BeyondHorizon komentáře u knih

Námět se mi velmi líbil, postavy byly realisticky charakterizovány a zpracovány a mozaika skládaná z pohledů více postav nám nabídla hlubší pochopení pro příběh. Přesto, jak již bylo v komentářích zmiňováno, koncept nebyl zvládnut dobře stylisticky.
Trvalo mi dlouho knihu přečíst, jelikož mě místy až zoufale nudila a do čtení jsem se musela nutit. Příběh sám obsáhl příliš dlouhou časovou linku, která nutně musela být příliš fragmentována, aby se do knihy vešly perspektivy tolika postav. Tak dostáváme různorodé útržky, momenty, zážitky z života různě starých členů rodiny a tak se příliš narušuje kontinuita příběhu - nemohla jsem se do něho pořádně ponořit. Kinnunen si také očividně vypůjčil tzv. metodu ledovce, tudíž neříká vše a čtenář si musí valnou většinu věcí domyslet, což někdy funguje a někdy ne. Zároveň celý příběh provází vyčerpávající popisy stavby domu, který je očividně jakýmsi symbolem a odrazem celé rodiny. Nicméně jelikož nejsem stavební nadšenec ani architekt, táhlé popis jednotlivých místností, plánů a zatloukání hřebíků jsem nedokázala ocenit.

2 21.06.2020

Zdá se mi, že téma stáří není dostatečně rozebíráno obecně, natož v knihách. Jako by to bylo podvědomě jakési tabu, přestože jednou čeká nás všechny, vyhnout se tomu nemůžeme a většina z nás se toho bojí (včetně mě). Pro Fosseho však žádná tabu neexistují a naprosto nemilosrdně vykresluje všechny těžkosti stáří v jejich surové a nejméně lichotivé podobě.
Jak jsme se mohli dozvědět v Melancholii I., Fosse má velmi specifický styl psaní. Spojovacím článkem s druhým dílem pak není pouze postava Larse Herterviga, na kterého vzpomíná na sklonku života jeho sestra, ale také cyklické opakování a recyklování stejných myšlenek, které de facto tvoří celou knihu. Zde je to však způsobené stářím a zapomínáním, nikoliv schizofrenií.
Opět se mi myšlenkový guláš špatně trávil, avšak zde už to nebylo tak těžké a přece jen jsem měla pro Oline více pochopení, jelikož stáří se nikdo nevyhne a tohle může stejně tak dobře potkat i mě.

1 21.06.2020

Fosse má jiný a velmi specifický styl psaní. Myšlenky jsou cyklicky opakovány až maniakálním způsobem, což nás uvádí do myšlenkového prostoru naší hlavní postavy - Larse Herterviga (který mimochodem skutečně existoval a obrazy má pěkné... takže si nevymýšlel, že uměl malovat). Moc věcí se o něm nedozvíme, příběh začíná někde uprostřed, někdy musíme číst mezi řádky a domýšlet si. A jelikož se jedná o příběh schizofrenika, realita se velmi často prolíná s halucinacemi, někdy až neoddělitelně, tudíž zmatení narůstá.
Uznávám, že jde o velmi zajímavý počin, nicméně myšlenkový guláš se mi velmi špatně trávil (sama nemám své myšlenky zrovna srovnané) a příběh to pro mě také nemohl zachránit, jelikož zde ani nehrál důležitou roli. Tak proto mé relativně nízké hodnocení.

1 21.06.2020

Bělidlo je krátký dramatický počin (je poznat, že to bylo zprvu myšleno jako divadelní hra), který má jednoduchý a trochu banální konflikt, rychlý spád a přehnané vyústění. Co jsem si z této knihy odnesla je fakt, že komunikace je opravdu důležitá. Lidé se často nechají něčím zaslepit (nejčastěji nenávistí) a pak už nechtějí poslouchat, věří jenom tomu, čemu chtějí a překrucují si realitu podle sebe.
Kniha je velmi jednoduše, bohužel musím říct, že až primitivně napsána. Postav je na tak krátký román mnoho, tudíž působí ploše a příběh je lehce přehnaný. Probíhá i jakási snaha o symbolismus, jelikož kniha se otáčí okolo bělidla (- bílá - čistota - nevinnost), ale bohužel to bylo přímo do očí řvoucí. Není toho mnoho, nad čím se lze zamyslet, alespoň tedy pro mě.

1 18.06.2020

Ty si snad myslíš, že něco znamenáš? Ty si snad myslíš, že jsi lepší než my? Ty si snad myslíš, že na tebe něco nevím?
Velmi atypicky psané dílo, což oceňuji. Nedostane se nám žádného jasného a chronologického příběhu, máme k dispozici pouze útržky, fragmenty myšlenek člověka, který se snaží najít sám sebe. Kniha je jakýsi chaotický zápisník, který slouží ke zkoumání vzpomínek, zejména na dětství, o kterých se Espen domnívá, že vedly k onomu osudnému činu, se kterým se nemohl vyrovnat.
Nejdůležitější ze všeho je tzv. Zákon Jante, který Espena pronásleduje od dětství do dospělosti, který je přímou kritikou maloměšťáckého způsobu myšlení a který je Norům očividně blízký, jelikož se tento pojem z knihy ujal jako fráze (alespoň podle tvrzení wiki). Nicméně vše, o čem Espen píše, je subjektivně zabarvené, i když danou věc podává jako fakt.
Nebudu lhát, knihu jsem četla velice, velice dlouho (cca měsíc a půl), což je u mě opravdu nezvykem. Musela jsem si ji "dávkovat", rozhodně to nebylo tak, že mě děj vtáhl a nemohla jsem knihu odložit. Jak jsem říkala, tady totiž žádný děj není. Dostává se nám pouze mozaiky zdánlivě náhodných vzpomínek, ze kterých se pokoušíme něco složit, stejně jako Espen. Je to kniha, která vyžaduje hodně přemýšlení a pokud se nám podaří dobrat nějakého závěru, stejně jako Espenovi, pak jedině hurá pro nás. Přiznávám se, že si nejsem jistá, zda mně se to podařilo.

2 18.06.2020

Pro studenty středních škol nejspíš dostačující. Jde o stručné shrnutí důležitých směrů, jmen a děl, která bychom měli znát, formou studentských výpisků. Nicméně některé popisy, poznámky či úvody jsou očividně ovlivněny autorovým subjektivním názorem, který se mi zdál nemístný a značně ubíral na profesionalitě. Pár informací nebylo přesných a celá skripta doprovázely různé překlepy.
Určitě toto nedoporučuji vážným zájemcům o umění, kteří se chtějí něco dozvědět.

Hlad. Může být chápán ve svém prvotním významu, jako fyzický stav, nebo v přeneseném významu, např. intelektuál, který hladoví po vědomostech. Knížka pojednává o tom prvním, ale já z nějakého důvodu očekávala, že se bude týkat toho druhého.
Přestože takové téma přímo vybízí k naturalistickým popisům lidského utrpení, kniha má lehce romantický nádech. Hladovějící novinář se snaží stůj co stůj hájit svoji hrdost a nechce se "snížit" na úroveň pouhého žebráka, aby vůbec přežil. To je pěkná idyla, která však samozřejmě nemůže dlouho trvat, pokud člověk opravdu nechce zemřít.
Stavy zběsilé inspirace a zoufalé umělecké vyprahlosti byly líčeny působivě, stejně jako omámené stavy, kdy si člověk není jistý, zda je to sen, či skutečnost. Kniha začíná tak nějak uprostřed, nemá pořádný začátek ani konec, jako byl to byl pouze jeden úsek z života člověka a je na nás, co si z toho vezmeme.
Od knihy jsem asi očekávala víc, než se mi dostalo. Napsaná je pěkně, ale celkově tomu něco chybí.

2 18.06.2020

Mistra a Markétku jsem přečetla podruhé a nyní můžu s jistotou říci, že se jedná o jednu z mých nejoblíbenějších knih. Nejvíce na knize se mi bezesporu líbil styl psaní - dramatický, popisný a přitom lehký na čtení a s dávkou ironie, která se tváří nenápadně, ale přitom vás celou knihou provází.
Líbilo se mi komické absurdno samotného děje a zdánlivě neexistující pointa příběhu. V knize na nás vyskakují jména ze všech stran a později se vrací, tudíž je potřeba vnímat a pamatovat si je, pokud se v dění nechceme zaplést a ztratit se v něm jako tamní obyvatelé Moskvy. A jako by zamotané klubko hlavního příběhu nestačilo, některé kapitoly jsou věnovány zcela jinému příběhu o Pilátovi Pontském, který však s hlavním úzce souvisí, tudíž tu máme také román v románu.
V díle se najde mnoho symbolů (zejména biblických) a intertextovosti (odkazy na jiná díla), tudíž věřím, že dílo nestačí přečíst jen jednou, aby člověk na vše přišel. Naopak lze knihu přečíst víckrát a pokaždé v ní najít něco nového.
Dle mého názoru knihu lze číst jen povrchově, jelikož hlavní děj mi přijde dostatečně zábavný, avšak příběh jde mnohem více do hloubky, pokud se v něm snažíme najít smysl. Přestože mě bavila snad každá strana tohoto románu, trvalo mi dlouhou dobu ho přečíst, přece jen jde o složitější dílo a vyžaduje neustálou pozornost.
Doporučuji přečíst si vydání z roku 2016 (Rybka Publishers), které má velké množství ilustrací od Borise Jirků. Jeho znepokojující malby neskutečně dokreslují atmosféru příběhu a jsou velmi originálně a kreativně zpracované.

24 23.04.2020

Nepochybně jde o velmi silné dílo, výborně napsané. Netřeba vypisovat všechny přednosti, zmiňují je tu ostatní komentáře. Pouze bych ráda dodala, že toto dílo by měli přečíst alespoň jednou v životě všichni, jelikož je to "opravdová" kniha o válce.
Nelíčí nějakou strategii, ideologii,... Vypráví o tom, co skutečně člověk, voják, prožívá v daném momentě na bitevním poli. V té chvíli nemyslí na to, jak to těm druhým "osolí" (pardon za neuvěřitelně hloupý výraz, v tuto chvíli mě nic lepšího nenapadlo), ale pouze se snaží přežít. Dožít se druhého dne je náhoda. Ano, částmi je to "nudné", ale měli bychom si uvědomit, že každá chvíle klidu, každé sousto jídla, každý úsvit slunce jsou pro vojáka spásou. Je to důkaz, jak málo stačí vojáku na frontě ke štěstí. A je to sakra smutné.
Voják uvidí a zažije věci, o kterých ostatní jen slyší a představí si je, ale nikdy je skutečně nepochopí a druhý den na ně zapomenou. Vojáci takový luxus nemají. A to mezi nimi a ostatními vytvoří nepřekonatelnou propast. Nakonec vyvstává otázka, proč vůbec bojují s nepřáteli? Vždyť to jsou úplně stejní obyčejní lidé, akorát všichni dostali ten samý rozkaz - zabíjet. Čin, který je odsuzován jako smrtelný hřích, dokud se nestane nařízením.
Na konec dodám, že tato kniha vás účinně zbaví jakýchkoliv romantických a naivních iluzí o válce, pokud jste vůbec nějaké měli.

15 15.01.2020

Zcela souhlasím s komentářem Ony. Po cca prvních 10 stránkách jsem začala přeskakovat a když jsem pochopila, že stejným způsobem je napsána celá kniha, tak jsem toto dílo raději odložila. Celé je to napsané v náhodných úryvcích historie, které jako by měly vzájemně souviset a něco dokazovat, jenže záměr není zcela jasný a pravdivost textu také ne.

Velmi rychlý přehled základních informací, co se propagandy týče. Najdete zde různá rozdělení typů propagandy, jakým účelům může sloužit a hlavně jakých prostředků propagandisté užívají k manipulaci. Učebnice se velmi stručně věnuje i historii. Na konci se nachází krátké spekulace o tzv. médiokracii.
K tomuto textu jsem přistupovala s jistou dávkou skepse, protože jak už tomu je u všech děl, které se věnují propagandě, je velmi lehké k ní sklouznout. Myslím si ale, že v tomto případě se podařilo zachovat jistou objektivitu. Odkazů na specifické události v minulosti není mnoho a uvádí se spíše obecné příklady. Lze však najít pár očividných narážek.
Text odkazuje na mnoho zdrojů a na konci je celý seznam doporučené četby pro ty, kteří se tématu chtějí věnovat více do hloubky. Vytkla bych překlepy, které působí, jako by si autor po sobě text ani jednou nepřečetl. Jak učebnice sama uvádí, má sloužit pouze jako zcela prvotní úvod do problematiky.

2 14.01.2020

Díla Borovského jsou plná satiry a kritiky. S ohledem na dobu, kdy psal, musím uznat, že se opravdu s nikým nemazlil a nebál se vyjádřit svůj názor, který hezky zaobalil do humorných veršů.
Tato sbírka (Fortuna Libri, 2017) je skvělý úvod k tomuto autorovi a navíc knihu doprovází ikonické kresby Josefa Lady. Pěkně zpracované!

2 31.10.2019

(SPOILER) Čekala jsem, že mloci budou mnohem agresivnější a válka začne dříve (ne na posledních 80 stranách), byla jsem překvapena. Mloci jsou vlastně dost sympatičtí tvorové, brání se pouze v krajních mezích a snaží se vyjednávat, pokud možno, nenásilnou cestou. Válka de facto začala z jejich nouze a z lidského strachu. Je to příběh o tom, co se stane, když lidstvo na sebe vezme odpovědnost větší, než dokáže unést.
Líbilo se mi, jak realisticky Čapek mločí otázku pojal a že se nedíváme očima jediné osoby, ale že dění sledujeme z globálního hlediska. Je znát, že Čapek si mloky promyslel do nejmenšího detailu a i když je množství informací o nich možná až nadbytečné, oceňuji to. Novinové útržky byly hezkým stylistickým doplňkem, který dotvářel atmosféru, jenže mě také zpomalovaly. Druhá část knihy se vleče a plynulé čtení se ruší tím, jak pořád musíte skákat mezi "poznámkami pod čarou". To je asi jediné, co mi na knize vyloženě vadilo.
Myslím, že (nejen) fanoušci dystopie by tuto knihu rozhodně neměli přehlédnout, jelikož je kniha stále relevantní. Čapek viděl dopředu. Fakt, že knihu napsal těsně před 2. světovou válkou, jen přidává na ponurosti.

10 31.10.2019

Film jsem tedy ještě neviděla, proto nemůžu porovnávat a kritizovat knihu, jak to tady dělají všichni ostatní.
Dle mého názoru to je velmi pěkně a zajímavě napsaná kniha. Je to skoro tak trochu proud vědomí, myšlenky hlavní postavy jsou tady a pak zase tamhle, najednou si vzpomene na něco v minulosti skrz nějakou asociaci, potom jsme zase v přítomnosti a sledujeme lidi okolo. Je to styl, který nevyhovuje mnoha lidem.
Příběh je vlastně velmi jednoduchý a krátký, skoro taková povídka. To ale knize rozhodně neubírá, popis postav je velmi dobře zvládnutý, jen je třeba se trochu zamyslet, vše není řečeno na rovinu.
A ta poslední věta... vyjadřuje všechno. Musela jsem se smát.

Edit:
Tak jsem film zhlédla a naprosto nechápu, v čem předčil svoji předlohu. Byl pěkně zpracovaný, ale vynechal několik důležitých scén. Hlavně konec mě dost zklamal, protože tam bylo velmi důležité duševní rozpolcení Miloše při potyčce s Němcem. Celkově to bylo odlehčeno a pojato spíše komicky. Pro mě jednoznačně vyhrává kniha.

8 09.10.2019

Myslím, že abychom tuto knihu mohli náležitě ocenit, nesmíme se zaměřovat pouze na příběh.
Werther působí jako ufňukaný, přecitlivělý, rozmazlený mladíček, který se nedokáže smířit s tím, že nedostane to, co chce. To je ale proto, že se zcela nechává ovládat svými silnými emocemi, což ho nakonec zabije. Jeho popisy jsou nadměrně poetické, rozvláčné a vášnivé, až působí chaoticky. Jeho jednání je často velmi iracionální. Tento člověk prostě moc cítí, což si uvědomuje, ale to mu nepomůže. Narodil se ve špatnou dobu, nezapadá do racionální a utažené společnosti, která v něm dusí všechen život a vášeň. Když v sobě člověk musí zadržovat své emoce, tak ty pocity nakonec umřou a uhnívají, kupí se na sebe, člověk trpí, až to nakonec nemůže dál pokračovat.
Dle mého názoru je dobré brát knihu s nadhledem, brát ohled na dobu, kdy byla kniha napsána, jinak z toho možná tolik moderní člověk nevytěží. Goethe se chtěl jak vypsat ze svých vlastních pocitů, tak vzbouřit se proti upjatým společenským konvencím, které opovrhovaly iracionálními pocity (alespoň to tak na mě působí). Co ale netušil je, že na napjatou společnost, zvláště pak mladé lidi, to bude mít úplně opačný efekt, než čekal.

9 27.09.2019

(SPOILER) Nemohu se rozhodnout, zda se mi kniha vlastně líbila, nebo ne. Četla se velmi snadno, jazyk není nijak složitý a přesto se vyskytuje mnoho romantických a poetických popisů. Příběh vypráví o vysokoškolákovi, který tak nějak zcela nezapadá do okolní společnosti. Možná ne přímo tím, co (ne)dělá, ale svým způsobem myšlení. Prožíváme s ním jeho každodenní obyčejný život a hlavně se dozvídáme o jeho vztahu s několika lidmi, kteří v jeho životě zanechali velkou stopu, a o osudech těchto lidí.
Kniha je hlavně o emocích a složitých vnitřních pochodech člověka, které ne vždy chápeme a někdy ani nemůžeme chápat. Každý člověk, kterého Tóru poznal, byl jiný a každý přemýšlel jinak. Někteří své pocity chápali a dokázali je přesně vyjádřit a někteří ne. Kniha je protkaná dlouhými a duchaplnými dialogy, které doplňuje popis prostředí, které postavy zrovna obklopuje. Všechny postavy jsou naprosto odlišné, ale přesto je jedno spojuje - každá si v sobě nosí své temno.
Když o knize takto píšu, nezdá se mi vůbec špatná, ale bohužel při čtení jsem balancovala na hranici nudy. Nevadí mi číst o obyčejném každodenním životě, ale bohužel mě moc nezajímalo, co se postavám děje a přiznám se, že jsem jim často nerozuměla. Dynamiku Tórových vztahů jsem na konci knihy už vůbec nechápala. Je nutné se s každým vyspat?
Celá kniha je protkaná osamělostí, všudypřítomným smutkem a depresí a to i ve šťastných chvílích, protože můžeme vycítit, že to asi nedopadne dobře. Přesto mi chyběl nějaký smysl, který bych na konci cítila. Nějaká pointa, nějaký závěr. Něco, čím by se na mně kniha podepsala. Zůstalo ve mně jen jakési prázdno. A ne v tom dobrém "tohle mě dostalo a musím se nad tím zamyslet" smyslu.

9 22.09.2019

Pro úvod do avantgardního umění a rychlý přehled moderních stylů je to super kniha. Nezachází do detailů, stručně předloží hlavní myšlenku směru či hnutí a pak je to vlastně jen výčet umělců, kteří k nim patří. Další průzkum už je na vás.

2 20.08.2019

Kniha, na kterou jen tak nezapomenu. Vlastně na ni nejspíš nikdy nezapomenu. Podle anotace jsem čekala něco úplně jiného, a tak se splnil autorčin záměr a byla jsem překvapená. Hodně.
Nevím moc, co říct, protože moje vyjadřovací schopnosti by nikdy nedokázaly popsat, co pro mě tahle kniha znamená. Řekla bych jen, že je lepší do toho jít naslepo a nepřipravený. I když na to, co se v knize odehrává, vás nic doopravdy připravit nedokáže.

11 01.04.2019

(SPOILER) Docela mě překvapilo, kolik toho filmy na konci vynechaly. Je to pochopitelné a asi se mi to tak líbí víc, ale boj o Kraj bych teda chtěla vidět.
Jako první mě zarazilo, jak rychle vlastně příběh v tomto dílu skončil, snad ani ne v polovině knížky. To mě lehce zklamalo, protože jsem chtěla víc, ale asi už to bylo zbytečné natahovat.
Pak mě zase překvapilo pokračování příběhu po svržení Saurona, které nebylo zrovna krátké. Čekala jsem jen nějaké zakončení s tím, že Frodo odjel s elfy na Západ, což v prodloužené verzi filmu bylo také. Že se ale nejdřív vedlo povstání v kraji proti zbývajícím "darebákům", to mi nějak uniklo. A pobavilo mě to. Tolkien nám zkrátka dal skvělé a úplné zakončení. Nemluvě o všech těch dodatcích, které následovaly. A když už o nich píšu, je naprosto neuvěřitelné, do jakého detailu to Tolkien všechno vymyslel. Po kompletní historii s daty, různými kalendáři, rodokmeny, po vymyšlené jazyky a písma, ke kterým měl dokonce i jazykovědné vysvětlení... Pán prstenů je zkrátka geniální dílo.

10 13.02.2019

Z trilogie nejspíš můj nejoblíbenější díl, jelikož jsme právě uprostřed příběhu. Pomalý začátek se už rozběhl, ale ještě nejsme u konce.
Líbí se mi, že je kniha ostře rozdělena na 2 části, protože konstantně neskáčeme mezi různými částmi příběhu, a pak nemusím po každém cliffhangeru na konci kapitoly netrpělivě čekat, až se zase vrátíme k určitým postavám, jak je to obvyklé u dnešních knih.

6 13.02.2019