Bonda komentáře u knih

Tak po četbě tohohle dívčího románku mám ulepené prsty od sirupu. Pro někoho to může být zrovna životodárná tekutina, někoho z ní tak akorát bolí zuby nebo se mu dokonce kazí. Dva patnáctiletí se poprvé líbají, oba přitom pláčou a pronášejí věty jako z nějaké příručky pro katolickou mládež („Chtěla bych mít jistotu, že první člověk, se kterým se budeš líbat, tě bude mít rád. Dobře?“ – Chlapec odpoví: „Dobře.“) Jazyk je zoufale sterilní (možná za to může překlad), bez chuti a charakteru. Ke konci přijde překvapení, ale jeho psychologická hloubka bohužel působí jako další narafičená iluze – nepřesvědčí. Přišlo by mi reálnější, kdyby hrdinova lehká sociální utlumenost, receptivita a pasivita (nedostatky v sebeprosazování) byly důsledkem jeho introverze a citlivosti. Suma sumárum to na mě působí jako dílo vykonstruované obchodnickou myslí, které cíleně zaplulo poněkud dál od břehu literárního umění do vod kýče. Ale propaguje ty „správné hodnoty“ – upřímnost, přátelství, rodinnou soudržnost – takže proč ne. V nějaké životní situaci taková četba může pomoct a posunout dál. Hodně se mi líbí obálka a dokonce i já jsem si přes všechnu nedůvěru našla jeden citát k opsání: „(Myslel jsem na to, jak) se její výraz tváře změnil, když přišla na to, že si kluci myslí, že je hezká. A jak se její výraz změnil, když se jí prvně začal líbit jiný kluk než ti, které měla na plakátech v pokoji. A jak se tvářila, když si uvědomila, že je do něj zamilovaná. A pak mě napadlo, jaký bude mít výraz ve tváři, až vyjde zpoza těch dveří.“

4 27.09.2016

Chytře napsaná a sympatická knížka. Po jejím přečtení věřím, že člověk může sám sebe naučit, aby na sebe jeho noční sny navazovaly, čímž si vypěstuje paralelní snový život. Přes den pak v podstatě jen čeká, až bude zase snít. Je bdělý a duševně živý ve snu, v tzv. realitě naopak mentálně spí.

Pak taky trošku věřím, že se autor dokáže převtělovat do kanárka. Pasáže vyprávěné z ptačího pohledu (o tom, jaké je létat, pářit se po kanárčím způsobu, starat se o mladé…) pro mě byly úžasně přesvědčivé. Nikde jinde jsem nic podobného nečetla.

A když už se nakonec zdá, že román všechny svoje poklady ukázal, přijde skvělá, realistická válečná scéna viděná očima vojáka, kterého úplně ovládá strach a který myslí hlavně a to, jak se co nejdřív dostat do bezpečí, a přitom si neutrhnout velkou ostudu. Dost možná je to na bojištích převládající postoj. Každopádně myslím, že se tady do hrdiny dokáže každý vžít. Klasická protiválečná pasáž, která by v čítankách zazářila a dobře odvedla svou úlohu.

Prudké štěstí, odvaha riskovat, láska divoká a šílená až k sebevraždě („v lásce jsem vždy překračoval hranice tohoto světa a ocital se ve vytržení a nadšení, jaké rozhodně žádná droga nedovede navodit“), znechucující doba, stálý oprávněný strach, život podle vlastních měřítek („prostě docházka do septimy mi připadala zásadně inkongruentní s tak zásadní věcí, jako je láska, že jsem prostě otci prohlásil, že tam chodit nebudu a taky jsem tam už nešel“), nezbytná filozofie („nechápal jsem, jak mohou lidi žít, aniž by od rána do večera nezkoumali ty nejzákladnější otázky…“) a vnitřní „atmosféra žitého zázraku“. Působivé jsou popisy chvil, kdy se věčná citová rozbouřenost nečekaně a neovládaně přeměňovala do mystických prožitků. Trojice textů (vzpomínky, dobový deník, úryvky z prózy) zároveň obsahuje spoustu faktických informací (Bondy šel například oznámit Teigovi Kalandrovo zatčení nebo po Kalandrově smrti – podle knihy jako jediný – navštívil Kalandrovu ženu a vyslechl její vyprávění). Vypravěč, možná paradoxně, disponuje větší a „realističtější“ vnímavostí než mnozí střízliví racionálové („planul jsem nadšením, ale stačil sem si tak nějak všimnout, že náš dělnický průvod, který se už za Václavákem rozpadl, nesršel skutečnou spontaneitou“; „v hloubi duše jsem cítil jakýsi pocit, že se něco jaksi nepovedlo“; „a tak na podzim 1948 mi už charakter našeho zřízení byl jasný“; „otevírala se mi zřetelná kariéra, kterou také skutečně nastoupilo tolik mých vrstevníků, kteří v pokrytectví prožili stalinská léta a „pak se jen chtěli pomstít“, jak se o tom v božskou naivitou vypisovali v osmašedesátém roce Vaculík, Kundera a další“). Naprostá nonkonformita.

1 21.06.2016

Není to tak špatný, ale zdá se, že kniha trochu trpí vlastností vícero chlapeckých deníků: soustředěním na fakta tam, kde by mohly být zachycené prožitky. Samozřejmě u těch deníků našich bratrů (ne, že bych nějaký četla) jsou to fakta typu "V jídelně byly špagety, pak jsem šel domů a hrál StarCraft" – kdežto tady je to: "Vopíchal jsem tři fanynky, co na mě čekaly u dveří pokoje, pak jsem je vykopal a dal si lajnu". Ale ono to vyzní lehce podobně.

Existenciální úzkost, snaha zorientovat se v životě a dát mu pokud možno nějaký smysl, sexualita a vědomí možnosti lásky – a z jedné strany Hitler, ze druhé Stalin. Jedna ze skvělých věcí na tomhle románu je, že se v něm věci nezdají žádným způsobem jednodušší, než se jeví v životě. Kromě vypravěče, který je pro mě vedle Idiota, Šňupálka a několika dalších nejsympatičtější postava světové literatury, se mě vždycky dotkne příběh temperamentní komunistky Dory. Idealizovaný životní cíl – záchranná emigrace do vysněného Sovětského svazu – se jí děsivě obrátí naruby poté, co se rychlejší soudruh vrací z Ruska překvapivě zpátky – zlomený, napůl šílený, bez zubů, bez vlasů, s vyprávěním o absurditě obvinění a o hrozné krutosti výslechů nesmyslně vedených proti němu.

5 12.06.2016

Kniha důležitá z hlediska Nezvalova vývoje. Její druhé vydání v roce 1937 obsahovalo předmluvu, která nadchla např. mladého surrealistu Ludvíka Kunderu a navodila v něm (a zřejmě i v jeho tehdejších druzích) „napjaté očekávání“. Nezval v ní ohlašoval, že vstupuje do druhé etapy své tvorby, do etapy, kterou popsal jako „snahu o spontánní a systematickou objektivizaci a konkretizaci iracionálně subjektivních, z asociativního automatismu prýštících obrazů, o jejich objektivizaci a konkretizaci na základě systematického využití těch mechanismů, které tvoří během spánku snovou práci“ s nadějí, že se mu „podaří dojít až ke konkretizaci nejzazšího bodu na obzoru vlastního ducha až k objektivizaci onoho magického bodu, který mě fascinuje“. Doporučuji…

Autor odmítá ekologickou politiku, ekologické plánování, ekologické normy, pravidla a jejich vymáhání. Ale jak by mohl ekonomický růst a blahobyt sám od sebe vyřešit environmentální problémy bez zavedení omezujících opatření „shora“, ze strany politiků? Není to vlastně svého druhu utopie?

Nahlédnutí do pekla. Ze strany správy věznice nepředstavitelné ignorování lidských práv s pocitem všemocnosti a beztrestnosti. Mučení takového druhu a intenzity, že se vám z něj chce zvracet, i když si o něm jen čtete, a to bez jakéhokoli obvinění drženého vězně. Tak tohle je Amerika? Dělá s tím někdo něco?

Na rozjezd proud vědomí nešťastně zamilované holky, jako to bylo ve Velmi vzdáleném ohni. Nečekaně a dost působivě jí přebere vypravěčské otěže ubitý otloukánek, který se pomocí alkoholu, rvaček, Nietzscheho, Wagnera a anarchismu snaží odrazit ode dna. Jeho boj mě vtáhl a všechno jsem mu věřila (a bavilo mě, jak přemýšlí o anarchismu). Třetí linku má oduševnělá bytost, zaobírající se svou láskou k Bohu, a její osobní vyznání. Trojhlas spřízněných, a zároveň vzdálených a osamělých duší. Četba ve mně vyvolávala pokoru, jako bych nahlížela někomu do jeho opravdového vnitřního života.

Úryvek: „Nikdo nevíte, jakou hrůzu mám z lidí. Nikdo nevíte, jak nepochopitelný, děsivý, až temně záludný mi připadá i obyčejný hovor s cizím člověkem. Jak k někomu můžete tak samozřejmě přijít a začít do něho mluvit?! Do něho! Co je za tou hmotnou tváří? Jak k TOMU můžete tak klidně mluvit?!“

5 21.05.2016

Obávám se, že právě tuhle knihu měl na mysli Medek Kopaninský, když řekl, že surrealisté si libovali v nabubřelé vědnatosti a v nesmyslných šarvátkách, jejichž dvacetileté dějiny pak nějaký další chytrák sepsal. Ale já jsem s knihou spokojená. Je psána s očividnou sympatií a schopností představit surrealismus i v jeho atraktivních rysech, viz např. úryvek o nadšení z objevu automatických textů a z jejich produkování:

Nikdo [než Aragon] nedovedl lépe vyjádřit tu vášnivou radost, která se zmocnila hledačů, porovnávajících své nálezy, tuto první kořist, vyrvanou neznámu, a zachytit podivný účinek pokusu: halucinace, hypnózu, učarování, vytržení se z života, tak jak jej vedou ostatní lidé. První výsledky, k nimž dospívají tito zběsilí experimentátoři, nejsou zanedbatelné; každodenním praktikováním automatického psaní poznávají: „existenci mentální látky, jejíž podobnost s halucinacemi a představami nás donutila považovat ji za odlišnou od myšlení, přičemž myšlenka mohla i ve svých hmotných modalitách být jen zvláštním případem této látky…“

Samozřejmě přijde i na rysy, které nám dnes budou asi povětšinou míň sympatické: důraz na vnitroskupinovou disciplinu, která asociuje sektářství, povýšené hodnocení dosavadní společnosti, důraz na revoltu a destrukci, snaha vytvářet skandály, šarvátky, historie vztahu ke komunismu a komunistické straně. V tomto doporučuju konfrontovat knihu s Bretonovými Rozhovory (vyšly i česky), aby byl obrázek aspoň dvousložkový.

Ukázky:

Až se přeneseme přes bolest, utrpení a zoufalství spojné se ztrátou, možná si uvědomíme ještě něco. Něco, co vypovídá o smyslu našeho života, o hlubokém vztahu k druhým lidem, k naší planetě nebo o závazku vůči sobě. Například ukončení vztahu může být velmi bolestné, ale pátráme-li hlouběji, možná v sobě odhalíme křehkou a laskavou touhu pečovat o druhé a být opečováváni, možná odhalíme hluboko uložené přání mít se dobře, být šťastní, cítit se bezpečně. Vedle bolesti ze ztráty vidíme i to, co je pro nás nejdůležitější, své upřímné srdce, které touží po spojení, kterému někdo schází nebo které promarnilo šanci být s někým či přišlo o určitou část svého života a ví, jak to bolí. Tato touha je silnější než smrt nebo konec, protože dál truchlíme kvůli ztrátě, navzdory její absolutní nevyhnutelnosti. Jinými slovy můžeme říct, že všichni toužíme po spojení s ostatními lidmi, pozornosti a péči, vyhledáváme je a potřebujeme, ale i přesto všichni jednou umřeme a všechny vztahy jednou skončí nebo se změní. Zármutek je emoce, která nám připomíná vztahy s ostatními lidmi, připomíná, že i navzdory své zranitelnosti a křehké povaze je naše schopnost milovat bezbřehá. Láska a ztráta jsou dvěma stranami téže mince, jdou ruku v ruce, zažijeme-li jednu, nevyhneme se ani prožitku druhé.
Buďte velmi obezřetní, abyste nezačali všímavost využívat k vyhýbání se životu. Domněnka, že díky praktikování všímavosti budeme imunní a neteční vůči zármutku nebo ho dokážeme odříznout či odstavit ze života, je mylná. Je formou popření, uvíznutí a arogance, jež nám napovídá, že „pohrdáme“ potřebou spojení s druhými lidmi a v určitém smyslu se cítíme být nadřazení té „zoufalé potřebnosti“. Můžeme si říkat, že ztráta je „boží vůle“ nebo „život je sen“ nebo že to „mělo být“ – podobnými klišé si nalháváme, že si od velké bolesti dokážeme udržet odstup.

A víte, co je největší paradox? Právě strádání, utrpení, smutek, zranitelnost a obrovský strach, že vás nikdo nemůže mít rád, je důvodem, proč jste tak roztomilí.
*
Možná první „seberozvojová“ kniha, kterou opravdu čtu. Říkám si, nakolik tyhle knihy stojí a padají právě s napovídáním čtenáři, jak najít přiměřený odstup od toho, co se s ním ve světě děje (resp. od obsahů, které se mu takto objevují ve vědomí). A taky si říkám, že leckterý mystik by asi nesouhlasil a naopak by souhlasil s tím, že život (tj. to, co se běžně ve vědomí objevuje) je sen a že je možné probudit se ještě během života alespoň občas do jiné, intenzivnější reality, která dává bezprostřednější pocit plnosti, bdělosti, života – a následný pocit relativní povznesenosti/ lhostejnosti/ odstupu/ odcizení od většiny dějů, do kterých je v tzv. reálném životě zapletený (resp. které tak vnímá). Jako když trpíte ve snu a celým srdcem se necháte příkořím nebo ztrátou, do které vás snový děj uvrhne, strhnout – ale chvílemi se utěšujete vědomím, že je to jen sen a že bdění čeká, až na něj budete mít prostor, aby vám nabídlo svou alternativu.
Přirovnání života ke snu ale každopádně kulhá v tom, že v životě trpíme nejen celým srdcem, ale i tělem, a to ve snové noční můře ne tak intenzivně a ne tak trvale, takže tzv. realita je v tomto směru přece jen víc strhující a víc k sobě upoutá. (Jak argumentuje postava Čechovovy povídky Pavilon č. 6: „Utrpením pohrdáte, ale běda, kdyby vám někdo přivřel prst do dveří, tak zařvete na celé kolo!“) A podobně ošemetné je zachovat si distanci tváří v tvář utrpení druhého; ptát se s filozofickým zájmem někoho zbitého, co je pravda, na to má chladnokrevnost málokdo. Bolest je „pravda“.

Ale zpět ke knize: technika všímavosti (všímavosti, tj. jednoduchého klidného pozorování a sebepozorování v přítomnosti) tedy nemá za cíl vypěstovat v nás mrtvý klid, necitelnost, lhostejný odstup od všeho, co se nám nebo ostatním děje. Má v nás vychovat jen „přiměřený odstup“. Trik se v podstatě zakládá na tom, že když si vytvoříme takového vnitřního registrátora-pozorovatele a identifikujeme se s jeho neutrální pozorovatelskou pozicí, tak se zklidníme. A to se má kladně projevit i na efektivitě toho, jak věci řešíme.

Detaily, které se mi líbily: myšlenka, že když se nudíme a zaháníme nudu odbíháním od věci, tak je to jako tapetovat dům se špatnými základy (tj. ten přítomný okamžik) krásnými tapetami. – Myšlenka, že máme sami sebe oceňovat ne proto, že jsme lepší než někdo jiný, ale protože jsme. – Myšlenka (podložená „popularizačně vědeckými“ argumenty), že kognitivní procesy jsou zcela závislé na emocionálním životě, takže nebude moc dobré svůj citový život uspávat. – Myšlenka, že když vám někdo ublíží a touží nám dál ubližovat, můžeme si ho jen zpovzdálí (z bezpečné vzdálenosti) prohlížet, myslet na to, že i on bojuje se svými myšlenkami a pocity a říct si v duchu směrem k němu: „Kéž jsou k nám lidé soucitní“, a pak: „Kéž v sobě ty i já najdeme laskavost“. – A myšlenka, že když si věnujeme péči (laskavost nebo odpuštění), že to povzbuzuje v budoucnu k opakování, a to nejen k nám samým, ale i k ostatním. Prostě dar, pokud nám je příjemný, chceme opakovat, k sobě nebo k okolí.

Úryvky:

Ptáte se, z čeho pramenila naše záliba v těchto stavech [mluví o stavech uvolněného nevědomí – např. při automatickém psaní]. Je to velmi prosté. Nás na nich vášnivě zajímala možnost, již poskytovaly, uniknout omezením, jimiž je zatíženo bdělé myšlení. Jedno z těchto omezení, a sice to nejzávažnější, je podřízení se okamžitým smyslovým vjemům, které do značné míry činí z ducha hříčku vnějšího světa (chci říci, že za normálních podmínek vytváření představ se jen částečně dokážeme oprostit od toho, co máme před očima, co nám doléhá do uší atd.) a že z toho vznikají dojmy, které nezbytně musí pro svou parazitní povahu falšovat průběh ideace. Další a právě tak strohé omezení, které jsme pokládali za nezbytné setřást, je omezení, jímž kritický duch zatěžuje jazyk a obecně nejrůznější způsoby výrazu. (…) Tato pouta souvisela s logikou (velmi omezený racionalismus dbal na to, aby neprošlo nic, co nějak neoznámkoval), s morálkou (ve formě sexuálních a společenských tabu) a konečně i s vkusem, řízeným rafinovanými konvencemi „líbivosti“, které jsou snad nejhorší ze všech. Ten údajný kritický smysl jsme chtě nechtě zdědili jako všichni a konstatovali jsme, že v naší době má za úkol brzdit veškeré alespoň trochu závažnější intelektuální spekulace. Odmítali jsme jej pokládat za hlas „zdravého rozumu“, spíše jsme v něm spatřovali strašně otřelý „selský rozum“. Byli jsme zajedno v tom, že ten „kritický duch“, jemuž nás učili ve škole, je veřejný nepřítel č. 1.

Cítili jsme, že svět, který se přežil a žene se do zkázy, dokáže ještě chvíli přežít, pokud posílí svá tabu a rozhojní svá omezení – a my jsme se jim chtěli radikálně vyhnout. To vše by však bývalo jen pasivní: ve skutečnosti my jsme byli posedlí touhou rozvracet.

Především jsme měli spadeno na představy, jimž se přisuzovala posvátná cena, v první řadě to byla představa ƒ„rodiny“, „vlasti“, „náboženství“, nevylučovali jsme však ani „práci“, ba ani „čest“ v nejběžnějším smyslu toho slova. Zdálo se nám, že ty vlajky zakrývají špinavé zboží: měli jsme ještě v živé paměti lidské oběti, jež tito bohové vyžadovali a dosud vyžadují.

***
Je tam víc zajímavých míst, třeba když odpovídá, co je pro něj štěstí.

V prvním odstavci mě na první pohled zaujala ta distance od rozptylujících smyslů; chápu to, ale mám tendenci hledat autenticitu i v introspektivním soustředění na to „co mám zrovna před očima, doléhá mi do uší“. (Podobně to asi mám i se zvnitřnělou morálkou, beru ji jako součást sebe a nemám velkou potřebu se od ní distancovat – viz provokativní poslední odstavec.)

1 12.04.2016

Román z roku 1896. Začíná tak sladce, odstavci jako „Rozhostilo se ticho jarního poledne. Stromy stály nehnutě, mlčenlivě. Zelené, ostré listí buků viselo ospale dolů jakoby opojené světlem, teplem a tichem.“ A pak přijdou realistické popisy vnitřního stavu dlouhodobě hladovějícího člověka, čelícího několikeré nečekané zradě, osamělého, otřeseného lhostejností a sobeckostí okolí. Pokud můžu soudit, autor má velký vhled do sklíčenosti duše a stejně opravdově působí i pasáže hledající pochopení a úlevu.

„Její popelavý obličej byl pokryt nažloutlými skvrnami a z vystouplých skelných očí vhlížel neustále krutý, hrozivý hlad. Chodila po divadle jako stín, tichá a zdánlivě klidná, uvnitř však bičovaná deptajícím pocitem hladu. Byla už odhodlaná ke všemu.“

„Očima se vysmívali poražené: jízlivé poznámky, škodolibé vtipy se začaly sypat z všech stran a dopadat na její duši, omráčenou nečekaným úderem. Rozlehl se surový smích, který ji doslova bičoval. Lidská podlost, obnažená ve své hrůzné podobě, se kolem ní rozběsnila.
Jana neřekla ani slovo ani se nepohnula; pociťovala strašnou bolest v srdci, v němž jako by praskaly všechny cévy a zalévaly ho krví utrpení a zoufalství.“

„Zdálo se jí, že spočívá na dně studny a z hloubky, do které byla uvržena, vidí občas bledý blankyt nebe, jindy zase hlubokou noc, sem tam nějaký třpyt hvězd. Nejednou jí zastírala oči nějaká černá křídla, takže neviděla vůbec nic. Cítila pouze, že burácení života, doléhající sem ozvěnou, jeho chaos, křik, slzy a zoufalství stékají po hladkém roubení studny a vlévají se jí do duše jako do nádrže, naplňujíce ji úplně neznámou bolestí, kterou cítila v celé své rozjitřené bytosti.“

„Průměrný člověk nezaplatí za hrušku tisíc rublů – dejme tomu – protože ví, že by to bylo šílenství. Zná cenu tisíce rublů a cenu hrušky, ale z kapitálu života je ochoten rozházet celé tisíce za maličkosti – za flirt, který netrvá déle než dozraje několikahaléřová hruška. A proč to dělá? Protože se nikdy nezamyslel na cenou vlastní životní energie. Takový člověk oslepne jako býk, když před ním toreador zamává červenou plachtou, a za tu slepotu pak platí kusem svého života.“

„Její duše upadala do agónie, takže už si ani plně neuvědomovala, co ji to zlomilo, jaké neštěstí ji srazilo k zemi, proč pláče, kdo vlastně je.“

„Nejlepší lék na utrpení mozku je rozšířit srdce, spojit se s přírodou.“

1 08.04.2016

Kvůli velmi kostrbatému překladu se kniha špatně čte, ale téma je natolik atraktivní, že se přesto čte. Snad v ní všechno neodpovídá historické realitě a některým větám není dobře rozumět, ale stejně se čte, i když se vzrůstající nedůvěrou. Autorka často cituje, ale citacím chybí uvádění pramenů a v knize kompletně schází přehled zdrojů. Někdy není lehké domyslet si, kam správně patří evidentně zatoulané uvozovky a kdo má být autorem citovaného výroku. Jsem v polovině a pořád mi není jasné téma; psychologie tvorby, sebeurčení umělce ve společnosti, klepy o uměleckých celebritách... všechno se nepředvídatelně mísí, což alespoň dává četbě nějaké napětí, ale zdá se mi už příliš protahované. Bylo by nejspíš užitečnější (i když o něco pracnější) vyhledat pár opravdových studií a vytáhnout informace z nich.

Kus textu na ukázku:

„Kniha,“ poznamenal Breton, „byla napsána během šesti dnů.“ „Myslím, že poprvé spisovatelé aktivně odmítli jednoduše věnovat čas a podívat se, co vytvořili.“ To všechno bylo potřebné k tomu, aby se odpoutali od světa a nechali slova volně plynout – což udělali s takovou rychlostí, že „museli jsme používat zkratky, abychom to všechno stačili zaznamenat… Kapitoly jednoduše pokračovaly, až je konec dne přinutil přestat, a od jedné kapitoly ke druhé jen změny rychlosti vedly k odlišným výsledkům“. Výsledky obsahovaly „události, o nichž jsme nikdy nesnili, nejzáhadnější možné kombinace. Bylo to jako procházka pohádkou“. Výsledná próza a verše mají mimořádnou a znepokojující kvalitu připomínající Rimbauda a zvláště Lautréamonta, jejichž bizarní a náladové obrazy (jako známé „setkání s deštníkem a šicím strojem na operačním stole“) byly pro Bretona a jeho přátele velmi významné. Později se lidé domnívali že Lautréamont použil stejnou techniku u svých Chants de Maldoror (Zpěvy Maldororovy). Breton a Soupault souhlasili, že budou v experimentu pokračovat čtrnáct dnů odděleně, dohromady a zase odděleně. Psali celý den osm až deset hodin najednou. Výsledná práce dostala název Les Champs magnétiques (Magnetická pole).
Pro oba to bylo období velkého štěstí. Mračna bídy a nejistoty se rozplynula. Aragon vzpomínal, jak A. B., který těsně před pokusem s Champs neviděl nic než prázdnotu a zoufalství, se změnil, když psali, propukal při určitých obrazech nebo větách ve smích. Breton vzpomínal na „euforii, téměř opilost našeho objevu. Bylo to, jako bychom narazili na nějakou bohatou žílu“.

2 29.03.2016

Taková myšlenka: všechno, co cítíme a prožíváme, jen matný sen, který nám mysl sama předkládá a který nemáme pod kontrolou. Skutečný život je jinde a možná ani „není z tohoto světa“. Z vlastní vůle se nejspíš nemůžeme probudit a vidět ještě v tomhle životě všechno jasně a bděle, žít probuzeně a s otevřenýma očima. A když nám tohle dojde, přestane nám záležet na věcech, které pro nás předtím, kdy pro nás ještě sen byl vším, byly vším. Získáme odstup.

Vskutku, zkroťme, co nám dříme
v povaze, tu temnou zlost,
běs a ctižádostivost,
když je tomu tak, že sníme,
a potom snad pochopíme,
že život je pouhé snění
v světě, jenž je tím, čím není:
už chápu tu světskou lest,
člověk sní o tom, čím jest,
nežli přijde probuzení.

Některá místa znějí jako moderní poezie a překlad je pozoruhodný.

Ach, synové! Hle pták
diktuje moudrost, třeba marně, světu
slepých, co neví, jak
luštit ty znaky, které v bdělém letu,
nanejvýš vědom sebe,
vpisuje pery do papíru nebe.

„A ještě něco: necháváme mnoho úrodných polí ležet ladem, protože nám nezbývá čas je sklidit. Není to hřích? Dejme je uprchlíkům, aby je a polovinu sklizně zorali a osili; vesnice si přijde na své a hladoví budou mít co jíst. Běda Lykovrisi, která jí dosyta a nestará se o děti na Sarakině! Každá lidská bytost, kterou necháme umřít hladem u našich dveří, se nám celou vahou věší na krk a strhává nás do plamenů věčného zatracení. Kolik je nás, občanů lykovriských? Takové dva tisíce. Na každou lidskou bytost, která umře hladem na Sarakině, to znamená dva tisíce mrtvol, které se každému z nás pověsí na krk. To budeme mít věru čím se chlubit, až s takovým náhrdelníkem předstoupíme před Hospodina!“

Zajímavé dilema: plná, smyslová láska nebo – samota.

Úryvky:

Neznatelně jsem zavrtěla hlavou, protože jeho knír mi lechtá nozdry vůní vanilky a medového tabáku... Ach... najednou... docela bezděčně... se mé rty nechaly otevřít, otevřely se tak samočinně, jako na slunci pukne zralá slíva... a ze rtů až k bokům, až ke kolenům šíří se ta rozpínavá vlna blaha, jako by nabíhala rána, která se chystá otevřít a mokvat... dávno zapomenutá slast... Ty jeho dovedné rty chtějí polibek znovu obměnit, ale troufám si už naznačit, jako to mám nejraději já: dlouhý, zmámený polibek, pomalé přisávání dvou květů, kde vibrují jen dva pářící se pestíky...

Podél břehu se táhly saliny, lemované jiskřivou solí, a uprostřed temných vavřínů, šeříků a tamaryšků spící vily bílé jako sůl... Sama napůl spící jako to moře, jsem se oddávala houpání vlaku a snila jsem, že se v prudkém letu vlaštovky dotýkám nejbližších vln... Těšila jsem se z jednoho z těch okamžiků bezvědomého štěstí nemocných, když tu náhlý návrat paměti – podoba, jméno – ze mě udělal obyčejné stvoření, jaký jsem byla včera a předtím. Na jak dlouho – poprvé – jsem zapomněla na Maxe? Ano, dočista jsem na něj zapomněla, jako bych nikdy nepoznala jeho pohled a pohlazení jeho rtů – zapomněla jsem na něj, jako bych v životě neměla nic naléhavějšího než vymýšlet slova, slova, jimiž bych vyjádřila, jak je slunce žluté a nebe modré... Ano, zapomněla jsem na něj, jako by prvním příkazem pro mne bylo zmocnit se očima krásy tohoto světa.

První překážka, na kterou narážím, je to ležící ženské tělo – rozkošnické tělo se zavřenýma očima, úmyslně nevidoucí, natažené, ochotné spíš zahynout než odejít z místa své slasti... Ta žena, která mi zahrazuje cestu, to zvíře, tak tvrdošíjné v touze po rozkoši, to jsem já. „Horšího nepřítele nad sebe nemáš.“ Však já to dobře vím, panebože, však já to vím. A stokrát nebezpečnější než ta lačná samice je mi to opuštěné dítě, které se ve mně chvěje, ta slabá nervózní holčička, která vztahuje paže a škemrá: „Nenechávejte mě samotnou!“ Ta se bojí tmy, samoty, nemoci a smrti – večer zatahuje záclony přes temná okna, jež jí nahánějí hrůzu – a stoná představou, že není dost milována...

Rozhodně byste se měl oženit, bude vám to slušet. Už teď vypadáte ženatě. Váš celibát nosí šaty mladého otce rodiny, milujete domácí krb, jste něžný, žárlivý, tvrdohlavý a líný jako hýčkaný manžel, v jádru despota a od narození monogamní!

Řekla bych: výborně popsaný stav mysli v situaci, kdy svět absolutně nenaplňuje naše potřeby a my kvůli tomu chvíli naříkáme a chvíli se na sebe díváme se znechuceným odstupem a říkáme si: Hm, svět, hm, moje potřeby. A kdo mě nutí, abych vůbec celou tuhle jejich špinavou hru hrál?

„Budu vždycky pod velikým modrým baldachýnem němých nebes ministrantem nepochopeného obřadu, opatřen životem, abych jej mohl vykonávat, a – aniž bych věděl proč – budu dělat gesta a kroky, mít postoje a způsoby, dokud ta slavnost nebo moje role v ní neskončí a já si budu moci smět jít pro lahůdky k velkým stánkům, které jsou prý kdesi vzadu dole v zahradě.“

„Ve znuděné duši nebolí jen prázdnota věcí a bytostí: bolí rovněž prázdnota samotné duše, jež to prázdno cítí, jež se cítí být prázdnem a sama sebe v něm odpuzuje a zavrhuje.“

„Ta nuda je tak nesmírná, ta hrůza z toho, že žiju, tak svrchovaná, že nevím o ničem, co by tu mohlo posloužit jako utišující prostředek, jako protilék, balzám nebo jako zapomnění. Spát mě nade vše děsí. Umřít mě nade vše děsí. Jít a stát představují tutéž nemožnou věc. Doufat a nevěřit se sobě rovnají v chladu a popelu. Jsem police prázdných sklenic.“

„V pravdě a omylu, v radosti i strasti si podrž své vlastní bytí. To dokážeš jen sněním, protože tvůj reálný život, tvůj lidský život je ten, který není tvůj, ale těch druhých. Nahradíš tak život snem a budeš dbát jen o dokonalé snění. Ve všech činech svého reálného života od narození až do smrti nic nečiníš ty: jsi činěn; nežiješ ty: jsi pouze žit.“

Doporučuju všem, kdo věří ve svůj talent, ale váhají, zda se umění naplno věnovat. Patti a jejího milého nezastavil ani hlad, bezdomovectví, samota, vážné nemoci. Je pravda, že v sobě našli hned na začátku života skoro zázračnou náhodou spřízněné duše a vzájemně se podporovali; byli si ochraniteli, pečovateli, múzami, inspirací, duševními sourozenci. I bohémská společnost je brzy přijala. Ale první riskantní krok ze zajištěných existencí do izolace a chudoby udělal každý sám. A zdá se, že je k tomu nevedlo nic jiného než potřeba žít svůj život prostřednictvím umění, bez ohledu na slávu a uznání.

„Nikdo si nedokáže představit vzájemné štěstí, které jsme pociťovali, když jsme spolu seděli a kreslili. Byli jsme celé hodiny jako ztracení. Nakazila jsem se jeho schopností soustředit se na dlouhou dobu, podle jeho příkladu jsem se naučila pracovat bok po boku.“

„Robert zabíral prostory temné lidské vůle a dělal z nich umění. Pracoval bez omluv, obdařil homosexualitu vznešeností, mužností a záviděníhodnou ušlechtilostí. Bez přetvářky vytvářel postavu, která byl zcela mužská, aniž by obětoval ženskou krásu. Nechystal se k nějakému politickému prohlášení, ani nechtěl oznamovat svůj rozvíjejí se sexuální postoj. Představoval něco nového, něco nevídaného a neprozkoumaného tak, jak to viděl a prozkoumal jen on. Robert hledal způsob, jak povznést aspekty mužského zážitku, naplnit homosexualitu mystikou. Jak řekl Cocteau o Genetově básni – Jeho obscénnost není nikdy obscénní.“

Zajímavá autorka nobelistka (Nobelovu cenu získala v roce 1938, Hrdé srdce vydala ve stejném roce). Román je částečně jemnou psychologickou studií výjimečně nadaného a schopného člověka, který se v první půlce života nelehko smiřuje s tím, že jeho výjimečné schopnosti druhé lidi zraňují a působí na ně jako ohrožení, což poškozuje i nejláskyplnější vztahy. Kvůli své inteligenci, talentu, pracovitosti a přirozeně silné vůli se hlavní hrdinka cítí odlišná, odmítaná i provinilá. Zároveň jde neskrývaně o feministický román plný idealismu. Zuzana objevuje, že sochařská práce a z ní plynoucí finanční i citová nezávislost jí dává možnost nepřistoupit na nízkosti vztahů, uchovat si čistotu. Vnitřně se emancipuje a navzdory nelibosti ostatních získává více sebevědomí. Běžný rodinný model (pracující muž, lenošící žena, děti, služebná) odmítá jako nevýhodný pro obě strany – ženy z mužů sobecky vysávají energii a životní sílu, na druhou stranu ztrácejí hrdost a musí se ve všem podřídit.

„To nemyslíte vážně!“ Vyjelo ze Soni a oči se jí rozšířily.
„Ale ano,“ přitakal Blake, „myslí. To musím Zuzaně přiznat. Na lhaní je příliš prostoduchá. Nejsi ani trochu bystrá, víš, miláčku Zuzano?“
Už se nezlobil a ona byla ráda. Kromě toho chytrá skutečně nebyla. Její mozek nemyslel tak chytře, rychle a lehce jako Blakův nebo jeho přátel. Její myšlení vycházelo tajuplně z hloubi nitra, srdce a útrob. Cítila, že se jí myšlenky rodí v lůně bytosti. Teprve potom krev odnáší do mozku to, co už zná, a konečně, když je třeba, vyjádří ještě slovy, co už dříve vycítila.

„Mohla bych se zeptat Soni, ale nechci.“ Mluvila dál, aniž odtrhla oči od jeho tváře. „Musíš mi všechno říct sám.“
„Nemůžu ti říkat nic – nevím to.“
„Počkám,“ odpověděla.
„Jsi dětinská a hloupě žárlivá!“ mumlal. „Zuzano, jsi pro život příliš prostoduchá!“
„Ano, jsem prostoduchá,“ souhlasila. „Musím mít věci srozumitelné a jasné. Můj vlastní život mi musí být srozumitelný. Musím rozumět základním věcem, které se mě týkají. Vdala jsem se za tebe, což pro mě znamená, že tu pro nikoho jiného není místo. Musíš počítat s tím, že tak prostoduchá jsem.“
„Jsi žena,“ vskočil jí do řeči.
„Jsem víc než to. Jsem pracující žena.“
A jak mluvila, vyvstala jí před očima její práce, která znamená svobodu, bezpečí, útočiště i rozlet, a v tu chvíli se přestala bát.

Pak pochopila, že jí nikdy neodhalí své nitro. Tak dlouho se skrýval sám před sebou, tak dlouho se vyhýbal pravdě, že když se s ní ocitl tváří v tvář, nedovedl jí čelit. Ale Zuzana byla stvořena pro pravdu a nedovedla bez ní žít. Kdyby teď spolu žili dál, když se tělesná pouta zpřetrhala, nemohla by si pomoci a vyžadovala by na něm znovu a znovu konečné řešení, jemuž by se ona stále vyhýbal, až by ji začal nenávidět.

„Jistě už o tom nebudeš mluvit, má milá.“ Pravil starý pán Kinnaird věcně Blakově matce. A ona pokorně odvětila „Ovšem že ne, Arture, nezlob se.“ „Tak je to v pořádku,“ odpověděl. A po čase řekl svému synovi: „Byl jsem vždycky velmi šťastný s tvou matkou, synu.“