Mirákl

O niečo náročnejšie čítanie, než prvé knihy Škvoreckého, ale stálo to zato. Predpokladám, že to bolo do istej miery autobiografické. V čase vzniku knihy by v ČSSR nemala šancu, je príliš kritická ku komunistickej čvarge. Oprávnene.

Mirákl je příběhem lidí, kteří „naletěli rozmazlencům revoluce, kteří dvacet let před nimi spustili hrůzostroj diktatury proletariátu a dlouho na něm tančili svá srbská kola, kozáčky a obdobné tance národní, a když pak zestárli, zastesklo se jim po euforii revoluce, ale protože na ni zatím nikdy nedoplatili, pustili se pěstičkami do Goliáše; jenže toho David přemohl toliko ve staré židovské pohádce, a Goliáš je teď rozdrtí, ty trapné playboye marxleninismu“. Životní osudy jednoho (ne)pokrokového nestraníka rámují události číhošťského zázraku (1949) a pražského jara 1968, jichž Danny Smiřický sice nebyl hybatelem, ale pokaždé jim byl překvapivě nablízku. Na rozdíl od svého literárního alter ega zůstal Škvorecký v exilu, kde se potřeboval vypsat z prožité kocoviny budování socialismu a ztroskotaného obrodného procesu. Ta dvě desetiletí byla šílenou dobou, kdy ideologie a politika prostupovaly všechny oblasti bytí a převracely lidské osudy naruby. S touto neurózou dobře ladí formální stránka knihy, kdy je několik dějových linek rozstříháno na drobné úseky a ty jsou v „promyšleném zmatku“ seskládány do komplexní mozaiky. Děj je spletitý a plný odboček, čtenářsky je to náročnější než autorova dřívější díla, ale výsledek je působivý; špatně se to popisuje, tu knihu je třeba prožít… Škvorecký zároveň neztratil nic z lehkosti a pravdivosti, ať už jde o vzplanutí k neodolatelné Lišce, epizodu s ruským literátem vzývajícím Orwella, i když i on „věděl hovno“ o zdrcující realitě sovětského režimu, nebo třeba příběh Žida, který se zachránil útěkem před nacisty a pak se celý život bál, že příště už nebude mít takové štěstí a spadne na něj klec dějin.

Tak tohle přesně je můj šálek. Jsem okouzlena jazykem, vědomostmi, schopností zaznamenat a sdělit a samozřejmě obsahem. Vyprávění o roku 1968 a letech následujících a vzpomínky na poválečná léta a řádění soudruhů. O čižhošťském zázraku a páterovi Toufarovi, o holkách a o víře.

Můj první Škvorecký. Do dalšího se nepustím. Na mě je Škvorecký moc učený, na latinu jsem nechodila, hodně se řeší politika a hodně se řeší sex, a to je mně protivné. I když ten barvitý, nápaditý jazyk, který autor u lechtivých scén používá, to musí ocenit každý. Ráda jsem taky zauspominala, jak se ve zdejším kraji kdysi mluvilo. V doslovu napsáno, že Škvorecký použil techniku promyšleného zmatku. No tak ta mně taky nevyhovuje. Čím déle jsem četla, tím míň mě to bavilo.

Není to můj "šálek čaje" , poslouchala jsme audioknihu do knižní výzvy.
Na můj vkus hodně sprosté. Kdybych to měla číst z knihy, tak bych to určitě odložila, ale jako audio kniha se to celkem dalo.
Díky výzvě holt člověk objeví i knihy, které by normálně nečetl.

Další audiokniha, naprosto excelentně načtená. Jsem nadšená, velký zážitek. Doba byla pro mnohé krutá, osudy některých lidí velmi smutné. Pan Škvorecký byl Pan spisovatel.

Měl jsem v sobě něco takovýho jako "Škvoreckej je sice legenda, ale mě to prostě nebaví". I přesto jsem zkusil audio na ČRo, a dobře jsem udělal. Sedlo mi to perfektně! Ty sarkasmy! Dobrý.

Toto není můj šálek čaje, bohužel. Vilnost za každou cenu až na sílu, ač detektivka se zázrakem zajímavá. Ale už těch prapodivných spin-off příběhů poslepovaných k sobě bylo na mě prostě už moc a každý pes jiná ves.
Pane Škvorecký, omlouvám se.

Audio ČRo: Přijde mi to jako epizodický výcuc, který nemá moc směr. Moc nemám motivaci pokračovat.

Opět mě pan Škvorecký nezklamal! A Danny také ne, samozřejmě! I když je zde tentokrát v roli profáska a detektiva, pořád se na něj lepí ženské a on na ně.
Poslouchala jsem v rámci rozhlasu a užila jsem si to do poslední minuty. Těžší téma je zde nádherně vyvážené vtipnými pasážemi. Opravdu umělecké dílo, které člověka ani chvilku nenudí. Zároveň je plné existenciálních otázek, které ve mně vzbudily také vděčnost za dobu, ve které jsem se narodila.
Rozhodně doporučuji!

Jsem u vytržení. Zas jsem zapomněl, jakej byl Škvorecký pan spisovatel a jak se tohke nedá srovnat s těma sladkobolnejma výpotkama, co se teď o normalizaci a Pražskym jaru píšou. Tady Toufar v hávu americké drsné školy.

Naše novodobé dějiny v pohledu Dannyho Smiřického (J.Š.). Čas po letech 1948 a 1968 a něco kolem. Život na škole, jako profesor a poté mezi spisovateli. Vše se točí i kolem zázraku a tragického osudu pátera Toufara. Krásný jazyk a skvělé vyprávění Josefa Škvoreckého.
Poslechnuto ve 30 dílech četby na pokračování ČRoDvojka v podání Lukáše Hlavici.

Nejlepší Škvorecký. Nelze snad přečíst jinak než naráz! Dvacet let 20. století z nezvyklé perspektivy. A ten fór s dálkovou partií velmistra Bukavce...

Vynikající publikace.

Tak jsem se vrátila o nějakých padesát let do minulosti, kdy jsem četla Škvoreckého Mirákl. Děj se odehrává ve dvou rovinách. Tou první je počátek padesátých let, doba čihošťského zázraku, tou druhou je doba našeho dalšího zázraku - pražského jara 1968. Ti, kdo čtou nebo četli Škvoreckého znají Dannyho Smiřického, který v jeho knihách figuruje a který si v této knize po dvaceti letech detektivním způsobem dává dohromady indicie událostí jichž se sám kdysi náhodně zúčastnil. Průběh osmašedesátého roku předvádí Škvorecký bez jakékoliv idealizace, ukazuje při tom širokou škálu autentických typů, které si čtenář dokáže zařadit a ví o kom je řeč. A co je u Škvoreckého obvyklé a co se mi líbí je, jak dokáže nadlehčit závažné existenciální otázky, které si každý z nás v životě klade. Ne každého kniha osloví, ale zcela jistě doporučuji k četbě.

Pro Dannyho mám už dlouho slabost

Četl jsem za bolšecika ještě v samizdatu, jako dvanáctej průklep přes kopírák a za dva dny jsem odevzdával knihu dalšímu zájemci. Dost dobrý, Liška musela bét betálná mrcha.

Mirákl je velký společenský román, nicméně lze pochopit, proč není tolik oblíbený jako Kunderovy texty reflektující politické dění (Žert, Život je jinde, Nesnesitelná lehkost). Je to méně uspořádané a sem tam chaotické. Přistihl jsem se, že některé dějové linky nesleduju tak pozorně a nevadí mi to, naopak to četbě spíš prospělo a víc jsem si ji užíval.
Síla Škvoreckého románu tkví podle mě překvapivě v politických tématech, k nimž jako jakýsi pendant vystupuje skvěle zakomponovaný motiv miráklu (Čihošťský zázrak, zázračné vycestování žida Kohna po r. 1939 z Prahy, Arašidovův příběh o vodce aj.). Rozpoznat lze i starého dobrého Škvoreckého, známého z Prima sezóny či Tankového praporu, a to zejm. v kostelecké škole, kde působí jako profesor. Finále této dějové linky je nicméně rozpačité: podá výčet toho, jak dopadli jednotliví protagonisté (ředitelka, tělocvikářka, Liška aj.). To je takové ledabylé.
Velký čtenářský zážitek. Dávám pět hvězdiček z pěti.

doháním svůj čtenářský rest starý bezmála čtvrt století a doporučuju Mirákl všem "mírně pokročilým"

conradovská metoda psaní s asociativním navazováním epizod, trefná jazyková charakteristika postav, zpochybnění tradičních symbolů národa, víry, politiky (holubice, hvězda), intertextualita a metaliteratura a především pak propojování a variování "zázraků" (čihošťský 1949 a pražskojarní 1968) s racionalitou a dedukcí detektivního žánru, zdůrazněného v podtitulu románu

prostě vynikající čtení, už jen to Škvoreckého umění grotesky vložené do tragédie (vstupní kapitoly s důvodem Dannyho pohlavní abstinence nebo průběh kosteleckých maturit na dívčí sociální škole)

"Kde je hranice mezi pevnou vírou a tvrdohlavostí?"