Tulačka

Milostný příběh mladé talentované ženy, která se po rozvodu živí jako tanečnice, se odehrává v Paříži na počátku století.

https://www.databazeknih.cz/images_books/30_/30848/tulacka-30848.jpg 3.34
Originální název:

La Vagabonde (1910)

Žánr:
Literatura světová, Romány
Vydáno:, Svoboda - Libertas
více informací...
Nahrávám...

Komentáře (1)

Bonda
26.03.2016

Zajímavé dilema: plná, smyslová láska nebo – samota.

Úryvky:

Neznatelně jsem zavrtěla hlavou, protože jeho knír mi lechtá nozdry vůní vanilky a medového tabáku... Ach... najednou... docela bezděčně... se mé rty nechaly otevřít, otevřely se tak samočinně, jako na slunci pukne zralá slíva... a ze rtů až k bokům, až ke kolenům šíří se ta rozpínavá vlna blaha, jako by nabíhala rána, která se chystá otevřít a mokvat... dávno zapomenutá slast... Ty jeho dovedné rty chtějí polibek znovu obměnit, ale troufám si už naznačit, jako to mám nejraději já: dlouhý, zmámený polibek, pomalé přisávání dvou květů, kde vibrují jen dva pářící se pestíky...

Podél břehu se táhly saliny, lemované jiskřivou solí, a uprostřed temných vavřínů, šeříků a tamaryšků spící vily bílé jako sůl... Sama napůl spící jako to moře, jsem se oddávala houpání vlaku a snila jsem, že se v prudkém letu vlaštovky dotýkám nejbližších vln... Těšila jsem se z jednoho z těch okamžiků bezvědomého štěstí nemocných, když tu náhlý návrat paměti – podoba, jméno – ze mě udělal obyčejné stvoření, jaký jsem byla včera a předtím. Na jak dlouho – poprvé – jsem zapomněla na Maxe? Ano, dočista jsem na něj zapomněla, jako bych nikdy nepoznala jeho pohled a pohlazení jeho rtů – zapomněla jsem na něj, jako bych v životě neměla nic naléhavějšího než vymýšlet slova, slova, jimiž bych vyjádřila, jak je slunce žluté a nebe modré... Ano, zapomněla jsem na něj, jako by prvním příkazem pro mne bylo zmocnit se očima krásy tohoto světa.

První překážka, na kterou narážím, je to ležící ženské tělo – rozkošnické tělo se zavřenýma očima, úmyslně nevidoucí, natažené, ochotné spíš zahynout než odejít z místa své slasti... Ta žena, která mi zahrazuje cestu, to zvíře, tak tvrdošíjné v touze po rozkoši, to jsem já. „Horšího nepřítele nad sebe nemáš.“ Však já to dobře vím, panebože, však já to vím. A stokrát nebezpečnější než ta lačná samice je mi to opuštěné dítě, které se ve mně chvěje, ta slabá nervózní holčička, která vztahuje paže a škemrá: „Nenechávejte mě samotnou!“ Ta se bojí tmy, samoty, nemoci a smrti – večer zatahuje záclony přes temná okna, jež jí nahánějí hrůzu – a stoná představou, že není dost milována...

Rozhodně byste se měl oženit, bude vám to slušet. Už teď vypadáte ženatě. Váš celibát nosí šaty mladého otce rodiny, milujete domácí krb, jste něžný, žárlivý, tvrdohlavý a líný jako hýčkaný manžel, v jádru despota a od narození monogamní!


Autor a jeho další knihy

Sidonie Gabrielle Colette

Sidonie Gabrielle Colette
francouzská, 1873 - 1954

všechny knihy autora

Uživatelé mají knihu

v Přečtených4x
v Čtenářské výzvě2x
v Knihotéce5x
v Chystám se číst1x