BobRyder komentáře u knih

Právě jsem si po letech znovu přečetl tuto tenounkou a křehkou knihu. Hlavou se mi míhají myšlenky, různá přirovnání a metafory, snažím se pochopit, co jsem to vlastně právě dočetl, ale cítím jen, jak se jemně dotýkám prsty onoho příběhu, který teď zůstal viset ve vzduchu všude okolo mne a přitom se nemohu zbavit pocitu, že mi jeho smysl uniká mezi těmi nenechavými prsty. A tak tedy rychle, zmateně a vášnivě píšu tento komentář, tak abych jej stačil zveřejnit ještě před tím, než se můj rozum uklidní a zamrzne a já všechno pochopím a všechno dokážu racionálně zanalyzovat. Tahle knížečka je jako píseň, nemusíte rozumět každému verši, ale přesto vás její melodie dokáže povznést někam výše, někam, kde budete mít nadhled nad světem a odkud uvidíte vedle Tracyho a Laury kráčet černého pantera- ehm, pardon, tygra. Nevím, jestli to co tu teď píšu dává smysl, ale možná je to jedno- copak láska vždycky dává smysl? Copak musí být oku každého koho potkáme viditelný ten tygr, který jde po našem boku, tygr, který na nejzákladnější otázky světa umí odpovědět svým nesmrtelným: "Uajíí"... Možná jsem blázen a možná je blázen Tracy a možná je bláznivý svět okolo nás se všemi svými novináři, fotografy, policisty i psychiatry. A to je v podstatě vše, co jsem chtěl o této Saroyanově kouzelné jednohubce říci, kdybych čekal se psaním tohoto povídání do zítřejšího rána, napsal bych možná něco srozumitelnějšího, ale možná bych přitom zapomněl melodii této písně o lásce...
Ale tohle ještě musím říci: dialogy mezi Tracym a doktorem Pingitzerem a poté v blázinci mezi Tracym a Laurou jsou ty nejpoetičtější dialogy jaké jsem kdy četl. Ty jsi zmrzlinka a já jsem zmrzlináček...
A tak mi promiňte tuto moji dlouhou improvizovanou litanii a pokud by vám snad přišla zvláštní, přečtěte si Tracyho tygra sami a pak snad pochopíte, kde se právě nachází moje duše a můj rozum. Ale, ruku na srdce, trochu se bojím, až si po čase po sobě tento svůj komentář přečtu :-)

UAJÍÍÍ!

20 29.08.2020

Jako malý kluk jsem miloval tajemný svět Foglarových Stínadel. Temné uličky a v každé z nich skryté nějaké tajemství- tolik jsem se tam chtěl podívat. Ano,vím, že je to trochu neohrabané přirovnání, ale svět Buenos Aires mi Stínadla něčím připomněl. Jen ty ulice argentinské metropole, viděné optikou Mariany Enriquezové, jsou mnohem temnější, strašidelnější a nebezpečnější. Autorka této povídkové sbírky stvořila vlastní svět, v němž se realita mísí s nočními můrami a v němž na vás čekají mnohé hrůzy, věci horší než smrt. Buenos Aires na vás zapůsobí jako vyšinuté město, šílené a zároveň uhrančivé a- byť to možná vyzní nepochopitelně- lákavé. Přečetl jsem jednu povídku, pak druhou a třetí a poté co jsem zjistil, že se s každou následující povídkou míra hrůznosti stupňuje, došlo mi, že jsem se chytil do pasti umně vytvořené mladou spisovatelkou. Uvízl jsem v pavučině děsivých příběhů, neschopen se z této pavučiny vymanit a to snad ani po dočtení knihy- myslím, že ji budu mít v hlavě ještě hodně dlouho. Není to lehké čtení, není to nic pro slabé nátury. Tato kniha vás znejistí a znepokojí-vždyť i když u nás nemáme špinavé slumy, i u nás se mohou upalovat mladé ženy, i u nás se ztrácejí lidé beze stopy a i v našem světě mohou neviditelní napomádovaní trpaslíci ponoukat dívky k sebepoškozování. Potkal jsem takové dívky. Ta kniha je tak skutečná, asi jsem měl zůstat u Foglara...

10 26.06.2019

R.E.S.P.E.C.T.

Krásná, překrásná kniha. Asi nejlepší sci-fi, jaké jsem kdy četl. Toto Bradburyho mistrovské dílo totiž přesahuje úzce vymezenou škatulku s označením science-fiction. Jde o projev bezbřehé autorovy fantazie s až filosoficky pojatými příběhy o lidské povaze, ať už jde o jednotlivce nebo o lidstvo obecně. Bradbury psal o osamělosti, o touze poznávat, ale i dobývat a ničit. Kniha místy připomíná ostrou satiru, místy zasněnou pohádku a není v ní ani jedno jediné zbytečné slovo, v každé z krátkých kapitol je nějaké podobenství a hluboké- a přitom nenásilné- poselství. Tak takhle nějak to asi vypadá tam nahoře, tam, kde sídlí Inspirace. Děkuji Vám, pane Bradbury, že jste mi umožnil se na toto místo podívat...

23 28.08.2018

Moc dobře si pamatuji, jakou cenu měly v době mé školní docházky Burianovy obrázky pravěkých zvířat. Tato cena se nedala vyjádřit drahými mincemi. Ten, kdo vlastnil byť jen jediný obrázek mamuta bojujícího se šavlozubým tygrem, stal se objektem závisti velké části spolužáků.
Tak tomu bylo až do roku 1988. Tehdy se stalo něco o čem jsem mohl do té doby jenom snít. Vyšla velká výpravná Kniha o pravěku s desítkami Burianových obrázků! Rodiče mi ji koupili a já si ji od té doby prohlížel snad tisíckrát. Burianovy ilustrace mají neopakovatelnou, intenzivní atmosféru, člověk jako by se jejich prostřednictvím přenesl o 65 milionů let zpátky a ukryt zpoza keře pozoroval procházejícího se stegosaura. Dětská fantazie je bezbřehá a pan Burian ji dokázal podněcovat jako málokdo jiný...

20 05.04.2018

Když Bob Dylan dostal Nobelovu cenu za literaturu, měl jsem z toho radost. Nechci zveličovat význam tohoto ocenění, ale chápal jsem to jako potvrzení mého názoru, že neexistují žádné hranice mezi takzvaným vyšším a populárním uměním. Prostě nevnímám rozdíl mezi texty Micka Jaggera a Shakespearovými sonety. A pokud tyto hranice někdy přeci jenom existovaly, byl to právě Bob Dylan, kdo je pomáhal bořit. Do rokenrolu vnesl náročné texty, které překonávaly konvence tehdejší populární hudby a které vyjádřily duši celé jedné generace a ze svého tvůrce udělaly- i proti jeho vůli- vůdčí osobnost kontrakultury 60.let. Bob Dylan byl jedním z nenahraditelných. Nejlépe to vyjádřil George Harrison z Beatles: "Kdyby Dylan neřekl některé věci, které řekl, neřekl by je už nikdo jiný. Svět bez Boba Dylana? To by byla hrůza..."
A žádná kniha nám nemůže Boba Dylana představit lépe než tato. Nikdo nám zde nevnucuje svoji interpretaci díla tohoto rockového básníka. Jsme tu pouze my a Dylanovy písně. A to stačí...

15 05.04.2018

I když věkově patřím ke generaci, jejíž duší prolétla kulka, kterou do svého spánku vpálil Kurt Cobain, považuji se spíše za dítě 60.let. Za přímého potomka všech těch donkichotů, kteří se nechali opájet příslibem nového, lepšího a spravedlivějšího světa. Vím přesně jak voněla čerstvě posečená tráva v Jilmové ulici v Dallasu 22.listopadu 1963 ve 12 hodin 29 minut, těsně předtím než zazněly výstřely a my jsme ucítili pach síry. Ta tráva voněla jinak než dnes. Neptejte se jak to vím. Prostě to vím, cítím tu trávu růst. Asi jsem se měl narodit o nějakých třicet let dříve, abych prožil mládí ve zlatých šedesátých letech, která vyvrcholila v podivuhodném roce 1968. V roce, který Mark Kurlansky ve své knize tak krásně vystihl- s láskou, s osobním zaujetím a s poctivostí.
Popsal věk Utopie, kdy pařížští studenti na barikádách požadovali předání moci do rukou fantazie a svůj požadavek zdůrazňovali házením dlažebních kostek na policajty.
Byla to doba, kdy mladí lidé z celého světa požadovali konec války ve Vietnamu a všech válek vůbec a svůj návrh podtrhovali vkládáním květin do hlavní pušek vojáků, zatímco lidé v Československu na krátký okamžik pocítili opojný vánek svobody, který brutálně udusily pásy tanků a tím zapálily ohnivou pochodeň pod studentem Janem.
Při čtení Kurlanského knihy si připomenete časy o nichž Bob Dylan zpíval, že
se mění a v nichž byl diktát peněz nahrazen touhou po lásce a svobodě a osobním rozvoji a kdy v řekách celého světa tekla živá voda, občas zbarvena krví dočervena.
V 60.letech nastala doba sexuálního osvobození, rozpínala se mysl a především se poprvé nahlas mluvilo o právech menšin. Být černý nebo mladý nebo homosexuál nebo žena už neznamenalo být němý. Pokud se v roce 2008 mohli o post nejmocnějšího člověka planety spolu utkat Barack Obama a Hillary Clintonová, tedy černoch a žena, pak konečně vzklíčilo semínko zasazené v onom zázračném roce 1968, v oné naivní a jedinečné době nemající v moderních dějinách obdoby. A proto, jste-li zvídaví, přečtěte si tuto knihu, neboť ona Vás seznámí s tím, v čem spočívají kořeny dnešního světa- ať už v dobrém nebo ve zlém.
Be-in...

8 29.01.2018

Už tomu bude více než sto let, co se po vídeňských ulicích potulovala jedna ztracená duše. Tato duše patřila mladíkovi, jehož ctižádostí bylo stát se slavným malířem. Akademie výtvarných umění však nesdílela jeho bezbřehou důvěru v jeho talent a odmítla jej přijmout. Mladík se tak utvrdil v nenávisti ke světu a když se po letech stal vůdcem německého národa, doplatily na tuto jeho nenávist miliony lidí svými životy.
O několik desetiletí později se na jiném místě, ale ve stejném vnitřním pekle, pohyboval po Kalifornii jiný mladý muž s uměleckými ambicemi. V jeho případě šlo o vášeň pro hudbu, ale poté, co lidé ze showbyznysu neslyšeli v jeho písních onu jedinečnost, kterou v nich slyšel on sám, zatvrdil se i on ve své agresivitě namířené vůči těm, kdož měli být zodpovědní za jeho vlastní selhání. Tento jeho postoj připravil o život nejméně sedm lidí.
Adolf Hitler ovládl duše miliónů lidí, Charles Manson si vystačil s několika desítkami stoupenců.
Společně s touto knihou autora Jeffa Guinna jsem přečetl knihy Eda Sanderse a Grega Kinga na stejné téma. Knihy se vzájemně doplňovaly a já si tak mohl vytvořit ucelený obrázek o Mansonovi. Kdybych však měl doporučit jedinou z těchto třech knih, zvolil bych tuto Guinnovu. Autor v ní nelíčí pouze příběh Mansonovy Rodiny, ale čtivě popisuje i dobu, která vytvářela podhoubí pro Charlieho zločiny. Jeff Guinn líčí americká šedesátá léta v mnohem temnějších barvách než v jakých jsem je dosud znal, přitom však moudře poznamenává, že Charles Manson sice skutečně byl produktem 60.let, ale zároveň i předchozích třech dekád, v nichž se utvářela jeho osobnost.
Dnes, téměř padesát let poté, se stává skutečností to, čeho se Mansonovi současníci obávali. Z Charlieho se stává popkulturní ikona, Charles Manson Superstar, podobně jak se tomu stalo třeba s dvojicí Bonnie a Clyde. I oni byli v první řadě především bezcitní vrazi, z nichž se staly v lidovém povědomí mýtické osobnosti. Charles Manson je tak mnohými chápán jako bojovník proti establishmentu, jako součást kontrakultury. Guinnova kniha tomuto náhledu nenapomáhá, ba právě naopak. Manson je zde líčen tak, jak je to jedině možné. Jako psychopat a zločinec. Guns N´Roses mohou nahrávat jeho písničky jak se jim zlíbí, ale čtenáři této knihy již budou navždy znát pravdu o ztroskotanci jménem Charlie Manson...

7 12.10.2017

Vždycky tvrdím, že anarchismus jakožto politická ideologie je nesmysl, zato v umění anarchii vítám. A tento názor jsem si, samozřejmě podprahově, začal utvářet asi už jako malé dítě, když jsem četl tuto krásnou útlou knížečku o chlapečkovi, který kreslí koníčky tak barevné, jak je vidí jen on sám. Takový malý Picasso či Dalí. Dodnes je pro mne příběh o Barevném koníčkovi inspirativní, pokaždé když se snažím sám něco vytvořit a říkám si: "tohle přece nemůžeš", vzpomenu si na malého Henryho Baxtera a na jeho obrázky a uvědomím si, že můžu cokoliv...

6 30.05.2017

Když jsem někdy v roce 1994 shlédl v televizi sérii filmů Ingmara Bergmana (jako první běželo Léto s Monikou), byl to pro mne zlomový okamžik. Byl jsem naprosto uchvácen, neboť jsem právě zjistil, že existují i jiné filmy než ty s Arnoldem, kterým jsem dosud holdoval. Najednou se objevilo něco, co podněcovalo moji inteligenci (měl-li jsem něco takového) a co neslo nějaké sdělení. Ze dne na den se změnil můj vkus filmového diváka. Místo výbuchů automobilů a ran pěstí mne začala zajímat psychologie postav a obecně řečeno touha pochopit svět. To vše ve mně vyvolávalo příjemný pocit, že sedím někde v zakouřené kavárně pro intoše a jsem na cestě k objevení jakéhosi základního tajemství o smyslu veškerého bytí. Ano-filosofující režisér Ingmar Bergman změnil můj život a já začal milovat to, co někteří opovržlivě označovali za "švédský filmy s titulkama"
Díky Bohu za takové filmy...

15 30.05.2017

Beat generation bylo především literární hnutí, v českém jazyce známé jako "zbitá generace", podle definice: " být zbitý znamená být vyřazený ze systému, být na dně a hledět vzhůru."
Proslulosti dosáhli beatnici v 50.letech, kdy v Americe vládl kult peněz, úspěchu a konformity, a kdy nad celým světem visela hrozba 3.světové války. Sexualita byla potlačována a mít vlastní názor na cokoliv rovnalo se vstupence do blázince nebo do vězení. Beatnici proto odmítali zařadit se do většinové společnosti a podřídit se jejím pravidlům. Raději se s pocitem jakési blaženosti věnovali objevování světa na pokraji, poslouchali jazz, studovali buddhismus, experimentovali s drogami, provozovali sex včetně toho homosexuálního a hledali poezii ve všedním životě. O tehdejším umění tvrdili, že ho "napadla banda ignorantů, kteří by Poezii nepoznali, ani kdyby je přepadla za bílého dne."
Společností otřásli roku 1957. Tehdy vydal Jack Kerouac slavný román Na cestě, který byl oslavou dobrodružného hledačského života za hranicemi panující morálky a téhož roku byly zabaveny výtisky dlouhé básně Allena Ginsberga Kvílení jakožto publikace urážející veřejný vkus. Následoval ostře sledovaný soudní proces, v němž básník zvítězil a svět umění se navždy změnil. Dveře pro svobodu uměleckého projevu byly otevřeny. Natolik, že o pár let později kmotr beatniků Kenneth Rexroth prohlásil: "Svět zlikvidoval své kritiky tím, že je přijal za své a učinil je slavnými, čímž je odsoudil k emoční sebevraždě."
Ale ať už to bylo s beatniky jakkoliv, je nezpochybnitelné, že právě oni mi pomohli vytvořit si něco jako vlastní světonázor: ROVNOST, VOLNOST, BRATRSTVÍ. Znáte to...
A kdybych měl z dlouhé plejády beatnických literátů uvést jména, která mne nejvíc zaujala, pak jsou to tato: Lawrence Ferlinghetti, Gregory Corso a Jack Kerouac.

7 30.05.2017

John Lennon o Monty Pythonech prohlásil, že by byl raději jejich členem než členem Beatles. Ale John napovídal spoustu věcí. A tak jako jeho Beatles přinesli revoluci v hudebním průmyslu, tak Pythoni změnili tvář televizní zábavy a humoru vůbec. Ale jak vysvětlit pohanům, co je tak vtipného na krávě padající z hradního cimbuří na hlavy neohrožených rytířů z družiny krále Artuše? Spíše bych vám vysvětlil taje kvantové fyziky, o níž nevím zhola nic. Ale pokusím se o to.
Nuže,
Pythoni byli anarchisté v levém slova smyslu. Neexistovala pro ně žádná tabu, kdokoli se mohl stát terčem jejich nekompromisního humoru,dělali si legraci z čehokoli. Z politiky, z církve, ze sexu i z rakoviny. Zesměšňovali historické osobnosti i současné politiky. Vysmáli se rasismu, náboženské nesnášenlivosti a všem ostatním báječným lidským vlastnostem. Jejich humor byl bláznivý, absurdní, nesmyslný a růžo žůžo originální. A hlavně- nebyl pro každého. Mnozí mu nerozuměli, mnohé urážel.
Tito nevěřící Tomášové totiž nepochopili, že jim Monty Pythoni dávají užitečné rady do života a učí je lépe se orientovat ve složitém moderním světě. Přitom se mohli od Pythonů dozvědět tak důležité informace, jako jak se bránit, přepadne-li vás násilník ozbrojený banánem: "Donutíte ho, aby banán upustil na zem. poté banán oloupete a sníte. Tímto útočníka odzbrojíte a můžete ho snadno zastřelit."
Mohli se také dozvědět nesmírně objevnou teorii o brontosaurech, bez jejíž znalosti prostě v životě neobstojíte. Teorie zní:"Brontosauři jsou na jednom konci tencí, uprostřed strašně tlustí a na druhém konci zase tencí." Einstein hadr...
Mohli se dozvědět proč je tak výhodné pořídit si švihlou chůzi, proč se bát španělské inkvizice, proč je nebezpečné stěžovat si v restauraci na špinavou vidličku a proč je tak nevhodné vyslovovat slovo "matrace" před panem Lambertem. A já se ptám: potřebuje snad člověk znát více?
A nakonec se tito, jak já jim říkám pohané, mohli poučit, jaký je smysl života podle Montyho Pythona: "NIC ZVLÁŠTNÍHO. BUĎTE MILÍ K LIDEM. VYHÝBEJTE SE MASTNÝM JÍDLŮM A OBČAS SI PŘEČTĚTE NĚJAKOU KNIHU. SNAŽTE SE ŽÍT V HARMONII S LIDMI RŮZNÝCH RAS."
No, nezní to nakonec docela rozumně?

10 30.05.2017

Jsem moc rád, že vlastním tuto knihu. Přináší fundovaný pohled na tvorbu jedné z největších osobností americké kinematografie- a přihlédneme-li k Allenovým sbírkám povídek- pak i literatury.
Woodyho Allena miluji už dlouhá léta, a hodlám jej milovat i nadále, neboť nemilovat jej považuji za nemožné. Tento newyorský intelektuál, který spojil poetiku Bergmanna a Čechova s humorem bratří Marxů, mne uhranul. Při sledování jeho filmů se zasmějete i dojmete a pokaždé, když běží závěrečné titulky, víte toho o světě i o sobě o něco víc, než když jste sledovali titulky úvodní. Moc mne baví Allenovy rané snímky plné bláznivého humoru a samozřejmě mne fascinují jeho vrcholné vážnější filmy o lásce a o mezilidských vztazích- Woodyho tématický obsah je obdivuhodný. Napsal řadu skvělých humoristických povídek a natočil celou řadu filmů, které nestárnou a nepřestávají být aktuálními- právě proto, že všichni toužíme po tom samém, po troše štěstí v našich záhadných životech. Woody Allen tohle všechno ví a proto nám dává radu do života: MĚLI BYCHOM SI PAMATOVAT, ŽE SPRAVEDLIVÝ JEST TEN, KDOŽ MOUDROST MILUJE, ALE KDOŽ SE NEOSTŘÍHÁ SPOLEČNOSTI ZVÍŘAT, JE DIVNEJ...
Tak si z toho vezměme ponaučení.

6 30.05.2017

Kdyby se mi splnil můj nesplnitelný sen, a já se skutečně stal vlastníkem stroje času, vím, kam bych zamířil ze všeho nejdříve. Navštívil bych semaforské představení z doby, kdy ještě žil Jiří Šlitr a kdy Jiří Suchý vyvěšoval fangle na tingl tangle. Z doby, kdy neodolatelná Pavlína Filipovská vyprávěla o tom, že "včera neděle byla" a co se během oné neděle odehrálo a kdy se tatáž dívčina ptala "proč se lidi nemaj rádi ?".
Chtěl bych zažít onu neopakovatelnou atmosféru doby, v níž mládí bylo tak dychtivé, že stálo za to žít i za komunismu a chtěl bych poznat neotřesitelnou víru v existenci světa, v němž se samopaly mohou proměnit v tisíce klarinetů a v němž na semaforu stále svítí zelená. Byla to doba, kdy se o nejdůležitějších věcech života mluvilo s tak krásnou a poetickou naivitou, jako v následujícím dialogu:

Petr: "Představuj si, že ti právě říkám ta nejněžnější slova. Mně teď zrovna nic nenapadá, tak si to mysli sama, ano?"
Martina: "Řekl bys mi, že jsem tvoje holoubátko, kdybys na to přišel?"
Petr: "Ano, řekl."
Martina: " A kdybys přišel na slovo brouček, řekl bys ho?"
Petr: "Jistě."
Martina: " Tak ho řekni."
Petr: "Brouček."
Martina: " Pátým pádem voláme..."
Petr: "Pátým pádem voláme: Brouček!"
Martina: " Ale broučku přece."
Petr: "Broučku."
Martina: "Říkáš to tak hezky... Poslyš, ty vidíš modře, viď, Petře?"
Petr: "Proč?"
Martina: " Že vidíš všechno modře, když máš tak modré oči. Máš rád modrou barvu?"
Petr: "Ano, ale tebe mám radši."
Martina: "Víš, co si teď myslím? Že tohle je taková ta chvilka,na kterou se potom v životě vzpomíná, víš?"

Ano, Suchý se Šlitrem místo budování socialismu oslavovali svěžest života a lásky a pro českou hudbu učinili totéž,co Beatles pro tu světovou-a to nezapomeňme na jejich přínos českému divadlu. Moc dobře vím, kam by mělo cenu se vrátit, alespoň na tu jedinou neděli...

11 30.05.2017

Myslím, že to byl Heydrich, kdo o nás Češích řekl, že jsme "smějící se bestie". Ano, měl poloviční pravdu- pokud nás něco charakterizuje, pak je to smysl pro humor a schopnost smát se i v těch nejzazších situacích. Možná, že Anton Pavlovič Čechov vystihl dokonale ruskou duši, ale tu českou zase vystihli pánové Smoljak se Svěrákem. Tím chci říct, že jsem hrdý na národ, který si v prestižní anketě zvolí za největšího velikána svých dějin fiktivní a legrační postavu geniálního filosofa, matematika, dramatika, hudebního skladatele, kriminalisty a lyžaře. Možná že dnes už se vlastenectví nenosí, ale já jsem hrdý na to, že jsem Čech- neboť český národ nejsou jen zkorumpovaní politici. Ne, český národ to je hlavně a především bohaté kulturní zázemí, kterému dominuje postava velkého Járy Cimrmana!

25 30.05.2017

Vědec Stephen Hawking prohlásil, že je velice nepravděpodobné, že by někdy na naší planetě mohly přistát bytosti z jiných částí vesmíru. A poté dodal, že pokud by se to, i proti všem předpokladům, přeci jenom stalo, byl by to náš konec. Tak jako tomu bylo nesčíslněkrát v dějinách lidstva, kdy vyspělejší civilizace zlikvidovala tu méně vyvinutou, tak i případní vetřelci budou, stejně jako ve Wellsově knize, ryzími dobyvateli.
Vím, že to ode mne, masožravce, který má už léta k veganství daleko, asi vyzní pokrytecky, ale na románu mne nejvíce zaujaly tyto pasáže: "Marťané nepřijímali potravu, nezažívali ji. Odebrali namísto toho čerstvou krev jiným tvorům a vstříkali si ji přímo do žil. Sám jsem tuto operaci viděl proběhnout, ovšem popisovat podrobně to, nač jsem se nevydržel ani dívat, stejně nedokážu, ať třeba působím přecitlivěle. Zatím jen tolik, že krev získaná z dosud žijícího tvora, ponejvíce člověka, byla zaváděna malou kanylou přímo do orgánu příjemce. Sama taková představa nám připadá strašlivě odpudivá, nicméně si myslím, že bychom měli mít na paměti, jak odporně by asi působila naše konzumace masa na inteligentního králíka."
Takovéto postřehy se v knize opakují- zhýčkané lidstvo žije v přesvědčení o své výjimečnosti a nadvládě nad ostatními tvory, ale z této iluze může být kdykoliv brutálně probuzeno. Kdyby k invazi vetřelců skutečně došlo a my se stali potravou pro chladné, bezcitné a mnohem inteligentnější tvory než jsme my, mohli bychom si stěžovat? Nebo bychom jenom poznali, jaké je to, co provádíme třeba dobytku na jatkách?
Tak tyto myšlenky mne napadaly při četbě Války světů a myslím, že se jich jen tak nezbavím. Ještě jedna taková kniha a stanu se zase vegetariánem.
A ještě pár slov ke knize samotné: je čtivá, napínavá a na svou dobu skutečně převratná. Takový lepší, dospělejší Jules Verne.
Doporučuji k přečtení!
A dobrou chuť...

11 29.05.2017

Jak vidím, tak nejsem jediný, kdo považuje tuto knihu za tu nejlepší, jaká kdy o Beatles v češtině vyšla. Líbí se mi na ní podrobné komentáře ke všem písním liverpoolské čtveřice, i to, že je tvorba Brouků zasazena do souvislostí doby, v níž ony písně vznikaly.

Šedesátá léta 20.století jsou mojí vášní- i když jsem je na vlastní kůži nezažil, toulá se má duše stále někde v roce 1969, Neil Armstrong se právě prochází po Měsíci a ve Woodstocku se slaví úsvit věku Vodnáře. Když ve druhé polovině této bouřlivé dekády vzrostl mezi mládeží na celém světě pocit sounáležitosti, byli to právě Beatles, kdo byl stmelujícím prvkem tohoto globálního hnutí. "Ať už tenkrát foukal jakejkoliv vítr, pohnul i náma. Plula celá loď. Možná, že Beatles byli vlajkou na stěžni a možná jako první křičeli ZEMĚ!, ale všichni jsme byli na tý samý lodi," prohlásil John Lennon. A já jsem rád, že dodnes mohu při poslechu jejich nádherné hudby-a vlastně i při četbě této knihy-plout s nimi- s Johnem, Georgem, Paulem a Ringem...

9 29.05.2017

Joplinka je mojí srdeční záležitostí. Byla jedním ze symbolů vášnivých 60.let, květinovým dítětem, hippie ikonou a královnou woodstockého národa- a také zosobněním života prožitého bez ohledů na následky- jako by byla první punkerkou beroucí smrtelně vážně heslo NO FUTURE!
Přestavuje trochu lákavý a dosti varovný příběh určitého životního stylu, ale především neobyčejné dědictví úžasné hudby, která se nejvíce přiblížila blaženosti. Legendární rokenrolový divoch Little Richard se o ní vyjádřil: "Její hlas je projevem Ducha svatého."
A takovou si Janis pamatujme. V jejím hlase bylo obsaženo všechno. Láska, vášeň, naděje, útěcha, ale i bolest a utrpení. Všechno, co ve svém krátkém životě poznala a co z ní udělalo nejlepší zpěvačku v celé rockové historii...
CARPE DIEM, JANIS

10 26.05.2017

Miloš Forman je dlouhodobě mým nejoblíbenějším filmovým režisérem. Jeho kariéra je nesmírně zajímavá. Nejprve se stal součástí úžasného filmového obrození zvaného česká nová vlna a ve svých filmech ukazoval svět takový jaký je- svět lidí s jejich dobrými vlastnostmi i chybami. Forman tehdy, v 60.letech, vytvořil filmovou estetiku, které se klanějí noví a noví filmaři a snaží se ji napodobit. Pak však přišel krutý srpen 1968 a nezvaní bratři v tancích zadusili všechno včetně pražského filmového jara.
Miloš Forman v reakci na to emigroval do USA a ohromil Hollywood tím, že si jej stvořil podle obrazu svého. Točí zde nádherné filmy, osobité a virtuózní. Jejich hrdinové stojí často mimo většinovou společnost, jsou to rebelové bojující o osobní svobodu a o lidskou důstojnost. Geniální umělci, hipíci, pacienti z blázince, vydavatelé pornografie, ponížení černoši. Ti všichni stojí proti Systému, proti dobovému vkusu, proti takzvané Morálce. Proti té Morálce, kterou Forman jakožto člověk s osobní zkušeností s nacismem, s komunismem a maloměšťáctvím, dobře zná. Proti té Morálce, která vás odsoudí kvůli barvě vaší kůže, kvůli vaší sexuální orientaci, kvůli dlouhým vlasům, třídnímu původu nebo kvůli tomu, že máte o kolečko víc.
Miloš Forman výrazně zasáhl do mého života, provází mne jím už nějaký ten pátek a jednoduše mne pořád baví. A i po přečtení této knihy vím, že Miloš Forman si na nic nehraje a že je to člověk, se kterým bych si rád poseděl u piva. A to nejen proto, že právě on je tím co si představuji pod pojmem Mistr, ale především proto, že je to prostě fajn chlap...

11 26.05.2017

Naprosto zásadní kniha mého dětství. Mexický fotbalový šampionát v roce 1986 byl mým prvním v roli nadšeného fanouška. Byl jsem teprve osmiletý capart a plně jsem propadl kouzlu této krásné a nesmyslné hry. Knihu věnovanou mexickému turnaji jsem četl pořád dokola a vůbec mi nevadilo, že je psána ve slovenském jazyce. Dodnes si tak dovedu vzpomenout na výsledky snad všech zápasů, které byly tehdy odehrány.
A toto klání pro mne zrodilo i největšího hrdinu mého dětství, legendárního argentinského fotbalistu Diega Maradonu. Ten se stal prvním člověkem, v němž jsem uviděl génia. Někoho, kdo i přes svou malou postavu převyšuje všechny ostatní o dvě hlavy a kdo trefí terč, který ti druzí ani nevidí. Od té doby jsem takových osobností poznal více, ale díky Maradonovi jsem si poprvé nejasně uvědomil, že existuje svět neomezených výšin, ke kterým můžu ze země s údivem vzhlížet...

5 26.05.2017