Lvíče

kniha od:

Lvíče obálka knihy
Mé hodnocení:

Koupit

Román z prostředí nakladatelství s jeho zaběhlou, oportunní, ale i taktizující a statečnou „komunikací“ s představiteli vládní a stranické moci, tedy „personální“ unií, která k tomu mimo jiné měla zvláštní orgán, tzv. HSTD, tj. Hlavní správu tiskového dozoru, jednoduše řečeno cenzuru. Edice: Spisy Josefa Škvoreckého; sv. 5...celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/86_/8696/lvice-QWT-8696.jpeg 4.2202
Žánr
Romány, Literatura česká
Vydáno, Ivo Železný
více informací...
Nahrávám...

Komentáře (21)

Kniha Lvíče

Přidat komentář
nangijala
13. března

Nemůžu si pomoct, ale do Škvoreckého literatury se nedokážu bez dechu začíst. Baví mě jeho sarkasmus a sebeironie, zajímalo mě vyprávění z prostředí nakladatelství s množstvím figurek pracujících v umění pro dobro nás všech, detektivní zápletka prolínající se dějem tak trochu už od počátku byla skvělý nápad... ale... opět ten láskou mučený ufňukánek Danny nyní v podobě redaktora Karla. Ten mi prostě leze na nervy! Někdo tomu říká love story, milostná linie nebo zoufalství doby apod., pro mě je to spíš nudné, nesympatické a postavu degradující kňourání.

1amu
23.08.2020

Jsou zde dva špičkové komentáře. Jeden od kap66 a druhý napsal jadran . Lépe než oni bych svůj názor na tuto knihu nevyjádřil.
Dělá mi potěšení ohodnocení nejvyšší.


Alíša236
26.07.2020

Pro mě zklamání, vůbec mi k sobě neseděly a v příběhu se mi správně nepropojily linky milostná, detektivní a společenská (nakladatelská).... a nakonec mě vlastně pořádně nebavila ani jedna...

Terezz1
01.04.2020

Úžasně vystavěný román - milostné drama se mísí s kritikou komunistické cenzury, aby se z něj v závěru vyklubala detektivka a dovedla nás k překvapivé pointě. V kombinaci s úžasným jazykem, perfektně popsanými charaktery postav, lehkou ironií a inteligentním humorem se pak z knihy stává mistrovské dílo.

kap66
16.03.2020

Mám Škvoreckého ráda. Hodně. Hlavně pro jeho inteligentní humor a schopnost nikoho nešetřit.
Tento román má několik rovin - a všechny jsou zajímavé a výborně propojené. Obraz jednoho nakladatelství v době hluboké totality: redakce jako hnízdo těch, kteří se přizpůsobili rovnou nebo si staré „hříchy“ (obdiv k surrealismu apod.) vyretušovali angažovanou prací, šéf Procházka – kovaný komunista a patolízal, soudruh Král v roli Velkého bratra – neviděn, ale vidí (a snad i jen tuší!) vše. Vypravěč Karel Leden, člen redakce, všechno a všechny sarkasticky charakterizuje a sebekriticky nešetří ani sebe; mohl by to být takový Danny Smiřický (ale úspěšný u žen), kdyby v práci nebyla jeho páteř tak ohebná a jeho podrazy vůči přítelkyni a kamarádovi tak zavrženíhodné. Je to „nesmělý trpaslík kurevnictví“ a „velký pán nad ženami“, oběť i strůjce své doby: chytrý, sobecký, prolhaný, aniž by mu to přišlo nemorální; až narazí na slečnu Stříbrnou, kterou prizmatem své zkaženosti hodnotí úplně scestně a přehlíží všechny náznaky, které … A přehlíží je i čtenář, v domnění, že čte milostný román křížený s kritickou sondou do jedné oblasti socialistické reality. Kdo dobře zná Škvoreckého literární lásku, překvapen nemůže být.
Výborné.

InaPražáková
03.10.2019

Škvoreckého detektivky mi sedí mnohem míň než jeho nedetektivní knihy, těch podezřelých náhod je tam prostě moc. Tragédie mě po předchozím čtení Klímy, který píše zčásti o tomtéž, jenže líp, taky úplně nezasáhla. Ale pořád je to chytrý, zábavný, ironický Škvorecký. Vzdor autorskému záměru jsem se tudíž víc soustředila na poměry v nakladatelství, které si neumím představit v lepším podání - fakta se dají najít, ale jízlivá ironie a cit pro směšnost se do historických výkladů většinou nevejdou.

denib
07.05.2019

Kniha je napsaná se správnou dávkou chytré ironie. Je zábavná, vysmívající se mj. tehdejšímu fungování v nakladatelstvích. Bravurně jsou tu popsané mezilidské vztahy a motivace. Konec je přímo skvělý a i za něj pátá hvězdička.

jadran
31.08.2019

Josef Škvorecký patří k mým nejen nejoblíbenějším, ale také nejobdivovanějším spisovatelům. Dokázal totiž to, co přináší podle mě ta nejlepší literatura. Pobavit a vtáhnout do knihy, donutit čtenáře, aby se ztotožnil s postavami a předloží mu nejen děj a pocity, ale také látku k přemýšlení, a přitom jednoznačně formuluje své názory na to, co píše. Ale hlavně je dryáčnicky nevnucuje.
Lvíče jsem znal jako poněkud nezajímavý film, který nezachránila ani ve své době nesporně atraktivní Marie Drahokoupilová v hlavní roli, ani fakt, že dějově film sleduje námět knihy. Josef Škvorecký si scénář ještě „ohlídal“ a pak odešel do Kanady, aby (jak s oblibou tvrdím) napsal pro mě nejdůležitější dílo – Mirákl. Lvíče je jakoby přípravou, předehrou. Pro někoho jistá forma literárního thrilleru či určité formy detektivky, pro mě je to už ona nemilosrdně realistická ukázka doby, režimu, ale především charakterů lidí. Nevím, proč se mi při těch jednáních redakční rady vybaví Bulgakovův Mistr a Markétka, kde je s velkou dávkou škodolibosti podaná elita spisovatelů a ostatních literátů sdružených v organizaci zvané Masolit. Tady je to předvedeno bez nadsázky, podrobněji a pěkně natvrdo. Je to nemilosrdná ukázka toho, jaká je naprosto převažující většina těchto lidí, jaké mají skutečné motivace, vazby a kšeftíky, jací jsou z drtivé části ti lidé, kteří nás poučují, směřují a formují a ohánějí se přitom okázale tu posláním umění tu vyššími cíli…jistě, ne úplně všichni. Ale naprostá většina ano. Jejich postoje i motivace leckdy můžeme chápat, ale těžko se s nimi můžeme ztotožnit. O to víc bychom měli opatrně zkoumat a zvažovat, koho skutečně máme respektovat, čí slova máme brát v úvahu a čí myšlenky máme následovat. Myslí-li si někdo, že dnes už podobné redakční a nakladatelské rady neexistují, že neexistuje cenzura a v knize bez obalu podaný její nejhorší stupeň – autocenzura, je na zoufalém omylu. Nakonec, de_baques to tady píše včetně odkazu na názor Josefa Škvoreckého zcela jasně.
No a tím druhým momentem, kterým mě kniha dostala, je onen drásavě realistický popis toho, co se v literatuře obrací pořád dokola, a to ona „láska“. Lvíče je totiž i love story jako hrom. Detektivkou je až v samém závěru. Josef Škvorecký tady popisuje až naturalisticky (bez onoho laskavého pochopení v Prima sezóně) ony stavy, které podobné city doprovázejí. Něco podobného (vyzněním, ne v tak otevřené podobě, a ne tak podrobně) jsem našel v jiném skvělém románu, který je poměrně neznámý – v Myrerově Posledním kabrioletu. Ať se Josef Škvorecký snaží sebevíc, nakonec je v té hlavní osobě „přítomen“ vždycky, tedy pokud se děj knihy odehrává v době, kterou zažil. Snaží se, aby Karel byl někdo jiný, tvrdý cynik, ale nakonec skončí tam, kde skončit musí a já při až naturalistickém popisu zoufalství z onoho neúspěchu u Lenky Stříbrné zase poznávám Dannyho Smiřického z Prima sezony.
A to třetí, co pro mě tato kniha znamená, je zcela jasná odpověď na naše „moderní“ dějiny, na to, co se v prolíná z dřívější doby dodnes a co nás bohužel i čeká v budoucnu. Josef Škvorecký, jako jeden z mála, má právo nás poučovat, dělá to zábavně, decentně, s laskavou ironii, ale hlavně, on ví proč, co a jak bylo, je a nepřímo i bude…je hodně povolaných, ale opravdu málo vyvolených. On mezi ně patří.
Mirákl jsem přečetl nejméně šestkrát (jednou v angličtině) a snad až po tom šestém přečetní (před několika týdny) jsem ho pochopil (snad) v celé šířce a podstatě. A to hlavně díky tomu ostatnímu, co jsem se o předchozích padesáti letech dozvěděl. A po Lvíčeti sáhnu zcela jistě znova a těším se, jak kromě onoho Vrchcolába (bože, jak ten Kohout musel pít krev těm asi dvěma nejlepším spisovatelům 2. poloviny XX. století, když ho ve svých klíčových dílech – i Kunderův Žert, museli vykreslit ve vší nahotě) budu poznávat další a další skutečné osobnosti, či spíše postavy, které Josef Škvorecký dokázal tak skvěle podat. Zatím si myslím, že jsem objevil Fikera…

1