slabost pro (ano, třeba i lehce kýčovitou, ale jak se to vezme) krásu špíny, ošklivosti, nepohodlí, outsiderství, životní bezradnosti, zranitelnosti, opravdovosti a intenzity, pak vás kniha zrovna jako mě dostane na kolena. Budete ji číst znova a znova, hledat své životní odpovědi v kultivovaných básnických evokacích špinavé, šedé, promrzlé Folimanky a ve stejně nádherných a intelektuálně vzrušujících (!) replikách sešlého dělníka Aki Kakaby (v replikách typu „Eště ty mi ser“).
Jestli Kilián Nedory leží dneska večer Na Knížecí pod lešením a za jeho zavřenýma očima jsou jako kuželky rozházené vyhaslé svíce světa, tak Aki Kakaba loví tyčí svou zdechlou kočku z Botiče. Kočku, které až se podívá do tváře zevnitř, jako do vnitřku masky, uvidí v ní svou vlastní tvář. Anebo spouští U Apolináře z okna kamarádovi dopis, pár neohrabaných vět bez čárek a háčků, s vynechanými písmeny a s pravopisnými chybami. Próza má dokonalou stavbu, o které si myslím, že musela vytrysknout z podstaty věci. Je to opravdová kompozice, funkční struktura, stavba, chrám, mýtus o věčných, transcendentních skutečnostech. Mýtus o věčné lásce k Akimu Kakabovi.

5 08.10.2015

Ukázka:

„A přece k tomu, abych byl tehdy dosáhl toho těla, po kterém jsem tak zoufale toužil, stačilo jen jediné a zcela prosté: abych jí rozuměl, abych se v ní vyznal, abych ji miloval nejen pro to, čím se obracela ke mně, ale i pro to, co se mne na ní bezprostředně netýkalo, čím byla jen sama sobě a pro sebe. A já jsem to neuměl a ublížil jsem tak sobě i jí. Zalila mne vlna hněvu vůči mému tehdejšímu věku, pitomému lyrickému věku, kdy je člověk sám sobě příliš velkou záhadou, aby se mohl obracet k záhadám, jež jsou mimo něho, a kdy jsou pro něho druzí (i ti nejmilovanější) jen pohyblivými zrcadly, v nichž s úžasem shledává svůj vlastní cit, své vlastní dojetí, svou vlastní cenu. Ano, já jsem celých těch patnáct let myslel na Lucii jen jako na zrcadlo, které mi uchovávalo můj tehdejší odraz!“

Kniha, ve které všechno klapne tak, jak si autor vymyslel, a ještě je na to doslova poukázáno, aby to čtenářům došlo.

Vynech minulá století. Každá zkamenělina
je přetížená životem,
který tone v záchranném kruhu z mramoru.

*
Sbírka se mi v hlavě zobrazila jako jemná pavučina. Protože je tón řeči klidný a nehýří expresivními výrazy, zdálky by se zdálo, že je síť chladná a stabilní. Zblízka je ale vidět, že mnohé uzly různobarevně svítí a možná i nebezpečně žhnou.

Tmář

Ten má pod klerikou
a snad nejen hlubotiskové peřeje a vysokohorské šrámy vrstevnic
a snad nejen postup výroby kyseliny lysergové a lékárenské váhy
Tupit ostrost poštolčího oka by možná bylo přijatelnější

Protože vytmavit to steskojemům a očernit krunýře
to raději chodit s kapačkou pro vodu k nosiči rakety

Jeho ale neuhasíte
Povolení k odlévání nábojnic děsu si vystavuje sám
i když to chvílemi vypadá jako rozpuk pověr za odsluní
Paroží kvarkopytníků si ředí v mléce vykradačů hrobek
vlastnoručně nadojeném z jejich zapečetěných žulových rohovek
a okultními knihami se strefuje do elegií zabředenců
Říká se o něm že rozpitváním pokušení vypreparoval absolutno

A poté že vlastní krví vytopil národy podzemních chodeb
osvícenci vydloubl žárovky z očních důlků a zkratoval ho
ošálil rentgenový přístroj převlekem za úplněk (rty samý kráter)
vyrobil vrtule dvousošníků z hrudního koše delfské svatyně
rozséval smrt aby získal věčný plamen
přeškvařil všechny kdo zkoumali ostatky po alchymistech detektorem kovů
zatáhl oblohu a blankyt uvrhl do potápěčských bomb
a na mučidlech ze sebe vymámil doznání „JÁ JE NĚKDO STINNÝ“
aby osmero zázraků bylo znesvěceno

Každý ho tuší i když není k poznání ani za nejhlubšího dne
snad ten pach řádového slibu nebo hřeby telekineze…
A jen co se rozední pružiny věkoměrů a zřítí se planetární systém
i nemohoucí stařeny bleskem skrývají žebra povědomí
o dávných kernatěních rtěnek doprovázených přeletem kronik
neboť to už s tříštivým násilím zahalenosti vstupuje on
a prodíraje se hluchavkami fascinace přináší jim kameje úzkosti
ze kterých lze vykřesat i posvátnou masku
s málem už zapomenutými stržemi vlastní tváře


*(možná lehce nepřesný přepis přepisu)
(Jiná dobrá ukázka: http://www.lyrikline.org/de/gedichte/instinktea-11219#.VJl5gv90LA)

1 17.09.2015

Jemný psychologický cit a několik krásných popisů přírody. I vcelku banální dialog je napínavý, když nám autorka zároveň odhaluje, co jeho účastníci prožívají během každé repliky, jak se rozhodují, co říct, a jak uvažují, jak asi řečené vyznělo. V osudu dvou zamilovaných lidí se odehraje životní drama během jediného večera, kdy spolu sedí v místnosti a občas něco prohodí o běžných věcech, poposunou si židli nebo se jeden s vášní dotkne předmětu, který drží ten druhý. Ráno oba vědí, že ten večer byl pro ně zlomový a od něj bude všechno jinak a čtenář chápe, proč.

Malá ukázka:

Jak přešel prosinec a přestal padat sníh, den za dnem se z jasné modré oblohy snášely přívaly světla a vzduchu na bílou krajinu, která je odrážela s ještě prudším třpytem. Člověk by si řekl, že takové prostředí musí zrychlovat nejen krevní oběh, ale i citový život. Avšak zdálo se, že nepůsobí žádnou změnu, či spíše ještě zpomaluje i tak líný puls Starkfieldu. Když jsem tam byl o něco déle a viděl, jak tuto fázi krystalického jasu střídají dlouhá období chladu bez slunečního svitu, kdy únorové bouře vystavěly bílé stany kolem prokleté vesnice a divoká kavalérie březnových větrů jim útokem přišla na pomoc, začal jsem chápat, proč Starkfield vychází ze šestiměsíčních obležení jako vyhladovělá vojenská posádka vzdávající se bez udělení milosti.

Film natočený podle téhle knihy každého zaujme, protože v něm hraje Isabelle Adjani a její postava je chytrá, opravdu hodně divoká a má tajemné trauma. Knížka je lepší, protože všechno napětí a charisma Eliany drží ve slovech, především v jejích monolozích, které tvoří velkou část knihy. Eliana mluví sarkasticky, vztekle, s nemilosrdným postřehem a ironií, v jejím popisu událostí je rychlost a netrpělivost („čekala s odpovědí, dokud její přiblblá matka nevstala z mrtvých“) a perfektně zbystřené smysly i inteligence. A řeč má pár přidaných efektů: okouzlující nepředvídatelnost, úplnou otevřenost a drzost, přímočaré, jednoduché a přirozené popisy sexuálních scén (řekla bych, že autor znal hodně dobře nějakou upřímnou a smyslově založenou ženu) a k tomu to, co mě vždycky dostane: Eliana o sobě v některých situacích „patologicky“ mluví ve třetí osobě.
Na to, že jde v podstatě o detektivku (příběh vůbec nezastírá, že postupuje v linii záhada - pátrání - překvapivé rozuzlení), je Elianin svět komplikovaný a vhled do něj působí autenticky. Jednoduše je to dobře napsaná postava naštvané a zraněné holky, která je dost hezká na to, aby nemusela být milá, protože se vždycky najde dost lidí, kteří jí rádi ve všem vyhoví. A která je bohužel příliš hezká na to, aby ji nechali nejdřív alespoň trochu dospět a vyrovnat se se špatnou rodinnou minulostí.
Při dalším čtení mi dochází, že účinek téhle knihy stojí u mě na skvělém překladu (jasan kazan). V tiráži stojí jméno Vladimíra Binara.

11 14.09.2015

Z téhle knihy si přes dvě desetiletí pamatuju úryvek rodinného rozhovoru. Holčička k bratříčkovi: „Ty jsi prase!“ Bratrova odpověď: „A ty jsi moje sestra“. Přišlo mi to tehdy ohromně vtipný.

Ještě si pamatuju, jak se mi na knize zdálo zvláštní, že se odehrává v současnosti a neodehraje se v ní nic fantastického a dokonce ani neobvyklého. Do té doby jsem asi nevěděla, že vůbec můžou takové knížky existovat.

Příjemné, přístupné popularizační čtení.

„Dítě musí pociťovat, že si s ním matka nyní ráda hraje, ale také to, že se matce líbí, co dítě dělá. To matka přirozeně nevyjadřuje slovy, ale způsobem, jakým se podílí na hře.
Dornes se domnívá, že mnohá psychická onemocnění souvisí s oblastí touhy po uznání. Uznání neznamená laciné pění chvály, ale akceptující provázání. To se dá vyjádřit různě. Kohut to formuloval tak, že dítě potřebuje vnímat třpyt v matčiných očích. A tento třpyt potřebuje nejen dítě, potřebují jej i dospělí lidé: třpyt v oku partnerky nebo partnera nebo někoho blízkého. Často si s ohledem na tento třpyt zůstáváme navzájem hodně dlužni.“

Už neutíkat, ale naopak jít čelem proti vlastním slabostem, prokopnout je silou, i když to pořádně bolí. Break on through to the other side.

Nedávno jsem četla úryvek z manuálu určeného vyšetřovatelům. Stálo tam: „Přímé fyzické násilí plodí pouze odpor, nepřátelství a rostoucí vzdor. Vyšetřované, kteří odolali bolesti, je mnohem těžší ovládat pomocí jiných metod. Výsledkem není ovládnutí subjektu, nýbrž vzkříšení sebedůvěry a dospělé osobnosti.“

Hrozná cena dospění. A opravdu to tak je? Nevím a zdá se mi to jak vystižené z myšlenkového světa Klubu rváčů. A vím, že aspoň drobná překročení vlastních hranic jsou z nějakého důvodu člověku skoro nezbytnou potřebou. Něco v nás nás silně táhne k tomuhle (zřejmě nejnepříjemnějšímu) typu přesahu.

Tahle kniha je jedno ohromné obvinění.

Viníci: trojspolek složený z amerických politiků, ředitelů západních nadnárodních firem a ekonomů školy Miltona Friedmana (tzv. Chicago boys). Friedman a jeho žáci vymysleli ekonomický recept na to, jak maximalizovat zisk velkých firem na úkor obyvatel a za cenu hospodářské devastace země. Tento recept cíleně šíří na vlivná místa třetího světa. K trojspolku se tím přidávají ještě svedení viníci – vládnoucí politici afrických, asijských a latinskoamerických zemí, kteří nejbrutálnějšími způsoby potlačují odpor svých lidí proti chytře importovaným friedmanovským reformám.

Provinění: nic menšího než účast na zločinech proti lidskosti s miliony lidských obětí. Zabíjení, mučení a zdevastování celých zemí (např. Iráku). Vyvolání války za účelem morálně zlomit celou zem, uvést její obyvatele do stavu šoku a hrůzy a následně kompletně vymazat její kulturní dědictví a na vypálené půdě začít znovu stavět. Ale ne tak, aby daná zem vzkvétala a rozvíjel se v ní životaschopný průmysl a obchod. Tak, aby ze země těžily západní firmy. O to jediné jde. A brutální represe vůči protestujícím. „Od Chile přes Čínu až po Irák bylo mučení vždy tichým partnerem globálního tažení za volný trh.“

Konkrétní příklady: Kleinová píše, že Washington finančně podporoval latinskoamerické junty před zahájením státních převratů, po jejich dokončení i v dobách nejbrutálnější hrůzovlády, protože junty byly ochotny spolupracovat na ničivých friedmanovských ekonomických reformách, ze kterých mají zisk západní korporace (a které devastují domovskou zem). Píše, že Saddám Husajn nepředstavoval hrozbu pro americkou bezpečnost, ale pro zisk amerických energetických společností. Píše, že masakrovaní demonstranti na náměstí Nebeského klidu protestovali proti friedmanovským ekonomickým reformám a že zahraniční nadnárodní mediální a technologické firmy pomáhají čínskému státu špehovat občany a starají se o to, aby studenti, kteří hledají na Internetu pojmy jako „masakr na náměstí Nebeského klidu“, nic nenašli. A píše i v tom smyslu, že mučení vězňů Američany v Abú Ghraib a Guantanámu je jeden ze způsobů, jak zastrašit a ovládnout obyvatelstvo, aby se přestalo vzpírat ožebračení svých zemí podle friedmanovského ekonomického receptu.

Důkazy: Přiznávám, že na to, abych Kleinové v jejích vážných obviněních přitakala, mi v knize schází dost přehledně vedených argumentačních cest. Kniha mnou otřásla, ale aby mě i přesvědčila, musela bych slyšet přinejmenším také druhou stranu (a trochu se mi zdá podezřelé, jak málo prostoru je jí věnováno). Šlo opravdu friedmanovcům jen po zisk pro korporace? Vede realizace friedmanovských principů vždycky k ožebračení země? Měly všechny brutálně potlačené protesty ekonomické pozadí? Přesto doporučuju k přečtení. Je to alternativní pohled na svět a kdokoliv by jej odmítl jako lež nebo omyl, měl by přesně vědět, v čem konkrétně se míjí s pravdou.

„V současné době opět žijeme v období korporatistických masakrů, kdy státy čelí obrovskému vojenskému násilí a současně organizovanému úsilí přetvořit je v modelové ekonomie „volného trhu“. Odstraňování a mučení lidí je tu zas, se vší parádou. A opět se tváříme, že cíl vybudovat svobodné trhy na jedné straně a potřeba takové brutality na straně druhé nemají nic společného.“