Jaro

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Román jedné z nejvýznamnějších osobností severských literatur, norské spisovatelky, nositelky Nobelovy ceny, Sigrid Undsetové (1882-1949) Jaro vyšel sice poprvé už v roce 1914, ale hledá odpovědi na otázky, které jsou navýsost živé i v současnosti. Ptá se na podstatu skutečné lásky mezi mužem a ženou, na smysl věrnosti a význam manželství. Psychologické portréty hrdinů navíc autorka vytváří s mimořádnou, strhující přesvědčivostí....celý text

https://www.databazeknih.cz/images_books/67_/67368/jaro-67368.jpg 4.435
Žánr
Literatura světová, Romány
Vydáno, Blok
Orig. název

Våren, 1914

více informací...
Nahrávám...

Komentáře (7)

Kniha Jaro

Přidat komentář
haki34
08. dubna

Sigrid Undset jsem si zamilovala u Kristiny Vavřincové..a knihobudky (možná to není náhoda :)) mi poslední dobou přinášejí pod ruky další její díla...a tak jsem právě dočetla Jaro...poetický román o hledání lásky a svého místa na světě.. opět nádherné popisky krajiny, plné barev , vůní, citů, máte pocit, že voníte vlhký mech, slyšíte vítr v korunách borovic, vítr je cítit fjordem..a do toho spoznáváme mladé lidi, zmítané svými myšlenkami a city (to jsou ti seveřani...akorát v modernějších knížkách jdou city a úvahy o nich víc bokem, a tvrdě dopadá suchá a ponurá deprese a závislosti a násilí různých druhů..)
Celým románem se vine osudový vztah Rosy a Torkilda...již od dětství :) oba dělají spousty věcí špatně, stále jenom přemýšlejí a ve finále oba hledí hlavně na sebe.. ale nebyla by to SIgrid, aby nakonec nedopřála milencům prozření... nádherně napsané. Plné zajímavých myšlenek...a která postava byla nejlepší ?? jednoznačně Betzy :) veselá, upřímná, rozumná a přitom citlivá...a Betzy oba vděčí za mnoho..
Kromě příběhu našich hrdinů jsme se podružně dověděli i co to o fungování norské společnosti počátkem 20.století...a o fungování vztahů a názorech mužů a žen na společný život a rodinu.

a něco na závěr :
"Za plotem drnčely osvětlené tramvaje a tu a tam vykřísly z drátů vedení modrobílou jiskru. V parku však bylo pusto a ticho, ztemnělé trávníky přecházely do barvy měděnky a skupiny stromů se proti temně fialovému nebi jevily černé. Nikoho nebylo vidět, jen pár odrostlejších dětí si mezi keři hrálo na schovávanou. Kdysi dánko se i Torkild s Rosou takhle k sobě tiskli za stromem a ruku v ruce se prodírali keři, až na ně ze všech stran pršelo suché červené a žluté listí. Jukali z houští a zajíkavě si šeptali - hrou ve tmě úplně zdivočeli a jejich malá srdce překypovala fantastickými sny o nejrůznějších dobrodružstvích a nebezpečenstvích, před kterými bylo nutno doopravdy utíkat."

"Dosud nikdy neuvažovala nijak zvlášť o tom, že Torkilda má. Jeho zamilovanost měla za cosi samozřejmého, co jí patří odjakživa, a nikdy se nepokusila ocenit, co pro ni znamená. Teď to věděla. Ne že by po Torkildovi přímo toužila, ale uvědomila si, že ho nikdy nedokáže vytrhnout ze svého srdce, aby jí tam nezůstalo holé, bolavé místo. A věděla, že jeho lásku by také nechtěla postrádat -.."

p.s. tuto už do knihobudky vracet nebudu :) vyměním za jinou...

BabaJaga11
27.09.2018

Pozoruhodná kniha - a jako spousta takových vyřazena z knižního fondu. Dokonalé vykreslení psychologie postav, všech pochybností, váhání, vášní, emocí. Většina knih, které jsem kdy četla o vztazích mezi mužem a ženou mi připadala trapná nebo vylhaná. Tato knížka, ač napsaná začátkem 20. století, je nesmírně realistická a nadčasová. Každý se v ní může najít, pokud k sobě dokáže být upřímný. Ostatně schopnost být upřímný k sobě i k jiným je jedna z důležitých vlastností, která se prolíná celou knihou. A v závěru je to právě tato vlastnost, díky níž se vztahy mezi jednotlivými hrdiny příběhu, zdánlivě nenapravitelně pošramocené, mohou obnovit. Je to ve chvíli, kdy Torkild i Rosa, Doris, Aksel a další již cítí, že nemají co ztratit - tehdy dokáží být upřímní, pokorní a citliví. Knihu doporučuji všemi deseti :-). I když prvních zhruba 20 stránek nás do děje uvádí jen velmi zvolna, když se jimi prokoušete, zjistíte, že to stojí zato. Výtisk vyřazený z knihovny, který jsem získala zdarma, jsem včera nechala v nádražní knihovně v Ostravě-Svinově, tak ho tam nenechejte dlouho čekat :-).

Abia
09.08.2018

Může se zdát, že to není možné, ale stále aktuální dílo. Až mě překvapilo, že sto let stará kniha, je tak aktuální. Obsahuje dlouhé popisné pasáže krajiny, počasí a prostředí, které se mi líbily, dokonce jsem si je užívala, protože takto se dnes knihy už moc nepíší. Je to vlastně obyčejný popis života, zamilovanosti, manželství, rozvodu a smíření.

EmiClare
21.05.2018

Na mě příliš zdlouhavý začátek, který nedovedl vyvážit svižnější zbytek knihy.

MOu598
16.07.2017

Četla jsem v lednu 2007. Podle mých poznámek:
Příběh snad s milionem slov. Hůře se čte kvůli malinkým písmenkám a špatnému sešití stran.
Hodně psychologické, o lásce a touze vedle lásky i vlastnit. Místy moc hrabání se v sobě.

fruitbueno
12.10.2016

Krásný milostný román, který musí bavit každého, komu se líbí mravnost, ušlechtilost a zvyky z dávných dob...

Bonda
09.02.2015

Skvělá knížka o tom, jak se zákonitě vymstí, když člověk přestane čekat na lásku a pod tlakem únavy z čekání, pod tlakem komentářů od okolí či tikajících biologických hodin nakonec rezignuje, sáhne a vybere si prostě z těch, kdo se mu dvoří. Pravděpodobně osud mnoha (později nešťastných) jedinců.

Ukázka:

A paní Liedová se na ni usmála tím nevýslovně povýšeným způsobem, jakým zkušené ženy pokaždé častují ty dosud neprovdané.
„Aber ach, aber ach, die Menschen sind so schwach - Jenže ono se těžko dá pokaždé předem zjistit, zač manžel stojí. Vy jste zastánkyní volné lásky, slečno Stenbocková, viďte? Sama jste to říkala.“
„Ne tak docela.“ A tlumeněji, jako by se důvěrně svěřovala, dodala: „Kdybych někdy chtěla náležet muži, musel by to být takový, ke kterému bych měla neomezenou důvěru - a velkou úctu. A pak myslím, že veškerý povyk se zásnubami a se sňatkem by byl zbytečný -"
Torkield se na ni díval. Ta hrdá ústa nikdy nelíbala - a věděl, že Briten půjde raději do hrobu nedotčena sebemenším polaskáním muže, než aby připustila chování, jež by ji mohlo oloupit o nejnepatrnější zlomek její hluboké úcty k životu.
„Panebože, Briten“ ozvala se Rosa a její hlas zněl hořce a unaveně, „není přece vůbec jisté, že si dva lidé dokáží zachovat úctu, když už spolu nějakou dobu žili. Třebaže si zpočátku bezmezně důvěřovali.“