Bonda komentáře u knih

Kniha zaměřená na výtvarnou složku, a ta je povedená. Hlavně pokud jde o barvy. Škoda, že je to mezi publikacemi pro tuhle věkovou skupinu spíš výjimka než pravidlo. Ideální na cestování MHD, zvlášť když má dítě zrovna „dírkové období“. Nesedí mi přírodopisná nevěrohodnost. Housenka baští uzeniny a dortíky, což jsou potraviny, které bych nedala ani housence ani dětem. Ale namalovány jsou krásně.

Otevírání a zavírání krabičky, vkládání a vyndávání knížek, listování, prohlížení – spousta zábavy a spousta nových schopností. Vkusné obrázky. Doporučuju pro děti ještě před prvními narozeninami.

Ideální pro ukazování obrázků s batoletem, přestože řada předmětů denní potřeby už dneska vypadá úplně jinak. Pro mě kvalita textová i výtvarná.

1 17.09.2018

Celostránkové ilustrace, krásné a explicitní, takže knížka vhodná k prohlížení už pro děti kolem roku.

Je tam ilustrovaných pár základních říkadel, takže děti mají šanci zjistit, jak vypadají homolky („do komůrečky, na homolečky“) anebo třeba švec, který šije boty do roboty.

Tíživý dokument o nešťastném životě, ve kterém občas probleskne ovobozující poetické vidění. Není bohužel překvapující, že v době hladu někteří lidé selžou tak děsivě jako otec hrdiny. Překvapilo mě ale, že někdo, kdo byl "vychovávaný" týráním a traumaty, je ponechán v otřesných podmínkách jen sám sobě a nepozná ani základní vzdělání, si v sobě vytvoří takový smysl pro krásu a pro svobodu.

Tohle sestavil hodně bystrý mozek. Ironie ukrytá ve způsobu vyprávění kombinovaná s nemilosdnou kritikou běžných mravů mi na nejlepších místech připomněla Jelinekovou. Postupně se tahle znepokojivost a hloubka ztratila ve prospěch jakéhosi supernapínavého psychothrilleru. Konec už byl úplně doslovný a uklidňující, otevřenost jámy se zacelila. Znejisťující, znejasňující a provokující bylo uklizeno do přihrádky se štítkem. Přesto je to perfektně odvedená "textová" práce. Jen se autorka asi nenechala vést až tam, kde by i sama šlapala vodu a měla v ústech chuť utopení. Proto i já odložila knihu s pocitem limonády na patře, i když limonády ostřejší a od toho nejlepšího barmana.

6 03.07.2018

To je tak příjemně uvolněná fantazie. V takovém stavu vědomí je paráda být, hrát si s ním, čekat, kam to povede. Chce se mi číst sbírku dokola, poslechnout si zase soustředěně Björk nebo jít do lesa a vnímat všechny ty jeho zvláštní jednotliviny, převracet si je v mysli podobným způsobem, nechat se vést.

3 28.06.2018

Už dlouho jsem nečetla knížku, která by tak působivě a nehledaně zjevovala složité a jemné pocity – z míst, ze vztahů, z plynutí času (v nich). Velká úcta.

3 14.06.2018

Zručně napsané. Utrpení matky samoživitelky, tvrdě pracující u pásu v drůbežárně, je vykresleno působivě a citlivě. Jen mi po pravdě není jasné, proč tam byly i všechny ty další postavy.

Docela dobrá výchovná knížka. Připomněla mi televizní cyklus Soukromé pasti. Dokumentární styl, který víc než na "jak" cílí na společenská témata. Nenápadný rasismus (bolestný nejen u hlavní hrdinky, ale třeba i u učitelek ve školce), tristní lékařská etika, tradiční výchova s nedostatečnou empatií, šikana ve škole, sexuální zneužívání mezi mládeží. Problémy, které nám skutečně pokřivují životy. Scény nezdařené první lásky by se mohly číst nahlas na základních školách jako výkop pro následnou diskuzi. U tohoto žánru, který nadhazuje aktuální témata, je slabinou věrohodnost. V souvislosti s tím by mě zajímalo, zda je opravdu možné, aby základní škola vyloučila svého žáka a nechala prostě na rodiči, aby dítěti našel náhradu.

Děkuju autorovi za dobře napsaný průvodce. Chodím jeho trasami a těší mě to.

1 27.03.2018

Hororová báseň v próze o zaseknutí mysli v chorobném stavu. Všechno, co mysl vytváří, je nenápadně, ale odporně a nevyléčitelně choré. Vztah k sobě, k druhým, osud. Bobtná to a mokvá. Začíná jemným prasknutím kůže a končí celkovým zohyzděním. A tahle "nemoc" je nakonec jen jednou z verzí toho, čemu říkáme zdraví. Každý, kdo nějak uvízl v instituci rodiny, své myšlenky a city pokroutil v nějaký podobný patvar. Společnost je shluk ztroskotaných zrůd, byť se navenek všechno zdá být v pořádku. Takový je Kosmos.

Perfektně napsané. Ten, kdo si myslí, že životy téhle doby v těchto končinách jsou často nepříjemně přiskříplé a vědomí pozemšťanů polospící, by tu asi našel hodně inspirace. Radosti a vřelosti se během týdne úplně nedostává, ani zápalu ne, zato bezmoci a bezradné prázdnoty je k vidění přehršel. Láska k dětem má sílu, ale svírá bolestně srdce, dospělí se klamou anebo se bezobsažně potkávají, stáří a nemoc dodá bezmoci ještě korunu. Dokonce i laskavá atmosféra v rodině je jen placebo, s nímž si poranění dospělí chladí bolístky. Docela drsné kartáčování.

Nejvíc mi utkvěla jemně dávkovaná, ale dobře působící hravost-uvolněnost, kdy od chmurného tónu i tématu básnička na podnět slova "přírodopis" odběhne ke slovu "dopis", a ten jí zase dodá impuls k nečekanému odskoku úplně jinam. Ale nakonec se všechno propojí; vůle řečí naznačit návaznosti a spojit jednotlivosti do životního příběhu je zřetelná. Vzpomínky na sebe jako na malou holku, pozdější rány, které na čas znecitliví tkáň, touha rány odkrýt, ať z nich prýští, pocit ulovené štiky, která ještě na háčku udává tempo, pocity tlaku a sevření, touha povolit se z něj a vyvázat se... a chvíle, kdy se to daří. Třeba klidným pozorováním druhého při dialogu, až se změní skupenství situace a nastává "nové časování a skloňování". Nebo objevením pocitu možného opojného "propadání, dání" v několika osobních situacích během dnů v přírodě a na cestách.

Zručné a upřímně působící vyprávění, které mi nepřineslo víc než samo sebe. Žádné nové poznání. Dobře napsaný příběh, který ve mně nezanechal výraznější stopu.

Přečetla jsem skoro všechny knihy o porodu dostupné v češtině, a tahle se mi zdála nejlepší. Porod je tu rozdělený do více fází než v ostatních knihách. Díky tomu si člověk lépe představí, co ho čeká i jak to bude zhruba dlouho trvat.

1 16.02.2018

Dobré, ale překonané. Obávám se, že tak náročné sportovní vytížení může být dítěti na škodu. Je to protipól Kiedroňové, která balí děti do peřinek, zatímco Koch je věší za nohy, dělá s nimi přemety a systematicky trénuje všechny partie (včetně nožiček), aby si dítko každý měsíc poctivě vysloužilo odznak zdatnosti. Přesto jsou tam výborné pasáže a vybírám si i několik cviků ke každodenní hře.

Dva principy: 1. pozornost vůči tomu, co se děje s tělem, smysly, v mysli; 2. smířlivý postoj k tomu, nadhled. Nejvíc se mi líbily tyhle věty: „Porozumění a soucit osvobozuje od bolesti a starostí a místo nich se dostavuje skutečné štěstí. Je to radost, která proniká do základů vašeho života a projevuje se ve všem, co děláte.“

Vypráví buď „my“ nebo "já“. „My“ mluví o sklepích (narážka na příběh Nataschy Kampusch) a o lyžovačkách a bezděčně vyjevuje nízkost, povrchnost, marnivost, zlobu. „Já" se beckettovsky vyznává z odcizení a z toho, že „jsem nikdy nežila“, „nikdy nemilovala“ a „nikdo mě nechce poslouchat“. Pak je tu ještě zpověď muže zraněného tím, že jej rodina pro stařeckou demenci přesunula do ústavu. Všechna pásma spojuje znesamozřejmování ledačehos, co běžně přijímáme automaticky. Hodně by mě zajímalo, jak se text zrcadlí s texty Schubertova písňového cyklu. Určitě to bude propracované spojení nabízející další významy.