Blahorodi
komentáře u knih
Senátor
Václav Láska
Kniha opět strhující, nechybí ani humor, ani zasvěcené popisy prostředí, prim ale hraje kriminální zápletka a gradující napětí. Dobré mi přijdou i odbočky od hlavního děje, zejména z advokátní praxe. V některých kapitolách jsem zaznamenal celkem dost chyb a překlepů, zde mohl vydavatel odvést lepší práci. Snad jen poslední podkapitola mi přijde možná až zbytečně optimistická... ono jak se to celou dobu drží nepříliš vzdálené od naší reality (spíš prostředím, než lidmi a jejich skutky), tak tohle už je... příliš.
Advokát
Václav Láska
Za mne skvěle napsané, myslím si, že prostředí je vystiženo dobře, byť těch obálek se při každém jednání asi bude vyměňovat méně… alespoň doufám. Bavil mne už začátek některými braný jako rozvleklý, jak se v podstatě outsider snaží prokousat do oboru a jak při tom získává první ostruhy a ztrací naopak na svědomí. Některé hlášky nebo slovní výměny mě rozesmály, napětí také slušné. Snad jen jediná věc mě štve už několik detektivek, je to ohromné, pro mne rozčilující klišé – když někomu na poslední chvíli vezou řekněme pizzu a někdo jiný to zjistí a honem tomu někomu volá, aby mu popřál dobrou chuť, ale ten někdo zrovna dělá něco důležitého, ó, jaká náhoda, takže se na telefon jen podívá a nezvedne to. No a pak mu pizza samozřejmě nechutná.
Nejlepší detektivní povídky roku 2019
* antologie
Povídky mě bavily odjakživa, tedy jsem si rád početl. Na některých textech mě mrzelo, že jsou tak krátké a pro omezení soutěže asi osekané, některé jiné pro mne byly mučivě dlouhé i tak. Přijde mi potěšivé, že většina textů je psaná čtivě, někdy i velmi osobitě; naopak škoda, že vydavatel neinvestoval čas či prostředky alespoň do korektur. A že mám v detektivkách (i jinde) logiku nade vše, trochu mi vadí některé drobnější lapsy, třeba když pachatelé po kapsách nosí uspávací prášky se silným účinkem, když se stále okamžitě uspává chloroformem nebo když se pachatel prozradí hned na začátku případu vyslovením vražedného „náčinní“, ale nikdo tomu nevěnuje pozornost, a to ani při rozuzlení. Antologie přináší i dvě v podstatě anekdoty, jednu svému sdělení adekvátní délky, druhou naopak na celkem otřepanou slovní hříčku s nekonečně dlouhým popisem (byť slušně napsaným).
Anglické listí aneb Coolturní šok
Alena Damijo
Autorce přeji jen to dobré, přece jen fandím našinci, který se vydal do „velkého“ světa. S knihou je to horší, byť chápu, že každý nemůže být Karel Kyncl. Polemizoval bych s tím, že jde o knihu fejetonů, ale to je možná nálepka vydavatele, o kterou autorka nemusela stát. Na pár místech jsem se zasmál, něco málo jsem se i dozvěděl (že má v angličtině čtení slov / výslovnost nějaká pravidla, mně překvapilo stejně jakou autorku), celkově mi texty přišly relativně jednoduché, někdy až, omlouvám se, plytké a „pointy“ spíše nucené.
Svět ve slovech
Martin Puchner
Zajímavé a podnětné filozofování nad literaturou, písmem, dějinami a podobně. Po dlouhé době knížka, která mě donutila dělat si poznámky a výpisky. To vše čtivě napsané, rozhodně nebyla nuda knihu číst. Pravda je, že pro mne většina zajímavých myšlenek přišla v prvních kapitolách (Alexandr Veliký a výčitky jeho okolí, že se odcizil; Epos o Gilgamešovi, kde je potopa světa docela pochopitelným datačním momentem; rozdílné představy o Stvořiteli pracujících a písařů), dále už jich ubývalo a byl to spíše exkurz do dějin vlivu literatury a jejích proměn. Ale stále velmi zajímavý exkurz.
Skryto ve slovech
Vladislav Dudák
Nedočetl jsem, někde mezi první třetinou a půlkou jsem to vzdal. Autor se snaží být objevný ohledně slov, ale už dlouho jsem nečetl takovou snůšku stereotypů na jednom místě, kde všechna mládež jen kouká do mobilu a nezná nic než internet a ekologové běhají po loukách a snad se i pasou a jánevímco. Úvahy o slovech, jazyku, češtině jsou docela plytké, jako by si autor vzal libovolné slovo, pět minut s ním žongloval a šel dál; zajímavého a objevného pro mne pomálu.
Pravidla se změnila
Zdeněk Jirotka
Několikrát jsem se od srdce zasmál, několikrát se zaradoval nad milým slovním humorem, knihu hodnotím jako příjemnou zábavu. Asi nelze vzít do ruky Jirotkovu knihu a nepomyslet na Saturnina, ale srovnávat je nesmysl. Byť tato kniha by ve srovnání nijak zle nedopadla, on ani ten Saturnin není třeskuté dílo, kde by se člověk dvakrát za stránku rozesmál na celé kolo.
Přiznat vinu
Martin Goffa
První část knihy (Dívka v parku) mi přijde výrazně lepší, než druhá (Přiznat vinu). U vyšetřování sedí logika, nikde se nepřehání, je vidět, že to psal někdo, kdo se v oboru vyzná. Naopak, jakmile se z toho začne stávat údajně thriller, již logika sedí mnohem méně, jednání postav je méně pochopitelné, kaskadérské kousky hůře uvěřitelné a vlastně i to rozuzlení mi až tolik nesedí. A „snový“ závěr k jinak docela racionálnímu celku dost nesedí.
Tyll
Daniel Kehlmann
Kniha je bez debat skvěle napsaná, čtivým stylem, se sice výjimečným, ale dobrým slovním humorem. Příběh Eulenspiegela je chytlavý, rozdělení do několika kapitol vyprávěných vždy z pohledu někoho jiného mi též přišlo jako velice dobrý nápad i prostředek. Děje jsou uvěřitelné, atmosféra podaná, jakoby čtenář sám klopýtal někde krajinou a dějem. Vypsání hnusu některých postav je nedostižné, Kircher je mimořádně odpudivý „charakter“. Obecně je hnus doby popsán též dobře, oč úsporněji a mimochodem, o to působivěji (např. „záchrana“ čarodějnice jedním z minérů).
Nicméně si kladu otázku, co dál? Že je válka svinstvo, a ta zvaná třicetiletá svinstvem ještě neskutečně dlouhým, to tak nějak vím. Že by Tyll tak vynikal svými překvapivými kousky, toho v knize mnoho nebylo. Že bych přišel na něco nového, často se zamýšlel, ani to mi kniha příliš nepřinesla. A u „Enšpígla“ přece jen člověk čeká něco víc, než jen smutné vypsání osudu člověka vláčeného dějinami a uhýbajícího před velkými ranami. V tomto směru je pro mne kniha spíše zklamáním. Na celkové svižnosti jí u mne ubíraly i některé mučivě nekonečné popisy zejména myšlenkových pochodů některých lidí.
Písemné prameny k dějinám hradu Kašperk
Tomáš Velička
Zajímavý vhled prostřednictvím písemných pramenů do historie jednoho hradu, jeho role ve společnosti, jeho vztahů s okolím, ekonomickým vazbám a vůbec i fungování správy v průběhy doby.
Ponuré grotesky
Alex Koenigsmark
Edessa, která se odvíjí snivě až bláznivě, ovšem je to spíše noční můra než sen, mi tolik nesedla, ale Adié, miláčku je zdařilá komedie a z Noci s Kressidou jsem byl po prvním čtení u vytržení (i při druhém čtení jsem se výborně bavil), hodně vtipné, skvělé hlášky a dobrá parodie (nikoli výsměch) řeckých hrdinných eposů.
Minutové romány
Peter Altenberg
Čtení této knihy mi přišlo jako když se v muzeu podíváte, jak vypadala světnice v dávných dobách. Není to zcela nezajímavé, ale že by mě to nějak oslovilo, přinutilo k zamyšlení, inspirovalo, to se nestalo. Text a příběhy nejsou příliš nadčasové, a tak je to jen takové svědectví o své době (podobně jako některé kdysi silně provokativní texty nám dnes přijdou krotké, třeba od Alterbergova současníka Schnitzlera).
Umrlčí cesta
Peter May
Od Maye jsem četl nejprve trilogii z ostrova Lewis, která mi přišla nedostižně skvělá, Umrlčí cesta je pro mne spíše zklamáním. Hodně za to může, že hned první zásadní rozhodnutí hlavního hrdiny považuju logicky za naprosto nesmyslné, nepochopitelné. Muž se objeví na pláži, málem se utopí, netuší, kdo je, co dělá, jestli ho někdo chtěl zabít, jestli měl nehodu, jestli byl při tom sám, nebo s někým dalším, zkrátka netuší nic a on se rozhodne… zkusit si to sám vypátrat. Nejde do nemocnice, nejde na policii, nic. A hned mu pomůže štěstí, že první dům, do kterého napochoduje, je jeho vlastní. Dokonce později i na policii zkouší různé výmysly, i když je mu jasné, kam ho to dostane. Tady ve mně cosi křičelo, že je to nesmysl, a že je to pro knihu zásadní, místy jsem se do čtení musel i nutit.
Linka s Karen, která zpočátku buď jen pláče nebo se hádá s mámou, mi přijde dlouho dost jednotvárná, až když se vydá na cestu, začne to být zajímavější.
Napětí, příběh, popisy krajiny či počasí, zkrátka celá kniha mě pořádně začala bavit až tak od půlky či druhé třetiny. A to je málo. „Konspirační“ téma jako takové mi až tak nevadilo, ona to v podstatě žádná velká konspirace není, dovedu si představit, že velký byznys nějak podobně může fungovat, však se podívejte na naše pole a neschopnost státu s tím něco udělat. Tedy, silně aktuální, až ekologické téma naopak dost oceňuji.
Našeptavač
Jaroslav Velinský
Klady zůstávají, ale po dočtení jsem byl až naštvaný. Konec mi přišel překombinovaný, logika zůstala stranou trochu víc, než by se mi líbilo, a že si „po tom všem“ (pozor, mírný spoiler) neřekne Ota se Zuzanou jediné slovo, že k tomu od autora nedostanou prostor, to se mi nelíbilo, přišlo mi to spíše useknuté a nedokončené, než uzavřené. Čekal jsem proto nějaké zmínky v nasledném dílu, ale tam už o tom a o Zuzaně není ani slovo.
Procitnutí Laury bylo taky takové až pohádkově jednoduché, vypadá to, že autor ví mnohem více o strojařině, než o psychologii :)
Tmavá studnice
Jaroslav Velinský
Knížku jsem objevil víceméně náhodou a byl to objev šťastný. Velinský je výborný vypravěč, byť mi jako některým dalším chvíli trvalo, než jsem se do jeho stylu začetl. Text je svižný, vtipný, postavy jako živé, dialogy skvělé a když na to přijde, děj zhoustne a je po všech čertech napínavý. Co víc si u detektivky přát? Snad jen logika a motivace postav někdy drobounce zakulhá, ale za mne je to v mezích, klady rozhodně převažují.
Nejlepší kniha o fake news, dezinformacích a manipulacích!!!
Petra Vejvodová
Depresivní čtení. Člověk jako druh není stavěný na to, aby často zakoušel nejistotu a bylo zpochybňováno to, čemu věří. Jenže při čtení médií je to nutnost. A jak to někdy bývá, ti, co chtějí dělat seriozní práci – i v médiích – nemají vůbec jednoduchou práci, naopak, různí podvodníčci a manipulátoři jsou jako ryba ve vodě. Jak z toho? Kniha nabízí pár receptů, jsem však ohledně jejich účinnosti spíše skeptický.
Divné zprávy
Jiří Slíva
Kniha mě baví a asi ji budu často otevírat znovu a znovu. Líbí se mi a obdivuji, když někdo umí několika slovy rozesmát, nabídnout myšlenku, hrát si se slovy, vymyslet vtipný nonsens.
Žáci Kopyto a Mňouk na stopě
Miloslav Švandrlík
Tuhle jsem z celé série četl jako první a bylo to krásné čtení po celou sérii. Velmi vtipné, místy napínavé, skvěle napsané, vůči mladšímu čtenáři nijak hloupé ani podbízivé.
Pětka na ostrově pokladů
Enid Blyton
Jó, to byly časy se Správnou pětkou! Nejraději jsem měl zalézt si do postele a číst si příběhy celý den; a jak jsem si přál být tam s nimi! Už tehdy mi však vadili střídající se překladatelé v celé sérii, a tak Goerge byla najednou Jiřina, a podobně.
