Francis Scott Fitzgerald

Melancholický snílek- a postupem času nostalgický a světem zklamaný - nacházející zapomnění v alkoholu ....
A stejně jako v komentáři předchozím - i já jej považuji za klasika a ráda se k jeho tvorbě vracím ....
A filmový" Velký Gatsby " v podání Roberta Redforda nemá chybu ....doporučím.

Přiznávám, že jsem jedním z těch hlupáků, kteří pevně věří mýtu o umělci, který trpí. Mýtu, který tvrdí, že každý umělec MUSÍ trpět. A dokonalým ideálem takového umělce je pro mne Scott Fitzgerald, tragický syn americké prózy. Nepochopený a zapomenutý génius sedící ve svém hollywoodském domě, s lahví whisky po ruce a bušící do psacího stroje věty o Americe, která je "jako strom v zimě. Žije, ale je zbavená své zářivé nádhery." Fitzgerald ve svém díle popsal pád Amerického snu- a myslím že nikdo jiný o tomto tématu nezanechal působivější svědectví. Neboť psal-li o Americe, psal sám o sobě a jeho životní osudy, které se tak výrazně odrazily v jeho díle, jsou fascinující. Díky úspěchu svého prvního románu získal srdce své vyvolené dívky Zeldy, která jej do té doby odmítala jako "chuďase". Manželé Fitzgeraldovi se stali celebritami jazzového věku a hvězdami společnosti. Čekal je však strmý pád z výsluní, na Zeldu schizofrenie a pobyty v nervových sanatoriích, na Scotta alkoholismus a předčasná smrt v zapomenutí. Autor výroku "Ukažte mi člověka a já vám o něm napíšu tragédii" opustil svět zcela v duchu svých knih. Jenže 20 let po jeho smrti jej objevila nová generace amerických literátů a uvedla jeho dílo zpět do povědomí veřejnosti. Dnes je tento "romantický egoista" klasikem světové literatury, umělcem, který psal ty nejkrásnější básně v próze, a kterého můžete dodnes slyšet jak za tiché hollywoodské noci opilý buší do psacího stroje a vykřikuje svá proroctví o našich snech, o našich láskách, o našich životech a o naší budoucnosti...

O autorovi dost vypovídá věta z povídky Zhroucení(?) :" V opravdu temné noci duše jsou vždy tři hodiny ráno:"

Nepopsatelná a nevysvětlitelná přitažlivost, to je to, co mě nutí neustále se k Fitzgeraldovi vracet. V češtině, v angličtině, znovu a znovu. A to i přes to, že vě mně jeho díla nezanechávají nic konkrétního. Veškerý prožitek a požitek se odehrává během čtení a po jeho skončení to celé už jen tak zůstává viset ve vzduchu, jakoby se nade mnou vznášela celá ta tíha osudů jednotlivých hrdinů. A ač to teď patrně vyznívá řádně tragikomicky, tak jinak ten pocit, dojem, popsat nedokážu.