BobRyder diskuze u autorů

Tak jsem právě dokončil svůj Týden s Vonnegutem. Během uplynulých šesti dní jsem přečetl šest jeho knih, tedy všechny, které se mi podařilo sehnat. Abych použil spisovatelova vlastní slova, bylo mi z nich šoufl, ale- a teď už mluvím zase svými vlastními slovy- královsky jsem se nad nimi bavil. Při čtení jedné z nich se mi stala nepatrná nehoda- řízl jsem se do prstu o papír a i trošička té mé krve byla prolita. A tak je to s Vonnegutovými knihami- pořežou vás na těle i na duši. Vonnegut je hyperkritický mrzutý bručoun, ale naštěstí má smysl pro humor. Není to třeskutý humor jako třeba u Hellera, kde se nahlas smějete nejrůznějším hláškám, Vonnegutův černý humor je ještě sofistikovanější,je satirický a hodně nadsazený, přinutí vás k pousmání, ale zároveň vám přitom přeběhne mráz po zádech. Svět podle Vonneguta je skrznaskrz absurdní. Abych byl konkrétní, uvedu zde ukázku jak v knize Snídaně šampionů popisuje americkou demokracii:

Některé z těchto nesmyslů však byly škodlivé, neboť zakrývaly velké zločiny. Tak například učitelé dětí ve Spojených státech amerických psali znova a znova na tabule následující datum a vyžadovali na dětech, aby si je s pýchou a radostí vštěpovaly do hlavy: 1492.
Učitelé říkali, že v tomto roce byl jejich světadíl objeven lidskými bytostmi. Ve skutečnosti už v roce 1492 žily v tomto světadílu miliony lidských bytostí plným a tvořivým životem. Byl to prostě rok, kdy je začali šidit, okrádat a zabíjet mořští piráti. A tohle je další ukázka škodlivého nesmyslu, kterému se děti učily: že mořští piráti vytvořili formu vlády, která se stala paprskem svobody pro lidské bytosti všude jinde. Ve skutečnosti ti mořští piráti, kteří měli největší zásluhu na vytvoření nové vlády, vlastnili otroky. Používali lidských bytostí jako strojů a to i poté, co bylo otroctví odstraněno (...).
Mořští piráti byli bílí. Lidé, kteří žili na kontinentě, když piráti přistáli, měli barvu mědi. Když bylo na světadíl zavedeno otroctví, otroci byli černí. Barva znamenala všechno (...)
Avšak hlavní zbraní mořských pirátů byla jejich schopnost zaskakovat druhé překvapením. Nikdo nevěřil, dokud už nebylo pozdě, jak dokážou být bezcitní a hamižní.

Tak tady to vidíte, Vonnegutovo pojetí dějin je iracionální, protože pravda je iracionální. A protože tento pohled je velice blízký tomu mému, putuje tento autor mezi mé nejoblíbenější.

A teď v naprosté stručnosti uvedu, jak na mne zapůsobily jednotlivé knihy:

OSTROOČKO- mé první setkání s autorem, před nějakými pětadvaceti lety mne tato kniha hodně oslovila, taktéž jsem si připadal "vyřazený". Hlavní postava knihy je zároveň jednou z nejztracenějších v dějinách literatury. A ještě je tu ta otázka: poznám až můj příběh skončí a já budu dál žít už jenom epilog?
JATKA Č.5- asi nejlepší Vonnegutova kniha, dokonalá kombinace realismu a sci-fi, spisovatel se zde vypovídává z celoživotního traumatu, jímž bylo bombardování Drážďan během 2.světové války. Tato událost měla zásadní vliv na Vonnegutovu dráhu spisovatele i na téma jež si vybíral. Podobně na něj zapůsobila i sebevražda jeho matky.
KOLÍBKA-oblíbené téma Kurta Vonneguta, lidská nezodpovědnost vede k apokalypse. V této knize autor navíc vymyslel jedno z nejoriginálnějších a nejujetějších náboženství.
SNÍDANĚ ŠAMPIONŮ-velice rád bych vlastnil kompletní dílo Kilgora Trouta.
GROTESKA- tady nemůžu sloužit, asi jsem nepochopil pointu...
MATKA NOC- vedle "Jatek" asi to nejlepší co jsem od autora četl, bizarní příběh o tom, že mezi dobrem a zlem bývají někdy zatraceně tenké hranice.

Suma sumárum nám Kurt Vonnegut jr. říká: "Dějiny! Čtěte v nich a plačte..."

Asi jako každý malý kluk, i já jsem miloval dobrodružné příběhy a nejraději jsem měl ty od Karla Maye. Jeho historkám o indiánech nešlo odolat, tím spíše, že byly krásným způsobem převedeny na filmové plátno. Své nejkrásnější dětské filmové zážitky mám v paměti spojené s obrazem hvězdnaté noční oblohy nad hrádeckým letním kinem a se zářícím stříbrným plátnem. Série filmů o náčelníkovi Apačů Vinnetouovi pak patřila k těm málo filmům, které dokázaly letňák spolehlivě zaplnit. Byla to krásná tradice, v níž se náklonnost k Vinnetouovi dědila z generace na generaci. Nejen pro mne byl Vinnetou největším dětským idolem. Mayovky v nás probouzely něco jako povědomí o vyšším principu mravním. Kladní hrdinové byli až pohádkově čistí a čestní a my chtěli být jako oni- chtěli jsme stát na straně Dobra. Tehdy jsem si začal nevědomky utvářet svůj vlastní hodnotový žebříček a Vinnetou s Old Shatterhandem přitom sehráli zásadní roli. Kdybych se v dětství nesetkal s Karlem Mayem, vyvíjela by se moje osobnost asi jinak- tento německý spisovatel na mne měl velký vliv. Koneckonců byl jedním z pár autorů, kteří ve mě probudili touhu vymýšlet a psát vlastní příběhy...

Bezmezně obdivuji pana Jaroslava Foglara. To, jak dokázal stvořit magický svět Stínadel, tento tajuplný svět s vlastními pravidly, to je podle mne projevem skutečně nevšedního talentu. Neváhám označit Záhadu hlavolamu za nejdůležitější knihu mého dětství- a komiksové ztvárnění Rychlých šípů pro mne není o nic menší klasikou. Jako kluk jsem intenzivně prožíval popisovaná dobrodružství a dodnes oceňuji mravní apel, který spisovatel svým čtenářům přinášel. Ano, občas působila snaha pana Foglara příliš didakticky nebo až naivně, bylo tomu však proto, že chtěl učinit svět lepším a lidi slušnějšími. Nevím, zda se mu to povedlo i se mnou, přeci jen jsem nikdy nebyl Mirkem Dušínem- ale chtěl jsem jím být! Toužil jsem založit vlastní klub na způsob Rychlých šípů, ale marně jsem hledal podobné nadšence, kteří by se ke mně přidali. Přesto panu Foglarovi děkuji, podnítil moji fantazii a obohatil můj život jako málokterý jiný spisovatel. Velké díky!

Přečetl jsem pár Kerouacových knih a musím přiznat, že jsem nikdy nepropadl jeho kouzlu tak hluboce jako spousta mých vrstevníků, ale jeho teoretická práce Základy spontánní prózy znamenala obrovský motor pro moji začínající "kariéru" spisovatele. Kerouac v textu prosazoval spontaneitu při psaní a požadoval, aby psaní bylo radostí a oslavou: "Metodou ti budiž extáze. Piš nevědomě v polotranzu a dovol ať podvědomí přinese nespoutaně vše, co by autocenzura zastavila. Piš vzrušeně, v souladu se zákony orgasmu, vystříkni z nitra ven, čím bláznivěji, tím lépe!"
Ty vole! Pro mne, sedmnáctiletého rádobyspisovatele, to byla neskutečně působivá filosofie, dokud jsem si neuvědomil, že k tomu, aby člověk mohl takto psát, musí být obdařen určitým typem talentu a osobnosti. A já nejsem Kerouac. Ale stejně děkuji Jackovi za ten pocit svobody, který mi pomohl najít. Byla to jízda!

Někdy mám pocit, že jsem pouze postavou napsanou perem Antona Pavloviče Čechova.Jako by můj svět bylo jeviště, na němž mnou Velký ruský dramatik a povídkář pohybuje jako se šachovou figurkou. Bůh mlčí. Vědy a medicína jsou bezmocné. Láska je zlá. Mezilidské vztahy nefungují. Všude okolo jen samé pokrytectví, lhostejnost, nuda a prázdnota. Všichni Čechovovi "hrdinové" jsou nešťastní a zklamaní. Jsou zamilováni do těch nesprávných lidí, jsou plni nesplnitelných ambicí a snů, ztracení a zmatení, obtížní pro své okolí. Hned dvě z autorových her končí sebevraždou hlavního hrdiny.
Čechov byl velký umělec. Jak o něm prohlásil divadelní režisér Petr Lébl: "Čechov byl ze všech světových dramatiků ten největší. Všichni ostatní, včetně Shakespeara, jsou v porovnání s ním jen prďolové."
Ostatně, kdo jiný by dokázal v kratičkém dialogu vystihnout podstatu světa tak jako právě Čechov?
"Je mi smutno, Ivane Ivaniči. Pojďte, pozvracíme se jim do piána."
"Nedělejte to, Nikito Fjodoroviči, nepochopili by nás. Raději je něčím pobavte."

Nečetl jsem všechny jeho knihy, nepřečetl jsem jich snad ani polovinu a nemohu se tedy prohlašovat za skutečného znalce jeho díla. Ale věřím, že to není tak podstatné, neboť důležité je, jakou roli ve vašem srdci hraje to, co jste dosud poznali. Josef Škvorecký je můj nejoblíbenější spisovatel a zároveň výborný přítel a kamarád do nepohody- a to i přesto, že jsem se s ním nikdy osobně nesetkal a on už teď hraje na tenorsaxofon se Satchmem v nebi, zatímco já stále ještě trčím v Rokycanech.
Josef Škvorecký je (nebudu o něm přece mluvit v minulém čase) velice vtipný a laskavý člověk, který zpochybnil Velké Pravdy jako je Rasová čistota a Komunismus a místo toho uvěřil v obyčejnou lidskou slušnost.
Je to osvícený muž, který ví, že i v době strašlivé světové války, kdy je ohroženo samotné přežití civilizace, kdy hrozí zánik veškeré lidskosti, je stále nezbytně nutné řešit tak zásadní otázky,jako jestli je Marie tam dole taky tak krásně blonďatá jako na hlavě...
Já osobně mám z jeho díla nejraději trojici knih s jeho alter egem Dannym Smiřickým: rebelantské Zbabělce, pohodovou Prima sezónu a velkolepý Příběh inženýra lidských duší.
Errole, díky za všechno...

Můj nejoblíbenější básník. Poeta s ostrým jazykem a s laskavou duší. Pohled na temeno jeho hlavy, které jsem zahlédl během jeho pražské návštěvy v roce 1998, je dodnes jednou z mých nejmilejších vzpomínek.
Neboť v hlavě, jejíž temeno jsem spatřil, se "třepetali motýli včerejška".
Neboť on, básník, zná tajemství, která jsou nám, běžným smrtelníkům, skryta.
Neboť on je indiánským zvědem na stopě Pravdě.
Neboť on na otázku Kde je láska? odpověděl Zde je láska!
Neboť napsal větu: "Vešel sám Prezident rozhlédl se a řekl rezignujeme."
Neboť to on napsal větu: " Svět je báječné místo k narození a zrovna, když jste v nejlepším, přijde usměvavý funebrák."
A neboť to byl právě on, kdo mne naučil dívat se kolem sebe okouzlenýma chlapeckýma očima a dýchat a věřit a nosit kalhoty...

Král hororů, mistr hrůzy a jeden z nejprodávanějších spisovatelů všech dob. Stephen King je skvostný vypravěč nadaný neskutečnou (byť trochu děsivou) fantazií. Je to Pan spisovatel se schopností brilantně popsat psychologii člověka vystaveného mezní situaci a strachu. I proto ho mám rád, neboť strach je i mojí přirozeností. Strach z vážné nemoci, z toho co přijde po smrti, z osamělosti, z kukuřičných polí...
King je spisovatel od kterého jsem přečetl nejvíce knih a téměř všechny byly vynikající a četly se jedním dechem. A koneckonců, svým talentem přesahuje hranice škatulky autora hororů. Vždyť vyškrtnete-li z jeho knih všechny ty upíry, vlkodlaky a sériové vrahy, jimiž se stránky jeho knih jen hemží, zůstanou vám stále silné příběhy o obyčejných lidech a o jejich běžných starostech.Abych uvedl příklad: Kingova asi nejlepší kniha Osvícení je děsuplnou historií o spisovateli,který ovládnut nadpřirozenými silami usiluje o vyvraždění své rodiny. Ve skutečnosti je ale tato kniha metaforou o rozkladném vlivu alkoholu na lidskou osobnost- autor zde popsal vlastní zkušenosti s alkoholismem a literatura tak pro něj funguje i jako terapie. Při čtení jeho knih však musíte mít neustále na pozoru, že hned na následující stránce na vás může vykouknout něco velice ošklivého- tak jako ve skutečném životě. Stephen King tak má pověst podivína se zálibou v ošklivosti, ale k poopravení tohoto názoru stačí jediné: přečíst si nějakou jeho knihu. Přinejmenším si přečtete napínavý příběh, ale budete-li mít štěstí na výběr knihy, pak uvidíte, že v ní najdete sice strašidelné, ale vlastně krásné podobenství o věčné touze člověka po definitivním pokoření Zla. Protože King, vlastními slovy " stále věří v nezdolnost lidského srdce a v absolutní platnost lásky a v to, že přijde čistota a my všichni nalezneme místo, kde se můžeme postavit na odpor zlu... a hájit toto místo až do smrti."

Přiznávám, že jsem jedním z těch hlupáků, kteří pevně věří mýtu o umělci, který trpí. Mýtu, který tvrdí, že každý umělec MUSÍ trpět. A dokonalým ideálem takového umělce je pro mne Scott Fitzgerald, tragický syn americké prózy. Nepochopený a zapomenutý génius sedící ve svém hollywoodském domě, s lahví whisky po ruce a bušící do psacího stroje věty o Americe, která je "jako strom v zimě. Žije, ale je zbavená své zářivé nádhery." Fitzgerald ve svém díle popsal pád Amerického snu- a myslím že nikdo jiný o tomto tématu nezanechal působivější svědectví. Neboť psal-li o Americe, psal sám o sobě a jeho životní osudy, které se tak výrazně odrazily v jeho díle, jsou fascinující. Díky úspěchu svého prvního románu získal srdce své vyvolené dívky Zeldy, která jej do té doby odmítala jako "chuďase". Manželé Fitzgeraldovi se stali celebritami jazzového věku a hvězdami společnosti. Čekal je však strmý pád z výsluní, na Zeldu schizofrenie a pobyty v nervových sanatoriích, na Scotta alkoholismus a předčasná smrt v zapomenutí. Autor výroku "Ukažte mi člověka a já vám o něm napíšu tragédii" opustil svět zcela v duchu svých knih. Jenže 20 let po jeho smrti jej objevila nová generace amerických literátů a uvedla jeho dílo zpět do povědomí veřejnosti. Dnes je tento "romantický egoista" klasikem světové literatury, umělcem, který psal ty nejkrásnější básně v próze, a kterého můžete dodnes slyšet jak za tiché hollywoodské noci opilý buší do psacího stroje a vykřikuje svá proroctví o našich snech, o našich láskách, o našich životech a o naší budoucnosti...