Ztracený deník sovětské školačky 1932-1937

od:

Ztracený deník sovětské školačky 1932-1937

Dospívala v době stalinismu a psala si o tom deník. Popsala v něm nejen svůj vnitřní svět, ale i vnější sovětskou realitu. Její deník tak patří k nejvýznamnějším svědectvím té doby - o to cennější, že popisuje každodenní strasti mladého člověka. Jeho autorka byla nakonec zatčena a poslána na Sibiř, kde strávila mnoho let. Deník zabavilo KGB. Lugovskaja Sibiř přežila a zemřela v roce 1990. V roce 2000 byl její deník nalezen v archivech KGB. Nyní vychází v mnoha světových vydáních. ...celý text

https://www.databazeknih.cz/images_books/33_/33797/ztraceny-denik-sovetske-skolacky-33797.jpg 419
Žánr:
Literatura faktu, Literatura česká
Vydáno:, Práh
více informací...
Nahrávám...

Komentáře (5)

Přidat komentář
Lucynka603
02. ledna

Čekala jsem od knížky větší náhled do situace SSSR, ale byl to z 99% popis složitých vztahů mezi vrstevníky v pubertě...Slečna teda na svůj věk velmi moudrá a přemýšlivá, ale víckrát bych to číst nechtěla;)

Toffee
29.04.2017

Je to v první řadě deník (na začátku) třináctileté holky, takže je plný stesků na to, jak není dost hezká, dost talentovaná, dost zajímavá, jak jí nikdo nerozumí a jak by bylo nejlepší se rovnou zabít. Kamarádky jsou napřed moc dětské, aby ji chápaly, ale o dva roky později nedokáže klidně hledět na to, jak ji převyšují. Stýská si, že nic neumí, nemá k ničemu vlohy, ale jen tak sní a neví co chce - sedne si třeba ke klavíru a neuměle a hlavně s nechutí si něco brnká. Pak si ale začne představovat, že jednoho blízkého dne začne překrásně hrát nebo kreslit. Nebaví ji učit se a chodit do školy, občas si dá závazek, že se začne víc učit, ale vydrží to jen pár dní. Odůvodní si to třeba tím, že snaží se jen přisluhovači režimu. Současně ale píše o tom, že bude vždycky mířit výš než ostatní a až té výšky dosáhne, bude osamělá, takže tráví čas přemýšlením, jestli se má svých "plánů" vzdát nebo ne. Požadavky rodičů, aby pomáhala s úklidem apod. považuje za pokořující a nepochopitelné, protože jí je každá minuta drahá. Na rozdíl od rodičů totiž celý den pátrá po něčem novém, užitečném a přemýšlí o životě. Dost také řeší kluky.... prostě normální teenager. Zabývá se sice hlavně sama sebou, ale občas se v zápisech objeví i poznámky o vnějším světě - fungování školy, donášení, otec napřed se zákazem pobytu v Moskvě, pak zavřený... ale jsou to jen okrajové náznaky, člověk si to musí spíš domyslet. Co dělá deník zajímavým a cenným, jsou podtržené pasáže, které podle vyšetřovatelů NKVD svědčí o kontrarevolučních názorech. U některých si říkáte, proč? Není v nich nic politického. Pak mi ale došlo, že socialistický člověk je optimistický a šťastný, jestliže tedy Nina plna deprese píše, že život je prázdný a hloupý žert, je jasné, že je opakem zapálené revolucionářky.
Musím ale říct, že deník Rachmanovové: http://www.databazeknih.cz/knihy/studenti-laska-ceka-a-smrt-89921 mě zaujal víc. Možná proto, že byla o několik let starší a víc si všímala věcí okolo.

Cipori
29.09.2016

Nechápu, proč je tento deník oproti Deníku Anny Frankové prakticky neznámý.

Bonda
09.02.2015

"Deprese a kluci, kluci a deprese." Tak autorka sama vystihla obsah svých dívčích deníků. Je to skoro tak, ale je třeba k tomu dodat: schopnost skvělého vyjadřování.

Zvláštní je pohled na fotografii dospělé Niny z doby, kdy vrátila ze Sibiře. Po někdejší "ošklivosti", kterou sama tak trpěla, není ani stopy. Tvář je ušlechtilá a krásná.

"Co je to za hrozný osud, že mi nic nedal: ani hezký zevnějšek, ani schopnosti, ani žádný zvláštní talent, a přitom mě vybavil ješitností a touhou být vždycky nejlepší. To je kruté."

"Cítím, že by pominul všechen ten podivný neklid srdce a morální bezmoc, jen kdybych cítila zájem milovaného člověka, jen kdybych poznala ten pocit, že mě někdo miluje."

"Dnes přišel do školy Maximov. Stál u okna, opřený o parapet, krásný a přemrštěně hrdý. V šedé bundě a tmavě zelených kalhotách.
Hlavu měl vysoko zvednutou. Úchvatná hlava! Světle kaštanové vlasy má husté a vlnité, kroutí se mu v pravidelných kadeřích."

"Už nechci být chytrá a seriózní, nechci nic dělat, budu pořád jen tancovat, hlučet, courat se a žít... Konečně mi došlo, že už je mi sedmnáct let a že je to nejlepší doba v životě a já bloudím v jakémsi podivném polosnu, jako by mi bylo třináct, a veškeré radosti prolétají kolem mě... Chci milovat, třeba samu sebe klamat, ale milovat. Vždyť stáří bez lásky, to je zlý sen. Teď v hrůze zjišťuju, že vleču svou hořkou existenci a přitom myslím: To nic, ještě mám čas všechno napravit. Ale za deset let budu šílet, litovat se a proklínat za to, že jsem v životě nic neobjevila, jenže tehdy už nebudu mít v co doufat."

"Ve škole se chovám jako blázen, chce se mi udělat něco neobyčejného a významného. Cítím se ohromující a mladá."

justine
12.12.2014

V knize je, mimo jiné, popsána situace v Rusku ve třicátých letech dvacátého století, jde tedy o zajímavé čtení také z historického hlediska.