Lvíče

31. března

Krásný zážitek. Takový žánrový obrat s překvapením jsem asi neměl dosud čest objevit. Pár střípků k minulosti slečny Stříbrné jsem posbíral, ale nespojil jsem si je tak, jak se nejspíše od čtenáře očekávalo. Vyzdvihnout musím rovněž vytříbený jazyk autora, to je doslova radost hltat jeho krásnou a bohatou češtinu.

2 13. ledna

Škvoreckého ironický a sarkastický pohled na lásku a politiku je nenapodobitelný a nedostižný. Počátek 60. let, atmosféra doby vystřižená jako z partesu, do toho milostné eskapády několika zúčastněných v čele s poněkud dobově alibisticky opatrným redaktorem, zahořivším touhou po tajemné slečně. Poučený čtenář si mnohé domyslí po prvních desítkách stránek, nenechá se odradit ani pozdním nástupem opravdu detektivní zápletky, oceňuje autorovu slovní ekvilibristiku, a tím pádem mu odpustí i poněkud zdlouhavé pasáže věnované vnitřním monologů, o všem možném (i nemožném). Filmové zpracování příběh posunulo trochu jinam - špatné nebylo, ale na knížku nemá.

2 05.12.2021

Takhle skvěle psát o cenzuře uměl jen Škvorecký! Působivé!

27 21.11.2021

Četlo se velmi dobře, skvěle vykreslené jednotlivé postavy i vztahy mezi nimi. Moje první knižní setkání s Josefem Škvoreckým, jehož styl psaní se mi líbí.

02.10.2021

Se priznam, ze mne to tentokrat moc nezaujalo. Vtipky mezi panem redaktorem a slecnou Stribrnou byly na zacatku fajn, ale pak se to zacalo extremne tahnout a opakovat. Uplna cervena knihovna, prolozena tehdejsi komunistickou [ne]povolovaci zvuli. Ze se to nakonec zvrhlo v detektivku s pointou to moc nezachranilo - jen tak tak, ze jsem to neodlozil nekdy v prvni polovine. Nebyt ctenarske vyzvy, tak to asi nedoctu. Holt to nebyl muj salek kavy.

11 28.04.2021

„…nejmenovala se Lenka. Jmenovala se Leona - Lvice. Ale bylo to spíš lvíče. Lvíče, které vyrostlo do krásy. Lvíče, které ten pitomý grázl chtěl chytit do pasti.“ Já jsem se oproti tomu chtěl se Škvoreckého Lvíčetem seznámit a užít si ho. Povedlo se to, i když ne zcela a úplně beze zbytku. Kuriózně nejvíce problémů jsem měl s hlavní postavou Karlem Lednem. Nevadilo mi, že je cynik a děvkař, který nemilosrdnou optikou vlastního zření kritizuje všechno kolem sebe včetně sebe sama (pochopitelně jen natolik, aby mu to nezpůsobilo vrásky na čele), ale naopak, že je vzdělaný literát. Zpočátku jsem bral jeho hodnotící komentáře nakladatelské branže jako věcné a trefné polemiky s totalitním režim, ale minimálně v druhé polovině románu jsem díky vysoce angažované rétorice odpadl a začalo mě to nudit. „Buď je to člověk, anebo je to svině,“ říká manželka šéfredaktora Procházky a podle mě k tomu není co víc dodat, proto účast na redakční radě nakladatelství Naše kniha, kde se řešil problém nadějné autorky Jarmily Cibulové, už považuji za promrhaný čas. Z křesla mě zvedl zase až detektivní závěr, který možná není kdovíjak oslňující a výbušný, ale povedl se na výbornou.

3 13.03.2021

Nemůžu si pomoct, ale do Škvoreckého literatury se nedokážu bez dechu začíst. Baví mě jeho sarkasmus a sebeironie, zajímalo mě vyprávění z prostředí nakladatelství s množstvím figurek pracujících v umění pro dobro nás všech, detektivní zápletka prolínající se dějem tak trochu už od počátku byla skvělý nápad... ale... opět ten láskou mučený ufňukánek Danny nyní v podobě redaktora Karla. Ten mi prostě leze na nervy! Někdo tomu říká love story, milostná linie nebo zoufalství doby apod., pro mě je to spíš nudné, nesympatické a postavu degradující kňourání.