Josef Škvorecký

Vzpomínka na Josefa Škvoreckého a jeho pozoruhodnou literární tvorbu: https://www.novinky.cz/kultura/clanek/skvorecky-v-ere-korektnosti-velky-ironik-zemrel-pred-10-lety-40382720

Neuvěřitelná pokora a úcta k prostým lidem.
Legenda Emöke je možná jeho nejvíc strhující dílo.
Jak to pak ve vlakovém kupé tomu nabubřelému a zkaženému učiteli nandali, ti obyčejní vidláci.
:-)
“ Každý radikalismus má pouze tři součásti. Blbost, špatné svědomí, anebo nezvládnutou nenávist. “
Kéž by všichni aktivisti pochopili tuhle vaši moudrost.
Děkuji za všechno!

Nejvýznamnější český exilový spisovatel. Ve svých dílech používá krásnou češtinu. Skvělý autor detektivek a románům o Dannym Smiřickém. Člověk, který měl slabost pro jazz.

Rozsáhlá tvorba, mám přečteno hodně ale zdaleka ne všechno. Detektivky a Dan Smiřický, to je asi nejznámější. Exilový vydavatel samizdatové literatury, vydavatelství mělo velký význam pro řadu spisovatelů, kteří u nás nemohli publikovat. Jeho dílo a význam rozvedl jadran, nebudu to opakovat.

Obdivuji v Josefu Škvoreckém ono spojení člověk a spisovatel. Jeho dílo (díky bohu, je toho hodně, co mně ještě čeká...) je fascinující tím, že nemusel nikdy psát a především vyjadřovat opak toho, co už jednou napsal a svým životem i dílem pro mě je konkrétním příkladem oněch smutně pravdivých Čapkových slov: „Ano, mnoho se změnilo, ale lidé zůstávají stejní, jenomže teď víme líp, kdo je kdo. Kdo je slušný, byl slušný vždycky, kdo byl věrný, je věrný i teď. Kdo se točí s větrem, točil se s větrem i dřív, kdo myslí, že teď přišla jeho chvíle, myslel vždycky jen na sebe. Nikdo se nestává přeběhlíkem, kdo jím nebyl vždycky, kdo mění víru, nemá žádnou..." Josef Škvorecký nikdy nebyl ani fanatik, ani konjunkturální plácal typu kam vítr, tam plášť, všeználek a dokonalý kritik poměrů s cílem upozorňovat hlavně na sebe a právě tohle je to, co mě kromě jeho díla fascinuje, když ho porovnávám s jeho vrstevníky, kteří jsou možná (alespoň v cizině) i třeba známější (čerstvý devadesátník Kundera) oprávněně nebo i onen předmět nejen domácího kultu Havel (ten rozhodně neoprávněně). Nechám stranou Kouhouty, Uhdy a vlastně drtivou většinu představitelů oné intelektuální elity a mám před sebou najednou člověka, který zůstal čistý. Proč? Klíčem může být třeba fakt týkající se Škvoreckého díla nějznámějšího a hned prvního - Zbabělců. Škvorecký ji psal především sám pro sebe a s ohledem na poměry ani nevěřil, že jednou bude moct vyjít. A když se ta možnost po dlouhých letech naskytla (v roce 1958), byl problém nejen s "rekonstrukcí" původního textu ale především s tím, že kniha pro skalní stalinisty, kteří překonali šok ze zprávy N. Chruščova na XX. sjezdu KSSS přes drobné korektury posloužila jako exemplární příklad toho, jak socialistická literatury vypadat nemá. Není asi ovšem náhoda, že "problém" s ní měli i zdánlivě opační jedinci, než stalinističtí komunisté - Jindřich Chalupecký, Václav Černý či Ferdinand Peroutka. I to je svým způsobem ukázka kvality díla, které není konjunkturální v žádném směru a to i přesto, že sám Škvorecký dílo k dalšímu vydání v roce 1964 drobně přepracoval. Josef Škvorecký měl záběr blížící se rozsahem až k naprosto fenomenálnímu dílu Karla Čapka a fakt je, že jeho okouzlení detektivkou je až úsměvné v tom nepozitivnějším smyslu slova. Jeho odchod do emigrace po onom slavném "osmašedesátém" je logický, nikdo jiný nemohl chápat širší souvislosti a historickou podstatu této až tragikomické události lépe než on sám. Přínos jeho další literární tvorby je nepopiratelný, stejně jako jeho pozoruhodná akademická činnost vedle jeho (a zde nesmíme zapomínat na minimálně rovnocenný přínos Zdeny Salivarové) mnohokrát oceněné činnosti v rámci 68´Publishers. Jeho dílo posloužilo dost často i jako námět pro filmovou tvorbu, ale nutno konstatovat, že nikdy (třeba na rozdíl od Kunderova Žertu) film nebyl lepší než vlastní literární podklad nebo námět. Příliš se nepovedl Tankový prapor a ani další jeho zfilmovaná díla (formou televizních inscenací) s podle mě jedinou výjimkou - Prima sezónou. Sám Škvorecký byl ale s laskavostí a noblesou sobě vlastní spokojen se všemi adaptacemi...Kdybych měl ovšem říct, co jsou má nejoblíbenější díla, nebudou to Zbabělci, ale na straně jedné pohodově sentimentální a vtipná Prima sezóna (kterou řadím někam vedle Jirotkova Saturnina) a na druhou stranu až na kost se zadírající Mirákl, který Škvorecký napsal v emigraci a vydal v roce 1972 a jakoby v něm předpověděl, co nás čeká po onom melodramatickém a poněkud falešném listopadu 1989. A na tuto knihu se můj citát z Karla Čapka vztahuje snad nejvíc a to i v onom kompletním znění. A rád bych taky připomněl Scherzo capriccioso: Veselý sen o Dvořákovi a Nevěstu z Texasu. O životě našich "lidí" v cizině toho obecně v české literatuře najdeme skutečně velice málo a fakt, že ignorujeme cca 5 miliónů osob, které mají české kořeny a nebo se hlásí k českému původu je poněkud zarážející. Josef Škvorecký pro mně zůstane asi největším českým autorem XX. století po Karlu Čapkovi a to i přes uznání kvalit literátů typu Hrabala na straně jedné a onoho Kundery na straně druhé. Josef Škvorecký psal nějak tak primárně pro sebe a ono histrionství a okázalá snaha se zviditelňovat mu byla zcela cizí. A tak myslím, že další generace jeho dílo znovu a znovu objeví a fakt, že za onen Mirákl byl skrytě nenáviděn novým po roce 1989 vládnoucím establishmentem (především jeho částí odvíjející se od onoho poněkud operetního disentu a přeceňované Charty77) na tom nezmění nic. A díla světoznámého dramatika Hejla či básníka a spisovatele Vrchcolába spíš čeká cesta do zapomnění a zaprášených archivů...

Pro mě je Josef Škvorecký svým způsobem nedostižný. Asi nějaká chemie nebo co. Prostě jeho knihy mi sednou jak ulité, ať už je to detektivka, drama nebo legrácka typu Ze života lepší společnosti či Tankový prapor (i když to zas úplně legrácka taky není).

Zvláště teď, bychom měli opět vzít do rukou knihy pana Škvoreckého a připomenout si, že jsme všichni ze stejného těsta, máme stejné cíle a stejná srdce, která bijí podobně ne-li stejně. Myslím, že lidé, ač jiného náboženství, vedle sebe dokáží žít, pokud se vzájemně tolerují a učí od sebe navzájem. Vnímat a koukat se kolem sebe, nikoliv hodnotit. Nadávat a svalovat vinu na druhé umí každý, ale zamyslet se nad sebou, nad vlastními chybami, pochopit a pomoci druhým, to je to, oč tu běží...
Bez Dannyho si neumím svůj literární život vůbec představit! A ani nechci!

Nečetl jsem všechny jeho knihy, nepřečetl jsem jich snad ani polovinu a nemohu se tedy prohlašovat za skutečného znalce jeho díla. Ale věřím, že to není tak podstatné, neboť důležité je, jakou roli ve vašem srdci hraje to, co jste dosud poznali. Josef Škvorecký je můj nejoblíbenější spisovatel a zároveň výborný přítel a kamarád do nepohody- a to i přesto, že jsem se s ním nikdy osobně nesetkal a on už teď hraje na tenorsaxofon se Satchmem v nebi, zatímco já stále ještě trčím v Rokycanech.
Josef Škvorecký je (nebudu o něm přece mluvit v minulém čase) velice vtipný a laskavý člověk, který zpochybnil Velké Pravdy jako je Rasová čistota a Komunismus a místo toho uvěřil v obyčejnou lidskou slušnost.
Je to osvícený muž, který ví, že i v době strašlivé světové války, kdy je ohroženo samotné přežití civilizace, kdy hrozí zánik veškeré lidskosti, je stále nezbytně nutné řešit tak zásadní otázky,jako jestli je Marie tam dole taky tak krásně blonďatá jako na hlavě...
Já osobně mám z jeho díla nejraději trojici knih s jeho alter egem Dannym Smiřickým: rebelantské Zbabělce, pohodovou Prima sezónu a velkolepý Příběh inženýra lidských duší.
Errole, díky za všechno...

Od pana Škvoreckého jsem toho nepřečetla mnoho, ale Zbabělce miluju jako žádnou jinou knihu. Snad i proto jsem toho od něho něpřečetla o moc více, po Prima sezóně - která nebyla vůbec špatná, Hořkým světě - který už mě tolik neoslovil a neúspěšném pokusu o četbu Tankového praporu a Miráklu, jsem raději upustila od pokusů pokračovat v "hledání druhých Zbabělců" - zkrátka, Dannyho, toho přímočarého a upřímného Dannyho z prvotiny pana Škvoreckého už v mých očích nic nepřekoná. A to je asi můj problém...

Osobně u pana Škvoreckého dávám přednost jeho detektivním románům a Dannymu Smiřickému. Jeho lyrické prózy, povídky a básně mně nic neříkají,

Výborný spisovatel, milovník jazzu, znalec anglosaské literatury a především skromný a statečný člověk, který toho v exilu pro naši literaturu a kulturu vůbec udělal víc, než jsme schopni ocenit.

pana Škvoreckého považuji za špičku ve svém oboru! Hlavně má můj obdiv jako samizdatový nakladatel v exilu!

Vždycky jsem si myslela, že česká literatura není nic pro mě. Seznamovala jsem se s různými autory, ale nacházela jsem jen díla průměrná (alespoň pro mě) anebo vyloženě odpuzující (jejichž oblíbenost přičítám kolektivnímu zatemnění mysli).
Škvorecký mě ale přesvědčil, že i Češi umějí psát velká díla, která pohladí na duši a nutí nás zamyslet se. I kdyby to byl náš jediný autor, ke kterému si najdu cestu, nebudu toho litovat, protože jeho díla jsou jednoduše dokonalá.

Tady je docela zajímavé povídání se Škvoreckým - pokud by to někoho zaujalo :
http://www.listy.cz/archiv.php?cislo=063&clanek=030619

Před maturitou, a to už je dost dávno, se mi dostal do ruky autorův román Zbabělci. Do té doby jsem o autorovi nevěděl skoro nic, protože profesorka češtiny ho před námi docela úspěšně tajila. Ale tento jediný román stačil, aby se Josef Škvorecký vecpal mezi mé oblíbené autory a na rozdíl od některých jiných je tam dodnes.

Vedle své literární práce je to hlavně nejlepší samizdatový nakladatel po roce 1968 v exilu.