O kráse

od:


KoupitKoupit eknihu

Howard Belsey je Angličan trvale žijící v USA a vyučuje teorii umění na vysoké škole ve Wellingtonu, univerzitním městečku v Nové Anglii. Ženil se mladý a nyní, po třiceti letech, se snaží oživit lásku ke své afroamerické manželce Kiki. V mezičase se jejich tři dospívající děti – Jerome, Zora a Levi – vyrovnávají se svým smíšeným původem a hledají si, každý svým způsobem, vlastní ideály. Po Howardově skandálním románku s kolegyní z fakulty odjíždí jeho citlivý nejstarší syn na léto do Anglie......celý text

https://www.databazeknih.cz/images_books/37_/37696/o-krase.jpg 3.861
Orig. název:

On Beauty (2005)

Žánr:
Literatura světová, Romány
Vydáno:, BB art
více informací...
Nahrávám...

Komentáře (11)

Přidat komentář
adorjas
10. července

Keby som mala knihu hodnotiť úplne úprimne, tak by som dala 2*, ale niečo ma nútilo knihu dočítať. Inak, to boli klasicky nesympatické osoby, ktoré nie sú len biele alebo čierne. V niektorých ohľadom sa s nimi stotožňujete, a niekedy nad nimi krútite hlavou. Možno toto je výhoda Smithovej, nerobí plastické figúry, ale človek z mäsa a kostí- aj keď mi niekedy štylizácia v konverzáciách nesedí a mám pocit umelosti.

Ešte premýšľam, prečo má kniha také vysoké hodnotenie- myslím, že je to dobou, kedy bola napísana. Začiatkom rokov 00´s sa do popredia dostávajú autori, ktorí píšu aj o iných etnikách, a živote miešancov, o živote menšín v metropolách ako je Londýn alebo NY (kde by sme očakávali väčšiu otvorenosť). A Smithová patrí medzi tých autorov, dôkazom môže byť , že jej najnovšia kniha Swing Time je podobného charakteru, a obsahom a témou vidím podobný námet ako v O kráse. Pričom Swing Time už vôbec nie je tak vysoko hodnotená, ako bola onoho času O kráse...

kap66
12.12.2017

Moje první setkání se spisovatelkou - a hned trefa; pro mě zůstává tento její román nade všemi dalšími. Tady jsem si prostě řekla: takhle má vypadat román napsaný v 21. století - formálně dokonalý, čtivý, reflektující nová témata (logicky daná původem autorky), výborně zachycené postavy (jako žena jsem ocenila zvlášť ty ženské). Oceňované Bílé zuby jsem se zájmem přečetla, ale nestrhly mě. "O kráse" je pro mě krása.

lentolog
27.07.2017

Krásne.

mirektrubak
13.05.2017

O kráse je klasický román v tom dobrém slova smyslu. Autorka dodržuje časovou posloupnost, nešetří prostorem pro obšírnější úvod nových zápletek nebo situací, nepouští se do postmoderních jazykových nebo vypravěčských experimentů - a docela to funguje.
Smithová ve svém vyprávění svoje postavy nijak neidealizuje, naopak se ukazuje jako znalkyně lidských povah. To se mně líbilo možná nejvíc - celá řada bystrých a přesných postřehů, které ukazovaly směšnost dospělých i dospívajících a odhalovaly jejich skryté (sobecké a neupřímné) motivace a trapnou snahu se prezentovat svému okolí v lepším světle. Nejlépe to bylo vidět na obou otcích - pod záminkou ideologického sporu šlo o prachobyčejné "poměřování pindíků". To obě matky (Kiki a Carlene) byly naopak kladné (i když určitě ne bezchybné) postavy a to asi proto, že jediné byly ochotné nemyslet neustále samy na sebe.
Co mě trochu vadilo byla rozvleklost děje a někdy také nevěrohodnost zápletek (zejména vztah Howarda a Victorie, ale třeba taky první dvě setkání Carla a Zory) - ale to jsou pro mě jen drobné vady na kráse.

Acamar
07.12.2016

Mé první setkání se Zadie Smith a doufám ne poslední. Kniha čtivá, vtipné postřehy a úvahy, sympatické postavy - tedy autorka je umí vykreslit s pochopením a tak, že i přes své nedostatky jsou vám blízké. Nebude to ale čtivo pro čtenáře vyžadující neustále nějakou akci...síla knihy tkví spíše v prokreslení postav, jejich reflexi.

Bonda
29.11.2015

Pro mě čtivé, vtipné a přístupné čtivo, dobré pro oddych. Nejvíc mě bavila postava nešikovného tatínka, levicového liberála, pro kterého dekonstrukce všeho je přirozená potřeba mozku a který krásou zároveň intelektuálně pohrdá a zároveň si uvědomuje svou bezmocnost vůči ní. A jeho nešťastná ctižádostivá dcera, se stejnou bojovnou asertivitou usilující o studijní úspěchy jako o krásného kluka, kterého si vzala na mušku, přestože sama příliš krásy nepobrala. Oba jsou svým způsobem zoufalí, zoufale idealističtí, chovají se trapně a občas bezcharakterně, ale jsou to živé a sympatické postavy. Zvláštním a dobře pojednaným tématem pro mě byla otázka, jak barva pleti ovlivňuje sebeurčení.

Ukázky:

A tak se to stalo znovu, ten každodenní zázrak, kdy se nitro otevře a rozkvete květem o milionu okvětních plátků, jímž je skutečnost, že jsme zde, ve světě, s jinými lidmi. Nikdy to nebylo tak těžké, jak se Zora bála, ani tak lehké, jak to vypadalo.
...
„Vypadáš dobře.“
„Jasně. Vypadám dobře. Akorát že nevypadám,“ zavrčela Zora a sklesle se zatahala za pánskou košili. Právě kvůli tomuhle Kiki odjakživa děsila představa, že bude mít dcery: věděla, že se jí nepodaří uchránit je před odporem k vlastnímu tělu. Z toho důvodu se pokusila zakázat v raném dětství svých potomků televizi, a pokud věděla, práh Balseyovic domu nikdy nepřekročila rtěnka či ženský časopis, ale tato ani další preventivní opatření stejně nakonec nepomohla. Bylo to ve vzduchu, nebo tak to Kiki aspoň připadalo, tahle nenávist k ženám a jejich tělům - pronikala dovnitř s každým průvanem, lidi ji nosili domů na botách, vdechovali ji z novin. Neexistoval způsob, jak ji zadržet.
...
Studenti se loudali ven; všichni se trochu divili, proč byla zrovna Zora vyčleněna, a také jí záviděli. Carl ji na rozloučenou zlehka udeřil pěstí do ramene. Nad Zorou se rozzářilo slunce. Claire se na ten pocit rozpomněla, poznala ho a politovala ji kvůli němu (protože jí připadalo, že v tomhle ohledu Zora nemá šanci).
...
Tváří tvář takhle dokonale stavěné bytosti si palčivě uvědomovala, jak špatně je navržená ona sama. Zora jasně viděla, jak se lidé kradmo ohlížejí a dívají se dál, jako by nechtěli, aby z jejich zorniček zmizel Carlův obraz, zejména pokud jej mělo nahradit něco tak obyčejného jako strom, knihovna nebo dva studenti, co hrají na trávníku karty.
...
Ještě než došlo na slova, Zora se probrodila všemi těmi vizuálními informacemi: podivný viktoriánský úbor staršího muže - vesta, kapesník v náprsní kapse - a znovu palčivý pohled na dívku a okamžité rozpoznání (oboustranné) její fyzické nadřazenosti.
...
Jsou taky takové? napadlo ji - tyhle nové dívky, ta nová generace? Taky se jim stává, že cítí jednu věc, a dělají přesný opak? Taky pořád jenom chtějí, aby je někdo chtěl? Stále jsou předměty touhy místo toho, aby byly - jak by to asi řekl Howard - toužícími subjekty? Když myslela na studentky, které s ní seděly se zkříženýma nohama v tomhle suterénu, na Zoru před sebou, na ty rozhněvané dívky, které křičely z pódia svou poezii - ne, neviděla žádnou změnu. Pořád dobrovolně hladověly, pořád četly ženské časopisy, které nezastřeně nenávidí ženy, pořád se řezaly ostrými nožíky na místech, o nichž si myslely, že nejsou vidět, pořád předstíraly orgasmy s muži, ke kterým nic necítily, pořád všem o všem lhaly.

teacup
16.08.2015

Knihu jsem četla před pár měsíci, tak jsem chtěla doplnit recenzi, a zjistila jsem, že nemohu nic napsat, protože si z ní vůbec, ale vůbec nic nepamatuju. Neutkvělo mi vůbec nic. Ani z postav, ani z příběhu. Takže tak.

Taťka Hraboš
12.06.2015

Pěkná kniha, Smithová opět předvedla své skvělé vypravěčské schopnosti, ale Bílé zuby byly lepší. Tady mi chybělo víc humoru, odlehčení. A kromě toho - tahle kniha by se klidně mohla jmenovat ne O kráse, ale třeba O ženách a prasácích. Normální dospělý slušný chlap se v ní téměř nevyskytuje.

Alma5
06.07.2013

Knihu jsem nedočetla, bohužel mně nedokázala zaujmout ani po přečtení 100 stránek. Na můj vkus příliš mnoho popisů prostředí a postavy, u nichž mně nezajímal jejich osud...

cessy
14.05.2013

Úprimne, od autorky i knihy samotnej som po toľkých pozitívnych reakciách zo strany literárnych kritikov a nadšených fanúšikov očakávala podstatne viac. Pôvodne som plánovala udeliť tomuto počinu vyšší počet hviezdičiek, avšak uvedomila som si, že by to bolo hodnotenie skôr samotného odkazu románu, jeho ústrednej myšlienky, a nie celkového spracovania témy. Oceňujem občasné záblesky humoru a jemnej irónie, zopár momentov udržujúcich napätie, vďaka ktorým som napokon našla v knihe niečo, čo ma upútalo a donútilo knihu predsa len dočítať dokonca i snahu autorky poukázať na pretrvávajúce kultúrne, hodnotové, charakterové, ale i triedne rozdiely medzi jednotlivými rasami, spoločenstvami ľudí, napriek tomu, že žijú v krajinách, ktoré sa dávno pokladajú a vyhlasujú za liberálne a multikulturálne. Dokonca mi neprekážalo ani monotónne plynutie deja, absencia striedania časových rovín, takmer žiadne obzeranie sa a hodnotenie minulosti, čo pôsobilo trochu fádne, ale nevedela som prežuť a stráviť autorkinu pompéznu urozprávanosť, výrečnosť, vyžívanie sa v detailoch, čo zbytočne naťahovalo a spomaľovalo plynutie deja pre mňa na neúnosnú mieru, ani príliš dlhé dialógy, ktoré na mňa pôsobili umelo, nereálne, vykonštruovane. V jednom z poskytnutých rozhovorov o sebe Zadie Smith prezradila, že nevie byť stručná. A to je presne to, čo ma na štýle jej písania irituje. Záverečné strany románu boli skôr úľavou ako dobrým pocitom a spokojnosťou z prečítaného.

LaArdilla
26.04.2012

Byla jsem zrovna v Anglii, když tato kniha vyšla. Knihkupectví jí byla plná a já četla oslavné recenze, tak jsem si řekla, že si ji budu muset přečíst. Dostala jsem se k ní loni na jaře a musím říct, že to byl horor. Vůbec mě ten příběh nebavil, přišlo mi to takříkajíc "o ničem". Konverzace hlavních postav mi přišla "řvavá", vůbec jsem z té knihy měla dojem "hlučnosti", snad mi rozumíte. A to já nemám ráda. U knihy si chci odpočinout, případně si rozšířit obzory, zahloubat se nad novými smysly. I když to pro mě bylo celkem utrpení, k čtení jsem se musela nutit (což u mě není obvyklé), tak jsem ji nakonec přečetla a to pak byla úleva. Aspoň teď vím, že takovéto příběhy nejsou nic pro mě.