Bonda komentáře u knih

Je to šmrncovní. Ochutnávka:

A Káťa si v duchu spočítala, a není to kec, že zavření krámu o chvíli dřív nebude těžkej hřích, a než bys řekl švec, vzala ještě pár čerstvých sušenek a taky housek, jakože na zem spadly, načež sní je a zapíše na dodák, aby potom nedostala sprďák, od šéfový přes pomyslnej rypák, protože sakra řikám to už po několikátý, ať prasknou vejpůl pesimismu a negativních stran reality mince, v naší hře už nebude druhá šance a žádnej epilog, rychlej úsměv na foto, protože pak nás z hřiště vodvedou, a nazdar bazar, tohleto je hra bez konce a bez druhý šance, a nanejvejš můžeš za svejma blízkejma na chvilku zaskočit ve stavu letným letmým a vzbudit u toho velký haló, i když nadšenejch bude málo, lidi totiž zbožňujou, když jiný lidi maj´ tělo a gravitaci, i když jde o osob nežijících a mrtvejch diskriminaci a musí se proti ní bojovat, nápad šikézní na pro „Gazeta Wyborcza“ akci, protože to, že nežiješ, vůbec neznamená, že jako seš horší, mrtvýmu ukaž toleranci, každej je jinej, ale všichni lidi bratry jsou, tak řekni „stop“ osobami fyzickými osob metafyzických diskriminaci! Helou, dnes povšimni si stránek reality světlých, sbohem černým myšlenkám, černým nanukům míšám a vydavatelství Czarne nabídkám.

3 12.02.2015

Jednou, už po našem rozchodu, poté co Dagný vzala mé srdce a mrštila jím do jízdní dráhy, mezi auta řvoucí jako lvi ve starořímské aréně, a já to srdce viděl očima básníků, rozervané, v krvi, jež z něho prýštila…

3 12.02.2015

Zajímají mě interakce mezi melancholickým a ustaraným Muminkem a temperamentní malou Miou. Mia umí žít, je akční a nezávislá, neobvyklé situace jí vyhovují a žije dobrodružstvím. Jak sama říká, nezná smutek - je buď veselá nebo vzteklá. Muminek se během zimy trápí v cizím světě a Mia mu to rozhodně nehodlá ulehčovat sentimentálním vzpomínáním na lepší časy. Kdykoli po ní Muminek něco chce, je odmítnut. Scéna záchrany v závěru je ze strany Mii krutá (opět: Muminek trpí, Mia se baví), na dětskou knížku neobvykle. A přece není Mia vykreslená jako záporná postava; je okouzlující a má jiskru. Stejně tak si ufňukaný Muminek přes určitou nelichotivost své role zřetelně zachovává důstojnost.

4 11.02.2015

Zase ukázal na kámen.
„Ten kámen je kamenem, protože víš, jak se to dělá podle všech věcí, které znáš. Tomu říkám dělání. Člověk, který poznal, například ví, že kámen je kamenem jenom proto, že ho dělá, takže když tedy nechce, aby byl kámen kamenem, musí jenom nedělat. Chápeš, co mám na mysli?“
Vůbec jsem mu nerozuměl. Smál se a znovu se mi to pokusil vysvětlit.
„Svět je světem, protože umíš dělání, které ho dělá. Kdybys ho neuměl dělat, svět by byl jiný.“
Zkoumavě si mě prohlížel. Přestal jsem psát. Chtěl jsem jenom poslouchat. Don Juan dál vysvětloval, že bez určitého „dělání“ by v našem okolí nebylo nic známého.
Natáhl se a palcem a ukazováčkem levé ruky zvedl kamínek a podržel mi ho před očima.
„Tohle je oblázek jen proto, že umíš dělání, kterého je třeba k vytvoření oblázku.“

Uprostřed svých nářků náhle zavřela oči - což by nebylo nic nezvyklého, protože se často při sezeních uváděla do hypnotického stavu. Už dávno předtím jsem se rozhodl to ignorovat. Nebudu ji do jejího stavu následovat, místo toho ji z něj zavolám. Řekl jsem: „Marge," a chtěl jsem doříci zbytek věty, „prosím, vraťte se." Přerušil mě však podivný silný hlas, který vycházel z jejích úst: „Vy mě neznáte."
Měla pravdu, tu osobu, která promluvila, jsem neznal. Ten hlas byl tak jiný, tak silný, tak autoritativní, že jsem se rozhlédl po ordinaci, zda náhodou nevešel někdo jiný.
„Kdo jste?" zeptal jsem se.
„Já! No přece já!" V tu chvíli transformovaná Marge vyskočila a vypínavou pružnou chůzí začala přecházet po ordinaci, nahlížet do regálů s knihami, narovnávat obrázky a zkoumat můj nábytek. Byla to Marge, zároveň však nebyla. Všechno se na ní kromě šatů změnilo - držení těla, tvář, sebevědomí, chůze.
Tato nová Marge byla vitální a dráždivě, nikoli však nepříjemně, koketní. Zvláštním plným kontraaltem pronesla: „Pokud si chcete hrát na židovského intelektuála, měl byste si podle toho svou ordinaci zařídit. Potah téhle pohovky patří tak akorát na charitu - pokud by ho tam vůbec vzali. A támhleta tapiserie na stěně se značně rozpadá, díkybohu! A co ty fotky z kalifornského pobřeží? Ušetřete mě dalších snímků psychiatrických domácností!" Byla energická, rázná a nesmírně sexy. Neuvěřitelná úleva v podobě pauzy od monotónního hlasu Marge a jejího nekonečného naříkání. Jenže mě jedna věc začala znepokojovat - tato dáma se mi líbila přespříliš. Vzpomněl jsem si na legendu o Lore-lei, a přestože jsem věděl, že je nebezpečné otálet, nechtěl jsem vidinu zahnat.
„Proč jste přišla?" zeptal jsem se. „Proč právě dnes?"

(Z povídky Terapeutická monogamie)

Skvělá knížka o tom, jak se zákonitě vymstí, když člověk přestane čekat na lásku a pod tlakem únavy z čekání, pod tlakem komentářů od okolí či tikajících biologických hodin nakonec rezignuje, sáhne a vybere si prostě z těch, kdo se mu dvoří. Pravděpodobně osud mnoha (později nešťastných) jedinců.

Ukázka:

A paní Liedová se na ni usmála tím nevýslovně povýšeným způsobem, jakým zkušené ženy pokaždé častují ty dosud neprovdané.
„Aber ach, aber ach, die Menschen sind so schwach - Jenže ono se těžko dá pokaždé předem zjistit, zač manžel stojí. Vy jste zastánkyní volné lásky, slečno Stenbocková, viďte? Sama jste to říkala.“
„Ne tak docela.“ A tlumeněji, jako by se důvěrně svěřovala, dodala: „Kdybych někdy chtěla náležet muži, musel by to být takový, ke kterému bych měla neomezenou důvěru - a velkou úctu. A pak myslím, že veškerý povyk se zásnubami a se sňatkem by byl zbytečný -"
Torkield se na ni díval. Ta hrdá ústa nikdy nelíbala - a věděl, že Briten půjde raději do hrobu nedotčena sebemenším polaskáním muže, než aby připustila chování, jež by ji mohlo oloupit o nejnepatrnější zlomek její hluboké úcty k životu.
„Panebože, Briten“ ozvala se Rosa a její hlas zněl hořce a unaveně, „není přece vůbec jisté, že si dva lidé dokáží zachovat úctu, když už spolu nějakou dobu žili. Třebaže si zpočátku bezmezně důvěřovali.“

1 09.02.2015

Odstavec, který jsem si musela opsat:

Podle Robyn (nebo přesněji podle autorů, kteří v těchto věcech ovlivnili její myšlení) neexistuje žádné „já“, na němž jsou založeny kapitalismus i klasický román - což znamená konečná, jedinečná duše či podstata, která konstituuje identitu osoby; existuje jen postavení subjektu v nekonečné síti diskursů - diskursů moci, sexu, rodiny, vědy, náboženství, poezie atd.

Když jsem se před dvaceti lety procházel vpodvečer pod pražskými neony a viděl šťastlivce, to znamená krásné, zámožné i bezstarostné mladé lidi, z jejichž každého pohledu a pohybu čišelo sebevědomí životních vítězů, bylo mi trudno na duši, styděl jsem se za svou samotu i neschopnost vmísit se do jejich životního tance, připadal jsem si osiřelý a odkopnutý, má duše byla plná výčitek a závisti. Byl jsem stejný idiot jako oni, pouze v jiném směru. Dar, že jsem mohl mnohem dříve nahlédnout do propastných hlubin lidské duše, pokládal jsem spíš za trest a prokletí nežli za vyznamenání a záviděl jsem slepým a hluchým jejich sabat.

Někteří zlí samotáři nejsou zlí, ale okouzlující:

„Tak polez!“ Ležel na břiše, natahoval k ní ruce. Dosáhla jich, Joska táhl a ona se o stoh opírala chodidly, šplhajíc s tělem přiklopeným do pravého úhlu. Uchopil ji kolem pasu, vtáhl dovnitř, a poněvadž se zas jednoho druhému zachtělo, sevřeli se do náruče.
Byl to pokoj opravdu jako pro knížete pána.
Pak vedle sebe leželi, on na znaku s rukama rozpjatýma a ona s hlavou stulenou na jeho ramenním důlky, a když se vymlčeli, řekla:
„Tady je tma! Vidíš mě?“ Byla první, kdo promluvil, a její hlas mu byl milý.
„Ne. Venku je už taky tma.“
Oči ponenáhlu zvykaly večeru a rozeznávaly již obrysy natažených těl a stěn z pocuchaných stébel. Čerstvě vymlácená sláma nasládle vydechovala, tma voněla ještě jejich milováním a obě ty vůně se složily v jedinou: medu, ale v plástvích, vlažného posud včelím hemžením, a jak jej právě hospodář vyňal z úlu.
„Bylas už někdy zavřená?“ zeptal se.
„Ne. Tys byl?“
„Byl.“
„Mám tebe stejně ráda,“ řekla za chvíli. „Je tam vošklivo, viď?“
„Není. Jen dlouhá chvíle je.“
„A pročs byl zauřenej?“
„Že se toulám.“
Dala ruce pod hlavu a zadívala se na světlý otvor doupěte.
„Toulám se taky ráda… Svět je tak pěknej! Poležíš sobě v lese na jehličkách, díváš se na ptáky, zvířata kolem tebe přeběhnou, vidíš nový vesnice, města, setkáš se s lidma. A doma není nic. Je tam smutno… Je to tak krásný všecko…“ […]
„Je to tak hezký na světě!“ řekla zasněně.

3 09.02.2015

Kniha založená na konfrontaci několika světů, z nichž každý je představený důvěrně, překvapivě, dynamicky, v malých sugestivních záblescích. Nejvíc o sebe třískají, když vypravěčka - gymnazistka - cituje a komentuje úryvky z deníku své profesorky. Deník oplývá květnatým poetickým obsahem a cudně zachycuje mj. jejich vzájemný milostný vztah.

Ukázka:

Alžbětu potkalo
„v letoš. žalu něco malého, hřejivého, co roste, až se někdy opřu o to. Zářivá oddaná láska dobré dětské duše tak náhle vytrysklá. Podivné, že tato drobná novota, leckde mi dosti znamenala.“
Ó, Alžběto!
Kdo vám uvěří, po tom všem, co jsem tu napsala, že já jsem ta dobrá dětská duše! Kdo vám pak uvěří, že láska může náhle vytrysknout. A přece v to dosud věřila většina lidí i spisovatelů. A ty z nich, co by se nám smáli, kdybychom se pokoušeli lépe než oni psát o lásce, bychom vaším způsobem nepřesvědčili.
Alžběto! Styděla bych se za způsob, jakým o mně píšete, kdybych jím neusilovala usvědčit ze lži nejen vás, nýbrž i literaturu. Doufám, že hloubka vašeho pokrytectví otřese všemi, kdo by vám chtěli věřit; přejít se shovívavým úsměvem, napíšete-li: zářivá oddaná láska dobré dětské duše tak náhle vytrysklá.
Drobná novota bude se líbit víc a v tom, Alžběto, vidím nebezpečí, které mě nutí všechno odhaliti.

2 09.02.2015

Jde o stav duše. Každý den si mohl vybrat jeden ze dvou. Jeden, dojímavý a bolestný – že je horší než druzí, že mu chybí to, co všichni mají, že je určitým způsoben deviant, který ani, do prdele neví, co mu je. Cítí se izolovaný, osamělý, jako dítě, které je zamčeno za trest, která se dívá přes okno, jak šťastně si hrají jeho vrstevníci. Že mu osud určil nic neznamenající roli během chaotických toulek lidstva po pevnině a mořích, a teď, když se usadil na ostrově, stal se k tomu všemu statistou.
Druhý stav v něm utvrzoval přesvědčení, že právě on je lepší, jediný a ojedinělý. Že pouze on cítí pravdu a rozumí jí, že pouze jemu bylo dáno být výjimečným. V tomto dobrém rozmaru se mu občas dařilo setrvávat dlouhé hodiny, dokonce dny, a tehdy se cítil, řekněme, šťastný. To ale míjelo, jako alkoholové opojení. S kocovinou se objevila i děsivá myšlenka, že aby se sám sobě zdál úctyhodným člověkem, musí se neustále obelhávat a – co je nejhorší –, že jednou pravda vyjde najevo, ukáže se, že je nikdo.

Bella mi přináší modré květiny a trochu zeleni. Je celá v bílém, v černých rukavičkách. Dělám její podobiznu.
Když jsem spočítal všechny ploty ve městě, maluji Smrt.
Když jsem nahmatal puls všech blízkých, maluji Svatbu.
Cítil jsem však, že zůstat ve Vitebsku ještě déle, zarostl bych vousy a mechem.
Toulal jsem se ulicemi a modlil jsem se:
„Bože, který se skrýváš v oblacích nebo za ševcovským domem, pomoz mi objevit duši, bolavou duši koktavého chlapce, ukaž mi cestu. Nechci se podobat druhým; chci vidět nový svět.“
V odpověď jako by město prasklo jako struna houslí a jeho obyvatelé se dávají na pochod nad zem, opouštějí svá obvyklá místa. Osoby důvěrně známé usedají na střechy a odpočívají tam.
Všechny barvy se převracejí, mění se ve víno a z mých pláten tryskají nápoje.
Je mi dobře s vámi všemi. Ale… slyšeli jste něco o tradicích, o malíři s uřízlým uchem, o krychlích, čtverečcích, o Paříži?
Vitebsku, opouštím tě.
Zůstaňte si tu sami se svými slanečky!

4 09.02.2015

"Deprese a kluci, kluci a deprese." Tak autorka sama vystihla obsah svých dívčích deníků. Je to skoro tak, ale je třeba k tomu dodat: schopnost skvělého vyjadřování.

Zvláštní je pohled na fotografii dospělé Niny z doby, kdy vrátila ze Sibiře. Po někdejší "ošklivosti", kterou sama tak trpěla, není ani stopy. Tvář je ušlechtilá a krásná.

"Co je to za hrozný osud, že mi nic nedal: ani hezký zevnějšek, ani schopnosti, ani žádný zvláštní talent, a přitom mě vybavil ješitností a touhou být vždycky nejlepší. To je kruté."

"Cítím, že by pominul všechen ten podivný neklid srdce a morální bezmoc, jen kdybych cítila zájem milovaného člověka, jen kdybych poznala ten pocit, že mě někdo miluje."

"Dnes přišel do školy Maximov. Stál u okna, opřený o parapet, krásný a přemrštěně hrdý. V šedé bundě a tmavě zelených kalhotách.
Hlavu měl vysoko zvednutou. Úchvatná hlava! Světle kaštanové vlasy má husté a vlnité, kroutí se mu v pravidelných kadeřích."

"Už nechci být chytrá a seriózní, nechci nic dělat, budu pořád jen tancovat, hlučet, courat se a žít... Konečně mi došlo, že už je mi sedmnáct let a že je to nejlepší doba v životě a já bloudím v jakémsi podivném polosnu, jako by mi bylo třináct, a veškeré radosti prolétají kolem mě... Chci milovat, třeba samu sebe klamat, ale milovat. Vždyť stáří bez lásky, to je zlý sen. Teď v hrůze zjišťuju, že vleču svou hořkou existenci a přitom myslím: To nic, ještě mám čas všechno napravit. Ale za deset let budu šílet, litovat se a proklínat za to, že jsem v životě nic neobjevila, jenže tehdy už nebudu mít v co doufat."

"Ve škole se chovám jako blázen, chce se mi udělat něco neobyčejného a významného. Cítím se ohromující a mladá."

3 09.02.2015

"Kdo jde za cílem správným způsobem, ten se musí naučit v mládí přiklánět ke krásným tělům. Nejprve musí, je-li správně veden, milovat krásné tělo a plodit zde krásná slova. Pak musí poznat, že krása jakéhokoliv těla je sestrou krás těl jiných. Dále, sledujeme-li, co je svou podstatou krásné, bylo by velkým nerozumem, kdybychom nepovažovali krásu všech těl za jednu a tutéž. Kdo to pochopí, projeví se jako milovník všech krásných těl a bude pohrdat tím, že se příliš oddával jen tělu jedinému." - Hm, filozoficky podložená promiskuita? - A proč ne?

„Jsem starý! Víš ty vůbec, co to znamená? Jsem nesmazatelně poznamenán mučidly, které blbci nazývají blahem života, a mám zodpovědnost za tato krvavá poznamenání a vykroucení údů, zodpovědnost ne před nějakým svým svědomím, na něž bych klidně sral, ale před mučiteli a budoucími mučenými. Jsem starý a přestal bych být sám sebou, kdybych z tohoto utrpení vyšel nelegitimně.
Že jsem nic nedokázal? To vím. Že bych něco dokázal, kdybych přestal být sám sebou a začal znova, to je však úplná nepravda. To musí začít a snažit se někdo úplně nový – a ten bude končit stejně jako já, to jest jako všichni lidé. A bude-li ti chtít někdo vykládat něco opačného, tak si to čtyřikrát promysli.“
Obrátil jsem se a klopýtal pryč. Ještě jednou jsem se zastavil a vykřikl v pláči: „Jsem starý. Ano, jsem proto unavený. Kdybys byla přišla před deseti lety, byl bych ti uvěřil. Teď však vím, že nemáš pravdu! Bohužel! Ty si jen myslíš, že jsi dívka, která hledá Egona Bondyho! Hledáš, jak uprchnout, a já už prchat nechci a nebudu. Budeš-li mít to neštěstí, že nezestárněš, pak budeš stále jenom prchat. A to je nejhorší trápení, co znám. Mohla bys mi věřit, před smrtí říkají aspoň takoví lidé, jako já, pravdu!"

"Ať dělala, co dělala, nesnesitelnou bolest, která ji ovládla, nedokázala zastavit. Teď byla jen tělem, zcela podřízeným síle pokoušející se prorazit dostatečný otvor a vypustit, co bylo uvnitř. Sama se k tomu nemohla vyjádřit. Byla připravená o veškerou vůli, vydaná napospas nespoutané, cílevědomé síle, která ji nenechá na pokoji, dokud nedosáhne toho, co si žádá. Přivede na svět nový život."

Nevím, jak bych ji vnímala dnes, ale na druhém stupni základky jsem ji přečetla snad stokrát a myslím, že mi dost pomohla. Jednu takovou nápomocnou úvahu umím dodnes zpaměti: "Když se dívka nesetkává s láskou, setkává se s poezií. Protože nejedná, dívá se, cítí a vnímá. Místo aby se zajímala o to, jak bude umět věci zvládnout, přimyká se k jejich významu. Barva nebo úsměv v ní probouzejí hlubokou ozvěnu."

9 07.02.2015

Kniha na mě působila sympaticky a upřímně, ale moc mi z ní neutkvělo. Zřejmě jen tahle intimní pasáž:

"Dotýkala se ho rty, přejížděla po měkkých tvářích. Lícní kosti příliš nevystupovaly. Vypadal jako děcko. Byli zapřeni o čela. Dýchali do sebe a v těch pootevřených ústech se těšili na to, až se do sebe zapřou a budou si uždibovat z duší ještě víc. Přejížděla svými pootevřenými ústy po jeho rtech. Jen něžně, nechtěla všechno pokazit definitivním stiskem. Jen tak mu naznačovala cit, jazykem šimrala jeho koutky, zajížděla do jeho nehybných úst. Trochu se chvěl, pak to celé zbořil tím, že ji objal a zanořil se do ní svým jazykem, jako by byla nějaký plod, ale ona to nechtěla takhle surově, chtěla ten cit jen neznačit. Držel ji silně, tlačil na lopatky svými dlaněmi, křečovitě roztaženými. A bolelo to, protože to nechtěla, protože chtěla přejíždět svým jazykem po jeho kůži a cítit nepolapitelnost. Když zkřečovatěl, zacukal sebou, jakoby se z ní chtěl svléct, ale ono to nešlo, protože byl až příliš v ní, když tedy naposledy zavřel oči a prohnul krk, za který ho držela, až se jí v prstech roztápěla jeho páteř, příliš slabá, než aby vydržela být rovná po celý život, cítila jeho proudící teplo. Zbyl z toho jen kus špíny."

"Oslovovala jsem muže a pevně jsem doufala v nějakou jiskru, která rozzáří mou temnotu. A přitom jsem ve skutečnosti nevěřila, že by se to mohlo stát. Ale může se to stát, a i když nevím, čím nebo proč to je, potřebovala jsem skutečně jenom jiskru, aby se ta tma ve mně rozplynula.
Možná se to stává i jiným ženám, že v nich jiskřička roznítí požár. Není k tomu třeba víc než pohled, záblesk ve tváři, nebo jen obrys ramenou, na který se pak nedá zapomenout, vrací se v mysli znovu a znovu, celé roky. Většina žen asi přejde kolem a neodváží se ani otočit, aby se podívaly zpátky. Zvyk, plachost, stud jim v tom brání, jiskra vzplane nadarmo a možná už je potom nic podobného nepotká.
Mě ale zvyk ani stud zadržet nemohly. Byla jsem tvrdší než diamant a svobodná, mohla jsem si dělat, co jsem chtěla."

1 07.02.2015

Kniha, která u spousty lidí vzbudila odpor. Recenze kritizovaly pasáže týkající se tělesnosti, ale mně přišly zrovna ty nejlepší.

„Připomínal mi rozpraskaný kmen nějakého starého stromu, který je uvnitř místo dřeva vyplněn houževnatostí.“

„Už několikrát se mi zdálo o Mišových ramenou. Vypadala jako dvě lodi, dvě úzké pramice, s hlubokou jámou klíční kosti. Do smrti bych je mohla líbat, přejíždět špičkou jazyka posvátnou kůži. Bylo to jako čistit vitráž, pečlivě ji otírat jemným hadříkem, nečekané barvy, staré neohebné olovo.“

„Byla jsem: dvojnásobnou milenkou, sběračkou a lovkyní.“

9 07.02.2015